Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Kopecký popisuje korektně jak formální nastavení zřizování uvedené komise, resp. odvolávání z ní, tak i správně popisuje, jak došlo k odvolání jeho osoby z jejího čela.

V Kraji Vysočina funguje v tomto období celkem 8 komisí rady kraje. Jednou z nich je i komise dopravní. Zřizují se na základě zákona o krajích. § 59 odst. 1, písm. d) uvádí:

„Radě je vyhrazeno zřizovat a zrušovat podle potřeby komise rady (dále jen„komise“), jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy.“

Zdeněk Kopecký byl skutečně v tomto volebním období předsedou Dopravní komise Kraje Vysočina. Z tohoto postu byl odvolán 30. září 2014. Na svém zasedání jej skutečně odvolala krajská rada pod Běhounkovým vedením.

Rada Kraje Vysočina na svém jednání 30. září 2014 na návrh Běhounkova náměstka Vladimíra Novotného o odvolání Kopeckého z postu předsedy dopravní komise jednala. Jednomyslně (tedy včetně hlasu samotného Běhounka) jej odvolala. To dokládá zápis ze zasedání (bod 79 jednání) krajské rady z daného dne.

Na následném jednání komise (9. října 2014) pak byli Kopecký a další členové o tomto již informováni, samotná komise v této věci nehlasovala ani nejednala. Zápis z tohoto jednání uvádí:

„Libor Joukl přivítal přítomné a informoval, že rada kraje na svém zasedání č. 28/2014 dne 30. 9. 2014 odvolala Zdeňka Kopeckého z funkce člena a předsedy dopravní komisea jmenovala do funkce předsedy dopravní komise Vladimíra Černého.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, přístup k neveřejné zprávě Roberta Šlachty má pouze 7 členů vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Výhradu však udělujeme za skutečnost, že komise má i v tomto režimu rozhodnout o zpřístupnění materiálů třetí osobě.

Zápis o schůzi komise, který obsahuje všechny dokumenty na schůzi předložené (čl. 11 odst. 2 jednacího řádu vyšetřovací komise), je až na výjimky veřejně přístupný. Pouze pokud byly jednání komise nebo část jednání prohlášeny za neveřejné, mají právo do zápisu nahlížet pouze členové vyšetřovací komise (čl. 11 odst. 4 jednacího řádu vyšetřovací komise). Komise však také může usnesením rozhodnout o zpřístupnění zápisu i všech souvisejících podkladů třetí osobě (čl. 11 odst. 4 en fine jednacího řádu vyšetřovací komise).

Vyšetřovací komise se dne 11. července 2016 skutečně usnesla, že její další schůze budou neveřejné (.pdf, str. 1). Tzv. Šlachtovu zprávu předal členům vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny na její druhé schůzi dne 28. července 2016 (.pdf, str. 1) státní zástupce Ištván. Stalo se tak tedy již v režimu neveřejného projednávání. Přístup k zápisu má za standardních podmínek pouze 7 členů, kteří byli zvoleni Poslaneckou sněmovnou dne 29. června 2016.

Jan Bartošek má tedy pravdu, dodáváme však, že komise obecně může seznam oprávněných osob rozšířit. V tomto případě vzhledem k neveřejnosti zápisů nicméně nemůžeme ověřit, zda k tomu v tomto konkrétním případě došlo.

Železniční koridor mezi Prahou a Českými Budějovicemi, též IV. tranzitní železniční koridor, patří mezi klíčové v rámci Evropy. Z toho důvodu byla jeho modernizace financována prostředky EU z Operačního programu Doprava. Cesta vlakem se díky modernizaci trati zrychlila. Práce na železničních koridorech však stále nejsou hotové, což komplikuje další pokusy o zrychlení na trati. Dokončení je plánováno na rok 2021. V současnosti je plánováno ještě další zkrácení doby přepravy vlivem změny jízdních řádů na rok 2017.

Nejrychlejší doba jízdy vlaku na trase ČB–Praha je nyní podle IDOS.cz 2 hodiny 23 minut. Konkurenční RegioJet jezdí tuto trasu autobusem za 2 hodiny a 15 minut. Pro srovnání uvádíme konkrétnější příklad.

