Přehled ověřených výroků

Pavel Blažek byl ministrem spravedlnosti ve vládě Petra Nečase a to po odvolání Jiřího Pospíšila. Konkrétně od 7. července 2012 do 10. července 2013. V té době nebyl členem Poslanecké sněmovny, návrh by tedy musel podávat za vládu.

Návrh, který řešil tzv. šikanózní návrhy, byl v daném volebním období skutečně schválen a to jako zákon č. 334/2012 Sb. Návrh však do Poslanecké sněmovny nepředložil ministr spravedlnosti Blažek, ale jeho předchůdce ve funkci Jiří Pospíšil.

Zákon poslancům vláda poslala v únoru 2012, tedy necelý půlrok před nástupem Pavla Blažka do funkce ministra. Za něj pak bylo projednávání dokončeno, není ovšem pravdou, že by on sám toto do legislativního procesu předložil.

Návrh, který do Sněmovny poslal ministr Pospíšil, danou problematiku upravoval následovně (.pdf - str. 2):

§ 128aOdmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost(1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li
zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh
podán.(2) Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže
a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely
rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání
nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím
o insolvenčním návrhu, nebo
c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.(3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může
insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou
pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.“

Pavel Blažek je rovněž předkladatelem jedné z novel insolvenčního zákona. Ta se však ochranou před šikanózními insolvenčími návrhy příliš nezabývá. Nejblíže je tomu úprava § 111 odst. 3, když nově bylo připuštěno, že po podání insolvenčního návrhu je stále možné s majetkem právně nakládat, pokud k tomu byl dán předchozí souhlas soudu. Toto ustanovení však nedělá z návrhu "podobný" co se týče ochrany před šikanózními insolvenčními návrhy. Výrok je tedy nepravdivý.

Předně vymezme, že ve výroku ověřujeme jednak zásluhu ANO na těchto změnách, dále jestli změny odpovídají situaci Pelikánem popsané. Nehodnotíme důležitost těchto změn, neboť jde o subjektivní záležitost. Podle těchto kritérií hodnotíme výrok jako zavádějící, protože Robert Pelikán pravdivě popisuje změny, ke kterým v exekučním řádu došlo, přeceňuje však roli hnutí ANO v zavádění těchto změn.

Exekuční řád v otázce věcí, jež nelze exekutorem zabavit, odkazuje na Občanský soudní řád, jež se záležitosti věnuje v § 322, odstavci 2. Jedná se především o věci nutné k uspokojování hmotných potřeb, k plnění pracovních úkolů a také o věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Konkrétně se jedná zejména o běžné oděvní součásti, snubní prsten a předměty obdobného charakteru, nutné zdravotnické potřeby a peněžní hotovost do částky dvojnásobku životního minima, což nyní představuje 6 280,- Kč. Pokud je dlužník podnikatelem, podle odstavce 3 není exekutor oprávněn zabavovat věci, jež dotyčný potřebuje k výkonu svého podnikání.

Zároveň podle § 68 exekučního řádu, odstavce 1, může dlužník podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, a následně podle odstavce 4 i žalobu k exekučnímu soudu v případě, že exekutor jeho žádosti nevyhověl. O tom ho musí exekutor poučit, což platí i pro další situace, popsané v odstavcích 5 a 6. V prvním jde o povinné upozornění třetí osoby,v jejímž vlastnictví je část majetku v exekuci, o možnosti vyškrtnutí ze soupisu. Ve druhém pak jde o obdobnou situaci, kdy právo na zažádání o vyškrtnutí ze soupisu přechází na osobu nárokující si vlastnictví dané věci.

Samotná možnost vyškrtnutí věcí ze soupisu byla umožněna vládní novelou č. 286/2009 Sb., paragrafy 5-7 se pak do zákona dostaly novelou č. 396/2012 Sb., díky komplexnímu pozměňovacímu návrhu Ústavně právního výboru. Návrh byl schválen hlasy tehdejší koalice ODS, TOP-09 a VV. Ustanovení tedy byla zavedena ještě před vstupem hnutí ANO do Parlamentu.

Co se druhé části výroku týče, postup řešení exekuce exekuční řád specifikuje v § 58 - odstavec 2 uvádí postup jdoucí od přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přes prodej movitých věcí až po prodej nemovitých věcí, které dlužník používá k bydlení sebe a své roviny. Postupuje se tedy opravdu od méně závažných kroků po ty "nejnepříjemnější". Tato změna byla zavedena novelou č. 164/2015, tato konkrétní změna má však původ v ústavně-právním výboru, který ji prosadil komplexním pozměňovacím návrhem ve 2. čtení

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože druhá část výroku je spíše myšlenkový konstrukt ministra Pelikána. Ten navíc nelze ze své podstaty hodnotit, neboť ikdyby snad odpovídal skutečnosti, šlo by o faktický stav, který nelze věrohodně prokázat.

Podle průzkumu Exekutorské komory ČR, provedeného mezi vybranými exekutorskými úřady klesla úspěšnost exekutorů při vymáhání dluhů na 20%.

Druhou část výroku hodnotíme jako nehodnotitelnou. Zástupci exekutorské komory v roce 2011 konstatovali, že " v šedesáti, sedmdesáti procentech případů exekutor pracuje zadarmo a pokud exekutor dluh nevymůže, žádný nárok na odměnu nemá ". Tedy, že náklady nesou samotní exekutoři a nepřenáší je na dlužníky.

