Přehled ověřených výroků

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš ve svém novoročním projevu porovnává období své vlády a působení kabinetu Petra Fialy. Ve videu mj. řekl, že během jeho působení Česko v hrubém domácím produktu (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele předstihlo Španělsko a Itálii. Později zmínil, že tyto dvě země Českou republiku za vlády Petra Fialy opět předběhly.

Nejprve přibližme, že hrubý domácí produkt (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele se obvykle používá k porovnání životní úrovně, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích.

Data Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) ukazují, že Česko předčilo v HDP na obyvatele Španělsko poprvé v roce 2019 a v roce 2020 už předstihlo jak Španělsko, tak Itálii. V tomto roce ČR dosáhla hodnoty 36 208 dolarů, Itálie 35 841 dolarů a Španělsko 33 673 dolarů. Itálie později Česko opravdu znovu předběhla, stalo se tak ovšem už v posledním roce Babišovy vlády, nikoli během působení Fialova kabinetu. Španělsko pak Českou republiku vůbec nepřekonalo.

HDP na jednoho obyvatele v paritě kupní síly měří např. i Světová banka. Podle ní Česká republika poprvé předstihla Španělsko v roce 2018. Ani v pozdějších letech se tomuto státu nepodařilo Česko předehnat. U Itálie je však situace o něco složitější. Dle současných dat Světové banky totiž Česko Itálii nikdy nepředběhlo. Podobný výrok Andreje Babiše jsme ale ověřovali již v prosinci 2021 – v té době data Světové banky naopak ukazovala, že v roce 2020 Česká republika dosáhla v HDP na obyvatele v paritě kupní síly vyšších hodnot než Itálie. Rozdíl je tedy patrně způsobený aktualizací dat. Nicméně už v roce 2021 (tedy v posledním roce Babišovy vlády) byla Itálie opět před Českem.

Závěr

Španělsko podle dat OECD a Světové banky během vlády Petra Fialy v HDP na jednoho obyvatele Českou republiku nepředstihlo. Itálie sice Česko překonala, stalo se tak ale už v posledním roce působení Babišova kabinetu. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Andrej Babiš ve svém videu nejdříve popisuje, v jakém stavu se nacházela Česká republika na konci roku 2021, kdy hnutí ANO předalo vládu současné koalici. Mimo jiné mluví o tom, že Česko v té době bylo šestou nejméně zadluženou zemí v EU. Poté tvrdí, že se naše země za vlády současné koalice propadla na osmé místo.

Zadlužení v roce 2023

Dle poslední publikované zprávy Eurostatu (.pdf, str. 2) bylo Česko ve druhém čtvrtletí roku 2023 devátou nejméně zadluženou zemí Evropské unie, co se týče výše dluhu sektoru vládních institucí v poměru k HDP. Tento takzvaný vládní dluh se skládá ze státního dluhu a například také z dluhů územních samospráv, tedy obcí a krajů.

Zadlužení v roce 2022

Kompletní data za rok 2023 ještě nejsou známa, podívejme se proto na české zadlužení v roce 2022, kdy už vládl Fialův kabinet. V tomto roce byla Česká republika osmou nejméně zadluženou zemí Evropské unie, jak je vidět na následujícím grafu (.pdf, str. 2).

Andrej Babiš ve svém videu tvrdí, že ČR v rámci členských států EU klesla v zadlužení na osmé místo. Ve druhém čtvrtletí roku 2023 bylo Česko v tomto žebříčku deváté, za celý rok 2022 (tedy v prvním roce Fialovy vlády) bylo skutečně ještě na osmé pozici. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš mluví o době svého vládnutí, které trvalo od konce roku 2017 do prosince 2021. Během tohoto období skutečně došlo k několika daňovým změnám.

Daň z přidané hodnoty

Pro začátek je vhodné uvést, že daň z přidané hodnoty (DPH) se řídí zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ten od počátku roku 2024 stanovuje základní sazbu DPH 21 % a sníženou sazbu na 12 %. Tyto sazby ovšem vstoupily v účinnost až k 1. lednu 2024. Před tímto datem existovaly dvě snížené sazby, konkrétně první ve výši 15 % a druhá ve výši 10 %. Druhou sníženou sazbu zavedla již vláda Bohuslava Sobotky v roce 2014, přičemž předkladatelem návrhu bylo Ministerstvo financí, které tehdy vedl Andrej Babiš.

Během samotné vlády Andreje Babiše pak došlo k několika změnám zákona o dani z přidané hodnoty. Novelou z června 2018, kterou předložil Babišův kabinet, bylo do druhé snížené sazby DPH přeřazeno vícero položek, např. domácí péče o děti, staré, nemocné a zdravotně postižené občany, opravy obuvi, opravy kol, kadeřnické a holičské služby nebo mytí oken a čištění vnitřních prostor domácností. Jen některé z přesunutých položek přitom před touto změnou náleželo do první (15%) snížené sazby (.pdf, str. 16).

