Přehled ověřených výroků

Podle čl. 64 Ústavy ČR má prezident právo se účastnit obou schůzí Parlamentu a promluvit kdykoliv o to požádá.

Deník Právo informoval o tom, že českému styčnému imigračnímu důstojníkovi byl v únoru odepřen přístup do registračních středisek (takzvaných hotspotů) v Řecku.

Ministr Chovanec pro Právo tuto informaci potvrdil: "Mohu potvrdit, že náš styčný důstojník pro relokaci už několik týdnů nedostal od Řecka povolení k návštěvě hotspotů. Toto jednání považujeme za projev nedůvěry, který rozhodně budu s řeckým kolegou při první možné příležitosti řešit,"
Deník Právo taktéž píše, že podle jejich zdrojů, se jedná o problém čistě pro Českou republiku, zástupcům ostatních zemí prý přístup byl poskytnut. "Řekové v lednu vydali překvapivé rozhodnutí, že do hotspotů umístěných na jejich ostrovech mohou pozorovatelé z jiných zemí už jen se souhlasem vlády, respektive ministerstva zahraničí. Jenže zatímco u ostatních členských států EU problémy s návštěvou jejich zástupců údajně nejsou, Česko narazilo. Podle zdrojů Práva z bezpečnostních složek se totiž zákaz vstupu týká zřejmě právě jen České republiky."

Dále píší o možném důvodu neposkytnutí povolení: "Nabízí se varianta, že jde o následek opakovaných údajně ostrých výměn názorů mezi řeckým ministrem pro migraci Janisem Muzalasem a českým ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD)."
Server Echo.cz zase zmiňuje nedávný diplomatický incident mezi ČR a Řeckem: "Již v prosinci povolalo Řecko svého velvyslance z Prahy na konzultace poté, co prezident Miloš Zeman zpochybnil účast Řecka v eurozóně."
Nemůžeme potvrdit, že by důvodem neudělení vstupu doopravdy byly komplikované diplomatické vztahy, dostupné jsou pouze spekulace českých deníků.

Pokud se zaměříme na Gibraltarský průliv, vzdálenost mezi pevninou dosahuje v nejužším místě 14 km a samotný Gibraltar (jen část pevniny v severní části průlivu) je britskou kolonií, tedy území mimo Schengenský prostor. Je taktéž pravda, že bylo identifikováno mnohem méně nelegálních migrantů, kteří využili tuto trasu pro vstup do Evropy než na srovnatelných trasách ve středním a východním Středomoří (viz mapy níže).

Je však nutné doplnit, že pokud jde o španělské hranice s africkými státy, nejde pouze o tuto možnou migrační cestu. Španělsko má dvě kontrolovaná území přímo na severu Afriky. Tzv. enklávy Ceuta a Mellila jsou taktéž často využívány pro průnik do Evropy (konkrétně Španělska) bez nutnosti překonávat moře. Tuto možnost využívají např. i uprchlíci ze Sýrie.

Taktéž je však nutno dodat, že cesta skrze východní středomoří má pro ilegální migranty oproti západnímu Středomoří řadu výhod. Mluvčí Frontexu Ewa Moncureová k tématu řekla, že: „Je téměř nemožné kontrolovat celou rozlehlou oblast se stovkami ostrovů, z nichž některé jsou neobydlené a v těsné blízkosti tureckého pobřeží.“ Např. ostrov Kos je od tureckého pobřeží vzdálen jen pouhé čtyři ilometry.

Pro emigranty ze severní Afriky (Alžírska, Maroka či Tuniska), kteří by jinak mohli využít zmiňovanou západní trasu, je navíc v současné době výhodně využívat východní trasu skrze Turecko a Řecko, neboť mohou předstírat, že pocházejí ze Sýrie a žádat tak jako uprchlíci o azyl v Evropě. Na tuto strategii reagovalo např. Německo, když zmíněné tři země označilo za bezpečné a Řecko se je snaží vracet do zemí původu.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť nejde pouze o kvalitu strážení této hranice:

1. Do Španělska se dá z Afriky dostat i přes pevninu (enklávy), cesta je však bráněna mnohametrovými ploty
2. Oblast Gibraltarského průlivu je ve srovnání s řeckými ostrovy u tureckého pobřeží přehledná a hlídaná nejen Frontexem a Španělskem, ale i Velkou Británií
3. Pro migranty je tak výhodné jít jednodušší cestou přes Řecko a ztratit se v davu a šíři celé oblasti stovek ostrovů

Zdroj: BBC - Migrant crisis: Migration to Europe explained in graphics

Vztah Evropské unie a Švýcarska v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) je skutečně ojedinělý. EHP tvoří země EU a Evropského sdružení volného obchodu (Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko), nicméně Švýcarsko se do struktur EHP na základě výsledku referenda nezapojilo.

Miroslav Zámečník však uvádí chybný počet uzavřených smluv mezi EU a Švýcarskem. Celkem je jich uzavřeno 197. Jsou mezi nimi jistě i smlouvy týkající se volného pohybu. Jde například o dohodu o volném pohybu osob, související protokol či například dohodu o podmínkách účasti na programu Mládež v akci nebo dohodu o obchodování se zemědělskými produkty.

Z důvodu zásadní nepřesnosti v uvedeném čísle uzavřených smluv je výrok vyhodnocen jako nepravdivý.

Služební zákon byl v souladu s požadavky Evropské unie přijat v dubnu 2002. Dle původního záměru měl účinnosti nabýt dne 1. ledna 2004 (s výjimkou některých okamžitě účinných ustanovení.) K tomu však nikdy nedošlo. Jeho účinnost byla několikrát posunuta:

zákonem č. 281/2003 Sb. na rok 2005, zákonem č. 626/2004 Sb. na rok 2007, zákonem č. 531/2006 Sb. na rok 2009, zákonem č. 381/2008 Sb. na rok 2012 a zákonem č. 445/2011 Sb. na rok 2015.

Dne 6. listopadu 2014 byl nakonec nahrazen novým zákonem o státní službě.

Ve dvanáctiletém mezidobí se pak služební zákon skloňoval hned několikrát.

Vláda Jiřího Paroubka v roce 2006 navrhla odložení účinnosti zákona jako své úplně poslední rozhodnutí. Stalo se tak z důvodů finanční nákladnosti takového kroku, s čímž se ztotožnil i nově nastupující kabinet slovy ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Z programového prohlášení Paroubkovy vlády ani jiných zdrojů však nevyplývá, že by se na toto téma vedla intenzivní politická diskuze.

Druhá vláda Mirka Topolánka k diskuzi o služebním zákonu vytvořila v roce 2007 analýzu, z níž vyplývá, že prioritou vlády není rušit již vytvořené dílčí zákony. Zaměstnanecké vztahy měl nadále řešit zákoník práce, nový zákon bude řešit jen potřebné veřejnoprávníprvky. Dále budou jednotlivé části zákona obsahovat oblasti společné a diferencované pro jednotlivé typy úředníků. Původní úmysl vytvořit nový zákon do r. 2009 se však nenaplnil a v roce 2008 byla znovu posunuta účinnost stávajícího služebního zákona.

Vláda Petra Nečase ve svém programovém prohlášení z roku 2010 deklaruje úmysl vytvořit návrh jednotné právní úpravy práv a povinností úředníků veřejné správy, ve které bude jednoznačně určena hranice mezi politickými a úřednickými místy a zajištěno odpolitizování, profesionalizace a stabilizace veřejné správy. Z usnesení č. 647 z 31. srpna 2011 pak plyne, že vláda schvaluje věcný záměr zákona o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě. Zároveň zadává ministru vnitra vypracovat návrh zákona. O půl roku později schvaluje vláda teze zákona. Tento univerzální kodex byl však nakonec vyhodnocen jako nevyhovující. Účinnost zákona je naposledy odsunuta.

Výrok Jaroslava Faltýnka tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou. V letech bezprostředně následujících po vstupu dosavadního služebního zákona v platnost nebyla diskuze nad novým služebním zákonem nikterak intenzivní, což je ovšem pochopitelné, neboť zákon v tu dobu stále nevstoupil v účinnost. V dalších letech však byla účinnost dále odsouvána nejen z důvodů finanční náročnosti provedení zákona, ale právě i kvůli diskuzi nad změnou jeho obsahu, respektive jeho nahrazením novým, rozdílně koncipovaným zákonem.

Částka 3 biliony korun vychází z vládní analýzy k 10 letům členství ČR v EU. Tento ekonomický přínos vychází z odhadu vyššího růstu HDP, kdy podle analýzy členství v EU zvyšuje růst HDP ročně o 1,1 procentního bodu. Jak se však přiznává přímo ve studii, „i ty kvantifikovatelné aspekty členství se vzájemně překrývají či umocňují a v mnoha ohledech převládají tzv. „měkké“ a těžko vyčíslitelné dopady, např. na standardizaci státních a tržních institucí, zvýšení investičního i spotřebního potenciálu, zvýšení právní jistoty, transparentnosti a dalších špatně kvantifikovatelných parametrů.“ Jedná se tedy o čistě hypotetický model, jehož správnost nelze potvrdit či vyvrátit a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Za dobu samostatné České republiky se vystřídalo u moci celkem 13 vlád. KDU-ČSL byla účastna obou vlád Václava Klause, dále vlády Josefa Tošovského, Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, druhé vlády Mirka Topolánka a nyní je součástí kabinetu Bohuslava Sobotky. Jde tedy o 8 vlád.

Tyto vlády byly sestavovány ve volebních obdobích 1992-1996/8, 2002-2006 a 2006-2010. V opozici tedy KDU-ČSL byla v době opoziční smlouvy, neúčastnila se sestavení 1. vlády Mirka Topolánka a vlády Jana Fischera. V minulém volebním období lidovci vypadli lidovci ze sněmovny a sestavování vlád se jich netýkalo (byť členem Rusnokovy vlády byl člen KDU-ČSL Tomáš Podivínský.)

Je tedy pravdou, že KDU-ČSL nebyla členem všech vlád v době samostatné České republiky, neúčastnila se sestavování 5 vlád.

Sám Karel Schwarzenberg na konci dubna 2014 pro server Idnes uvedl: " Česká republika, ale i Československo vždy uznávaly jednotu Číny. Bylo by ale žádoucí, aby Tibet i další oblasti Číny dostaly větší autonomii. "

Je také pravdou, že Česká republika neuznala tibetskou exilovou vládu.

Během posledních 70 let nebyla žádná západoevropská země ve válce s jinou zemí regionu a stejně tak lze říci, že žádný člen Evropské unie (EU) nebyl ve válečném konfliktu proti jinému členu. V celém období to byla pouze válka v Jugoslávii a válka na východě Ukrajiny, které se k hranicím EU přiblížily. The Washington Post také cituje několik studií, které vyzdvihují vliv EU na řešení problémů skrze nenásilný způsob řešení problémů.

Pokud jde o politické pozadí EU, lze citovat (AMO, s. 2) z Schumanovy deklarace, která dala impuls k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) : „Solidarita ve výrobě, k níž se takto [vytvořením společného trhu s uhlím a ocelí] dospěje, bude mít za následek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejen nemyslitelná, nýbrž i nemožná.“

Že je současné období opravdu výjimečné, lze vidět i v datech. Množství mezinárodních konfliktů, kterých se účastnily během posledních desetiletí evropské státy, je mnohem menší než během historie.

Zdroj: Our World in Data - War and Peace before 1945

Poslanci Strany zelených předložili novelu zákona o jednacím řádu v polovině srpna 2006, tedy asi 6 týdnů po volbách. Jejich návrh (.pdf) změnil jednací tak, aby bylo možné sestavit poslanecký klub z méně než 10 poslanců. Zelení ve volbách získali celkem 6 mandátů.

Argumentovali tím, že v době tvorby jednacího řádu nebylo možné získat méně než 10 mandátů (které pro ustavení klubu byly zapotřebí do té doby), neboť počet volebních krajů toto znemožňoval (bylo jich méně, menší strany tedy získávaly více v rámci poměrného systému).

Pro úplnost dodejme, že sama Vostrá ve 3. čtení tento návrh v hlasování podpořila.

V dalším volebním období se pak i za účasti Věcí veřejných novelizoval jednací řád. Šlo ovšem o technickou novelu (.pdf), která zaváděla větší elektronizaci při sněmovní praxi. Nešlo tedy o změnu jednacího řádu tak, aby to vyhovovalo nové straně. Jednak byla novela schválena asi rok po volbách a nepředkládali ji pouze poslanci VV. Šlo o poslanecký návrh, kdy za KSČM jej spolupředkládali předseda strany Filip a poslanec Koníček.

V období 2010-2013 byla předložena poslankyněmi LIDEM (exVV) a zástupci TOP 09 a Starostů ještě 1 novela jednacího řádu, kvůli pádu vlády a především kvůli následném rozpuštění Poslanecké sněmovny ovšem spadla pod stůl.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zákon o jednacím řádu se novelizuje poměrně často, jak dokládá historie změn dostupná na webu Zákony pro lidi. Jde ovšem často o technické novely, které jsou přijímány v souvislosti s jinými zákony a momenty - např. se zavedením přímé volby prezidenta či vstupem do EU.

Pokud jde o změny, které vyhovovaly jednotlivým stranám, tak tento fakt lze dokladovat především na změně z roku 2006, kdy se měnil jednací řád z toho důvodu, aby Strana zelených mohla vůbec ustavit svůj poslanecký klub o 6 členech.

Není ovšem pravdou, že by Věci veřejné začaly své působení ve sněmovně změnami jednacího řádu. V době jejich působení předložili poslanci napříč spektrem (i komunisté) pouze dílčí úpravu, která nijak nezvýhodňovala žádnou stranu. Jiný návrh VV nepředložily.