Přehled ověřených výroků

Vladimir Jakunin byl skutečně ředitelem Ruských železničních drah, tato společnost však nemá největší počet zaměstnanců ze všech světových firem.

Jakunin stál v čele největšího ruského dopravce po dobu deseti let až do minulého roku, kdy byl za nejasných okolností odvolán.

V druhé části výroku se prezident Zeman mýlí - ruské státní železnice zaměstnávaly na konci roku 2014 více než 800 tisíc lidí, což je řadí na první místo v Rusku mezi obchodními společnostmi.

Podle tohoto kritéria však v celosvětovém měřítku nevynikají. Podle serveru Fortune 500, který porovnává firmy v USA, zaměstnává nejvíce lidí společnost Walmart provozující síť supermarketů v USA s více než dvoumilionovým personálem. Ruské železniční dráhy nezaujímají přední místa ani v žebříčcích časopisu Forbes.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Stanislav Mackovík byl skutečně odvolán (.pdf, str. 133) z pozice ředitele zdravotnické záchranné služby, z žádného dostupného zdroje však není možno s jistotou konstatovat, že by to bylo z důvodu uváděném Zuzanou Kocumovou, výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

V listopadu 2013 byl kvůli špatnému stavu proveden audit Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. K dispozici veřejnosti byl dán pouze manažerský souhrn, který ve zkrácené formě obsahuje nejdůležitější informace z auditu.

Z tohoto shrnutí, o kterém informoval jak Liberecký kraj, tak Česká televize, vyplývá, že došlo k výraznému zhoršení hospodaření záchranné služby. Například náklady na mzdy stouply o více než 25 %, v ostatních šesti sledovaných krajích to bylo mezi 6-11 %.

Velmi negativně pak auditoři vidí oblast autoprovozu, jako nedostatečně upravenou pak oblast zadávání zakázek. Lékaři v Libereckém kraji měli ve sledované době o více než 30 tisíc vyšší platy než zbytek České republiky, záchranáři pak o 22 tisíc. Podle auditorů bylo možné na úsporách ušetřit (.pdf, str. 95) až 18 milionů za rok.

O tom, že by se toto část vyjádření měla zakládat na pravdě a Stanislav Mackovík měl skutečně zaměstnávat stranické příslušníky (konkrétně to měla být Martina Rosenbergová z ČSSD), informuje regionální občanský web Náš Liberec a iDnes.cz. Audit však v tomto směru neobsahuje nic.

Ani v zápisu (.pdf, str. 131) z Rady kraje, na které se o výsledku forenzního auditu a o odvolání Stanislava Mackovíka jednalo, není o tomto tématu zmínka, stejně tak v tiskových zprávách. Pokud by se v neveřejné verzi auditu něco takového uvádělo, je zde předpoklad, že by na to Stanislav Mackovík reagoval ve své oponentní zprávě. To se však nestalo.

Že by skutečnosti popisované Zuzanou Kocumovou měly být za odvoláním Stanislava Mackovíka z pozice ředitele Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje je tedy neověřitelné.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Miroslav Adámek svůj plat skutečně v časové návaznosti na tuto kauzu zveřejnil, ale podle veřejně dostupného nařízení vlády č. 37/2003 Sb. lze jeho plat zjistit i bez jeho přičinění. Stejně tak platy politiků jsou již veřejně dostupné každému občanovi.

V kauze Maděra se jedná o zveřejnění odměn krajských úředníků, čehož se Maděra neúspěšně domáhá již od roku 2012. Na svých webových stránkách detailně popisuje průběh celé kauzy, včetně všech čtrnácti odmítnutí poskytnutí informací od krajského úřadu a všech rozhodnutí ministerstva vnitra, která rozhodnutí krajského úřadu ruší a vrací k novému projednání. Poslední z nich obsahuje informaci (.pdf, str. 12), že ministerstvo vnitra není oprávněno jinak sankcionovat rozhodnutí krajského úřadu.

Luděk Maděra argumentoval rozhodnutím Nejvyššího správního soudu z roku 2010 a jeho výkladem zákona o svobodném přístupu k informacím ( § 8b). Soud argumentoval tím, že zaměstnanec veřejné správy je příjemce veřejných prostředků a poskytnutí informace o výši poskytnutých veřejných prostředků povinným subjektem je explicitně vyjádřena ve zmíněném zákoně (§ 8b, odst. 3).

Podle tiskových zpráv z konce května 2015, vynesl rozsudek Okresní soud ve Zlíně, který neuložil kraji povinnost zveřejnit odměny (nerozhodoval o tom), ale nařídil krajskému úřadu povinnost zaplatit Maděrovi 40 tisíc.