Novela z roku 2019 následně přesunula do druhé, desetiprocentní, snížené sazby DPH pozemní a vodní pravidelnou hromadnou dopravu cestujících. Nejednalo se však o návrh tehdejší vlády, ale o návrh skupiny poslanců z hnutí STAN (.pdf). Kabinet Andreje Babiše k navrhované změně zaujal nesouhlasné stanovisko (.pdf).

Andrej Babiš tedy, jakožto ministr financí za vlády Bohuslava Sobotky, navrhl zavedení druhé snížené sazby DPH. Později, už za jeho vlády, došlo navíc k přesunutí několika položek do nižších sazeb DPH. Dá se tedy říci, že Andrej Babiš za svého vládnutí snížil DPH.

Daň z příjmu

Daň z příjmu se během Babišovy vlády snížila např. zrušením tzv. superhrubé mzdy, kdy došlo ke změnám u výpočtu dílčího základu daně z příjmu fyzických osob. Tzv. superhrubá mzda byla tvořena hrubou mzdou zvýšenou o částku pojistného, a to včetně pojistného, které bylo placeno zaměstnavatelem. Tento základ byl zdaněn 15% sazbou daně. Protože byl však daňový základ vyšší než hrubá mzda, bylo tím pádem efektivní zdanění hrubé mzdy větší než 15 %. 

Přijetím daňového balíčku v roce 2020 došlo ke zrušení tohoto výpočtu. Základ daně je tak nově tvořen čistě hrubou mzdou. Návrh daňového balíčku byl předložen Poslanecké sněmovně vládou, zrušení superhrubé mzdy pak navrhl přímo premiér Babiš formou poslaneckého pozměňovacího návrhu. Pro schválení novely pak hlasovali jak poslanci hnutí ANO, tak i zástupci ODS, SPD a KSČM. Ve stejné novele byla mj. zvýšena také sleva na dani na poplatníka, která také měla za následek nižší daň z příjmu.

Daň z nabytí nemovitosti

Povinnost placení daně z nabytí nemovitosti byla zakotvena zákonným opatřením, které vstoupilo v účinnost na začátku roku 2014. Daň z nabytí nemovitosti na základě tohoto opatření činila 4 %. Takový krok se ale nevyhnul kritice a brzy se začalo jednat o zrušení této daně. Pro doplnění je dobré uvést, že daň z nabytí nemovitosti tehdy nahrazovala daň z převodu nemovitostí.

Jako první s návrhem na zrušení zákonného opatření přišla ODS roku 2015. Tehdejší vláda, ve které Andrej Babiš zastával post ministra financí ovšem se zrušením této daně nesouhlasila (.pdf), a poslanecký klub ANO pak hlasoval pro zamítnutí novely. Druhý návrh na zrušení daně předložila opět ODS. O návrhu se hlasovalo v lednu 2018, kdy poslanci hnutí ANO také hlasovali pro jeho zamítnutí.

Další návrh na zrušení daně z nabytí nemovitosti předložila skupina poslanců SPD v listopadu 2019. Vláda Andreje Babiše k němu vydala nesouhlasné stanovisko (.pdf) a tento návrh na plénu Poslanecké sněmovny projednáván nakonec nebyl. Místo toho Poslanecká sněmovna v roce 2020 schválila vládní návrh zákona, který zmíněné zákonné opatření a tedy i daň z nabytí nemovitosti zrušil (.pdf, str. 2 ze 64). Pro přijetí přitom hlasovali téměř všichni přítomní poslanci, tedy včetně zástupců hnutí ANO. Daň z nabytí nemovitosti byla tímto krokem zrušena s účinností od 26. září 2020.

Shrnutí

Za vlády Bohuslava Sobotky, ve které Andrej Babiš zastával pozici ministra financí, došlo k vytvoření druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty ve výši 10 %. Předkladatelem návrhu přitom byl právě resort financí. Později, během působení Babišova kabinetu, byly některé položky přesunuty do této druhé sazby, což vedlo ke snížení DPH. Došlo také ke zrušení daně z nabytí nemovitosti a ke zrušení superhrubé mzdy, čímž se snížila daň z příjmů. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš tímto výrokem upozorňuje na pomalé tempo výstavby dálnic za poslední vlády ODS, tedy za vlády Petra Nečase, který byl premiérem od 13. července 2010 do 10. července 2013. Jeho kabinet se skládal z občanských demokratů, TOP 09 a strany Věci veřejné. 

Podle Babiše se během úřadování této vlády zahájila výstavba pouhých 800 metrů dálnic. Toto číslo přitom bývalý premiér nezmiňuje poprvé. Nečasovu vládu podobně kritizoval například v červenci loňského roku na půdě Sněmovny. Tehdy mluvil o tom, že se 800 metrů dálnic „zahájilo a zprovoznilo“ v roce 2013.

Stavby v mapě Ředitelství silnic a dálnic

Informace o jednotlivých silničních stavbách je možné najít na webu Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD). Ke každé stavbě zde ŘSD obvykle zveřejňuje podrobnější přehled, ve kterém popisuje také časový vývoj, jak postupovaly jednotlivé fáze příprav (.pdf, str. 6–7). Materiály tak obvykle obsahují datum, kdy došlo k samotnému zahájení výstavby.