Ministr Pelikán zde však patrně tvrdí, že ve skutečnosti exekutoři uměle navyšují své náklady u dlužníků, u kterých je velká šance na uhrazení vzniklého dluhu. Tímto způsobem se tak exekutoři hojí na úspěšných exekucí. To však ze své podstaty nedovedeme dostatečně prokázat.

V resortním programu hnutí ANO pro volby 2013 se v části Právo a spravedlnost mimo dalších nacházejí následující body.

" Budeme prosazovat přijetí nového občanského soudního řádu.(...)Posílíme dozor soudu nad činností exekutorů, zavedeme důsledný postih exekutorů za jejich excesy a nezákonné postupy a budeme regulovat jejich odměňování s cílem odstranit nepřiměřenost jejich odměn; odměna musí odpovídat skutečnému výkonu exekutora a jeho zaměstnanců. "

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Ministr mluví o změnách souvisejících s návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který za sebou má první čtení v Poslanecké sněmovně. Ten v § 11 odst. 3 (.pdf) zavádí registr nebankovních poskytovatelů, kteří budou moci poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato změna by měla vést k větší ochraně spotřebitelů, neboť by spotřebitelské úvěry mohly poskytovat jen osoby, které splní určitá kritéria, obdrží licenci a budou zapsány do tohoto registru.

Pokud tedy poskytne úvěr neoprávněná osoba (nelicencovaná a nezapsaná v registru), bude se jednat o neoprávněné podnikání. Neoprávněné podnikání je trestným činem na základě § 251 trestního zákoníku. Jedná se o situaci, kdy osoba „neoprávněněve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání“. V případě škody velkého rozsahu pak za jeho spáchání hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let.

Co se pak týče zmíněné neplatnosti, právní jednání je neplatné mj. za situace, kdy se příčí dobrým mravům nebo "odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje". Občanský zákoník pak dává v druhé větě § 2999 odst. 1 Robertu Pelikánovi za pravdu, neboť říká, že "bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání." Právo na náhradu tedy nevznikne, neboť poskytnutí úvěru neoprávněným poskytovatelem bude porušením zákona, což povede k neplatnosti tohoto právního jednání.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Co policie chápe pod pojmem „zájmová osoba“ je uvedeno například v pokynu policejního prezidenta ze dne 3. prosince 2013 (.pdf, str. 2). Zájmovou osobou se mimo jiné rozumí někdo, kdo je prověřován v souvislosti objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, nebo například osoba podezřelá, nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

Postup předávání informací ohledně státních zastupitelství upravuje zákon o státním zastupitelství (předpis č. 283/1993 Sb.) a v obecné rovině i trestní řád (předpis č. 141/1961). V prvním případě § 12g v prvním odstavci uvádí, že informace o postupu při výkonu působnosti a informace zjištěné, si státní zastupitelství předávají navzájem. První odstavec § 12h říká, že Nejvyšší státní zastupitelství může provádět potřebná zjištění u kteréhokoliv nižšího státního zastupitelství.

V tomto směru je vlídnější trestní řád, konkrétně jeho § 8b a § 8c. I tady však nic nenaznačuje "utěsnění" v okruhu pár lidí, ustanovení navíc spíše směřují k poskytování informací osobám, které nejsou orgány činnými v trestním řízení.

Jak vyplývá ze zákona o státním zastupitelství, spíše než „povinnost hlásit“ funguje v kontextu Nejvyššího státního zastupitelství skutečně opačný postup, tedy „možnost si informace vyžádat“. Nehovoří však o možnostech neposkytnutí informací či dokonce "utěsnění."

Ministr Pelikán dále hovoří o povinnosti hlásit šetření zájmové osoby na Policejní prezídium. V otázce této údajně obnovené povinnosti jsme pro absenci podkladů kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, odpověď lze shrnout následovně:

Policie České republiky disponuje větším množstvím informačních systémů propojovaných na různých úrovních. „V případě vedení trestního řízení není stanovena žádná povinnost tzv. „hlásné služby“ o poškozených, podezřelých, obviněných či svědcích směřující k informování vedoucích policistů. Samozřejmě o stavu řízení mají přehled nejbližší nadřízení policistů, kteří samotné trestní řízení vedou. Tím je zaručována kontrola stavu řízení s ohledem na rychlost, úplnost a kvalitu,“ uvedla v e-mailu vedoucí oddělení tisku a prevence Jana Macalíková.

Z hlediska zabezpečení jsou informace v systému blokovány a jednotlivé evidence trestního řízení (ETŘ) krajských ředitelství mezi sebou nejsou pro běžné použití propojeny, existují navíc i další možná opatření zamezení přístupu do ETŘ.

Server Lidovky.cz ovšem koncem května 2015 informoval o pokynu ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslava Vilda, podle kterého by měli podřízení před založením každého trestního spisu informovat vedení. To sám Jaroslav Vilda v pozdějším rozhovoru pro Lidovky.cz popřel. "Nedovedu si představit řízení jakéhokoli útvaru, aniž bych věděl, co se na něm děje. To znamená: informační povinnost ve vztahu k vedení musí být. V organizaci, která je řízena – řeknu – vojensky, si to nedovedu představit jinak. Informace musím mít takové, aby mi stačily k řízení. Nic se nezměnilo. Žádné rozšíření informační povinnosti za mě neproběhlo".Žádný pokyn ohledně informování nadřízených při zahajování trestního řízení podle vlastních slov nevydal.

Ohledně této informace jsme rovněž kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, které trvá na své předchozí odpovědi. Ministr Pelikán ve svém výroku vyjadřuje nejistotu ohledně původu příkazu hlásit šetření zájmových osob. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.