Výrok je hodnocen jako pravdivý s menšími výhradami v případě počtu 51 zemí.
Samotné určení počtu zemí, které mají nějakou formu strategického partnerství, je problematické hlavně z důvodu, že neexistuje jejich oficiální seznam. Akademické odhady (. pdf, s. 8) z roku 2014 hovoří o tom, že by Čína mohla mít takovou úroveň vztahů s 47 zeměmi a 3 mezinárodními organizacemi (. pdf, s. 18–19).
Pokud připočítáme Súdán a Jordánsko, s nimiž Čína uzavřela strategické partnerství v roce 2015, a následně Českou republiku, která podepsala strategické partnerství tento rok, dostaneme počet 50 zemí.
Text česko-čínské dohody o strategické spolupráci lze najít zde.
Druhou problematickou částí je i fakt, že Čína nebere všechna svoje strategická partnerství rovnocenně (. pdf, s. 8). Dokládá to i ministrem Chovancem uvedený příklad Německa. To podepsalo rozsáhlou dohodu o strategickém partnerství s Čínou v roce 2014. Zde se obě strany zavazují hned v úvodním bodu na pravidelných setkáních a dokonce mezivládních jednáních obou zúčastněných stran, jak dokazuje tento citát z dohody:
„K prohloubení vzájemné důvěry, je široká báze kooperace průběžně prohlubována skrze více jak 60 stálých diskuzí a kooperačních formátů na úrovni vlády. Pravidelné mezivládní konzultace, jak bylo dohodnuto v roce 2010, hrají v tomto ústřední roli.“
V roce 2016 proběhla již 4 taková setkání.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože zemí majících nějaký typ strategického partnerství s Čínou jsme dohledali 50. V tomto případě, kdy chybí oficiální čísla, je to jen minimální rozdíl od údajů uváděných ve výroku. Je také pravdou, že Německo pořádá s Čínou pravidelná mezivládní setkání na nejvyšší vládní úrovni.
