Přehled ověřených výroků

Bohuslav Sobotka se v nedávné době stal několikrát cílem hackerů. První atak přišel v listopadu minulého roku, neznámý útočník zneužil Sobotkovu e-mailovu adresu spravovanou Lidovým domem a odeslal redaktorce MF Dnes podezřelý e-mail. Den před Štědrým dnem se na jeho twitterovém účtu objevilo několik příspěvků s proti přistěhovaleckou tématikou. V pondělí 4. ledna 2016 hackeři zaútočili na premiérův blog na webu Aktuálně.cz a zveřejnili rasistické texty, o den později pak došlo ke zveřejnění nejvážnějšího útoku, na premiérův osobní e-mail.

Kromě Sobotky napadli hackeři i e-mailové účty Jana Birkeho a Jana Chvojky, který tuto informaci sdělil deníku Právo.

V roce 2012 se v České republice změnil způsob volby prezidenta země. Zatímco dříve volily prezidenta obě parlamentní komory, od prezidentských voleb 2013 je prezident volen přímo lidmi. Pravomoci zůstaly nezměněné, prezident tak mimo jiné dle článku 63 Ústavy v oblasti zahraničních vztahů:

a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil atd. Česká ústava jednoznačně neříká, kdo za zahraniční politiku odpovídá. Postavení ministerstev je v Ústavě zmíněno v článku 79, který stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Ministerstvo zahraničních věcí, stejně jako ostatní ministerstva, bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Paragraf šest zmíněného zákona říká: Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim. Ministerstvo zahraničí jako jeden z vládních rezortů spadá svojí odpovědností pod vládu, která je ve finále odpovědná za zahraniční politiku České republiky.

Z důvodu nejasností v pravomocích prezidenta a v Ústavě absentujícího článku, který by zahraniční politiku definoval jako odpovědnost vlády, se v červnu 2015 vláda shodla na potřebě novel a do Poslanecké sněmovny postoupila dva návrhy, které by měly tento problém řešit (Usnesení č. 412 a 413). Na pořad jednání by se měly materiály dostat během dubna.

Historicky se na východě Ukrajiny definovala určitá část obyvatel jako proruská, tedy sympatizující s Ruskem. Tento fakt vychází z poměrně velké menšiny obyvatel východní Ukrajiny, kteří mluví převážně rusky. V nejvýchodnějších částech Ukrajiny v roce 2001 mluvilo primárně ruskyokolo 70 % obyvatel (podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001). Tato statistika však neodkazuje k sympatizování s Ruskem jako takovým.

Ve volbách v roce 2014 však i v řadě regionů východní Ukrajiny (s velkou rusky mluvící menšinou) vyhrál Blok Petra Porošenka. Podpora tehdejšího Opozičního bloku (nástupce proruské Strany regionů) se zúžila pouze na oblasti Charkova, Doněcku, Luhansku, některé části Dněproprevské, Záporožské či Oděské oblasti.

Zdroj: Euromaidan Press

Opoziční blok podporuje ruštinu jako regionální jazyk, vyžaduje decentralizaci Ukrajiny, avšak odmítá anexi Krymu ruskými vojsky.

Dle výzkumu provedeném v roce 2013 bylo sice 40 % respondentů pro posílení vztahů s EU, avšak 30 % bylo pro integraci v Ruskem vedené celní unii.

Na území východní Ukrajiny tedy dle volebních výsledků je převaha obyvatel u kterých se předpokládá sympatizace s Ruskem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože čísla uváděná Stanjurou v zásadě odpovídají reálnému stavu schválené legislativy v Poslanecké sněmovně a námi zpracované statistice k této věci.

Čísla podpory pro jednotlivé návrhy uváděné Stanjurou jsou o něco vyšší, než v námi zpracované statistice. Je možné, že je to zapříčiněno naší metodologií v dané věci, kdy jako podporu bereme hlasy alespoň poloviny klubu. Odchylka mezi daty uváděnými předsedou poslaneckého klubu ODS a našími čísly není ovšem nikterak zásadní a platí Stanjurovo vyjádření, že ODS v tomto volebním období podpořila většinu zákonů, které Sněmovnou procházely. U poslaneckých návrhů jde pak o číslo přesahující 60 %. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako pravdivý.

Stejně jako Zbyněk Stanjura, i Demagog.cz udělal statistiku přijatých zákonů v Poslanecké sněmovně a také to, jak hlasovala ODS. Naše statistika vychází ze všech sněmovních tisků, které prošly alespoň 3. čtením (není jisté, že se ještě do PSP některé z nich nevrátí ze Senátu či od prezidenta, nicméně jde o jediné možné vymezení). Takových zákonů je v tomto volebním období přesně 210, jde o návrhy vládní, poslanecké a senátní.

