Návrh zákona o tzv. registru smluv (Sněmovní tisk č. 740) předložila sněmovně skupina poslanců 28. června 2012, zástupcem navrhovatele byl Jan Farský. K návrhu se nejprve vyjádřila vláda, která uvedla několik připomínek (.pdf, dostupné ke stažení zde). Především vyzvala k širší odborné diskuzi, neboť se dle jejího vyjádření mělo jednat o výrazný zásah do celého systému smluvního práva. Mezi další vládní připomínky patřilo nejednoznačné vymezení smluv, které by měly být zveřejňovány a problémy s některými odůvodněními.

Návrh zákona byl poté Organizačním výborem doporučen k projednání Ústavně právnímu výboru. Při 1. čtení tohoto návrhu v Poslanecké sněmovně, které proběhlo na schůzi 9. listopadu 2012, byl návrh přikázán k projednání výborům.

Návrh zákona projednávali Ústavně právní výbor (čtyřikrát) a Výbor pro pro veřejnou správu a regionální rozvoj (jednou). Ve všech případech bylo projednávání návrhu zákona přerušeno, přičemž se nám nepodařilo přesně dohledat, proč tomu tak v některých případech bylo. Po jednání 27. února 2013 požádal Ústavně právní výbor o stanovisko k návrhu Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo pro místní rozvoj (.pdf, dostupné ke stažení zde). Po jednání 29. května 2013 bylo přerušení odůvodněno potřebou informací, které měli dodat navrhovatelé zákona ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a které by se týkaly odhadu rozpočtových dopadů na města, obce i kraje. Navrhovatelé byli také vyzvání, aby ve spolupráci s Ministerstvem financí navrhli kompenzační mechanismus pro samosprávy vedoucí k eliminaci dodatečných rozpočtových nákladů plynoucích z uzákonění povinného registru smluv (.pdf, dostupné ke stažení zde).

Mezi největší kritiky tohoto návrhu patřila ODS. Dle České televize straně například vadilo ustanovení, které by rušilo smlouvy, které nebudou v registru zveřejněny do tří měsíců od jejich uzavření. ODS měla také výhrady k tomu, že by se vedle smluv měly zveřejňovat i faktury, neboť by to daný systém zahlcovalo. Česká televize 30. května 2013 informovala o již pátém přerušení projednávání daného návrhu zákona. Poslanci za ODS, ČSSD a KSČM se tehdy měli vyjádřit, že je dále nutné analyzovat možný dopad této normy. Projednávání tohoto sněmovního tisku bylo ukončeno s koncem volebního období, což znamená, že návrh zákona putoval legislativním procesem přes rok bez žádného výsledku.

Doporučená délka, hmotnost či zakřivení okurky byla skutečně stanovena Nařízením č. 1677/1988. To se odvolávalo také na "požadavky maloobchodních a velkoobchodních trhů". Nařízení bylo v roce 2008 zrušeno. Mezi důvody se tehdy uvádělo mimo jiné to, že obchodní řetězce již mají dostatečnou sílu, aby si správnou jakost vynutily.

Státy dále mohou regulovat jakost na úrovni národních norem, ta česká však byla zrušena již v roce 2005. V současnosti tedy není v České republice tvar okurek regulován. Žádný příklad ze zahraničí se bohužel nepodařilo dohledat.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

Zuzana Roithová ve svém výroku mluví o tom, že v období mezi vstupem do EU a příchodem krize do ČR vzrostlo DPH dvojnásobně. Podle webu podnikatel.cz a danarionline.cz vypadal vývoj DPH v České republice následovně:

Základní sazba DPH

Snížená sazba DPH

1.1.1993 – 31.12.1994

23

5

1.1.1995 – 31.12.2004

22

5

1.5.2004 – 31.12.2007

19

5

1.1.2008 – 31.12.2009

19

9

Z tabulky jasně vyplývá, že se sice snížená sazba DPH v tomto období téměř dvojnásobně zvýšila, základní sazba však zůstala na stejné výši. Z tohoto důvodu nelze hovořit o "dvojnásobném zvýšení DPH", a proto hodnotíme výrok jako zavádějící. Dodejme, že v období od vstupu do EU se v rámci snížené a základní sazby přesunovaly některé položky, a to zejména do "horní" sazby.