Vlak, který odjíždí z ČB směrem na Prahu ve 14.03 ve všední dny, dorazí do cíle v 16.26, doba jízdy je tedy 2 hodiny a 23 minut. Podle archivu jízdních řádů v roce 2003 vlak vyjíždějící ve všední den z ČB v 14.14 dojede do Prahy v 16.51. Doba jízdy trvá 2 hodiny a 37 minut. Oproti roku 2003 je tedy nová trať rychlejší o cca 15 minut a do budoucna po dokončení modernizace počítá s dalším zrychlením. Rovněž Dopravní podnik města České Budějovice spolufinancoval vozidla městské hromadné dopravy s pomocí fondů Evropské unie.

Kterou konkrétní lávku má Svatomír Mlčoch na mysli zřejmě nezjistíme. Při povodních byla v Českých Budějovicích poškozena lávka přes Vltavu, její oprava byla financována Státním fondem dopravní infrastruktury. Po povodních v roce 2002 bylo v rámci dotací národního programu Obnova venkova opraveno v Jihočeském kraji a Českých Budějovicích několik objektů (.doc). Tyto peníze však byly vyčleněny z mimořádné pomoci z českého rozpočtu.

Lávka přes Malši byla opravena z mimořádné pomoci státního rozpočtu, Evropská unie však poskytla další prostředky (.doc, bod 2.) na odstranění škod po povodních a z Fondu solidarity, které město České Budějovice využilo.

Výrok je označen jako zavádějící, protože Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo řekl, že fungování vlády v případě rozložení ÚOOZ by podle něj bylo obtížné. Také dodal, že „pak by to nebyla protikorupční vláda, ale vláda prokorupční ”. Dále se Andrej Babiš také nechal slyšet, že pokud k reorganizaci dojde, bude podepsána, tak vypoví koaliční smlouvu. K tomu pak však dodal, že vypovězení koaliční smlouvy neznamená pád vlády, naopak, že by ANO ve vládě dále zůstalo a že si ani pád vlády nepřeje.

Ministr spravedlnost Robert Pelikán z hnutí ANO se vyjádřil, že by v případě podpisu reorganizace Policie ČR zvažoval odchod z vlády. " Je to pro mě vážný problém. Vycházím z dopisu nejvyššího státního zástupce, podle kterého by to mohlo ohrozit vyšetřování nejzávažnějších korupčních kauz. " řekl Pelikán serveru idnes.cz.

Je však pravda, že reorganizace Policie ČR byla ministrem Chovancem podepsána a ministr Pelikán ve vládě stále je, stejně jako ministr Babiš a celé hnutí ANO. K vypovězení koaliční smlouvy či ke změně této smlouvy také doposud nedošlo. Nicméně ministr Babiš vždy hovořil pouze o vypovězení koaliční smlouvy a jedním dechem dodával, že by to neznamenalo pád vlády a že on i hnutí ANO by ve vládě zůstali, proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože i navzdory tomu, že Evropská komise skutečně projednává vzpomínané tři kroky, Čína nejdřív musí splnit konkrétní kritéria k získaní statutu tržní ekonomiky.

Obdobný výrok jsme hodnotili v minulé diskuzi, konkrétně u ministra Mládka, kde jsme informovali o třech možnostech, které Komise analyzuje (.pdf, str. 3):

1) neprovádět žádnou změnu právních předpisů EU

2) odstranění Číny ze seznamu zemí bez tržního hospodářství bez dalších podmínek

3) odstranění Číny z tohoto seznamu a zavedení doprovodných opatření

Výrok tedy opět hodnotíme jako zavádějící, neboť status tržní ekonomiky Čína získá pouze pokud splní konkrétní podmínky (.pdf, str.5). Podle komisařky pro obchod Cecilie Malmström by nicnedělání mohlo vést k závažným dopadům (.pdf, str. 4).