Pro statistiku hlasování poslanců ODS počítáme vždy poslední hlasování u daného tisku - tj. 3. čtení, hlasování po vrácení Senátem ČR nebo po vetu prezidenta. U některých návrhů finální hlasování proběhlo v 1. čtení a to na základě § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Současně jako podporu zákona počítáme to, když pro něj zvedla ruku alespoň polovina posl. klubu ODS.

Naše statistika uvádí každý jednotlivý tisk podle jeho čísla v systému Poslanecké sněmovny, dále postoj poslanců ODS ve finálním hlasování a odkaz na příslušné hlasování.

Z celkově schválených 210 návrhů zákonů poslanci ODS podpořili 118 z nich. To dohromady dělá 56, 2 %. Pokud se podíváme pouze na vládní návrhy, tak těch bylo již schváleno 184. Z nich ODS podpořila 102, což činí 55, 4 %.

V tomto volebním období poslanci také již minimálně ve 3. čtení schválili 26 poslaneckých a senátních návrhů. Z nich poslanci ODS podpořili 16, tj. 61,5 %.

Informace o hlídání hranic uvádí například zpráva agentury Frontex - agentura pro spolupráci při ochraně vnějších hranic EU, zřízená v r. 2014 právě Evropskou unií. Podle ní Řecko na počátku prosince roku 2015 zažádalo o pomoc ze strany Rapid Border Intervention Teams (RABITs) právě kvůli ochraně řeckých ostrovů před masivní imigrační vlnou z Turecka. Poskytnutí těchto jednotek je podmíněno i souběžným nasazením řeckých bezpečnostních jednotek.

O existenci řeckých kontrol v posledních měsících svědčí i zprávy ze světových médiích jako Huffington post (září 2015) či Spiegel, často v negativních konotacích. Od roku 2014 do konce ledna 2015 ve stejném regionu probíhala operace Poseidon sea, rovněž za měřená na regulaci migrace. K době ještě dřívější vydala Amnesty International v roce 2013 zprávu (.pdf), která poněkud jinak informuje o „střežení“ řecko-tureckých hranic.

Jak popisujeme v jednom z následujících výroků, přes Řecko do Evropy proudí okolo až 2 000 osob denně. Je tedy na zvážení, nakolik jsou tyto hraniční kontroly efektivní a skutečně plnící svou funkci. Totéž potvrzuje i aktuální zpráva Evropské komise (anglicky, zatím ve fázi návrhu), která explicitně říká, že jsou zde závažné nedostatky ve spravování vnější řecké hranice. Na druhou stranu je také otázkou, zda Řecko může samo efektivně střežit své hranice (zejména pak mořské) při bezprecedentnímu přílivu uprchlíků.

Československá ústava (Hlava druhá) z února 1920 rozdělila moc zákonodárnou mezi poslaneckou sněmovnu a senát.

První volby do 150 členného Senátu proběhly v dubnu 1920. Horní komora byla rozpuštěna 21. března 1939 protektorátním prezidentem Emilem Háchou.

Senát v roce 1945 nebyl obnoven (viz. Politický systém českých zemí 1848-1989, str. 123-124) a do roku 1948 jednal jednokomorový orgán. Podle ústavy 9. května z roku 1948 bylo Národní shromáždění jednokomorové a fungovalo až do federalizace státu v roce 1968 (Federální shromáždění).

Po schválení nové ústavy v roce 1968 (Hlava třetí) tvořily Federální shromáždění dvě komory: Sněmovna lidu a Sněmovna národů.

Mezi lety 1990 a 1992 mělo Československo čtyři komory. Na federální úrovni - Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů a na národní úrovni Českou národní radu a Slovenskou národní radu.

Hlava druhá Ústavy České republiky říká, že moc zákonodárná náleží Parlamentu a ten je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

První volby do Senátu se uskutečnily až v roce 1996. Po přijetí nové Ústavy v roce 1992, trvalo totiž několik let, než byl přijatý i prováděcí zákon.

Deník Právo informoval o tom, že českému styčnému imigračnímu důstojníkovi byl v únoru odepřen přístup do registračních středisek (takzvaných hotspotů) v Řecku.

