Přehled ověřených výroků

Ve středu 3.2.2016 opravdu premiér Velké Británie David Cameron v dolní sněmovně parlamentu hovořil (The Guardian) na téma referenda o setrvání v EU. Také komentoval svůj plán na změnu postavení Velké Británie v EU a obhajoval setrvání v Unii.

Dále opravdu došlo 3.2.2016 k posílení libry vůči americkému dolaru.

(zdroj: interaktivní grafy Financial Times)

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu předložilo hnutí Úsvit (ještě před svým rozštěpením) do Poslanecké sněmovny v lednu 2014.

Tento návrh (.pdf) obsahoval následující vymezení možných otázek:

Čl. 1(1) V celostátním referendu lid České republiky rozhodujea) o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu,
b) o návrhu zákona, včetně ústavního, nebo
c) o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy
(dále jen „referendum“).(2) Otázka pro referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí
demokratického právního státu, jakož ania) ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají
z mezinárodního práva, nebo
c) k zásahu do výkonu moci soudní.

Je tedy zjevné, že podle návrhu by šlo hlasovat o setrvání v Evropské unii či přijetí eura. Tuto otázku by posuzoval podle článku 5 návrhu Ústavní soud (je-li v souladu se článkem 1 tohoto návrhu zákona.)

Návrh byl v hlasování zamítnut již v 1. čtení. Proti návrhu hlasovaly strany vládní koalice, opoziční TOP 09, ODS a část klubu KSČM se při hlasování zdržela.

Článek 10 Okamurova návrhu pak řešil právě závaznost výsledku referenda.

(1) Rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Okamura má pravdu, že pokud by byl přijat jím navržený zákon (a byl-li by shledán jako konformní s Ústavou České republiky), tak by podle něj šlo rozhodovat o otázkách, o kterých Okamura mluví. Stejně tak návrh popisuje závaznost případného schváleného referenda. Doplňme, že se jedná o spekulaci Okamury (především pak v otázce výsledků možného referenda), čistě teoreticky je ovšem jeho výrok pravdivý.

Hlasování Senátu o návrhu usnesení k jednání a výrokům prezidenta se zúčastnilo 35 senátorů, z toho 18 z nich hlasovalo pro. Vzhledem k tomu, že Senát ČR se skládá z 81 členů, jedná se o necelou čtvrtinu Senátu.

K přijetí návrhu je třeba souhlas nadpoloviční většiny přítomných senátorů, v tomto případě tedy 18. O přijetí návrhu tedy skutečně rozhodl jeden hlas.

V návrhu usnesení s pozměňovacími úpravami senátorky Wagnerové Senát:

"I. Připomíná, že prezident republiky není podle ústavního článku 54 odst. 3 z výkonu své funkce odpovědný, avšak jeho činy a výroky jsou ve smyslu mezinárodního práva ČR přičitatelné přesto, že ústavně vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Prezident republiky by měl být ve svých vyjádřeních natolik zdrženlivý, aby nemohla vzniknout žádná pochybnost ohledně ohrožení spojeneckých závazků ČR a její ústavně deklarované hodnotové orientace.
b) Princip vzájemné loajality ústavních orgánů podle kterého při výkonu svých kompetencí jsou ústavní orgány povinny harmonicky spolupůsobit a zdržet se všeho, co poškozuje vážnost funkce a oprávněné zájmy jiných ústavních orgánů, či je dokonce ohrožuje.

II. Konstatuje, že prezident republiky jako hlava státu má být garantem řádu s posláním společnost sjednocovat a zmírňovat v ní konflikty. A proto by neměl z této své ústavní funkce vystupovat a svými projevy a činy společnost rozdělovat.

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR definuje nejen mentální retardaci obecně, ale také její jednotlivé stupně.

Při lehké mentální retardaci se IQ pohybuje přibližně mezi 50 až 69, což u dospělých osob odpovídá mentálnímu věku 9-12 let. Tento stav vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých je ale schopno práce a úspěšně udržují sociální vztahy a přispívají k životu společnosti. Tato diagnóza zahrnuje lehkou slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu a debilitu.

Co se týče významu slov (.doc, str. 10) „mentální postižení“ a „mentální retardace“, tak skupina autorů uvádí mentální postižení jako pojem nadřazený, do kterého spadá mentální retardace, jiná skupina autorů tyto pojmy chápe jako synonyma, tedy slova stejného významu. Obecně pak převládá přístup, že se jedná o slova podobného významu a i v rámci odborných textů jsou zaměňována.

Nepodařilo se nám dohledat zmíněné výzvy ministra vnitra řeckému ministru pro imigraci stran nabídky pomoci. Je možné, že Chovanec řeckému představiteli nabízel pomoc skrze mechanismus civilní obrany během jednání ministrů EU, konkrétní záznamy však nejsou k dispozici.

Svůj zájem podílet se na pomoci s imigrační krizí ČR potvrdila (.pdf, str. 2) v říjnu 2015.