9. června 2015 zveřejnil Magistrát města Zlína průměrné platy svých zaměstnanců a někteří z nich i své konkrétní příjmy. Mezi nimi byl i Miroslav Adámek (v té době primátor Zlína i zastupitel Zlínského kraje), který měl podle svých slov pobírat „cca 50 tisíc čistého měsíčně“.
Jak již ale bylo zmíněno, z nařízení vlády z roku 2003, které upravuje odměny členům zastupitelstev, můžeme plat Miroslava Adámka také zjistit. Výrok je tedy zavádějící.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože přímé zahraniční investice z Číny do České republiky nejsou doposud příliš vysoké, od září 2015 začala ovšem skupina CEFC skupovat podíly v různých společnostech. Při návštěvě čínského prezidenta v Praze byl avizován významný balík investic, nicméně zda k nim dojde a v jaké výši, je otázkou do budoucna. Je tedy pravdou, že čínské investice jsou spojovány (přinejmenším mediálně) především s aktivitou společnosti CEFC, o jejímž pozadí existují jisté pochybnosti.

Pokud vyjdeme z nákupů společnosti CEFC v České republice, jde spíše o nákupy podílů v různých společnostech či nákupy realit, což samo o sobě není investicí ve smyslu vytvoření nového podniku, který vytvoří pracovní místa a odvádí příjmy do ekonomiky.

Přímé zahraniční investice Číny v České republice byly doposud poměrně malé - alespoň z pohledu procentního podílu na celkových zahraničních investic u nás. Data České národní banky pro rok 2014 uvádějí (poslední dostupná), že výše čínských investic dosáhla 947 milionů korun, což je srovnatelná výše např. s Ukrajinou a Portugalskem. Celkový objem investic pak dosáhl 1,3 bilionu korun (jde o tabulku 3.1. Stav přímých zahraničních investic v ČR podle zemí za rok 2014).

Společnost CEFC během posledního roku podílově vstoupila do společností Travel Service, do fotbalové Slavie, skupiny J&T Finance Group a pivovarů Lobkowitz. Výrazným nákupem byl i vstup společnosti do mediálních skupin Médea Group a Empresa Media, takto vlastní např. TV Barrandov či časopis Týden. Kromě toho investovala také do nákupu některých realit v Praze. Na konci března tohoto roku pak CEFC rozšířila svůj podíl ve skupině J&T Finance Group a potvrdila zájem o polovinu celé skupiny. Další ohlášenou akvizicí je strojírenská společnost Žďas.

Co se týká nejasného finančního pozadí skupiny CEFC, tak tuto otázku popsal server Hlídacípes.org, který zejména poukazuje na problematické dohledávání informací o této skupině z veřejných zdrojů. Uvádí:

" Majetková struktura společnosti CEFC China Energy Company Limited, jež nyní aktivně působí a investuje i v České republice, vede až ke dvojici společností s ručením omezeným, jejichž většinový vlastník či vlastníci nejsou známi a z dostupných zdrojů nejdou dohledat. Odpověď nepřináší ani pátrání přímo v Číně, konkrétně v údajích z portálu kreditních informací o zahraničních firmách SkyMinder.I to je důvod, proč se ve vztahu k CEFC spekuluje o tom, že firma má úzké vazby na čínské zpravodajské služby a Ústřední vojenskou komisi (tedy nejvyšší vojenský orgán pod vedením Komunistické strany Číny).

K dispozici je alespoň jedno jméno z konečných majitelů či podílníků: dohledat lze to, že po pěti procentech v obou společnostech s ručením omezeným, jež se jeví jako koneční vlastníci firmy, drží předseda CEFC China Energy Company Limited Jie Ťien-ming. "

Během návštěvy čínského prezidenta v Praze byly avizovány masivní investice v objemu 232 miliard korun během 4 let. Zda a v jaké výši k nim nakonec dojde, není možné v tuto chvíli odhadovat. Kromě této aktivity probíhají také další jednání, např. 13. května se setkali zástupci Czechinvestu v Číně s místními podnikateli ve snaze představit ČR jako ideální místo pro investování.

Czechinvest také zveřejnil data za rok 2015, kolik investic se podařilo jeho prostřednictvím do České republiky z Číny přitáhnout. Šlo o částku 1,1 mld. korun, což odpovídalo 3 % ze všech investic, které se podařily této instituci získat. Dodejme, že tato částka není definitivně jistá, jde o oznámené investiční záměry.

Na konci 90. let se výrazně zvedl počet žádostí o azyl. V roce 1999 se jednalo o více než 7 tisíc žádostí.

Zdroj: Ministerstvo vnitra (.zip)

V roce 1998 a 1999 však Česká republika udělila azyl pouze desítkám osob. V roce 1998 bylo vyhověno 78 žádostem, o rok později 79.

