Přehled ověřených výroků

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

Je problematické dohledat, jaké doplatky si diktovali operátoři, neboť to je předmětem smluvních podmínek mezi nimi a jejich zákazníky. Je ovšem pravdou, že zmíněná novela zákonem vymezila mantinel na maximální výši jedné pětiny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Faltýnek mluví o tom, že hnutí ANO říkalo před volbami, že chce řídit ekonomiku tohoto státu jako rodinnou firmu. Před volbami 2013 hnutí o rodinné firmě nehovořilo, svůj slogan „řídit stát jako firmu“ o slovo rodinnou doplnilo až postupně. Za všechny můžeme jmenovat výrok Andreje Babiše z Partie TV Prima před volbami 2013 (konkrétně z 22. října 2013):

„Já jsem přesvědčen, že tenhle stát má být řízen jako firma, to znamená, že ten stát má být řízen v prospěch toho státu, tudíž v prospěch akcionářů. A 10 milionů Čechů jsou akcionáři našeho státu.“

Co se týká naplňování tohoto hesla, je fakticky nemožné je konkrétně postihnout, resp. určit, zda se skutečně stát nyní řídí jako firma. Faltýnek mluví o tom, že to hnutí ANO začalo dělat, lze dohledat ale některá vyjádření Andreje Babiše, která to popírají.

Např. v rozhovoru pro Lidové noviny z května 2014 Babiš uvádí:

„Ministerstvo vedu jako firmu a jsem první politik, který to tak dělá. Ale jenom ten úřad. Bohužel stát nejde řídit jako firmu. Dal by se – kdyby byla jednobarevná vláda, jako měl Jiří Rusnok, tak to by šlo. Nebo ve většinové systému. Nebo za Fica. Ale v koaliční vládě to nejde.“

V dubnu 2016 pak Babiš uvedl na půdě Senátu ve svém vystoupení k danému tématu následující:

„...stát není firma, ale já ministerstvo financí řídím jako firmu, a proto funguje dobře. Je škoda, že stát není firma, hlavně rodinná firma, my bychom potřebovali, aby stát byl rodinná firma, která tahá za jeden konec a funguje v týmu.“

Část výroku o řízení státu jako firmy (nově rodinné firmy) tedy nelze reálně fakticky hodnotit, Jaroslav Faltýnek tvrdí, že hnutí ANO to začíná dělat, Babiš ve veřejných projevech mluvil i o tom, že to není možné v této konstelaci (která se nemění).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť princip fungování volebního systému popisuje Gazdík korektně. Pouze dodáváme, že jím uvedená čísla a přepočty bereme spíše ilustrativně.

Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny skutečně zvýhodňuje strany s vyššími volebními zisky. Důvodem je nastavení systému, d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů na mandáty a také velikost některých volebních obvodů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které kopírují jednotlivé kraje. Kraje nejméně lidnaté (Karlovarský) mají ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Karlovarské voliče zastupuje 5 poslanců, naopak Středočeský kraj 25.

Pro to, aby se stranám přidělovaly poslanecké mandáty, musí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Následně se v jednotlivých volebních obvodech přepočítávají hlasy na mandáty podle již zmíněné d'Hondtovy metody. Ta je popsána zde. Ve zkratce jde o to, že zisk hlasů u stran se dělí řadou čísel (1,2,3,4... - podle počtu rozdělovaných křesel) a výsledky se zařadí za sebou. Mandáty jsou pak distribuovány těm stranám, které se v tomto pořadí umístí výše, tedy v případě zmíněného Karlovarského kraje na prvních 5 místech.

Tento model může vést k tomu, že strany, které dosáhnou v některých krajích i 10 %, nemají v daném obvodu svého poslance. Jednoduše kvůli tomu, že se nerozděluje dost křesel. Na již uvedeném příkladu můžeme ukázat, že v posledních volbách v Karlovarském kraji mandát nezískalo hnutí Úsvit se ziskem přes 8 % nebo TOP 09 s 10% podporou. Naopak KSČM, která zde získala 16 %, mandát získala. Obecně lze Karlovarský kraj nabídnout jako ukázkový příklad nerovnosti, o níž Gazdík mluví.

Menší strany získávají své poslance především ve velkých volebních obvodech (Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský kraj, Praha...) a v těch menších mandáty až tolik nezískávají. Záleží pochopitelně i na regionální síle stran (KDU-ČSL např. bude spíše získávat mandáty v některých moravských krajích než na Ústecku, byť jde o větší kraj).

Gazdík tak princip fungování popisuje správně. Podívejme se ještě na uvedený případ Strany zelených. Ta v roce 2006 získala přes 6 % hlasů celostátně, ale stačilo jí to na pouhých 6 mandátů (2 v Praze, 1 ve Středočeském kraji, 1 v Jihomoravském kraji, 1 v Moravskoslezském kraji a 1 na Ústecku). Např. v Libereckém kraji získali zelení 9 a půl procenta hlasů, mandát ale nezískali a to právě z výše uvedených důvodů.

V médiích se často objevuje informace o 60 % absolventů pedagogických škol, kteří se uplatní mimo sféru školství. Toto tvrzení ovšem vylučuje analýza Střediska vzdělávací politiky (analýza byla financována MŠMT), která uvádí, že přes 60 % absolventů pedagogických fakult se uplatní ve vystudovaném, případně příbuzném oboru.

Z analýzy REFLEX 2013 (.pdf, str. 111) je patrné, že první práce absolventů bakalářského studia pedagogiky je ve studovaném či příbuzném oboru ze 67 %. V magisterském pak v 76 %. Současně z analýzy plyne, že se u 60 % magistrů pedagogiky shoduje první práce s vystudovaným oborem (.pdf, str. 114).

Václav Moravec má na mysli novelu trestního zákoníku předloženou dne 11. listopadu 2016. Návrh byl aktuálně zaslán vládě k vyjádření. Novela prosazuje toto: „... kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.“

Kalousek se vyjádřil na svém twitterovém profilu, kde reagoval na Jiřího Pospíšila. Pospíšil uvedl, že „nápad části poslanců zavést znovu trestný čin hanobení hlavy státu zavání návratem ke komunistické ochraně papalášů. Stačí trestnost pomluvy.“

Kalouskův komentář zní takto: „Je ve vlastním zájmu M.Zemana,aby se to nikdy neschválilo.On sám by byl v konfliktu se zákonem minimálně jednou týdně.“

Andrej Babiš ve svém výroku zaměňuje vydání dluhopisů, které byly emitovány v roce 2012 s nákupem dluhopisů. Ty nakoupil až v letech 2013 a 2014, což je podstatou výměny mezi ním a Niedermayerem. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako nepravdivý.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Vlády všech tří zmíněných zemí se od ledna 2017 chystají zvýšit minimální mzdu. Na Slovensku na 435 € (cca 11 760 Kč), v Maďarsku na 407 € (cca 11 000 Kč) a v Polsku na 449 € (cca 12 125 Kč). Pro srovnání, minimální mzda v České republice bude od 1. ledna 2017 činit 11 000 Kč.

Tabulka: Vývoj růstu minimálních mezd na Slovensku, v Maďarsku a Polsku.

zeměleden 2014leden 2015leden 2016leden 2017Slovensko352 € (9510 Kč)380 € (10 242 Kč)405 € (10 950 Kč)435 € (11 760 Kč) Maďarsko322 € (8 700 Kč)333 € (9 000 Kč)353 € (9 541 Kč)407 € (11 000 Kč)Polsko390 € (10 540 Kč)407 € (10 970 Kč)430 € (11 620 Kč)449 € (12 135 Kč) zdroj: Eurofund

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.