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Evropská unie (EU) má vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, jak však píše server Euroskop: „V rámci SZBP nemůže EU přijímat žádná legislativní opatření. To znamená, že se všechna rozhodnutí vztahují pouze ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost.“

Navíc je nutné dodat, že rozhodnutí, která jsou činěna v Radě EU na základě strategických cílů určených Evropskou radou, vyžadují jednomyslnost. Nemůže se tak stát, že by otázka zahraniční politiky byla protlačena proti vůli členského státu. Pouze aspekty rozhodnutí lze rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou (55 % hlasů zemí EU představujících nejméně 65 % obyvatel EU). A i „v případě, že členský stát odmítá rozhodnutí spadající pod rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout a prohlásí ho za oblast státního zájmu, může přijetí rozhodnutí zablokovat.“ (Parlamentní institut, .pdf., s. 10)

Česká republika tak sice je na jednu stranu součástí spolurozhodování o společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice, na druhou však krom politického tlaku neexistuje nic, co by jí bránilo ve vlastní samostatné zahraniční politice i v rámci EU.

Pokud jde o společnou migrační politiku EU, ta je nově upravena v Lisabonské smlouvě a jejím cílem je účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Mj. se však můžeme dočíst i to, že „nedotčena zůstávají práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí, kteří k nim přicházejí s cílem hledat práci.“

Ne každý imigrant je však migrantem ekonomickým (o rozdílu pojmů si můžete přečíst v naší Abecedě migrace.) K tomuto tématu Lisabonská smlouva např. hovoří o budování společného evropského azylového systému, kdy „umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci s EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.“ V tomto případě by ale i odchod z EU neznamenal možnost úplného odmítání uprchlíků/azylantů. Tato otázka je totiž upravena v rámci mezinárodních smluv, jako je např. Mezinárodní úmluva o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) či Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf).

Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, Česká republika má i bez odchodu z EU samostatnou zahraniční politiku. Taktéž není pravda, že samotný akt vystoupení z EU by vedl k možnosti odmítnout přijímat všechny druhů imigrantů.

Nedá se říci, že by každé jednání o vystoupení Velké Británie z EU (Evropské Unie) vedlo k posílení libry, ani k růstu cen akcií britských firem, ani snížení výnosů britských dluhopisů.

Kupříkladu dne 18.12.2015 premiér Velké Británie David Cameron naznačil (Euractiv), že příští rok se bude konat referendum o setrvání/vystoupení v Evropské Unii. Ten den skončil Index Londýnské burzy FTSE100 se ztrátou. Na průběh obchodování Indexu FTSE100 se můžete podívat na stránkách londýnské burzy.

(zdroj: interaktivní grafy The Financial Times)

Dalším příkladem je třeba posílení libry vůči americkému dolaru ze dne 3.2.2015, kdy premiér Velké Británie David Cameron v dolní sněmovně parlamentu obhajoval (The Guardian) svůj plán na změnu postavení VB v EU a zastával se udržení Británie v unijním svazku.

Tyto příklady ukazují, že možnost vystoupení Velké Británie z EU není vždy spojena se snížením ekonomické zátěže.

Na setkání v Praze 19. ledna 2016 se ministři zemí V4 shodli na vyslání mise expertů do Makedonie - jejím cílem bude zjistit skutečné potřeby spolupráce, která by zefektivnila kontrolu hranic na západobalkánské migrační trase. Česká republika bude tuto misi koordinovat. Na konferenci, jíž se zúčastnili i zástupci samotné Makedonie a Srbska, byla přijata i deklarace (.pdf), upřesňující její výsledky.

Oproti tomu vláda již v prosinci minulého roku rozhodla, že vyhoví žádosti Makedonie a vyšle do země 25 policistů, kteří budou pomáhat při udržování pořádku. Ti původně měli být v zemi přítomni od poloviny ledna do konce února 2016. Nově ale nasazení policejních sil v Makedonii ohlásil ministr vnitra Chovanec a to v tom smyslu, že v zemi mají být přítomni v síle 20 osob od 3. února 2016. Spolu s našimi policisty v zemi budou také působit jejich slovenští kolegové, což opakovaně potvrdil premiér Fico na společné tiskové konferenci s Bohuslavem Sobotkou.

Spolu s tím rozhodla vláda i o finančním příspěvku Makedonii ve výši 20 milionů korun.

Výrok je označen jako pravdivý, protože při finálním hlasování o schválení zákona o registru smluv bylo zapotřebí 101 hlasů (zákon se totiž vrátil ze Senátu). Zákon byl schválen většinou 110, z čehož vládní koalici patřilo pouze 69 hlasů.

U finálního hlasování o zákonu o státní službě bylo potřeba opět 101 hlasů (tento zákon vetoval prezident republiky a tím pádem byla potřeba nadpoloviční většina všech poslanců pro jeho přijetí). Zákon byl schválen většinou 123 hlasů, z čehož 92 patřilo vládní koalici. To znamená, že opět by zákon bez přispění opozičních poslanců nemohl být schválen.