Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že pokud myslíme „posledními čtvrtletími“ srovnání s rokem 2015, kdy se růst pohyboval nad 4 %, česká ekonomika zpomaluje. Stejně tak odpovídá číslům Eurostatu zpomalený růst českého exportu.

Podle Eurostatu byl růst České republiky za celý rok 2015 4,4 %, data za celý rok 2016 zatím nejsou k dispozici. (Pro úplnost dodáváme, že celkový růst za rok 2014 byl 2,7 %.) Kvartální data Eurostatu o růstu HDP na hlavu (růst v porovnání se stejným kvartálem minulého roku) ukazují nejnovější údaje za třetí kvartál 2016. Podle nich ČR rostla tempem 1,3 %.

Vývoj růstu za poslední čtyři čtvrtletí ukazuje následující tabulka (údaje meziročně v %):

ČR

EU (28)

Eurozóna (19)

2015Q4

4,1

2,11,92016Q1

2,5

1,6

1,2

2016Q2

3,4

1,7

1,8

2016Q3

1,31,3

1,1

Zdroj dat: Eurostat

A stejné údaje vidíme přehledně i v grafu:

Jak je vidět, ČR je aktuálně na růstu 1,3 %, stejně jako celá EU. Eurozóna mírně zaostává. Pokud se podíváme na export z hlediska ročních statistik, vývoz ČR vyjádřený v procentech HDP roste. V roce 2013 šlo o 76,9 %, 2014 82,5 %, 2015 už 83 % HDP. To ukazuje na exportní založení naší ekonomiky.

Eurostat však poskytuje i data za export v eurech (tabulka International export -> detailed -> EU trade since 1988 by CN8), a to po měsících. Nejnovější dostupná data jsou za listopad 2016, kdy byl export ČR 2 154 990 162 euro, oproti 2 023 361 730 euro v listopadu 2015.

Pokud porovnáme leden-listopad 2015 s lednem-listopadem 2016 (protože prosincová data ještě nejsou k dispozici), pak export vzrostl o 58,6 milionů, zatímco nárůst ve stejném období mezi lety 2014 a 2015 je víc jak 400 milionů. Z tohoto pohledu tedy můžeme říct, že se nárůst exportu opravdu v minulém roce zpomalil.

Tabulka hodnot exportu za daná období (v eurech):

leden - listopad 2014

21 376 730 945

leden - listopad 2015

21 777 520 512

leden - listopad 2016

21 836 213 237

Státní dluhopisy lze rozdělit podle těchto kritérií: dle typu instrumentu, dle typu držitele a dle doby splatnosti. Jen za rok 2017 byly vydány např. tyto krátkodobé dluhopisy se zápornou výnosovou mírou. Je samozřejmostí, že do různých typů dluhopisů vkládají své finanční prostředky různí investoři.

Z dat za prosinec 2016 vyplývá, že 97,30 % tvořily dluhopisy střednědobé a dlouhodobé. Dlouhodobé investice poskytují vyšší výnos, ale i vyšší míru rizika. Kdo jaké druhy dluhopisů drží ale ministerstvo financí nevykazuje.

Hodnota minimální mzdy zůstávala v období od ledna 2007 do srpna 2013 skutečně neměnná. V létě roku 2013 však došlo po téměř sedmi letech k jejímu navýšení, a to na základě nařízení Rusnokovy vlády.

Od 1. ledna 2007 nabylo účinnosti vládní nařízení, které zvyšovalo sazbu minimální mzdy pro týdenní pracovní dobu 40 hodin ze 7 955 Kč na 8 000 Kč za měsíc (nebo 48,10 Kč za hodinu). Tato výše minimální mzdy zůstala konstantní až do druhé poloviny roku 2013.

Na základě nařízení vlády z 16. července 2013 došlo k navýšení minimální mzdy na 8 500 Kč (nebo 50,60 Kč za hodinu). Účinnosti nabylo 1. srpna 2013.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Ukončení možnosti nedanit korunové dluhopisy skutečně prohlasovala Poslanecká sněmovna 21. března 2012, a to v rámci novely zákona o investičních podmínkách. Zákon samotný poslalo do Poslanecké sněmovny ministerstvo průmyslu a obchodu, nikoli Miroslav Kalousek.

Návrh původně změnu zdanění dluhopisů neobsahoval, ta zde přibyla až v rámci jednání na Hospodářském výboru PSP. Zde je k dispozici zápis z výboru (.pdf, str. 4–5) z 29. února 2012, ze kterého vzešel pozměňovací návrh obsahující danou změnu. Jde o návrh Hospodářského výboru.

Sobotka hlasoval ve třetím čtení v této věci dvakrát, neboť ukončení daňové výhody bylo načteno jako pozměňovací návrh. Nejprve tedy musel být schválen ten a posléze zákon jako celek.

Jak v hlasování o pozměňovacím návrhu, tak i ve finálním hlasování se Bohuslav Sobotka zdržel. V hlasování o pozm. návrhu se zdržel rovněž Kalousek.

Byť tedy nešlo přímo o Kalouskův návrh, formálně se jednalo o návrh Hospodářského výboru a protlačila jej koaliční většina. Výrok tedy hodnotíme s výhradou k přílišné personifikaci jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.

Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.

Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.

Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.

Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:

„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.

Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.

To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.

Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.

Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“

Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“

Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.

Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.

Hospodářský výbor, jehož je poslanec Birke členem, projednal 21. a 22. května 2014 novelu návrhu zákona 127/2005 Sb, tedy zákona o elektronických komunikacích. Birke, jak vyplývá ze zápisu z tohoto jednání (.pdf, str. 22), skutečně načetl zmíněný návrh.