Ministr Chovanec pro Právo tuto informaci potvrdil: "Mohu potvrdit, že náš styčný důstojník pro relokaci už několik týdnů nedostal od Řecka povolení k návštěvě hotspotů. Toto jednání považujeme za projev nedůvěry, který rozhodně budu s řeckým kolegou při první možné příležitosti řešit,"
Deník Právo taktéž píše, že podle jejich zdrojů, se jedná o problém čistě pro Českou republiku, zástupcům ostatních zemí prý přístup byl poskytnut. "Řekové v lednu vydali překvapivé rozhodnutí, že do hotspotů umístěných na jejich ostrovech mohou pozorovatelé z jiných zemí už jen se souhlasem vlády, respektive ministerstva zahraničí. Jenže zatímco u ostatních členských států EU problémy s návštěvou jejich zástupců údajně nejsou, Česko narazilo. Podle zdrojů Práva z bezpečnostních složek se totiž zákaz vstupu týká zřejmě právě jen České republiky."

Dále píší o možném důvodu neposkytnutí povolení: "Nabízí se varianta, že jde o následek opakovaných údajně ostrých výměn názorů mezi řeckým ministrem pro migraci Janisem Muzalasem a českým ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD)."
Server Echo.cz zase zmiňuje nedávný diplomatický incident mezi ČR a Řeckem: "Již v prosinci povolalo Řecko svého velvyslance z Prahy na konzultace poté, co prezident Miloš Zeman zpochybnil účast Řecka v eurozóně."
Nemůžeme potvrdit, že by důvodem neudělení vstupu doopravdy byly komplikované diplomatické vztahy, dostupné jsou pouze spekulace českých deníků.

Obecně k povinnosti/dobrovolnosti integrace cizinců uvádí Analýza aktuální situace v oblasti integraci cizinců na území České republiky z dílny Ministerstva vnitra (.pdf) na straně 10 uvádí:

" 4. Dobrovolnost vs. povinnost integrace
Integrace cizinců do společnosti je v zájmu státu resp. jeho obyvatel, stejně jako v zájmu
cizinců. Integrace doposud není povinností, ale právem ‐ využívání nabídky integračních opatření závisí na rozhodnutí cizince samého. "

20. listopadu 2015 přijala Vláda ČR usnesení č. 954, v kterém schválila nový koncept Státního integračního programu (SIP) platný od 1. ledna 2016. SIP je dle stránek Ministerstva vnitra je státní program " zaměřený na pomoc osobám s udělenou mezinárodní ochranou(dále „oprávněným osobám“) při jejich začlenění do společnosti, a to zejména v oblasti bydlení, odstranění jazykové bariéry a pomoci při vstupu na trh práce. " Usnesení č. 954 má klíčovou přílohu, která představuje zásady pro poskytování finančních prostředků Ministerstva vnitra na zajištění integrace osob s udělenou mezinárodní ochranou. V části C, článku 4, bodu 1 této přílohy se pak uvádí následující: "Oprávněná osoba může požádat o zařazení do SIP a vyslovit souhlas s tím, že osobní a další údaje budou poskytnuty budou sděleny generálnímu poskytovateli integračních služeb [...]" Tyto integrační služby obnáší mimo jiné i bezplatný 400-hodinový kurz češtiny.

Charita ČR, která je od roku 2016 generálním poskytovatelem integračních služeb na svých webových stránkách uvádí: "Pokud nebude oprávněná osoba pobývat v IAS [integrační azylové středisko], bude IP [integrační plán] vyhotoven ve spolupráci s oprávněnou osobou v co nejkratší době po udělení mezinárodní ochrany." Jelikož je účast v SIPu, včetně kurzů češtiny, podmíněna podáním žádosti ze strany oprávněné osoby či její spoluprací na přípravě IP, vskutku nejde o integraci povinnou.

Současní odpůrci inkluzivního vzdělávání z řad poslanců skutečně během projednávání nevystupovali právě proti dané věci. Řešili buď jiné aspekty školského zákona (např. domácí vzdělávání nebo pedagogický registr) nebo dokonce pro daný zákon aktivně hlasovali.

Novela školského zákona, která obsahuje i změny v inkluzivním vzdělávání, byla v Poslanecké sněmovně projednávána jako sněmovní tisk 288. V rámci projednávání k němu vystoupila řada poslanců z různých stran se svými stanovisky.

Server Parlamentní listy přinesl anketu různých politiků, kteří se k inkluzi vyjádřili. Reagovali na prohlášení prezidenta Zemana, který uvedl v rádiu Frekvence 1: „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí.“

Řada z nich napříč politickým spektrem inkluzi v polovině února 2016 silně kritizovala. Nabízíme tedy jejich vyjádření konfrontovaná s jejich postoji během samotného projednávání daného zákona.

