Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože současná vládní koalice se na zvýšení výdajů na obranu dohodla již v koaliční smlouvě (.pdf, kapitola 12.1, str. 29). V koaliční smlouvě je uvedeno, že plnění závazků vůči NATO se neobejde bez úprav financování resortu obrany.

V roce 2014 byl dohodnut koaličními stranami ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL postupný růst výdajů České republiky do roku 2020. V roce 2020 by tedy podle dohody (.pdf) výdaje měly dosáhnout až na 1,4 % HDP. V době dohody, tedy v roce 2014 (.pdf, str. 8), Česká republika dávala na obranu asi 1,06 % HDP.

Podle rozpočtu (.pdf, str. 7) ministerstva obrany České republiky na rok 2016 byl podíl výdajů na obranu stanoven na 1,03 % HDP.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Hospodářský výbor v květnu 2014 doporučil schválit novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů. Pozměňovací návrh poslance Urbana se týkal věci změny informování účastníků o změnách smlouvy (.pdf, str. 22).

Zápis z jednání popisuje návrh následujícím způsobem:

„Ve věci změny informování účastníků o změnách smlouvy, jedná se o PN pana poslance Urbana, upozornil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) , že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoliv změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoliv jen změn některých náležitostí, jak to předpokládá předložený návrh.“

Návrh i přes neutrální stanovisko výborem prošel, výbor doporučil celé Poslanecké sněmovně přijmout návrh včetně tohoto návrhu.

Novela následně putovala do 3. čtení, kde však poslanec Laudát (TOP 09) navrhl opakování 2. čtení (tedy navrácení předlohy do výboru). To podpořil i předseda výboru Pilný (ANO), který k tomu řekl:

„...vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.“

V následném hlasování poslanci rozhodli skutečně o vrácení návrhu do výboru. Tedy návrh poslance Urbana vůbec nebyl přijat, nebylo o něm dokonce ani hlasování. V opakovaném 2. čtení Urban totiž svůj návrh stáhl. Podobnou předlohu totiž načetl poslanec Pfléger z hnutí ANO. Opětovné jednání Hospodářského výboru se uskutečnilo 3.září 2014. V zápisu (.pdf, str. 5) se píše, že:

„Podstatou návrhu posl. Pflégera je, obdobně jako je tomu u návrhu posl. Urbana, taková úprava, kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvy vedoucích ke zhoršení postavení účastníka.“

V této změně poslance Pflégera jsou pak uvedena slovní spojení „podstatná změna“ a „zhoršení postavení účastníka”. Podstatné změny nejsou nikterak specifikovány, skutečně tedy záleží na rozhodnutí operátora. Poslanec Pfléger pro Českou televizi (pořad 168 hodin) v září 2016 uvedl (čas 5:15):

„Bylo to na popud asociace provozovatelů komunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tento pozměňovací návrh.“

Sněmovní tisk 135/3 (.pdf) po zapracování návrhů zní:

„Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat. Informaci je podnikatel povinen poskytnout účastníkovi způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování. Právo ukončit smlouvu podle tohoto ustanovení nevzniká, pokud dojde ke změně smlouvy na základě změny právní úpravy nebo v případě změny smlouvy podle odstavce 5.“.

Tento Pflégererův pozměňovací návrh pak skutečně prošel Poslaneckou sněmovnou, Senát schválil návrh ve znění, ve kterém k němu doputoval a v platném právním rámci je tedy to, co protlačil poslanec ANO.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Pravdou sice je, že došlo k oslabení a ztížení práv zákazníků a že návrh v tomto duchu podával Milan Urban z ČSSD. Nicméně ten během projednávání svůj návrh stáhl a reálně tak prošlo toto opatření díky předloze od poslance Babišova hnutí ANO.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Výsledky nejnovějšího mezinárodního šetření PISA 2015 ukázaly i rozdíly mezi jednotlivými kraji v České republice. Uvádí to Národní zpráva zpracovaná Českou školní inspekcí. Toto srovnání je provedeno na základě výsledků v přírodovědné oblasti.

Významně horší výsledky mají žáci v Karlovarském a Ústeckém kraji. Nejlepší umístění získala Praha - zpráva ale uvádí, že vzhledem k velkému rozptylu se statisticky významně neliší od krajů Libereckého, Královéhradeckého a Plzeňského. Toto srovnání vychází z průměrného dosaženého výsledku v bodech (str. 43). Pokud bychom tedy nejlepší průměrný dosažený počet bodů 520 považovali za stoprocentní výsledek, nejhorší výsledek 445 bodů pak tvoří 85 % z těchto 520 bodů. Pak lze hovořit o 15 procentních bodech rozdílu mezi znalostmi žáků.

