Přehled ověřených výroků

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Pavel Blažek korektně popisuje průběh vydávání Torubarova, který byl vydán z ČR do Ruska v květnu 2013. V ruské vazbě opravdu nezůstal příliš dlouho. V prosinci 2013 však opět z Ruské federace uprchl: neznáme důvody jeho útěku a nemůžeme určit, zda mu v zemi nic nehrozilo. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kauza Torubarova začala jeho obviněním ruskými soudy v letech 2007–2010 z podvodu a vydírání důstojníka tajné služby. Torubarov tvrdí, že to byl naopak on, koho vydírala tajná služba, policie a mafie. V roce 2010 uprchl se svou rodinou do České republiky. Na základě mezinárodního zatykače byl v roce 2011 zatčen v Rakousku, které ho vydalo do České republiky. Zde podal žádost o azyl, ale byl opět zatčen v roce 2012. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pak rozhodl o jeho vydání, jemuž se 2. května 2013 na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu. To však nebylo nikým potvrzeno.

K jeho vydání došlo i přes skutečnost, že azylové řízení nebylo ještě ukončené, což bylo kritizováno například Českým helsinským výborem. Později dal navíc výboru za pravdu i Ústavní soud, který došel k závěru, že rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vydání Torubarova bylo chybné a toto rozhodnutí o vydání zrušil 26. června 2014. Na základě rozsudku mu bylo vyplaceno 250 tisíc korun jako omluva, ale jeho další nároky za pomyslnou újmu české soudy zatím zamítly.

Ruský podnikatel byl po příletu z Prahy do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, kam se za ním chystali čeští diplomaté v Rusku, aby se podívali, v jakých podmínkách se nachází. Před domluvenou návštěvou ruský soud překvapivě rozhodl o propuštění z vazby k 3. červenci 2013 z důvodu překročení doby možné vazby.

Torubarov svůj pohled na předání, pobyt ve vězení a propuštění z vazby ozřejmil v rozhovoru pro Lidové noviny 8. července 2013. V prosinci 2013 znovu utekl z Ruské federace, ale byl na své cestě do Rakouska zadržen v Maďarsku, kde požádal o azyl. V roce 2014 mu byl azyl zamítnut, ale dle rozhodnutí maďarských soudů měl být jeho případ znovu přezkoumán. V roce 2016 mu maďarské úřady azyl opětovně zamítly udělit. Torubarov se znovu odvolal. Do konečného vyřešení azylového řízení nesmí Maďarsko opustit.

Data NATO za rok 2015 (u roku 2016 jde o předpověď) dokládají výši výdajů na obranu (tabulka 3) vůči HDP následovně.

• Německo - 1,19 %
• Slovensko - 1,14 %
• Maďarsko - 0,94 %
• Kanada - 0,98 %
• Španělsko - 0,92 %

Pokud tedy pomineme lehké odchylky, Stropnický se ve svém výroku nemýlí. Připomeňme, že mluvil v kontextu toho, že situace v NATO se stran nedostatečných výdajů netýká zdaleka jen České republiky. Dodal ovšem také, že je to širší problém a nebagatelizoval jej.

Přestože byl internet skutečně vynalezen ve Spojených státech, světlo světa spatřil až mnoho let po druhé světové válce.

Vznik internetu se podle většiny zdrojů datuje na začátek 60. let 20. století, kdy Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA) ve Spojených státech začala zkoumat možnosti vzniku mezinárodní sítě vzájemně propojených počítačů. Jejich úsilí vyústilo roku 1969 k vytvoření experimentální sítě ARPANET, pomocí které byla také přenesena první data mezi počítači. Další vývoj internetu stručně popisuje například toto video.

Vývoj internetu (nejprve ze sítě mezi vědeckými pracovišti) a mapy postupného propojování jsou přehledně popsány v tomto článku.

Žádný zdroj neupozorňuje na možný vývoj internetu mezi lety 1939 a 1945 (resp. 41–45, kdy byly ve válce USA), výrok tedy považujeme za nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože koaliční vláda sice předložila novelu zákona o střetu zájmů, původní návrh však ustanovení, která by dopadala konkrétně na osobu Andreje Babiše, neobsahoval. Ta tam byla vložena až jednotlivými poslanci.

Je důležité říci, že jakkoliv koaliční vláda předložila novelu zákona o střetu zájmů, samotný zákon byl předložen i schválen za vlády Jiřího Paroubka. Ještě před ním platil podobný zákon od roku 1992.

Co se týká zmíněné reakce na situaci Andreje Babiše, původní návrh, jak již bylo zmíněno, neobsahoval ustanovení o vlastnictví médií ani zákaz veřejného funkcionáře ucházet se o veřejné zakázky, dotace či investiční pobídky.

Tyto zmíněné body byly do novely přidány s poslaneckými pozměňovacími návrhy. Konkrétně byla mimo jiné zahrnuta část pozměňovacího návrhu Jana Chvojky (.pdf) z ČSSD, která zakazuje zmíněné vlastnictví médií (toto však platí až pro nově jmenované členy vlády), a pozměňovací návrh Martina Plíška (.pdf) z TOP 09 hovořící o dotacích a investičních pobídkách. O průběhu schvalování přehledně informuje ČT24.

Zpřísněním laťky do budoucna je pak kromě výše zmíněných ustanovení myšleno také zpřísnění podávání oznámení o majetku, které opravdu obsahuje již vládní návrh zákona.

Část výroku, ve které Kateřina Valachová hovoří o nečinnosti ODS v této agendě, je pravdivá. Žádnou z významnějších novel zákona o střetu zájmů (jak z roku 2006, tak z roku 1992) neměla na svědomí vláda ODS. Na druhou stranu je korektní dodat, že ODS ve svých vládách neměla ministra s takovým střetem zájmů, kterým oplývá koaliční parter Valachové, Andrej Babiš. Dodejme pak, že pro zmíněné návrhy hlasovala rovněž ODS (přehlasování veta).

Ministr financí Andrej Babiš hovoří o výběru daně z příjmů právnických osob. V této souvislosti porovnává výběr daní za roky 2013 a 2016. V roce 2013 se celostátní výnos daně z příjmů právnických osob rovnal 120 mld. korun. Do konce roku 2016 byl celostátní výnos této daně navýšen na 164,7 mld. korun, tedy o 44,7 mld., o nichž hovoří ministr financí. Mezi lety 2013 a 2016 se údaje z grafu Andreje Babiše shodují s údaji, které poskytuje Finanční správa.

Zdroj: OVM

Zdroj dat: Finanční správa

KDU-ČSL navrhovala změny zákona o elektronické evidenci tržeb (zk. č. 112/2016 Sb.) od samého začátku. ANO bylo však ochotno přistoupit jen na drobné kompromisy, např. oddálení zavedení EET pro živnostníky. Většina navrhovaných úprav tak byla ignorována vyjma těch, se kterými přišlo samotné ANO.

Zákon o EET schválila vláda (.pdf) 3. června 2015.

KDU-ČSL se stalo důležitým partnerem při jeho prosazení, proto přišlo s vlastními návrhy změn. Usilovalo o rozdělení zavedení EET do etap a zajištění zkušebního provozu, aby se neopakovala situace s sKartami či registrem vozidel.

1. V únoru 2016 chtěli lidovci prosadit úlevu pro živnostníky, jelikož v koaliční smlouvě se hovoří o zavedení EET pro „vybrané skupiny“ (.pdf, 2.5 Zlepšení výběru daní), nikoliv pro celou společnost. „Teprve když jsme jasně řekli, že pokud MF neustoupí, tak zákon nepodpoříme, podařilo se nám prosadit pro živnostníky a řemeslníky roční odklad,“ uvedl Bělobrádek

2. Současně navrhovali, aby si podnikatelé mohli náklady na zavedení EET vybrat jako daňový bonus až do výše 10 000 korun. Proti tomuto návrhu se ministerstvo financí jasně vymezilo.

3. V červenci pak připravil ministr zemědělství Jurečka (KDU-ČSL) novelu, kde byly farmářské trhy a drobní podnikatelé vyjmuti z EET. Ani tentokrát nepřipustilo ANO výjimku.

Při prosazování EET Andrej Babiš jednoznačně neřekl, že nepřipouští žádné výjimky. Ivan Pilný (ANO) však pro Ihned.cz v červnu 2016 uvedl, že „lepší je počkat, až se zákon zavede,“ a pozměňovací snahy lidovců odsoudil.

Sám Babiš ovšem přišel už v lednu 2016 se snížením DPH na pivo, aby tím „ulevil“ restauratérům, kteří nabízí pouze nápoje. Spadali by tak do nižší daňové skupiny. DPH lze však měnit jen v souladu s evropskými směrnicemi a souhlasem Evropské komise.

Další změny navrhl Babiš až pár týdnů před ostrým spuštěním EET, tedy koncem listopadu 2016, kdy se pokusil vyjednat výjimku propodnikatele s obratem do 250 000 korun danící paušálem a e-shopy při platbách kartou.

Při diskuzi o možných změnách zákona předložili lidovci své vlastní návrhy:

• EET se bude vztahovat jen na poplatníky s obratem nad 414 000 Kč.
• Z EET budou vyloučeny farmářské trhy a lidé, kteří si podnikáním přivydělávají (koncept tzv. minijobů).
• Z povinnosti vést EET budou vyloučeni všichni plátci paušální daně, ne pouze ti, kteří mají obrat do 250 000 Kč.

Úleva pro farmáře je dlouhodobým záměrem KDU-ČSL. Je však třeba podotknout, že na prvotní požadavky lidovců na fázové zavedení EET a jeho zkušební provoz ANO přistoupilo (.pdf) a splnilo je.

V průběhu roku už ale možné výjimky ze zákona ze strany lidovců nepřipouštělo. Lidovci skutečně prosazují úlevy na EET již od začátku a přistoupili na řadu kompromisů. Nepodařilo se jim vyjednat výjimku pro řemeslníky a malé živnostníky, ale zasadili se aspoň o roční odklad. ANO tak skutečně nepřipouštělo jakékoliv úpravy zákona ze strany KDU-ČSL. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Dávky hmotné nouze se vypočítávají individuálně dle konkrétní situace žadatele, neexistují pevné částky, jak uvádí Bohuslav Sobotka. Navíc člověk, který by opakovaně odmítal práci, byť za minimální mzdu, by na dávku v hmotné nouzi pravděpodobně vůbec neměl nárok. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, je možné, že případy, jaké premiér zmiňuje, skutečně existují, ale nevztahuje se to zdaleka na všechny příjemce podpory.

Pomocí mzdové kalkulačky za rok 2014, kdy platila minimální mzda 8 500 korun, zjistíme, že čistá mzda by v takové situaci činila 8 681 Kč (uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani a daňový bonus za jedno dítě).

V roce 2017, po zvýšení minimální mzdy na 11 tisíc korun, bude podle kalkulačky čistá mzda 10 757 Kč (poplatník uplatňuje základní slevu na dani a bonus za jedno dítě).

Mezi dávky hmotné nouze patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Na dávky nemá nárok osoba, která „prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním“, osoby, které nejsou v evidenci úřadu práce nebo uchazeči, kteří nabídky úřadu práce bez vážných důvodů odmítají, a jiní.

Příspěvek na živobytí„je stanoven pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností“, jeho výše se odvíjí od existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení pak „řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory“. Je stanovena tak, aby „po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí“.

Obě tyto dávky hmotné nouze tedy nepatří k dávkám, kde by byla pevně stanovena částka pomoci, jejich výše se stanovuje individuálně dle konkrétní situace. Vyjdeme-li ale z životního minima, pak například pro domácnost dvou dospělých s jedním dítětem do 6 let činí životní minimum 8 290 Kč, tedy téměř stejně, jako by před zvyšováním minimální mzdy dostal člověk pracující za minimální mzdu. Pro jednotlivce ale životní minimum činí 3 410 Kč, to je podstatně méně, než čistý příjem s minimální mzdou.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).