Na základě analýzy Evropské komise, která mapovala regulaci kouření v jednotlivých zemích EU, hodnotíme výrok jako zavádějící. Přestože všechny ostatní evropské země kouření skutečně regulují nějakým zákonem, tyto zákony obsahují řadu výjimek, jejichž prostřednictvím je možné dále najít kuřácké restaurace a bary i jinde v Evropě.

To, že Česká republika je poslední zemí EU, která nereguluje kouření, vyplývá z analýzy Evropské komise z roku 2011. Tam je jako "hříšník" spolu s Českou republikou uvedeno ještě Maďarsko, tam však byla regulace zavedena od 1.1.2012.

Jak se ale dočteme v analýze - a zaznělo to i od moderátora během diskuse - protikuřácké zákony obsahují řadu výjimek. Například

• v Belgii je kouření povoleno v restauracích v oddělených místnostech, kde je zakázaná konzumace jídla, podobně je to ve Slovinsku,
• v Dánsku smí povolit kouření v barech s rozlohou pod 40 m²,
• v Polsku může existovat kuřácká a nekuřácká oddělená místnost.

Z usnesení Vlády ČR č. 67 z 16. 1. 2002 vyplývá, že ministři průmyslu a financí byli pověřeni zpracováním návrhu způsobu privatizace akcií společnosti OKD, a.s., které byly v držení Fondu národního majetku ČR. Svůj návrh měli ministři vládě (Miloše Zemana, která vládla v letech 1998–2002) předložit do konce března 2002.

Ve zmíněném časovém období byl ministrem průmyslu a obchodu Miroslav Grégr a ministrem financí Jiří Rusnok.

Privatizace byla uskutečněna v roce 2004 (vláda Vladimíra Špidly). Z usnesení Vlády ČR z 23. 4. 2004 vyplývá, že realizací převedení zbytku akcií státu na společnost KARBON INVEST, a.s. byl pověřen tehdejší ministr financí a místopředseda vlády Bohuslav Sobotka.

Z uvedeného je zřejmé, že vládu Miloše Zemana nelze explicitně označit za tvůrce smlouvy, kterou byla privatizace OKD provedena. Danou smlouvu realizoval ministr financí a místopředseda vlády Vladimíra Špidly Bohuslav Sobotka.

Kauza privatizace OKD je značně komplikovaná a řeší se soudní cestou. V roli obžalovaných jsou znalci z Fondu národního majetku (na základě jejich znaleckých posudků byla vytvořena smlouva, o níž se vyjednávalo se společností KARBON INVEST, a.s), kteří měli dle obžaloby ocenit státní majetek OKD nesprávně a nevěrohodně. V důsledku toho měla státu vzniknout miliardová škoda.

Zásadním problémem kauzy je právě posudek osob z Fondu národního majetku, který podle tvrzení obžaloby nesprávně ocenil celkovou hodnotu společnosti OKD, protože do ocenění nezahrnul dceřiné firmy OKD. Na základě tohoto posudku získala společnost KARBON INVEST, a.s. OKD za 4,1 miliardy Kč. Skutečná hodnota však činila nejméně 9,8 miliardy Kč.

Kauzu dlouhodobě sledují a mapují také investigativní Reportéři ČT. V jejich reportážích lze vidět také další specifika kauzy, např. problematiku bytů RPG.

Relokace lidí do České republiky probíhá pomalu: naposledy 29. 8. 2016 (den po odvysílání OVM) bylo přesídleno 8 lidí z Řecka a podle ministerstva vnitra k prověřování dalších lidí momentálně nedochází.

Dohromady se v ČR díky kvótám nachází 12 lidí. Nelze však ověřit, jaké jsou přesné důvody pomalého přijímání migrantů. Z povahy věci nejsme navíc schopni blíže zjistit, jak probíhají bezpečnostní prověrky lidí v Řecku, Itálii nebo Turecku, odkud mají být přesídleni. (Ministr Chovanec nicméně prohlásil, že ČR letos nebude kvůli politické situaci v Turecku přijímat žádné migranty přebývající v této zemi.)