Dalším ukazatelem je podíl žáků, kteří nedosáhli druhé základní gramotnostní úrovně (str. 45). Největší podíl takových žáků se opět vyskytuje v Karlovarském (38 %) a Ústeckém (35 %) kraji. Nejmenší podíl zaznamenáváme v Praze (13 %). To je tedy rozdíl 25 procentních bodů v podílu.

Mezi jednotlivými kraji tak lze pozorovat rozdíly ve znalostech žáků.

Informace o policejní reorganizaci vypluly na povrch v červnu minulého roku. ODS od počátku zastávala postoj, že rozhodnutí je zcela v kompetenci policejního prezidenta a za případné selhání bude odpovědný právě on.

Předseda ODS Petr Fiala 15. června prohlásil: „... ministr vnitra a policejní prezident dnešním rozhodnutím přejímají plnou zodpovědnost za reorganizaci policie. Zda změna zlepší efektivitu fungování policie, bude možné posoudit teprve po nějaké době. Policie nemůže sloužit jedné politické straně, či osobě. Pokusy Andreje Babiše o politizaci policie a snaha o její ovládnutí jsou nebezpečné a nepřijatelné.“ V rozhovoru pro web Česká justice o den později Fiala řekl: „... upřímně řečeno, já obdivuji, kolik je tady teď odborníků mezi politiky a veřejností na to, zda tu mají být dva specializované útvary, zda mají být zastřešené nebo jak to má být. V tomto směru jsem naprosto přesvědčen, že je to věc odborně-manažerská a je to záležitost policejního prezidenta.“ Následně dodal: „... my se chováme jako demokratická strana. Takže pokud tady máme mít policii, která je v mnoha směrech nezávislá, tak reorganizace je její věc. A nemá to být tématem politické diskuze.“

Poslanec Bohuslav Svoboda v rozhovoru pro Forum 24 (dříve Svobodné fórum) uvedl, že za sporem okolo reorganizace stojí především předseda hnutí ANO Andrej Babiš: „... problém je skutečně v tom, že Andrej Babiš není schopen žádné koaliční spolupráce, že není schopen myslet dopředu. Ke všemu je možné mít námitky, nebo si můžeme říkat, že když se útvary sloučí, budou synergicky pracovat a efektivita práce bude lepší. Nebo si můžeme myslet, že když bude obojí spadat pod policejního prezidenta, vliv seshora může být větší. Ano, obojí má pro a proti, ale ten problém se nevyřeší politizací.“

Postoj k věci potvrdila i místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija. Ta v pořadu Vaše téma uvedla: „... policie je nezávislá. Pokud se policejní prezident rozhodne, že chce udělat něco efektivního pro policii, tak je to jeho kompetence a politici by do toho neměli zasahovat.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Pavel Řežábek opravdu intervenci kritizuje. Viceguvernér Mojmír Hampl připustil kolísání kurzu v prvních dnech po skončení intervence, avšak je potřeba zdůraznit, že za zásahem ČNB stojí a považuje ho za pozitivní pro českou ekonomiku.

Pavel Řežábek byl v radě České národní banky od roku 2005 a v roce 2011 byl jmenován na druhé šestileté období, strávil tedy v ČNB 12 let. V bance končí 12. února. V rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že pro zavedení intervence nikdy nebyl. „Kurzový závazek nebo záporné sazby podle mého soudu vyvolávají zbytečné pokřivení trhu, které by do něj centrální banka neměla vnášet.“ Poukazuje také na rizika spojená s vystoupením z uměle udržovaného kurzu.

Viceguvernér Mojmír Hampl v rozhovoru pro FXstreet.cz naopak za intervencí banky stál a obhajoval ji jako řešení, které se osvědčilo: „(kurzový závazek, pozn. Demagog.cz) splnil svůj hlavní účel, tedy nedopustit pád ekonomiky do deflace tažené slabou poptávkou.“

Je pravda, že v rozhovoru připustil, že může v prvních dnech kurz kolísat: „Krátkodobě, tedy v prvních dnech nebo týdnech po skončení závazku, ale nelze vyloučit, že kurz může ‚ kodrcat ' či více kolísat. Lze to přirovnat třeba k nepříjemným otřesům, které cítíme v prvních okamžicích při dosednutí letadla. Pokud by toto kolísání kurzu ovšem přerostlo určitou únosnou mez, ČNB samozřejmě zasáhne, přesně v duchu řízeného plování. Činila tak i v minulosti a činí tak v podobných situacích i centrální banky v jiných vyspělých zemích.“

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin