Přehled ověřených výroků

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

Veřejně přístupné Stanovy ČSSD uvádí v čl. 19 (.pdf, str. 19–20) pouze roli sjezdu ve stranické hierarchii, některé jeho pravomoci vůči jiným orgánům strany a hlavní pole jeho působnosti.

Výrok ministryně Valachové se týká interních stranických pravidel, v tomto případě pravidel Jednacího řádu sjezdu. Tento řád, stejně jako například sjezdový volební řád, strana schvaluje vždy na počátku konání konkrétního sjezdu, jak je vidět například z Usnesení 38. sjezdu 2015 (.pdf), z Usnesení 37. sjezdu z roku 2013 (.pdf) a z usnesení dalších sjezdů, jejichž přehled nabízí ČSSD na svých webových stránkách.

Jedná se o vnitrostranickou normu a o nutnosti zrušení Usnesení sjezdu opět sjezdem psal například Český rozhlas. Jelikož je sjezd nejvyšším stranickým orgánem, jeho rozhodnutí nemohou být měněna jinak, než opět na sjezdu.

Tzv. bohumínské usnesení bylo přijato v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně na návrh brněnského delegáta Petra Wurma. Schváleno bylo 197 z celkového počtu 346 delegátů tehdejšího sjezdu.

Hospodářský výbor v květnu 2014 doporučil schválit novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů. Pozměňovací návrh poslance Urbana se týkal věci změny informování účastníků o změnách smlouvy (.pdf, str. 22).

Zápis z jednání popisuje návrh následujícím způsobem:

„Ve věci změny informování účastníků o změnách smlouvy, jedná se o PN pana poslance Urbana, upozornil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) , že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoliv změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoliv jen změn některých náležitostí, jak to předpokládá předložený návrh.“

Návrh i přes neutrální stanovisko výborem prošel, výbor doporučil celé Poslanecké sněmovně přijmout návrh včetně tohoto návrhu.

Novela následně putovala do 3. čtení, kde však poslanec Laudát (TOP 09) navrhl opakování 2. čtení (tedy navrácení předlohy do výboru). To podpořil i předseda výboru Pilný (ANO), který k tomu řekl:

„...vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.“

V následném hlasování poslanci rozhodli skutečně o vrácení návrhu do výboru. Tedy návrh poslance Urbana vůbec nebyl přijat, nebylo o něm dokonce ani hlasování. V opakovaném 2. čtení Urban totiž svůj návrh stáhl. Podobnou předlohu totiž načetl poslanec Pfléger z hnutí ANO. Opětovné jednání Hospodářského výboru se uskutečnilo 3.září 2014. V zápisu (.pdf, str. 5) se píše, že:

„Podstatou návrhu posl. Pflégera je, obdobně jako je tomu u návrhu posl. Urbana, taková úprava, kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvy vedoucích ke zhoršení postavení účastníka.“

V této změně poslance Pflégera jsou pak uvedena slovní spojení „podstatná změna“ a „zhoršení postavení účastníka”. Podstatné změny nejsou nikterak specifikovány, skutečně tedy záleží na rozhodnutí operátora. Poslanec Pfléger pro Českou televizi (pořad 168 hodin) v září 2016 uvedl (čas 5:15):

„Bylo to na popud asociace provozovatelů komunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tento pozměňovací návrh.“

Sněmovní tisk 135/3 (.pdf) po zapracování návrhů zní:

„Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat. Informaci je podnikatel povinen poskytnout účastníkovi způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování. Právo ukončit smlouvu podle tohoto ustanovení nevzniká, pokud dojde ke změně smlouvy na základě změny právní úpravy nebo v případě změny smlouvy podle odstavce 5.“.

Tento Pflégererův pozměňovací návrh pak skutečně prošel Poslaneckou sněmovnou, Senát schválil návrh ve znění, ve kterém k němu doputoval a v platném právním rámci je tedy to, co protlačil poslanec ANO.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Pravdou sice je, že došlo k oslabení a ztížení práv zákazníků a že návrh v tomto duchu podával Milan Urban z ČSSD. Nicméně ten během projednávání svůj návrh stáhl a reálně tak prošlo toto opatření díky předloze od poslance Babišova hnutí ANO.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Členové vlády dne 30. května 2016 projednali návrh místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka na výdaje rozpočtu v oblasti výzkumu a experimentálního vývoje. Hlasováním v poměru 11 pro a 5 hlasů proti vláda přijala usnesení č. 477.

Podle ČTK vzrostou starobní důchody až o 300 Kč měsíčně. Ministr financí Andrej Babiš oznámil, že chybějících 3,5 mld., které podle něj měly původně sloužit k navýšení důchodů (ale byly nakonec určeny pro vědu a výzkum), našel a důchodci tak dostanou od příštího roku přidáno. Dodejme, že o financích v této věci rozhoduje vláda a ne Babišova schopnost hledat.

Podle tiskové zprávy Rady pro vědu, výzkum a inovace bude možné získat peníze z nárůstu finančních prostředků z EU v letech 2017 a 2018.

Hnutí ANO považuje za tzv. černou díru hlavně ministerstvo zdravotnictví, o kterém se takovým způsobem už několikrát vyjádřil především jeho předseda Andrej Babiš. Podobný názor má s největší pravděpodobností také v případě vědy a výzkumu, protože na svém facebookovém účtu mimo jiné uvedl:

„Ministr obrany stabilizoval resort, který byl prolezlý korupcí, ztransparentnil státní zakázky a je po dlouhé době první ministr, za jehož úřadování narostl rozpočet na obranu státu. V oblasti podpory vědy a výzkumu jsem zatím podobné úspěchy nezaznamenal.“ (Andrej Babiš ke kritice ministra obrany Stropnického ze strany místopředsedy vlády Bělobrádka - 11. února 2016)

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

Předseda ODS Petr Fiala s největší pravděpodobností narážel na obchodní vztahy nejen mezi Spojenými státy a Čínou. Ve svém předvolebním programu Donald Trump tuto otázku opravdu řeší.

Konkrétně v sekci „Obchod“ se píše, že použije všechny zákonné prostředky, které mu prezidentský úřad umožňuje, k nápravě obchodních nesrovnalostí, pokud Čína neukončí nelegální aktivity, a to formou zavedení obchodních cel v souladu s článkem 201 a 301 obchodní úmluvy z roku 1974.

Dalším z jeho bodů v této agendě je vyjednávání nových podmínek v rámci partnerství v NAFTA (North American Free Trade Agreement) s cílem získat lepší podmínky pro americké pracovníky. Pokud na to nebudou strany ochotné přistoupit, je Trump připraven z tohoto partnerství odejít a zrušit pro Mexičany výhodné podmínky, které znemožňují Američanům získat práci.

Dalším předvolebním slibem je odstoupení od Transpacifického partnerství (Trans-Pacific Partnership), které bylo vyjednáno Obamovou administrativou. Jeho cílem mělo být prohloubení ekonomických vztahů mezi jednotlivými členy, například snížením celních poplatků.

Zavedení cel v případě obchodu s Čínou lze vnímat jako ochranu především vlastního trhu a podporu amerických výrobků. Na druhou stranu to snižuje konkurenci a omezuje svobodné podnikání ekonomických subjektů na území cizího státu.

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Plíšek opravdu navrhl novelu zákona, která by rušila ustanovení postihující urážku úřední osoby při výkonu její pravomoci, jež jsou obsažená v zákoně o některých přestupcích.

Poslanec Plíšek s dalšími 16 kolegy z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů předložil novelu (.pdf) zákona o některých přestupcích, která by měla nabýt účinnosti od 1. července 2017. V paragrafu 5 novely (.pdf, str. 5) navrhují vypustit část, podle které se občané dopustí přestupku znevážením postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Projednávání novely bylo navrženo na pořad 53. schůze, která začíná 29. listopadu 2016.