V mapě staveb ŘSD se nachází jen jeden projekt, u nějž se s výstavbou začalo v době vlády Petra Nečase. Konkrétně se jedná o projekt zahájený v roce 2011, který zahrnoval stavební práce na dvou mimoúrovňových křižovatkách na dálnici D46. Protože ale tyto křižovatky neprodloužily trasu stávající dálnice, vyčísluje web ŘSD celkovou délku stavby na „0,00 km“.

Mluvčí ŘSD Jan Rýdl k tomu pro redakci Demagog.cz uvedl, že stavba mimoúrovňových křižovatek často „oficiálně neznamená ani metr navíc na výměře dálniční sítě“, i když se ve skutečnosti v rámci těchto projektů staví sjezdové a nájezdové větve „v řádech stovek metrů“.

Doplňme, že podle mapy ŘSD se v červenci 2010 začal budovat úsek dálnice D7 u obce Droužkovice (.pdf, str. 5). Web Ústeckého kraje ovšem obsahuje dobovou zprávu o tom, že stavba byla slavnostně zahájena už v dubnu 2010, tedy ještě před nástupem Nečasova kabinetu.

Přehled ŘSD dále obsahuje ještě jeden projekt, u kterého uvádí jako datum zahájení stavby rok 2013 a který, shodou okolností, měřil 800 metrů, jak zmiňoval Andrej Babiš. V podrobnějším dokumentu ale ŘSD upřesňuje, že výstavba této části dálnice D6 začala v říjnu 2013 (.pdf, str. 4), kdy už tři měsíce vládl úřednický kabinet Jiřího Rusnoka.

Závěr

V době vlády Petra Nečase se podle mapy ŘSD nezačal stavět žádný úsek, který by prodloužil dálniční síť. V roce 2011 byla zahájena pouze stavba dvou mimoúrovňových křižovatek, jejichž délku ŘSD nezapočítává do celkové trasy dálnic. Ještě v roce 2013 se na dálnici D6 sice začal budovat úsek, který měřil „800 metrů“, se stavbou se ale začalo až několik měsíců po konci Nečasova kabinetu. Vzhledem k této nepřesnosti hodnotíme výrok Andreje Babiše jako pravdivý s výhradou.

Fialova vyjádření

Nejprve uveďme, že vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení slíbila rozšířit dálniční síť do roku 2025 o 200 kilometrů.

Slib o otevření 200 km nových dálnic premiér Fiala zopakoval např. na konferenci (video, čas 25:14) Česko na křižovatce v září 2023. Ke konci roku 2023 pak na tiskové konferenci po jednání vlády řekl, že je 200 km dálnic ve výstavbě. Při této příležitosti navíc slíbil investici ve výši 150 miliard Kč do dopravní infrastruktury, aby „dali do pořádku to, co předchozí vlády zanedbaly“.

O slibu Petr Fiala psal také na svém facebookovém profilu. Na rozdíl od výše citovaných zmínek zde předseda vlády tvrdí, že „postaví“ 200 kilometrů nových dálnic.

Dálnice ve výstavbě

Informace o jednotlivých silničních stavbách je možné najít na webu Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD). Ke každé stavbě zde ŘSD obvykle zveřejňuje podrobnější dokument, ve kterém popisuje také časový vývoj, jak postupovaly jednotlivé fáze příprav (.pdf, str. 6–7). Jako jedny z posledních fází zde uvádí (.pdf) vydání stavebního povolení a vyhlášení výběrového řízení na zhotovitele stavby. Dokumenty následně zmiňují vždy datum zahájení stavby a skutečné či plánované datum uvedení do provozu.

Ke konci roku 2023 bylo v České republice rozestavěno přibližně 190 km dálnic. U většiny přitom k zahájení stavby došlo už za vlády Andreje Babiše. U zbytku dálnic, které zobrazuje následující graf, bylo během Babišovy vlády alespoň vyhlášeno výběrové řízení nebo došlo k vydání stavebního povolení. Výjimku tvoří D35 na úsecích Vysoké Mýto–Džbánov (.pdf), a Janov–Opatovec (.pdf), a část Brněnského obchvatu I/42 (.pdf), které byly povoleny, vysoutěženy a zahájeny až během vládnutí Fialova kabinetu. Tyto stavby ale dohromady měří pouze 18,8 kilometrů. 

Závěr

Fialův kabinet ve svém programovém prohlášení slíbil postavit 200 km nových dálnic a tento cíl Petr Fiala následně vícekrát zopakoval. Na konci roku 2023 pak hovořil o tom, že je 200 km ve výstavbě. Ze současně rozestavěných 190 km se jich ovšem 168,5 začalo stavět již během vlády Andreje Babiše. U zbylých rozestavěných dálnic došlo během působení Babišova kabinetu k vyhlášení výběrového řízení nebo vydání stavebního povolení.

Pouze tři úseky byly prozatím zcela započaty a dokončeny za vlády Petra Fialy. Ty ovšem tvoří pouze 18,8 km. Ačkoliv si tedy Petr Fiala explicitně nepřipisuje zásluhy za výsledky předchozího kabinetu, hodnotíme z výše zmíněných důvodů výrok jako pravdivý.