Přehled ověřených výroků

Analýza (.pdf, eng) vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z poloviny roku 2015 na straně 4 ukazuje, že v době jejího vydání se totální počet uprchlíků vyšplhal na 15,1 milionu lidí, nejvyšší číslo za posledních 20 let. Mapa na straně 5 poté ukazuje, kde se momentálně největší množství uprchlíků nalézá – je patrné, že většina se momentálně nachází jinde než v Evropě, a nelze s jistotou říci, že mají do Evropy všichni namířeno.

Krom těchto patnácti milionů uprchlíků, kteří již opustili svou zemi, je podle OSN (eng) na světě dalších 27 milionů tzv. vnitřně vysídlených (internally displaced) lidí, tedy těch, kteří byli vyhnáni ze svého domova, ale nepřekročili hranice do jiného státu.

Celkový počet více jak 43 milionů uprchlíků tedy sice odpovídá množině 20 – 80 milionů, není však pravdou, že by cílem všech byla Evropa, nebo že by všichni byli „na cestě", neboť velká část z nich se pohybuje jen v rámci své rodné země. Ani finální předpověď UNHCR pro rok 2015 pak nehovoří o čísle 80 milionů - maximální odhadované množství migrantů zpráva z prosince 2015 odhaduje na 60 milionů, přičemž valnou většinu z nich opět tvoří vnitřně vysídlení lidé.

Je skutečně pravdou, že existuje řada dostupných metodik a doporučení, jak reagovat na šikanu mezi žáky.

Předně jde pro české školství o Metodický pokyn k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Ten je platný od roku 2000 a je zveřejněn (.doc) na stránkách MŠMT.

Dále jde o dokument Školní šikanování z rámcového konceptu Rizikové chování ve školním prostředí. Tento dokument MŠMT (.doc) je určen pro pedagogy, podrobně popisuje šikanu a její znaky a také nabízí nástroje na její rozpoznání a postupy při její identifikaci.

Dále je možné dohledat řadu dalších informací ze sféry různých (především neziskových) institucí, které se tématem zabývají. Povětšinou ovšem vycházejí jednak z dokumentů ministerstva, popř. pracují s prameny PhDr. Michala Koláře, na nějž se odvolává i samotné ministerstvo.

Můžeme tedy zmínit např. Národní informační centrum pro mládež, program Minimalizace šikany či informace Poradny proti šikaně.

Pokud vyjdeme z materiálů ministerstva k dané problematice, je pravdou, že obecně pracují pouze s možnou šikanou mezi dětmi samotnými, nepopisují možnou šikanu pedagogů ze strany dětí.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože kromě předsedů vládních klubů nezřídka načítají změny programu schůzí i opoziční poslanci, často se tak děje ve větší míře, než jak tomu je u předsedů klubů ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Toto se také neděje denně, na posledních 2 schůzích navrhli vládní zástupci změny v polovině jednacích dnů.

Vládní koalice má v rámci úprav programu tu výhodu, že disponuje většinou a dokáže si tak prosadit úpravu programu (vyjma zařazování nových bodů - to mohou 2 kluby podle jednacího řádu vetovat). Opozice ale i přes tuto svou relativní slabost načítá změny v programu schůze také. Často jejich návrhy vetují kluby ČSSD a ANO.

42. schůze Poslanecké sněmovny (minulá řádná) přinesla celkem 10 jednacích dnů. Z těchto 10 jednacích dnů v 5 z nich navrhli předsedové poslaneckých vládních klubů změnu programu schůze.

1. března - návrh na zařazení jednoho bodu přednesl předseda klubu KDU-ČSL Mihola. Kromě něj však načetli změny v programu opoziční poslanci (např. Okamura, Filip, Laudát).

8. března - návrh na změnu v programu přednesl opět Jiří Mihola. Dále kromě něj vystoupili s podobným požadavkem např. poslanci Radim Fiala, Helena Langšádlová či František Laudát.

9. března - v tento den o úpravu programu žádali 2 poslanci. Za klub ČSSD předseda Sklenák, který navrhl změnu u 2 bodů a dále Vojtěch Filip s žádostí na 1 změnu v pořadu schůze.

10. března - v tento den opět vystoupil Sklenák a kromě něj ještě koaliční poslanec Klučka, který chtěl jeden z bodů vyřadit.