Martin Půta tak zřejmě hovořil o tzv. dočasném útočišti. které vláda ČR v 90. letech poskytla občanům Bosny a Hercegoviny, státům bývalé Jugoslávie a v roce 1999 také prchajícím z provincie Kosovo.

Dočasné útočiště nespadá do statistik udělení azylu a konkrétní počty lidí jsou tak těžko dohledatelné. Ve zprávě (.doc, str. 16) pro Evropský uprchlický fond Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra uvádí, že: "V letech 1991-1997 tak získalo na území České republiky dočasné útočiště více než 5 200 uprchlíků."

O tom, že by Česká republika měla pomoci desetitisícům uprchlíků z bývalé Jugoslávie, žádné dostupné statistiky neinformují. Podařilo se nám pouze dohledat prohlášení tehdejšího ministra vnitra Kopřivy, který prohlásil, že v ČR nalezlo útočiště až 11 tisíc uprchlíků. Člověk v tísni dále popisuje zhruba tisícovku lidí, co přišli v souvislosti s kosovskou krizí.

Celkově ovšem nejsou dostupná data, která by popisovala přesný počet příchozích válečných uprchlíků z Jugoslávie, výrok Martina Půty tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je označen jako pravdivý, protože v koaliční smlouvě v kapitole 11.1 věnované Policii ČR je hned v prvním bodě řečeno:

" Zachováme základní organizační strukturu PČR – policejní prezidium, celorepublikové útvary a 14 krajských policejních ředitelství. V případě neefektivního fungování navrhneme zřízení jedné organizační složky státu (1 OSS) či úpravu současného systému v rámci PČR. "

K této koaliční smlouvě jsou připojeny podpisy všech koaličních partnerů a všech členů jejich poslaneckých klubů.

Podle zákona o Policii České republiky je skutenčně kompetence ke zřizování jednotlivých celorepublikových útvarů v pravomoci policejního prezidenta a ministra vnitra.

Nemůžeme však hodnotit, zda skutečně došlo k porušení koaliční smlouvy či nikoliv. Tato smlouva je psána poněkud stručně a obecně, díky čemuž lze některé její pasáže interpretovat více způsoby a toto zhodnocení je tedy spíše otázkou pro právníky. Z tohoto důvodu se v rámci ověřování výroku věnujeme pouze faktům, která Andreji Babišovi dávají za pravdu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože je sice pravda, že Česká republika přijme 80 uprchlíků z území Turecka, nicméně tento počet je započítán do dřívejšího dobrovolného závazku vlády, že naše země přijme 400 osob ze třetích zemí. Dohoda EU-Turecko tak specifikuje, odkud tito lidé přijdou, nicméně uprchlíci by na základě dobrovolné kvóty do České republiky přišli stejně.

80 migrantů z Turecka, kteří by do České republiky měli přijít, je součástí už dříve stanoveného počtu 2691 osob, jež má Česká republika přijmout. Stát se v roce 2015 nejdříve dobrovolně zavázal přijmout 1500 osob.

Usnesení vlády z 8. července 2015 uvádí:

„Vláda
schvaluje stanovení dobrovolného podílu České republiky z celkového počtu
1. 20 tisíc osob přesídlovaných ze třetích zemí do Evropské unie, v souladu se závěry
Evropské rady z 26. června 2015, na 400 osob.

2. 40 tisíc osob relokovaných z Itálie a Řecka do ostatních členských států Evropské unie, v souladu se závěry Evropské rady z 26. června 2015, na 1100 osob.“

Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády (tedy i ministři za hnutí ANO).

Počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14-15), se kterým Česká republika nesouhlasila, na výše zmíněných 2691 osob. Co se týká zmíněných 80 osob, tak ty jsou započítány mezi uvedené 4 stovky, které se vláda rozhodla přijmout z tzv. třetích zemí.

Prohlášení EU a Turecka tedy nemá žádný vliv na samotný celkový počet migrantů, které má stát přijmout, pouze se vyjasňuje země, ze které se do České republiky migranti přesunou.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, ministr Chovanec se v první části výroku zabývá otázkou zbavení mandátu prezidenta republiky, ve druhé části výroku se pak vyjadřuje k možnosti snížit rozpočet prezidentské kanceláře. Zároveň podsouvá Gazdíkovi záměr podmínit výši rozpočtu prezidentské kanceláře personálními změnami, tedy odchodem některých lidí (kteří podle politiků nezajišťují dostatečně dobré fungování kanceláře).