Tomio Okamura: „Nesouhlasím s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol.“ Během projednávání školského zákona poslanec Okamura nevystoupil na plénu Poslanecké sněmovny ani jednou, jak dokládají stenozáznamy z prvního, druhého i třetího čtení. Uveďme, že v době schválení (13. února 2015) byl Okamura stále předsedou hnutí Úsvit a byl tedy nadán přednostním právem, mohl tak vystoupit kdykoli. V konečném hlasování pak Tomio Okamura tento zákon navíc podpořil svým hlasem.

Ze současných členů hnutí Úsvit proti inkluzi vystoupil i předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Ten pro výše citovaný server uvedl: „My v Úsvitu na to máme stejný názor jako prezident. Nesouhlas s inkluzí máme dokonce přímo v programu.“ Během projednávání však Černoch (stejně jako Okamura) vůbec k danému zákonu nevystoupil. Navíc ze záznamu je patrné, že všichni členové Úsvitu, kteří byli přítomni finálního hlasování, školský zákon podpořili. Podobný názor jako Černoch vyjevil také poslanec Fiedler, který pro daný zákon nakonec hlasoval.

Další politik, který v současnosti odmítá inkluzi, je předseda ODS Petr Fiala. Ten na svém twitterovém účtu uvedl, že „inkluze ve školství je dalším příkladem sociálního inženýrství této vlády.“

19. září 2014 (tedy v 1. čtení návrhu školského zákona) Fiala v Poslanecké sněmovně řekl: „Abych nebyl nespravedlivý, jedna koncepční věc tam je a tato koncepční věc je rozvíjena správným směrem, a to je ten § 16, tedy systém podpory žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kde skutečně dochází k určité individualizaci a kde je to hodně složité, kdybych to měl říci jednoduše v jedné větě, kde se odstupuje od toho, že se k žákům přistupuje podle typu znevýhodnění, ale nyní se k nim bude přistupovat spíše podle individuálních potřeb. Ten směr je správný, ale zrovna tato část vyvolává, a to si tady ve Sněmovně taky musíme říct, největší nedůvěru nebo obavy odborné veřejnosti a učitelů, jak to vlastně bude realizováno. Jednak tu hrozí určitá možnost zneužití při tom individuálním posuzování, ale to jde třeba odstranit nějakým dalším vylepšením. Ale to, co tu opravdu hrozí, je, že systém nebude použitelný, protože nebude financovatelný. A tady by nám mělo být panem ministrem školství jasně řečeno, z jakých zdrojů a jak bude ten změněný systém podpory žáků se specifickými potřebami financován.“

Fiala tedy vznesl otázku na možné financování (neřešil tedy přímo ohrožení kvality), nicméně kromě 1. čtení se k dané věci už nevyjádřil a v rámci finálního projednávání jako problematické řešili poslanci ODS zejména problematiku domácího vzdělávání na druhém stupni.

Dalšími politiky, kteří souhlasili v rámci dané ankety s názorem prezidenta Zemana, totiž že „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí,“ byli předsedové TOP 09 a Starostů a nezávislých, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Kalousek uvedl: „Po dlouhém čase mám důvod s panem prezidentem zcela souhlasit. Navrhovanou inkluzi pokládám za velmi špatný krok. Ono to nepoškodí jenom nadané žáky, kteří budou zpomalováni, ale poškodí to i ty hendikepované, protože budou v prostředí, kde nezažijí úspěch. A když nezažijete úspěch, tak vás to demotivuje. To je krok, který nepřinese nikomu nic a poškodí úplně všechny.“ Gazdík se omezil na „má pravdu pan prezident!“

Oba pánové jsou členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Během projednávání daného zákona ani jeden z nich (ostatně ani další člen klubu) nevystoupil v rozpravě s žádným příspěvkem, který by inkluzi zpochybňoval (viz stenozáznamy výše). V hlasování oba byli proti tomuto zákonu, tento postoj však byl zdůvodněn tak, že návrh omezuje možnost domácího vzdělávání. Ve 3. čtení tento postoj artikulovala za klub TOP 09 a Starostové např. poslankyně Nina Nováková.

Ta uvedla 11. února 2015 v Poslanecké sněmovně: „Chtěla bych říci, jestli na tom stojí, na registru pedagogických pracovníků a na neschválení individuálního vzdělávání na druhém stupni – které, znovu říkám, se týká do tisíce dětí –, jestli kvůli tomu je ochotno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahodit ten naprosto pozitivní § 16, který je pozitivním průlomem v přístupu k žákům, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak my toho velmi litujeme, ale přesto, pokud nebude splněna podmínka individuálního vzdělávání, pokud z § 16a nevypadne odstavec 5, který je velmi dlouze prodiskutován, tak poslanecký klub TOP 09 nemůže podpořit tuto novelu. A je nám to velmi líto, protože - znovu opakuji - § 16 (podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami - pozn. Demagog.cz) obecně považujeme za velice pozitivní průlom.”

