Přehled ověřených výroků

Při pohledu na různé ekonomické indikátory Ukrajiny z posledních let lze skutečně konstatovat, že ekonomická situace země není příliš dobrá. Uvádíme pouze některé z nich. Při vědomí probíhajícího konfliktu na východě země je tento stav pochopitelný.

Procento populace, které spadá pod hranici rizika chudoby dlouhodobě dosahuje 20-30 % (publikace Eurostatu o životních podmínkách v zemích sousedících EU).

V roce 2015 dosahoval hrubý domácí produkt 2 108 U.S. dolarů na osobu za rok. To v podstatě kopíruje výsledek roku 2014 a nedochází ke znatelnému zlepšení.

Zemi také sužuje vysoká inflace.

Podle údajů IMF (Mezinárodní měnový fond) dosahovala Ukrajina v roce 2015 míry nezaměstnanosti 11,467 %.

(Zdrojem grafů je server theglobaleconomy.com).

Od ratifikace asociační dohody Evropským parlamentem a ratifikací všemi jednotlivými členskými zeměmi uběhlo zhruba 18 měsíců. V tiskové zprávě Evropského parlamentu bylo uvedeno, že samotná ratifikace v členských zemích EU může trvat i několik let. Z tohoto pohledu bylo schválení 27 zeměmi poměrně rychlé.

Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou 16. září 2014 a dohoda vstoupila prozatímně v platnost. K tomuto datu byla ratifikována zatím v šesti členských státech. ČR schválila asociační dohodu 17. září 2015 a prezident Zeman jí podepsal 4. listopadu 2015. V listopadu 2015 ratifikaci ještě nedokončila Belgie, Řecko, Kypr a Nizozemsko. V době nizozemského referenda o asociační dohodě (6. dubna 2016) dohodu již ratifikovalo 27 zemí EU. Zbývalo pouze Nizozemsko, které v referendu asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou odmítlo.

Na nutnosti počítat s možností příchodu uprchlíků z Ukrajiny se opravdu shodli představitelé Polska a České republiky.

Ještě před rozhodováním o rozdělování uprchlíků podle kvót polská velvyslankyně řekla: „Nikdo z nás není dnes schopen s plnou jistotou říci, jak se bude situace na východě Evropy vyvíjet. Odtud pramení také naše zdrženlivost vůči otevírání hranic lidem přicházejícím z jiných částí světa. Musíme být připraveni na veškeré možné scénáře.” Podobný postoj vyjadřovali i čeští politici.

Polská premiérka Beata Szydlová ukrajinskou krizí argumentovala v Evropském parlamentu v lednu 2016, kdy tvrdila, že Polsko přijalo milion uprchlíků z Ukrajiny. Za to byla kritizována, neboť v Polsku sice žije milion Ukrajinců, ale statut uprchlíka úřady lidem z této země poskytují velmi zřídka.

Je pravdou, že v průběhu minulých let využívala Ruská federace ekonomické nástroje jako součást své politiky vůči Ukrajině. Během eskalace konflitku na východní Ukrajině také zavádělo hospodářské sankce a omezení dovozu z Ukrajiny, což je ovšem logické vzhledem ke konfliktu mezi oběma zeměmi. Zda ovšem Rusko během 20 let vědomě a systematicky rozvrací Ukrajinu prostřednictvím ekonomických nástrojů není možné autoritativně potvrdit ani a vyvrátit, a proto je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V létě 2014 zavedlo Rusko omezení dovozu ukrajinského zboží, zvláště zemědělského a ocelářského, později omezení ještě stupňovalo, na začátku roku 2016 obě země pozastavily dohodu o volném obchodu. Od roku 2011 do roku 2015 klesl vývoz z Ukrajiny do Ruska čtyřnásobně. Rusko je však i v roce 2016 stále největší partner pro export: jejich ekonomiky jsou silně provázané.

V roce 2014 také Rusko zdražilo zemní plyn dovážený do Ukrajiny. Ukrajina za plyn přestala platit a Gazprom zastavil na několik měsíců dodávky.

