Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako pravdivý, neboť v Rakousku skutečně stále platí zákon z roku 1811, který na českém území platil 150 let.

V roce 1811 byl v rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) vyhlášen tzv. Všeobecný zákoník občanský, který v Rakousku platí dodnes a z většiny nebyl ani novelizován. Na českém území platil od jeho počátku, po celou dobu první republiky, během války i po ní. Jeho platnost byla ukončena na konci roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.

Od 1. června 1811, kdy vyšel rakouský zákoník v platnost na českém území, až po jeho zrušení na konci roku 1950 uběhlo bez šesti měsíců celých 150 let. V Rakousku dokonce platí dodnes. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny skutečně vede lidovec Ondřej Benešík.

Do tzv. zvláštních pravomocí spadá též oblast koordinace hospodářských politik a politiky zaměstnanosti, konkrétně se jedná o Článek 5 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU):

Článek 5

1. Členské státy koordinují své hospodářské politiky v rámci Unie. Za tímto účelem přijme Rada opatření, zejména hlavní směry těchto politik.

Zvláštní ustanovení se vztahují na ty členské státy, jejichž měnou je euro.

2. Unie přijímá opatření ke koordinaci politik zaměstnanosti členských států, zejména vymezováním směrů těchto politik.

3. Unie může dávat podněty pro zajištění koordinace sociálních politik členských států.

Jak je zřejmé zvláště z odstavce 2, EU má v oblasti politik zaměstnanosti koordinační roli a zaměřuje se spíše na směřování těchto politik obecně, což značí, že většina pravomocí zůstává na národní úrovni. Konkrétně je koordinační funkce prováděna zvláště ve spojení s Hlavou IV (Volný pohyb osob, služeb a kapitálu), Kapitolou 1 (Pracovníci), která je tvořena Články 45 - 48 SFEU. Ve zmíněné části SFEU je řešeno např. ucházení se o práci v jiném členském státě (Článek 45), spolupráce úřadů práce, omezování administrativních bariér přístupu k volným pracovním místům (Článek 46), podpora výměny mladých pracovníků (Článek 47) a započítávání dob pro nárok na dávky a vyplácení dávek (Článek 48).

Na základě výše zmíněného hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podíl na výši daní alokovaný pro kraje se skutečně v roce 2012 během funkce Miroslava Kalouska jakožto ministra financí snížil. Původní procentuální podíl pro kraje byl ve výši 8,92 % z celkově vybraného DPH, ten se však v roce 2012 a v následujících letech snížil na 7,86 %. To podle zdrojů Asociace krajů ČR znamená výpadek daňových příjmů z DPH pro kraje ve výši cca 3,3 mld. Kč pro rok 2014. Meziročně s vyšším výnosem DPH tento výpadek roste.

Dle současného návrhu by mělo skutečně krajům přibýt financování v odhadované výši zhruba 4 mld. Kč, a to v roce 2016, jak Babiš avizuje. Podmínkou je však zachování trendu zvyšování výběru DPH.

Finanční vyčíslení návrhu na znovuzavedení vratky na zelenou naftu se podle informací Ministerstva zemědělství pohybuje řádově na úrovni 1,3 mld. korun. Jurečka navrhl na jednání vlády 2. dubna znovu zavést tuto vratku na úrovni 40 % daně u klasické motorové nafty a 57 % u směsné nafty s bio příměsí (ČTK/ČT24).

Materiál s konkrétním návrhem (.doc) pak vypracovalo Babišovo ministerstvo financí a předložilo jej vládě 28. května. Zde je konkrétní vyčíslení stanoveno přesně na úroveň roku 2013, kdy vratka naposledy fungovala (oproti předchozím rokům ve snížené podobě). Konkrétně jde o 1,28 miliardy korun (str. 13).

Spíše pro forma návrh obsahuje také možnost vratku nezavádět, nicméně ji sám v textu rozporuje a odmítá.

O závazku přijmout společnou evropskou měnu skutečně hovoří čl. 4 Aktu o podmínkách přistoupení (.doc), kde je stanoveno, že "každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES" (zavedení eura až po splnění všech tzv. konvergenčních kritérií).

Smlouvy o přistoupení členských států k EU jsou součástí tzv. primárního práva. Postup změn primárních smluv upravuje čl. 48 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf), podle něhož změny "vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy."

Eurobarometr (.pdf, str. 5) potvrzuje, že důvěra v Evropskou unii i národní parlamenty a vlády výrazně za posledních deset let poklesla.

Zatímco na podzim 2004 se ještě EU těšila 50% a národní parlamenty 38% důvěře, nyní Unii důvěřuje 31 % a parlamentům 25 % občanů.

Podmínky stanovené v takzvaném fiskálním kompaktu určují, že strukturální deficit nesmí přesáhnout 0,5 procenta. Této podmínce by tedy zmíněný deficit vyhověl, jedná se ale o velmi sporný ukazatel, který se liší v závislosti na použité metodice a klasifikaci jednotlivých položek. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Fiskální výhled České republiky (.pdf) z května 2014 rekapituluje strukturální saldo za předcházející tři roky a přidává výhled do roku 2017 (strana 3). Z této tabulky vyplývá, že v roce 2013 skutečně dosáhnul strukturální deficit 0,3 %, jednalo se o zlepšení vůči předchozímu roku, kdy byl 1,6 procenta. Dále však tato tabulka uvádí strukturální saldo podle evropské metodiky (ESCB - Evropský systém centrálních bank), podle které byl tento schodek 0,7 %. Ještě jiná je metodika OECD.

Radek John hovoří o dokumentu "Cíle v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 pro konkurenceschopné, bezpečné a nízkouhlíkové hospodářství EU", který v lednu předložila Evropská komise. Tento materiál skutečně obsahuje závazek pro členské země dosáhnout podílu energie z obnovitelných zdrojů ve výši nejméně 27 %.

Evropský parlament pak v únoru tohoto roku odhlasoval rezoluci, požadující navýšení této složky na 30 %. Podle serveru Vote Watch Europe skutečně pro návrh hlasovali všichni poslanci ČSSD a lidovecká poslankyně Zuzana Roithová. (Proti byl Jan Březina, který již ovšem není členem KDU-ČSL).

Euroskop.cz potvrzuje výrok Kláry Samkové: „Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projeví např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států. Právní subjektivita ale Evropskou unii neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve smlouvách.“