Podle ministerstva vnitra, které vydalo slovníček pojmů týkající se migrační krize, je přesídlení definováno jako: „přemístění osoby v postavení uprchlíka která se nachází mimo území EU. ČR nemá právní povinnost tyto osoby přijímat. Zákon o azylu však takový postup v případě potřeby umožňuje.“

V případě relokace se jedná o proces transferu osob z jednoho členského státu EU, který jim udělil mezinárodní ochranu, do jiného členského státu EU, který jim zajistí ochranu podobného druhu.

Vláda se dobrovolně zavázala k přijetí 1500 uprchlíků a počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14–15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Jak uvedl tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza:„Přijímací mechanismus je rozdělen do několika částí. Prvním z nich je kontrola. Dále budeme diskutovat s lidmi ještě v zemích, odkud přicházejí a seznámíme je s tím, co je zde čeká. Ve chvíli kdy přijedou do České republiky, musí projít standartním azylovým řízením.“

Rozhodnutí, zda žadatel obdrží azyl, či ne, vydá Ministerstvo vnitra do 90 dnů. Tato lhůta však může být prodloužena. V případě že je žádosti vyhověno, žadatel se stává azylantem a získává trvalý pobyt na území ČR.

Pokud je žádost odmítnuta, může azylant do 15 dnů podat proti rozhodnutí rozklad. Žádost je považována za neodůvodněnou, pokud žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody nebo úmyslně uvádí nesprávné údaje. V průběhu tohoto ověřování je žadatel povinen pobývat v přijímacím středisku. Následně je přemístěn do pobytového střediska.

Podle ministerstva vnitra v případě přesidlování procházejí všichni uprchlíci šestiměsíčním integračním programem, jehož součástí je nejen velmi intenzivní kurz českého jazyka, ale také kulturně-orientačně integrační kurz. Po jeho skončení jsou jednotliví uprchlíci přestěhováni do integračních bytů v obcích po celé České republice, kde jejich integrace do české společnosti nadále pokračuje.

Výrok, ač faktický, je bohužel z principu neověřitelný. Nedovedeme podložit údaje o tom, nakolik se veřejnost se svými záležitostmi obrací na obecní úřad a nakolik se obrací na úřad krajský. Lze však předložit údaje o tom, jaké záležitosti se vyřizují na kterém úřadě.

Z hlediska kontaktu s občany vykonávají kraje i obce úkoly povětšinou v přenesené působnosti. Vykonávají tedy ve svém obvodu státní správu, ne jako v obvyklých případech samosprávu. Úkoly v přenesené působnosti přenáší na kraje a obce obvykle zákon (případně další právní předpisy vydávané vládou či ústředními správními orgány). Hlavním územním orgánem, který se agendou zabývá, je krajský či obecní úřad.

Obecní úřady jsou matričními úřady, které vedou matriční knihy a zároveň vedou i řízení o místních poplatcích. Na obecní úřad s rozšířenou působností (OÚ vyššího řádu, u malých měst a vesnic tedy OÚ v jiném městě) se občané obrátí, pokud chtějí vydat občanský průkaz, cestovní pas nebo řidičský průkaz.

Krajské úřady v těchto případech slouží jako odvolací a kontrolní úřady - typicky se tak děje například u odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Podle ustanovení § 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Krajský úřad je nadřízeným orgánem stavebních úřadů obcí a měst. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) pak svěřuje krajským úřadům i přezkum, když stanoví, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obcí na svém území ve správním řízení, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon nestanoví jinak.

Krajské úřady vedle toho například vykonávají některou činnost týkající se pěstounské péče. Mají i jisté kompetence při krajských volbách, těmi však disponují i pověřené obce. Některé další kompetence krajských úřadů přehledně shromáždil (.pdf) Karlovarský kraj, neboť jsou vždy stanoveny zákony upravující danou problematiku, těch je pak velké množství.

V záležitostech veřejné správy se mohou občané navíc obrátit libovolně na krajský či obecní úřad. Přes tento výčet však neumíme stanovit ani přibližná čísla záležitostí, se kterými se lidé obrací na obecní a krajský úřad. Z tohoto důvodu zůstává výrok neověřitelný.

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.