11. března - Tento jednací den začal přesně, jak Stanjura popisuje. Vystoupil pouze Jaroslav Faltýnek a za všechny vládní kluby navrhl řadu změn v programu schůze.

Na aktuální 44. schůzi Poslanecké sněmovny prozatím proběhlo 8 jednacích dnů. Z nich ve 3 případech (všechny v 2. týdnu vyjma dne interpelací) vystoupili předsedové koaličních klubů s žádostmi o změnu programu schůze.

19. dubna - Změny z koaličních předsedů klubů načítali zástupci ANO a KDU-ČSL. Kromě nich ovšem vystoupila i řada dalších poslanců včetně zástupců ODS. Za tuto stranu změny programu načítal sám Stanjura, dále poslankyně Černochová a Němcová.

20. dubna - Změny opětovně načítali Faltýnek a Mihola. Kromě nich ale úpravy jednání chtěla i řada opozičních poslanců. Tento den načítali poslanci několik hodin změny v programu schůze a šlo o poslance zejména z TOP 09 a ODS.

22. dubna - Při posledním jednacím dnu navrhoval změny v pořadu schůze předseda klubu ČSSD Roman Sklenák. Kromě něj tentokrát vystoupil s drobnou úpravou programu jako jediný i sám Stajnura.

Od ratifikace asociační dohody Evropským parlamentem a ratifikací všemi jednotlivými členskými zeměmi uběhlo zhruba 18 měsíců. V tiskové zprávě Evropského parlamentu bylo uvedeno, že samotná ratifikace v členských zemích EU může trvat i několik let. Z tohoto pohledu bylo schválení 27 zeměmi poměrně rychlé.

Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou 16. září 2014 a dohoda vstoupila prozatímně v platnost. K tomuto datu byla ratifikována zatím v šesti členských státech. ČR schválila asociační dohodu 17. září 2015 a prezident Zeman jí podepsal 4. listopadu 2015. V listopadu 2015 ratifikaci ještě nedokončila Belgie, Řecko, Kypr a Nizozemsko. V době nizozemského referenda o asociační dohodě (6. dubna 2016) dohodu již ratifikovalo 27 zemí EU. Zbývalo pouze Nizozemsko, které v referendu asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou odmítlo.

Poslanci Strany zelených předložili novelu zákona o jednacím řádu v polovině srpna 2006, tedy asi 6 týdnů po volbách. Jejich návrh (.pdf) změnil jednací tak, aby bylo možné sestavit poslanecký klub z méně než 10 poslanců. Zelení ve volbách získali celkem 6 mandátů.

Argumentovali tím, že v době tvorby jednacího řádu nebylo možné získat méně než 10 mandátů (které pro ustavení klubu byly zapotřebí do té doby), neboť počet volebních krajů toto znemožňoval (bylo jich méně, menší strany tedy získávaly více v rámci poměrného systému).

Pro úplnost dodejme, že sama Vostrá ve 3. čtení tento návrh v hlasování podpořila.

V dalším volebním období se pak i za účasti Věcí veřejných novelizoval jednací řád. Šlo ovšem o technickou novelu (.pdf), která zaváděla větší elektronizaci při sněmovní praxi. Nešlo tedy o změnu jednacího řádu tak, aby to vyhovovalo nové straně. Jednak byla novela schválena asi rok po volbách a nepředkládali ji pouze poslanci VV. Šlo o poslanecký návrh, kdy za KSČM jej spolupředkládali předseda strany Filip a poslanec Koníček.

V období 2010-2013 byla předložena poslankyněmi LIDEM (exVV) a zástupci TOP 09 a Starostů ještě 1 novela jednacího řádu, kvůli pádu vlády a především kvůli následném rozpuštění Poslanecké sněmovny ovšem spadla pod stůl.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zákon o jednacím řádu se novelizuje poměrně často, jak dokládá historie změn dostupná na webu Zákony pro lidi. Jde ovšem často o technické novely, které jsou přijímány v souvislosti s jinými zákony a momenty - např. se zavedením přímé volby prezidenta či vstupem do EU.

Pokud jde o změny, které vyhovovaly jednotlivým stranám, tak tento fakt lze dokladovat především na změně z roku 2006, kdy se měnil jednací řád z toho důvodu, aby Strana zelených mohla vůbec ustavit svůj poslanecký klub o 6 členech.