Již v lednu 2009 se Rusko s Ukrajinou nedohodlo na cenách zemního plynu a zastavil jí dodávky. Ukrajina údajně pokračovala v neoprávněném odebírání plynu což vyústilo v dvoutýdenní přestávku v dodávání plynu z Ruska do většiny Evropy (do níž jde plyn právě přes Ukrajinu). Tato "plynová válka" však (kromě ruské snahy destabilizovat Ukrajinu) také mohla souviset s ukrajinským vnitropolitickým bojem před prezidentskými volbami: některým ukrajinským politikům se mohly "protiruské nálady" hodit.

Lukáš Tichý z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětlujeruskou taktiku obchodování se zemním plynem: „Na jedné straně ty státy, které jsou „loajální“ vůči Rusku (např. Arménie, Bělorusko), mají zemní plyn levnější, na druhou stranu státy, které z pohledu Ruska vůči němu uplatňují negativní politiku, musí za plyn platit vyšší ceny. To je příklad Ukrajiny. Poté, co v roce 2004 došlo na Ukrajině k tzv. oranžové revoluci, Rusko navýšilo cenu zemního plynu a v období prezidentství Viktora Juščenka se cena plynu nadále zvyšovala. Následně po zvolení prezidenta Viktora Janukovyče byly v dubnu 2010 v Charkově podepsány dvě smlouvy. Podle jedné z těchto smluv byl prodloužen termín pobytu ruské černomořské flotily v ukrajinském Sevastopolu o 25 let a Rusko se od roku 2017 zavázalo platit Ukrajině za pronájem vojenské základny 100 milionů USD ročně a v rámci této platby také odečítat 100 USD za každých 1000 metrů krychlových plynu odebraných Ukrajinou. Na konci roku 2013 se pak ruský prezident Vladimir Putin dohodl se svým protějškem Viktorem Janukovyčem na výrazném snížení dovozní ceny ruského plynu, kdy Ukrajina měla za 1000 metrů krychlových plynu platit přibližně 268,5 USD, namísto tehdejších 400 USD. Ovšem poté, co začátkem dubna 2014 zrušilo Rusko předchozí slevy na zemní plyn, které poskytlo režimu svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, cena plynu pro Ukrajinu prudce vzrostla z přibližně 268,50 USD na 485,50 USD za 1000 metrů krychlových.“

Ze zprávy Human Rights Watch (HRW) vyplývá porušení několika ze souboru práv na spravedlivý proces. Podle obhájců soud zamítl předložení klíčových důkazů obhajoby a systematicky odmítal důležité návrhy obhájců, čímž znemožnil jejímu právnímu týmu efektivně čelit obviněním, jak vyžadují standardy spravedlivého procesu. Hugh Williamson, ředitel HRW pro Evropu a střední Asii, se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že proces byl od počátku zpolitizován, což porušuje zásadu nezávislosti soudní moci.

Savčenko se dále vyjádřila, že byla dne 17. června na týden zajata rebely v ukrajinském Lugansku. Ti ji pak dne 23. června násilně a nezákonně převezli přes ukrajinsko-ruskou hranici. Takový postup za účelem přivedení pod (v tomto případě ruskou) jurisdikci je v mezinárodním právu v převážné většině případů nepřípustná. Doktrína male captus bene detentus, podle níž lze poprávu držet a soudit osobu, přestože byla bezprávně zadržena, je mezinárodním společenstvím uznána pouze ve velmi mimořádných případech. Jde například o zajetí v případě Eichmann (.pdf), kde šlo o nacistického vůdce uniknuvšímu Norimberským procesům.

Ruské úřady ji pak měly tajně držet v hotelu, kde ji vyslýchali. Jakkoliv není znám průběh výslechu, i v této fázi mohla být porušena některá z práv na spravedlivý proces, případně základních lidských práv.

Stejně tak je prohřeškem proti spravedlivému procesu odepření přístupu k advokátu, okolnímu světu a ukrajinskému konzulu (viz například případ Avena).

Podle HRW dále nebyl rozsudek soudu řádně odůvodněn a nevypořádal se dostatečně s klíčovými důkazy svědčícími ve prospěch Savčenko, i zde de o porušení pravidel procesu.