Dalšími, kdo podpořili v citované anketě názor prezidenta, byli poslanci Schwarz, Dolejš, Hovorka, Rais, Koskuba, Foldyna, Huml, Fichter. Všichni jmenovaní jsou vládními poslanci a pro daný zákon ve 3. čtení zvedli ruku. Navíc ani jeden ze zmíněných pánů nevystoupil během celého projednávání proti inkluzivnímu vzdělávání, jak dokládají stenoprotokoly ze všech tří čtení (viz výše).

Konečně souhlas s negativním postojem Zemana k inkluzi sdílejí rovněž poslanci KSČM, Marta Semelová a Vojtěch Adam. Předně je třeba uvést, že oba návrh školského zákona podpořili. Během jednání v 1. čtení Semelová uvedla: „K § 16(podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami – pozn. Demagog.cz), to znamená podpůrné opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tady bylo řečeno víc než dost. Já tam řadu těch kroků velice vítám, myslím si, že je dobře, že jsou tam i podpůrná opatření toho nižšího stupně, kdy bude moci rozhodovat pedagog na základě znalosti těch dětí, kdy nebude muset být zbytečné papírování. Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky, protože není možné, aby žáci, kteří potřebují být zařazeni rovnou do speciálních škol nebo tříd, procházeli celým tím martyriem tak, jak je tady uvedeno.“

Zatímco na konci roku 2011 Česká televize uváděla, že se čínské investice ve srovnání např. s Maďarskem Česku vyhýbají, v dubnu 2012 už premiér Nečas po jednání s čínským premiérem hovořil o tom, že má Česko velkou šanci na získání čínských investic, které Číňané plánovali ve střední a východní Evropě vynaložit. V září téhož roku pak vystoupil s do jisté míry přelomovou kritikou podporování Tibetu, které označil za dalajlamismus. Dále uvedl: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Dodal ovšem, že v rámci české zahraniční politiky musí být nadále brán velký zřetel na lidská práva. V říjnu 2012 mu vláda udělila pro summit EU mandát k tomu, aby podpořil zlepšení ekonomických vztahů, ale zároveň také promluvil o dodržování lidských práv.

Václav Klaus a někteří tehdejší ministři se zúčastnili v září 2012 (nedlouho po premiérově kritice „dalajlamismu“) oslav vzniku Čínské lidové republiky, které pořádala čínská ambasáda. Tehdejší hlava státu ve svém projevu prohlásila: „Česká republika by měla posílit vztahy s Čínou a nevnášet do nich zbytečné překážky. (…) My, tedy rozhodně ti, kteří tady dnes jsou, sledujeme s velkým zájmem vývoj ve vaší zemi a snažíme se vytvořit pozitivní a přátelské vztahy mezi našimi zeměmi.“

Již v červenci 2012 pak Čínu za doprovodu místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha navštívila Livie Klausová, jejíž cesta byla motivována uvedením seriálu O Krtečkovi v čínské televizi CCTV. A byl to právě její manžel, kdo se v letech 1994 a 2004 vydal na oficiální návštěvy Číny.

Před svou druhou návštěvou mj. napsal: „Je to země, která se ve své vnitřní politice neřídí námi zastávanými principy parlamentní pluralistické demokracie a námi chápaného konceptu občanských práv. Přesto jsem přesvědčen, že rozvíjet česko-čínské je v zájmu naší země. V posledních letech se u nás ve vztahu k ČLR vyprofilovaly dva nesmírně zjednodušené postoje. Jeden říká, že prioritou jsou ekonomické vztahy a šance na využití nesmírného potenciálu čínského trhu, proto se na nic jiného nedívejme, zapomeňme na lidská práva, o politiku se nestarejme a rozvíjejme především byznys. Druhý se naopak domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace. Jsem přesvědčen, že oba přístupy jsou špatné. Ve vztazích k ČLR nelze rezignovat na naše přesvědčení o přednostech standardních demokratických principů a výsostného postavení jednotlivce ve společenském mechanismu. Úspěch však může mít náš postoj pouze tehdy, stojíme-li o dialog, a to o dialog založený na respektu k druhé straně.“

Z následujícího grafu je patrné, že se obchod s Čínou skutečně rozvíjel, ačkoliv dovoz z Číny mnohanásobně převyšuje vývoz. Dle dat z databáze Českého statistického úřadu v posledních deseti letech rostl jak objem dovozu, tak vývozu.