Zmiňovaná protikorupční strategie skutečně pocházela z dílny bývalého ministra Johna. Nicméně je třeba podotknou, že se setkala s nepříliš vřelým přijetím jak ze strany politiků tak i některých nevládních organizací, kdy se například Transparency International od Johnova balíčku zcela distancovala.

Vedle toho bývalá vicepremiérka Peake rovněž přišla s vládní protikorupční strategií na roky 2013 a 2014.

Z kontextu pořadu není možné jednoznačně určit, kdy se hovoří o "Johnově" strategii a kdy nikoliv, nicméně je faktem, že bývalý ministr vnitra skutečně jednu z nich připravil a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dle informací dostupných na webové stránce Informační kanceláře Evropského parlamentu má Česká republika 4. nejvyšší alokaci na obyvatele (.ppt, 9. slide). Stejnou informaci uvedl po jednání Evropské rady také tehdejší premiér Petr Nečas. Výrok Oldřicha Vlasáka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací ČTK.

Ministr financí v demisi Jan Fischer se skutečně sešel s poslanci KDU - ČSL a to 19.11. 2013. Diskuze byla zaměřena zejména na státní rozpočet. Jan Fischer strávil s poslanci zhruba dvě hodiny.

Poslanci KDU - ČSL s ministrem financí hovořili také o problémech, které by mohly vzniknout České republice z nedostatečného čerpání evropských dotací, nebo o vlivu zásahů České národní banky do kurzu koruny. (zdroj ČTK)

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací z dokumentů Evropské unie (asociační dohoda a tzv. asociační agenda) a zpravodajských článků. Konkrétní slova Štefana Füleho ukrajinskému vedení jsme nenalezli, nicméně dohledané informace odpovídají pozici, kterou eurokomisař zmiňuje. Předchozí finanční pomoc, o níž hovoří Štefan Füle, je zmíněna obecně například v aktualizované verzi EU-ukrajinské asociační agendě (.pdf, angl.) z 24. června 2013 (původní z roku 2009), stejně jako v samotné asociační dohodě (.pdf, angl., články 453–459) pod titulem VI. Finanční spolupráce s ustanoveními proti podvodům.

Současnou situaci objasňují slova některých představitelů Evropské unie, například vysoké představitelky evropské diplomacie Catherine Ashtonové, která již na počátku února informovala o jednání mezi Evropskou unií a Spojenými státy ohledně krátkodobé finanční podpory Ukrajině. O konkrétní částce se zatím nemluví, podle ukrajinského opozičního lídra Arsenije Jaceňuka by minimální částka na stabilizaci měla být 15 mld. dolarů – ta byla původně přislíbena Ruskem. Do týdne (podle zprávy Libora Roučka z 24. února 2014) by pak měla Ukrajina na záchranu před bankrotem získat 4 mld. dolarů.

Podle ukrajinského ministra financí Jurije Kolobova musí získat na letošní a příští rok zahraniční pomoc ve výši 35 mld. dolarů. Údajně již požádal zahraniční partnery. Zmiňuje USA, Polsko a v souvislosti s možnou dárcovskou konferencí i další aktéry. Olivier Bailly, mluvčí Evropské komise, zmínil jako možné partnery také organizace Mezinárodní měnový fond, Evropskou investiční banku nebo Evropskou banku pro obnovu a rozvoj. Pomoc však bude pravděpodobně navázána na ekonomické reformy. EU chce také s finanční pomocí počkat na ustanovení nové ukrajinské vlády.

Ukrajina také již dříve finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu dostávala. Ten však kvůli neplnění podmínek dohodnutých mezi těmito dvěma aktéry finanční pomoc v celkové výši 15 mld. dolarů následně pozastavil.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."