Mezi odmítnutými důkazními prostředky byl i znalecký posudek tvrdící, že Savčenko byla zajata mezi 10:15 a 10:45, tedy hodinu před útokem, jehož se měla účastnit. Usuzují tak z videonahrávky jednoho z rebelů, na které je Savčenko zřetelně vidět. Svědčí pro to postavení slunce, s nímž je však v rozporu však čas uvedený na nahrávce. Žalobce tato tvrzení nezpochybnil, smetl však důkaz ze stolu s tím, že čočka byla poškozená a video není spolehlivé. Zamítnut byl rovněž návrh na provedení analýzy videa k určení skutečného času pořízení nahrávky. Podle soudce prý tato informace není relevantní. Ze stejného důvodu byl zamítnut i návrh na lokalizování jejího telefonu v době zadržení, který měl rovněž rozporovat její přítomnost v místě útoku. Je tedy možné (nikoli však jisté,) že na místě útoku Savčenko opravdu nebyla.

Nakonec byly evidovány rovněž rozpory ve výpovědích a stanoviscích obžaloby.Neférovost procesu odsuzuje i Amnesty International.

Na základě tohoto řízení byla Savčenko usvědčena z dvojité dokonané vraždy, pokusu o vraždu civilistů a nezákonný přechod ukrajinsko-ruské hranice. Odsouzena byla ke 22 letům ve vězení a finančnímu trestu ve výši 450 dolarů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Vzhledem k probíhajícímu konfliktu na území Iráku je možné nalézt oblasti, které jsou relativně bezpečné a kam jsou směřováni vracející se emigranti. Přesto je však bezpečnostní situace v Iráku a Kurdistánu napjatá.

Dle IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) se mezi nejčastější místa návratu uprchlíků irácké národnosti zpět do Iráku objevují města Bagdád, Basra, Nadžaf, Erbíl a Sulajmánija. Pokud jde o počty návratů IOM jich registroval v roce 3500 s tím, že je patrný jejich rostoucí trend. Například jen v lednu žádalo o pomoc s návratem cca 1000 Iráčanů.

Otázkou zůstávají návraty iráckých emigrantů, kteří se vracejí nezávisle a svépomocí.

Výrok označujeme na základě dostupných informací Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a dalších zpráv z dané oblasti za jako pravdivý, ovšem s výhradou, která bude dále specifikována.

Oblast Iráckého Kurdistánu, potažmo Erbílu a jeho okolí, ze kterého pocházejí uprchlíci, kteří přicestovali do ČR, je obecně považována za poměrně bezpečnou pro členy iráckých náboženský menšin. V poslední letech tam dokonce míří i vnitřní migrace iráckých křesťanů z jihu, hlavně Bagdádu a okolí a to s ohledem na nestabilitu a sektářské násilí mezi šiíty a sunnity právě v jižních oblastech země.

Taktéž dle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se mezi nejčastější místa návratu uprchlíků irácké národnosti zpět do Iráku objevují města Bagdád, Basra, Nadžaf, (námi sledovaný) Erbíl a Sulajmánija.

Zmíněná výhrada směřuje ke skutečnosti, že obecně Irák nelze, i s ohledem seznam bezpečných zemí původu(.pdf), který používá sama ČR, a jenž slouží jako nástroj zpracování žádostí o azyl, označit za "bezpečnou zemi", ve které nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům, zacházení, ozbrojenému konfliktu (str. 1).

Dále je nutné poznamenat, že kresťanští uprchlíci, které česká vláda přislíbila přijmout a z nichž část teď odešla do Německa, nepocházeli přímo z Kurdistánu - tam přišli v rámci vnitřní migrace z jiných částí Iráku právě proto, že je tam bezpečnější situace než v jiných částech země.

TOP 09 své stanovisko ke kvótám publikovala již v květnu 2015, tedy v době, kdy se o nich stále jednalo. V tomto stanovisku uvádí:

" Česká republika se musí jednoznačně postavit proti plánu Evropské komise stanovit jednotlivým zemím kvóty pro migranty. Pokud její záměr projde, mělo by Česko podle politiků TOP 09 použít i oficiální brzdu v podobě žluté karty. "

Proti kvótám se vyslovil také tehdejší předseda TOP 09 Schwarzenberg na konci září 2015 v České televizi. Doslova uvedl:

" ...já jsem byl taky proti povinným kvótám a jsem dodnes. Ze dvou důvodů. Za prvé, Česká republika a mnoho jiných států byly připraveny dobrovolně přijmout větší počet uprchlíků. Ale nikdo to nemá rád, když se mu to nařídí. Za druhé to také není dobrý vývoj. Zbaví to odpovědnosti naše politiky. Oni teď můžou říci: no, my za nic nemůžeme, to rozhodl Brusel. My s tím problémem nemáme co dělat, my jsme ex obligo. A to je ještě horší, protože to vede k nezodpovědnosti a k většímu protievropskému postoji našeho obyvatelstva. "

Podobné prohlášení Schwarzenberg v září 2015 opakoval, namísto kvót byl pro přijetí většího počtu uprchlíků na dobrovolné bázi. Např. v rozhovoru pro slovenský Denník N.