Možnosti zbavit prezidenta mandátu jsou zakotveny v ústavě. První variantou je podání ústavní žaloby proti prezidentu republiky Senátem se souhlasem Poslanecké sněmovny k Ústavnímu soudu. K podání návrhu ústavní žaloby je potřeba alespoň třetiny Senátorů, k přijetí návrhu je třeba třípětinová většina přítomných Senátorů a k souhlasu Poslanecké sněmovny třípětinová většina všech poslanců, a to do tří měsíců od požádání o souhlas Senátem. Prezident může být žalován pro dva ústavní delikty: velezradu a hrubé porušení Ústavy nebo jiné součástí ústavního pořádku. Pokud by Ústavní soud ústavní žalobě vyhověl, prezident republiky by ztratil prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Druhou variantou je usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu o nemožnosti prezidenta republiky vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Návrh usnesení může podat stejně jako jakékoliv jiné usnesení v Poslanecké sněmovně jakýkoliv poslanec a v Senátu jakýkoliv senátor, k přijetí usnesení je potřeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců a senátorů (kterých musí být k usnášeníschopnosti alespoň třetina). Prezident republiky může proti takovému usnesení podat návrh na jeho zrušení k Ústavnímu soudu, a to ode dne přijetí takového usnesení.

Co se týče druhé části výroku, rozpočet prezidentské kanceláře je jednou z kapitol státního rozpočtu, který schvaluje Poslanecká sněmovna, tudíž Poslanecká sněmovna disponuje určitými pravomocemi ohledně prezidentových výdajů. Chovanec podsouvá Gazdíkovi záměr podmínit výši rozpočtu kanceláře jejím personálním obsazením, což poslanec Gazdík ihned (video, čas 21:20) vyvrátil.

Vzhledem k tomu, že se poslanec Gazdík nezmínil o odvolávání prezidenta republiky ani členů jeho prezidentské kanceláře, nýbrž se pouze vyjádřil k omezení rozpočtu prezidentské kanceláře, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravdou to, že dne 18. května 2016 americké ministerstvo obchodu přijalo rozhodnutí ohledně stížnosti části amerických výrobců oceli na podezření z dumpingové ceny a státní dotační politiky v případě dovozu u části výrobců válcované oceli z Číny a Japonska. Ve svém setření ministerstvo navrhlo uvalení celní přirážky, která by měla u čínských výrobků dosahovat více jak 500 %.

Tvrzení je hodnoceno jako zavádějící, především proto, že rozhodnutí amerických úřadů není finální. Ze strany USA se čeká na rozhodnutí Americké obchodní komise, která má rozhodnout do 30. června 2016 zda navýšení cel potvrdit nebo zrušit. Cla proto nejsou v tuto chvíli platná.

Navíc ani uvalení cla na dovážené zboží nemusí být porušením dohod či ignorováním závazků WTO, neboť dle článku 6 Všeobecné dohody o clech a obchodu má členský stát možnost, za splnění určitých podmínek, využít antidumpingová cla jako dočasné ochrany svého trhu.

Jihomoravský kraj nabízí občanům možnost vyjádřit se pomocí projektu „Váš kraj, váš rozpočet“ k návrhu krajského rozpočtu. Formou dotazníku mohou lidé označit své priority v rámci jednotlivých 10 oblastí. V závěru pak mohou připojit vlastní komentář - konkrétní podnět. Jedná se tak spíše o dotazníkové šetření, jímž kraj zjišťuje priority svých občanů v předem daných oblastech.

Tento projekt měl svou premiéru v říjnu 2012, napřesrok se kraji podařilo získat osmkrát více odpovědí. V říjnu 2016 běží tento projekt už popáté.

V roce 2015 se projektu zúčastnilo 962 občanů kraje a konkrétní podněty připojilo 512 občanů. JMK informuje (.doc) o realizovaných podnětech a výsledcích. Mezi realizované akce patřila např. oprava MŠ, ZŠ, PŠ Ibsenka v Brně. Tuto akci podpořilo 80 hlasů. Dále občané přidělili prioritu rekonstrukci přírodovědné stanice Kamenačky a zahájení rekonstrukce silnic v obci Březina, která je současně dotována granty z EU.

Výrok celkově hodnotíme jako zavádějící. Kraj totiž předem vybere několik oblastí a priorit a občan má možnost volit pouze z těchto možností. Většinou se navíc jedná o projekty, které jsou dlouhodobější a peníze z rozpočtu by na ně připadly stejně (např. silnice v Březině je dotována současně i z EU, tudíž se na ní musí pracovat).

Veřejnost má sice možnost určit své priority v rámci oblastí, faktickou sílu změnit skladbu rozpočtu nebo např. výši prostředků plynoucí na určitý projekt však tento nástroj nenabízí.