Není ovšem pravdou, že by Věci veřejné začaly své působení ve sněmovně změnami jednacího řádu. V době jejich působení předložili poslanci napříč spektrem (i komunisté) pouze dílčí úpravu, která nijak nezvýhodňovala žádnou stranu. Jiný návrh VV nepředložily.

Prezident Zeman byl usvědčen z nepravdy například v případě nařčení novináře Ivana Breziny z korupce. Ústavní soud rozhodl, že tímto porušil jeho právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti. Doslova řekl, že: „Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“

Dále, jak z naší činnosti vyplývá, prezident Zeman nemluvil pravdu přinejmenším v 46 námi monitorovyných případech. Je však nutno dodat, že málokterý z námi sledovaných politiků (ministra Jurečku nevyjímaje) tomuto hodnocení zcela takříkajíc „unikl“.

Co se týče sprostých slov, odkázali bychom opět na naši předchozí činnost, a to konkrétně výrok Miloše Zemana o tom, že vulgarity většinou nepoužívá (hodnoceno jako nepravda). V jeho odůvodnění najdete výčet několika příkladů, které dokládají, že tomu tak není. Za všechny uvádíme výrazy jako „idiot“, dále často opakovaný „debil,“ v několika pádech skloňované „ku*vy“ či dnes již takřka zlidovělé „ku*dy.“

Z téhož odůvodnění lze také vyčíst několik urážek vysoce postavených lidí (např. tehdejší předseda Unie Svobody Jan Ruml). Jak ale popsal server Lidovky.cz, jeho kritickému oku neušla ani bývalá ministryně školství Petra Buzková, bývalý senátor Michael Žantovský či jeho rival v prezidentské kampani Karel Schwarzenberg. Škála urážek je široká - čítá vše od promiskuity, přes vzrůstovou a intelektuální malost až po degeneraci knížecí rodiny vlivem znásilňování nevolnic.

K případu šibenic na pražské demonstraci dne 1. července 2015 existuje oficiální vyjádření ministra Chovance. To je však v právním hodnocení velmi zdrženlivé, o přestupcích nebo trestném činu nepadlo slovo.

Jiné bylo ale vyjádření v listopadu 2015, kdy se ministr vyslovil, že pokud doprovázely šibenice nenávistné projevy nebo hesla, šlo by de facto o trestný čin.

Vzhledem k zákonnému vymezení kompetencí je však výrok Milana Chovance přinejmenším problematický. Vliv ministra vnitra na práci policie je totiž značně omezený. Prvotní práce policie spadá pod fázi prověřování (§ 158an trestního řádu.) Tato fáze v případě, že situace nesvědčí o spáchání trestného činu, může být skončena odevzdáním věci orgánu příslušnému k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu (dle § 159a odst. 1 písm. a).

Ministerstvo vnitra se však z vlastní iniciativy obrátilo na Prahu 1 s podezřením ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a pro podezření z porušení shromažďovacího zákona.Úřad městské části Praha 1 ale makety šibenic za přestupek nepovažuje. Ministr Chovanec toto rozhodnutí neakceptoval a okamžitě reagoval v tom smyslu, že po prostudování materiálu se odvolá, bude-li to na místě. Později své odhodlání odvolat se potvrdil. Toto však nelze kvalifikovat jako snahu přispět policii k posouzení případu jako přestupek či trestný čin.

Ministr vnitra totiž ani fakticky nemá nástroj, který by mu toto umožňoval. Pokud by policisté nesprávně situaci nepředali k řešení jako přestupek, nezahájili trestní stíhání za trestný čin, případně by situaci neřešili vůbec, šlo by o porušení jejich zákonných povinností, což by však řešila Generální inspekce bezpečnostních sborů. Je možné, že ministr vnitra apeloval na policii k řádnému prošetření. Jelikož vedení fáze prověřování je však ve výlučné gesci policie a státního zastupitelství, jak objasňuje § 158 trestního řádu, není přímé vedení těchto orgánů možné. Bylo by nezákonným zásahem do jejich činnosti, kdyby se řídili pokyny ministra vnitra a nikoli zákonem.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť ministr se sice v tomto směru vyjádřil, nemohlo to však mít vliv na posouzení a právním hodnocení případu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v dosavadním průběhu dubnové schůze Poslanecké sněmovny navrhli opoziční poslanci celkem třikrát pevné zařazení návrhu novely zákona o střetu zájmů na jednání a ve všech případech toto poslanci vládní koalice v hlasování odmítli.