Kalousek má tedy pravdu, že TOP 09 jako strana odmítá kvóty již doby, kdy se o nich jednalo. Doplňme ovšem, že 3 ze 4 europoslanců zvolených na kandidátce TOP 09 a Starostové hlasovali v Evropském parlamentu pro návrh Komise, který kvóty obsahoval. Záznam z hlasování (str. 21-22) ze 17. září 2015 uvádí, že pro toto hlasovala trojice Niedermayer, Polčák a Štětina, proti pak poslední z poslanců TOP 09, Jiří Pospíšil.

I přes tento zdánlivý rozpor je výrok hodnocen jako pravdivý, vedení strany TOP 09 je od počátku konzistentně proti kvótám.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve zmíněné lhůtě, kdy bylo možné žalobu podat (končila 18. prosince 2015) nebyla pozice všech členů vlády totožná. Např. ministr financí Babiš na konci listopadu vysotupil veřejně s myšlenkou, že by svou pozici vláda (tedy nepodávat žalobu) mohla přehodnotit.

Tzv. povinné kvóty na uprchlíky byly schváleny na summitu ministrů vnitra EU 22. září 2015. Proti nim se postavili ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska a nepodpořili je ani Finové.

V reakci na tento krok se veřejně diskutovala možnost podat žalobu k příslušným evropským institucím za Českou republiku, tento krok avizovali a následně také učinili Slováci.

Den po přijetí kvót veřejně ministr Babiš uvedl, že možnost žaloby nepodporuje. Pro ČTK uvedl: " Bránit se soudně není rozumné, protože nám to EU vrátí i s úroky. Dostáváme z EU desítky miliard Kč ročně, měli bychom na dnešním summitu dát jasný návrh, jak krizi vyřešit systémově. "

O 2 měsíce později (27. listopadu) Babiš ovšem svůj názor změnil a prohlásil, že by vláda měla zvážit možnost připojit se k žalobě na kvóty. " Zeptám se kolegů, jestli nechceme přehodnotit náš přístup. Každý ví, že to nefunguje. Nefungují hotspoty, k nám žádní uprchlíci nechtějí, všichni chtějí do Německa."

Následující den pak mimořádně jednala vláda v souvislosti s evropským summitem. Na tomto jednání se také probírala možnost připojit se k žalobě na kvóty. Na tiskové konferenci po jednání vlády vystoupil předseda vlády (video - čas 2:55 a dále) a oznámil, že postoj ČR se nemění a nebudeme žalobu podávat.

2. prosice 2015 Slovensko podalo samotnou žalobu. V této době tedy pozice české vlády byla taková, že žalobu podávat nebudeme, není však pravdou, že by vláda zcela souzněla. V době podání žaloby veřejně mluvil o žalobě vicepremiér Babiš, jeho názor byl ovšem menšinový. Lhůta, do kdy bylo možno žalobu podat, vypršela 18. prosince 2015. Tato lhůta vychází z článku 263 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Aktuální návrh Evropské komise vedl k tomu, že někteří politici vyslovují názor, aby Česká republika na tento návrh žalobu podala. Mezi nimi jsou skutečně i Fiala s Babišem. Je třeba ovšem dodat, že jde prozatím o návrh Komise, schvalovat jej budou národní státy a je otázkou, v jaké podobě bude (či zda vůbec) schválen.

Podle zprávy Policie ČR z 19. ledna 2016 bylo za rok 2015 oznámeno celkem 247 628 trestných činů, což je meziročně pokles o 14,2 %.

Ředitel Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Michal Mazánek v rozhovoru pro Český rozhlas jako příčinu poklesu identifikoval ekonomický růst, klesající nezaměstnanost a zlepšující se životní úroveň. Upozornil také na novou generaci pachatelů v kyberprostoru, ke klasickým krádežím tedy nedochází v takové míře.