Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož číselná data uváděná ministrem odpovídají skutečnosti. Pravdou je také jeho tvrzení o neexistenci samostatného kurdského státu.

Jak uvádí britská BBC (anglicky) "25 až 35 milionů Kurdů obývá hornaté hranice Turecka, Iráku, Sýrie, Íránů a Arménie. Tvoří čtvrtou největší etnickou skupinu na Středním východě, ale nikdy nezískali trvalý národní stát."

Co se týče počtu Kurdů žijících v těchto státech, jak uvádí televize France 24 (anglicky) „neexistuje žádné sčítání lidu, které by uvádělo přesné počty Kurdů v jednotlivých zemích, ale odhady hovoří o populaci čítající dvacet až čtyřicet milionů osob. Patnáct milionů Kurdů žije v Turecku, sedm až osm milionů v Íránu a jeden až dva miliony v Sýrii. Kurdská regionální vláda (KRG), tedy polo-autonomní oblast v Iráku, hovoří o 5,3 milionech obyvatel, ale Bagdád uvádí, že jde pouze o 4,3 milionu.“

Co se týče různorodostí jednotlivých částí kurdské populace, zmiňuje se o nich i výše citovaný článek France 24, který uvádí, že kurdská identita se nezakládá na náboženství, ale jazyku a kultuře. Avšak velká většina (70 – 90 %) Kurdů jsou sunnité, ale menšina Íránských a jihoiráckých Kurdů se hlásí k šíitům. Najdeme mezi nimi však také alavity, křesťany, židy a jezídy.

Co se týče dalších odlišností, píše o nich např. analytik Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Kaválek, který uvádí, že Kurdská strana pracujících (PKK) soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu, která je sama jen jedním ze dvou hlavních kurdských klanů, které v Iráku najdeme. Rozdíly lze vystopovat také ve vztazích mezi syrskými Kurdy a Tureckem a iráckými Kurdy a Tureckem (BBC, anglicky).

Území obývané Kurdy (zdroj obrázku: BBC)

Dle informací České televize se na otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG v Praze podílí bývalý příslušník skupiny speciálních operací Vojenské policie Lumír Němec. Ten se snaží navázat kontakty s politickými stranami a "vlivnými lidmi, kteří by mohli kurdskému lidu jakýmkoli způsobem pomoci." Na podzim 2015 prý dokonce trénoval bojovníky přímo v syrském Kurdistánu.

Dle České televize byl Lumír Němec členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), která byla zrušena v roce 2009.

Ukrajinská krize, která začala okolo roku 2013, je opravdu horkým tématem zejména pro Polsko a pobaltské státy. O tom, jak Polsko poukazuje na možné hrozby z Ruska v reakci na ukrajinský konflikt, píše např. Guardian, Washington Post či New York Times. Ten mimo jiné mapuje i postoj pobaltských zemí. Po vzoru těchto zemí se i Polsko chce připravit na případné hrozby ze strany Ruska v reakci na ukrajinský konflikt.

Agentura Reuters navíc informovala o požadavku polského prezidenta Andrzeje Dudy na navýšení počtu vojáků a množství vojenského vybavení ve střední a východní Evropě, zjevně pro účely zajištění bezpečnosti před agresivním Ruskem.

Pobaltské státy o stálou přítomnost sil NATO požádaly v květnu 2015, jak uvádí Natoaktual pro Idnes.cz. Web k danému uvádí: "Především pobaltské země mají obavu, že by podobně jako na Krymu a na východní Ukrajině mohlo Rusko s pomocí hybridního způsobu boje podněcovat ruskojazyčnou menšinu k nepokojům a konfliktům a posléze vojensky uplatnit "právo na ochranu etnických Rusů v jiných zemích". Právě v trojlístku postsovětských republik - Litvě, Lotyšsku a Estonsku - totiž žijí početné ruské menšiny. V Lotyšsku a Estonsku je to zhruba čtvrtina populace, v Litvě pak přibližně 7 procent."

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože jsme nenašli žádný oficiální dokument o zadání vyšetřování kauzy Fajád premiérem Sobotkou. Našli jsme pouze toto vyjádření premiéra: " Je důležité zjistit, proč vůbec ti lidé jeli do Libanonu a proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam byli."

Zaslali jsme v této věci dotaz řediteli odboru komunikace Vlády ČR. V době publikování výroku jsme však neobdrželi odpověď.

Obecně má ministr obrany pravdu, že k únosům Evropanů dochází a lze také doložit, že státy o unesených občanech vyjednávají a snaží se tak napomoci jejich osvobození. Nepodařilo se nám sice dohledat kompletní výčet zemí EU, jejichž občané byli uneseni a bylo o nich vyjednáváno, v obecném pohledu je ovšem Stropnického vyjádření korektní a výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

V souvislosti s únosem Jamese Foleye (americký novinář, který byl brutálně zavražděn během věznění) vyšel na webu USA Today text, který s odvoláním na viceprezidenta Stratforu (soukromá zpravodajská konzultační agentura) Scotta Stewarta uvádí, že občané např. z Itálie, Francie a Španělska jsou svými zeměmi vykupováni za miliony dolarů. Naopak Američané či Britové jsou z politických důvodů zabíjeni.

New York Times se v textu (ang.) Paying Ransoms, Europe Bankrolls Qaeda Terror z července 2014 věnuje vyčerpávajícím způsobem problematice únosů "občanů západu" (jde však pouze o některé skupiny, které toto provozují) a popisuje, že státy za své občany v zajetí výkupné platí, tedy s únosci jednají a tím se je snaží osvobodit.

Zdroj dat: RUKMINI CALLIMACHI, NYT. Autor jako své zdroje uvádí bývalé rukojmí, vyjednavače, diplomaty a vládní činitele z 10 evropských zemí, Afriky a Blízkého východu. Částka vyplacená v letech 2009-2010 na únosy vychází z článku španělského listu El Mundo.

Vyjma výše zmíněných zemí lze dohledat další případy únosů dalšími skupinami, jde spíše o ilustrativní výčet. Kromě známých českých případů 2 unesených žen a také 5 mužů v Libanonu šlo o např. chorvatského občana v Egyptě (Reuters).

Jednotliví členové i vrcholné orgány ODS se v souvislosti s kauzou úkolování Vojenského zpravodajství ze strany Jany Nečasové (dříve Nagyové) vyjadřují poměrně opatrně, ač spíše negativně.

Sám Petr Nečas po skandálu regiznoval na funkci premiéra a skončil i jako předseda ODS. Příslušné místní sdružení pak také vyloučilo Janu Nečasovou, ačkoliv oficiálním zdůvodněním bylo "neplnění povinností člena".

"Dnešní rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby ve věci stíhání Jany Nečasové a dalších osob ukazuje, že morální selhání není a nemůže být trestným činem,"uvedl předseda ODS Petr Fiala v tiskovém prohlášení poté, co prvoinstanční soud rozhodl v případě Nečasové o zproštění viny.

Martin Kuba, v době vypuknutí aféry 1. místopředseda strany, na Kongresu uznal, že "případné zneužití vojenské rozvědky je důvod pro pád vlády", i on ale situaci trochu relativizuje tím, že "policie by měla po mnoha měsících stíhání vykázat hmatatelnější výsledky".

"My sice protestujeme proti únikům a zveřejňování odposlechů a jejich zneužívání, na tom musíme trvat, že je to nepřijatelné. Ale zároveň je třeba uznat, že to, co lidi v těch odposleších slyší, se nedá hájit. To je prostě neobhajitelné," komentoval Jan Zahradil kauzu v rozhovoru pro Lidové noviny (dostupný na webu ODS).

Kurdové v Sýrii bojují proti Islámskému státu od roku 2014. Podle analytiků Asociace pro mezinárodní otázky Tomáše Kaválka se symbolem kurdského odporu stalo město Kobanî, které Kurdové za pomoci amerických náletů před islamisty ubránili.

Co se týká snah o osamostatnění Kurdistánu, lze je jen stěží označit za skryté. Již Sévreská smlouva uzavřená v roce 1920 v důsledku 1. světové války a rozpadu Osmanské říše ve svém článku 64 říká: „Pokud během jednoho roku od vstoupení této smlouvy v účinnost se kurdské obyvatelstvo z území určených v článku 62 obrátí na Radu Společnosti národů takovým způsobem, jímž ukáže, že většina obyvatel těchto území si přeje nezávislost na Turecku, a pokud Rada poté uváží, že toto obyvatelstvo je schopné takové nezávislosti a doporučí, že by mu měla být udělena, Turecko tímto souhlasí, že provede takové doporučení a zřekne se všech práv a nároků na tato území.“ To však nebylo nikdy realizováno.

Boji Kurdů za samostatnost se věnuje např. článek iDnes.cz, který informuje o kurdské straně PKK, která od roku 1984 bojuje za kurdskou nezávislost nebo o iráckých Kurdech, kteří o nezávislost usilovali celé 20. století.

Web On War/On Peace věnující se bezpečnostním otázkám pak v článku věnovaném kurdskému boji za autonomii píše: „Přestože byl Kurdistán rozdělen, tak hlavní myšlenka jeho obyvatel – vytvoření samostatného Kurdistánu – nikdy nezanikla.“

Na konci roku 2015 podpořil spolupředseda prokurdské strany HDP Selahattinem Demirtaş rezoluci kurdských stran, ve které požadují vytvoření autonomního regionu pro turecké Kurdy. V reakci na to státní zástupci zahájili jeho vyšetřování pro pobuřování a narušování ústavního pořádku, prezident Erdogan se nechal slyšet, že Demirtaş dostane lekci od lidu i justice a premiér Davutoglu vzkázal, že nebude nikdy jednat s někým, kdo ohrožuje tureckou celistvost a integritu.

Informace o otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG se objevila v otevřených zdrojích, konkrétně na stránkách České televize dne 14. 2. 2016.

Informace o otevření kanceláře syrských Kurdů v Moskvě se objevila např. na serveru iDNES.cz dne 10. 2. 2016.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť zákon byl ve třetím čtení a následně po vrácení Senátem projednáván 8 dní a včetně prvního a druhého čtení se jednalo o 11 dní. Jednalo se tedy o lhůtu „týdne, 14 dní“, jak uvádí poslankyně Vostrá. Některá jednání probíhala také do nočních hodin.

Předpokládáme, že „církevním zákonem“ je myšlen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Třetí čtení tohoto zákona probíhalo 6 dní. V pátek 13. června 2012 bylo jednání sněmovny ukončeno ve 13 hodin 55 minut. Ve středu 20. června 2012 skončilo projednávání církevních restitucí v 13:21 hod. V pátek 22. června 2012 byla schůze a tím i projednávání tohoto zákona ukončeno v 13:58 hod. Ve středu 11. července 2012 bylo projednávání tohoto bodu ukončeno v 13:02 hod. V pátek 13. července 2012 jednali poslanci o tomto bodu poprvé do noci a jednání bylo ukončeno až v 00:04 hod. následujícího dne (14. července 2012).

Poté, co byl zákon vrácen Senátem, byl v Poslanecké sněmovně projednáván ve středu 7. listopadu 2012. Projednávání se protáhlo až přes půlnoc, zhruba půl hodiny po půlnoci byl pak zákon schválen.

Poslankyně Jermanová skutečně přeložila návrh, který by zaváděl takovéto omezení rozpravy. Návrh však nepodpořili ani poslanci zvolení za hnutí ANO a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Skupina koaličních poslanců předložila na začátku volebního období návrh na změnu jednacího řádu sněmovy (sněmovní tisk č. 26). Novela zavádí (.pdf) mimo jiné tzv. garanční výbory či prodlužuje minimální lhůtu mezi 2. a 3. čtením.

Pozměňovací návrhy (.pdf, strana 7) Jaroslavy Jermanové pak skutečně měly omezit možnost rozpravy například tím, že by poslancům byla umožněna jen dvě desetiminunová vystoupení ke každému bodu. Návrh však podpořilo pouze 9 poslanců z 47členného klubu ANO a v dalších klubech nezískal podporu vůbec žádnou.