12. dubna navrhl jednat o tomto zákonu poslanec TOP 09 Martin Plíšek. O zařazení tohoto bodu se hlasovala dvakrát, ani jednou nebyl schválen. Proti zařazení na pořad schůze hlasovala vládní koalice.

19. dubna se pokusil zařadit novelu zákona o střetu zájmů sám Stanjura. Argumentoval tím, že tento bod není pevně zařazen a hrozí, že se na této schůzi tedy nestihne projednat. V hlasování tento návrh zamítli poslanci vládní koalice (nepodpořil jej nikdo z nich) a klub KSČM.

20. dubna návrh na zařazení bodu opětovně načetl poslanec Plíšek. Zde pro úplnost dodejme, že se tak stalo během opoziční obstrukce, kdy poslanci načítali jednotlivé návrhy na změnu programu schůze a zamezili tak jednání o zákonech ve 3. čtení. Konkrétně šlo o návrh, který zvyšuje pravomoci NKÚ (nakonec byl zákon schválen o 2 dny později). V každém případě Plíšek navrhl zařazení novely zákona o střetu zájmů a to ve 2 alternativních termínech. Ani jeden z nich nebyl v hlasování koalicí podpořen.

Pozměňovací návrhy (.pdf) poslanců Chvojky (str. 7-10) a Plíška (str. 10-19) jsou obsaženy v zápisu z jednání sněmovního ústavně-právního výboru z 30. března.

Chvojkův návrh uvádí například, že "Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nesmí být ovládající osobou obchodní korporace." (str. 8). Zmiňovaným funkcionářem je podle zákonač. 159/2006 Sb. o střetu zájmů právě člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy, v jehož čele není člen vlády.

Přijatý návrh poslance Plíška vkládá do původního znění zákona nový bod č. 17, který se týká omezení možnosti obchodní společnosti na získání veřejné zakázky, má-li v ní zmiňovaný veřejný činitel uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů či osoba jím ovládaná podíl alespoň 25 % účasti společníka (str. 11). Oba přijaté návrhy tedy mají ambici omezit podnikání nebo držení majetku členy vlády.

Je tedy zjevné, že oba návrhy směřují k omezení možnosti podnikání pro členy vlády.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v minulých obdobích se skutečně podnikaly kroky, které směřovaly k zapojení většího počtu žáků do hlavního vzdělávacího proudu. Tyto snahy se konaly prostřednictvím legislativních předloh i přijímání strategií nelegislativní povahy.

Během fungování Topolánkovy vlády byla přijata novela školského zákona, který předmětný § 16 obsahuje. V důvodové zprávě návrhu (.pdf - str. 19), který byl přijat za ministra Lišky, se uvádí, že zákon především reagoval na absenci zvláštních pravidel pro vzdělávání žáků se středním stupněm mentálního postižení.

Na jaře 2010 (za ministryně Miroslavy Kopicové, vláda Jana Fishera) vznikal Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, na němž pracovala skupina odborníků pod MŠMT. Plán (.pdf) měl být realizován mezi lety 2010 – 2013. Plán byl rovněž zohledněn v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2011 - 2015 (.pdf - str. 57). Pracovní skupina okolo tohoto plánu se nicméně za ministra Dobeše rozpadla.

Po nástupu ministra Petra Fialy se však daná problematika opět dostala na pořad dne. V lednu 2013 představilo ministerstvo materiálHlavní směry strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Ta se odkazuje především na tzv. Bílou knihu z roku 2001, která na str. 58 s potřebou inkluze v českém vzdělávacím systému přímo pracuje. Danou strategii ovšem nestihl Fiala dokončit, neboť v létě 2013 padla Nečasova vláda a nastoupil kabinet Jiřího Rusnoka s ministrem školství Štysem.

Aktuální novela §16 zákona 82/2015 Sb., s platností od 1. 9. 2016, byla poslanci schválena v únoru 2015, ještě za ministra Chládka. V souvislosti s touto novelou se předpokládá realizace Akčního plánu inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018 (.pdf, s. 9), ve kterém jsou specifikovaná opatření na rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a který má uvádět novou legislativu do praxe.