„V PN (pozměňovací návrh - pozn. Demagog.cz) pana poslance Birke stanovisko rozdělil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) : 1. MPO souhlasí s tím, že omezení výše vypořádání závazku při předčasném ukončení smlouvy bude vztaženo pouze na spotřebitele.“

Slovo „účastník“, což je podle § 2 písm. a) každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, je tak nahrazeno pojmem „spotřebitel“, tedy § 2 písm. d) každou fyzickou osobou, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti.

Změny podmínek pro živnostníky popisuje např. server Lupa.cz, který informuje o tom, že operátor O2 využil novinky a v den účinnosti zákona ihned změnil obchodní podmínky v neprospěch živnostníků.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Andrej Babiš skutečně může z role člena vlády spolurozhodovat o dotacích a zakázkách, ať už přímo, nebo nepřímo. Fiala ve výroku popisuje, že tato možnost existuje a že je nežádoucí. V rámci hodnocení nezkoumáme, zda ministr financí ovlivňuje svým chování tendry či různé nastavení dotací, sledujeme pouze, zda jej k tomu jeho kompetence vybavují.

Samotné ministerstvo financí nemá možnost ovlivnit dotační proces, o výběru dotovaných subjektů nerozhoduje. Působnost má stanovenou jako platební, certifikační a auditní orgán.

Jakožto člen vlády má ale Andrej Babiš možnosti větší. Vezmeme za vzor koncern Agrofert, který pobírá dotace na zemědělské pozemky poskytované Státním zemědělským intervenčním fondem (prostředky EU a státu). Celkový objem dotací v roce 2015 (.pdf - str. 59) dosáhl 1,47 miliardy (jde o dotace provozní i investiční - nárokové i nenárokové).

Vláda, ve které Andrej Babiš zasedá, nařízením stanovuje podmínky a způsob čerpání těchto zdrojů. Naskýtá se tedy možnost při vyjednávání „korigovat“ podmínky poskytování dotace tak, aby byly výhodnější pro určité společnosti.

Aktuální nastavení bylo schváleno 16. března 2015 a všichni přítomní členové vlády hlasovali pro. Zda mezi nimi byl i Babiš, není možné ze záznamu určit (.doc., bod 17). Ten totiž hlasování po jménech neukazuje.

Též v oblasti veřejných zakázek je možnost, že se Andrej Babiš vyskytne ve střetu zájmů. Samo ministerstvo totiž může vypisovat veřejné zakázky a stejně tak mohou i společnosti, které ministerstvo financuje.

Byla medializována např. veřejná zakázka společnosti ČEPRO, která spadá pod ministerstvo financí. Společnosti Agrofertu v uvedené zakázce získaly 87% podíl na dodávkách paliv, tedy dvojnásobek než před nástupem Andreje Babiše do role ministra.

Dodejme však, že v rámci veřejných zakázek bývá jako kritérium úspěšnosti hodnocena cena. Zde je tak prostor člena vlády na ovlivnění zúžen. Stejně tak je v tomto konkrétním případě na místě upozornit, že v zemi neexistuje srovnatelný výrobce bionafty.

Je samozřejmě otázkou, jak velký vliv má ministr financí na zadávání veřejných zakázek u těchto „podřízených“ subjektů. V případě společností, ve kterých má ministerstvo nad 50 % podílu, ale přímo určuje personální složení řídících orgánů (dozorčí rada, představenstvo, apod.). Může tedy vykonávat svůj vliv nepřímo.

Andrej Babiš veřejně deklaroval, že v případě svého střetu zájmů ve vládě se bude u jednotlivých bodů zdržovat hlasování. V rámci hodnocení jednoho z výroků exministra Dienstbiera jsme spočítali, že v období od nástupu do vlády do 7. prosince 2015 se Babiš na vládě zdržel hlasování (resp. sám se označil, že je ve střetu zájmů) celkem 17krát.

Dodejme, že tak učinil např. u státní podpory pro biopaliva, ze které jistý profit bude mít i on sám jako majitel holdingu, jenž se pohybuje v zemědělství. Byť se v hlasování na vládě zdržel a v Parlamentu za něj návrh obhajoval ministr Jurečka, byl to úřad Babiše, který návrh připravil.

Vláda České republiky společně s USA plánovala vybudování radaru na českém území. Jednání však byla zastavena poté, co byl do Bílého domu zvolen demokrat Barack Obama a plány na radar byly zrušeny v září 2009. O dva roky později česká strana upustila od úvah účastnit se programu protiraketové obrany Spojených států, zejména z frustrace z oslabené role ČR v systému.

Protiraketová obrana byla v posledních několika letech tématem spíše pro republikány, kteří Obamovo odstoupení od plánů dlouhodobě kritizují. Bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney označil kroky demokratů za „dárek Putinovi“.

John McCain, který v roce 2008 prohrál souboj o prezidentské křeslo s Obamou, prohlásil, že Obamova administrativa redukovala své plány na obranu v Polsku a České republice, aby uklidnila ruského prezidenta Vladimira Putina. Podobně se vyjádřil i bývalý viceprezident Spojených států Dick Cheney.

Spojené státy uvedly v květnu tohoto roku na vojenské základně v rumunském Deveselu do provozu protiraketový systém. Jen o pár dní později byla v Polsku zahájena stavba protiraketové základny, dokončena by měla být v roce 2018.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.