Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací uvedených MMF a médii. Doplňujeme však, že nehodnotíme část výroku, která odkazuje na ústřednost pomoci MMF, neboť se jedná o velmi obecné tvrzení, které nelze ověřit na základě konkrétních indikátorů. Server Finance.cz v souvislosti s pomocí MMF uvedl následující: " MMF začátkem roku 2011 zmrazil úvěrový program pro Ukrajinu v hodnotě 15 miliard dolarů (zhruba 300 miliard Kč), protože Kyjev odmítl uskutečnit některé reformy, včetně zvýšení cen plynu pro domácnosti. Představitelé MMF uvedli, že případný nový úvěrový program pro Ukrajinu by měl být podmíněn hospodářskými reformami. Měl by mít i menší objem, než předchozích 15 miliard dolarů ".

Ředitelka Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeová, prohlásila, že MMF je připraven poskytnout Kyjevu pomoc, jakmile o to bude požádán. " Ukrajina je členem fondu. Pokud požádá o hospodářskou nebo finanční pomoc, jsme připraveni ji poskytnout...Je ale třeba, aby na Ukrajině byl někdo, s kým je možné jednat... "

(Původní zprávy MMF naleznete zde.)

Rozpočtu se ve švýcarské ústavě týká článek 126. Podle něj má federální vláda udržovat rozpočet v rovnováze. Maximální možné výdaje v předpokládaném rozpočtu závisí na ekonomické situaci a na předpokládaných příjmech. Pokud je třeba, může být rozpočet navýšen. Pokud výdaje přesáhnou maximální možnou částku, musí být výdaje kompenzovány v následujících letech.

Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Tento výrok hodnotíme na základě níže uvedených informací jako pravdivý s výhradou.

Dle dostupných údajů se kancléřka Angela Merkelová s německými europoslanci schází, tyto schůzky však nejsou pravidelné. Například za rok 2013 nebyly nalezeny žádné údaje potvrzující schůzku Angely Merkelové s členy Evropského parlamentu.

O schůzkách s kancléřkou píší nejčastěji členové Evropského parlamentu, například Reimer Bȍge na svých webových stránkách, dále například europoslankyně Birgit Collin-Langer nebo poslanec Burkhard Balz.

Pro změnu orgánů Evropské unie je potřeba jednomyslný souhlas všech členských států. Výrok Martina Schulze hodnotíme jako pravdivý.

Podle Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 25, článek 17) je systém volby a počet členů Komise schvalován jednomyslně v Evropské radě. Tedy i změna stávajícího počtu musí být jednomyslně odsouhlasena.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě makroekonomických dat Eurostatu.

Euro jako svou měnu přijalo Španělsko v roce 1999, Řecko ho přijalo v roce 2001.

Pro vstup země do eurozóny musí být dosaženo plnění konvergenčních kritérií.

Fiskální kritéria zkráceně znamenají, že země nesmí mít deficit veřejných financí vyšší než 3 % HDP a veřejný dluh nesmí překročit 60 % HDP nebo se musí značně snižovat vůči této hranici.

Podle tabulek Eurostatu plnilo Španělsko tato fiskální kritéria v roce 1998 na hranici, kdy veřejný deficit byl přesně 3 % a dluh 64,1 % HDP, ale snižoval se a v roce 2000 byl již pod 60procentní hranicí.

Naproti tomu Řekové, kteří splnili kritéria až v roce 1999, toho dokázali pomocí statistického podvodu. Tehdy řečtí statistici vyčíslili veřejný deficit na pouhých 1,8 % HDP, zatímco skutečný byl 3,4 %. V roce 2000 pak již podle dat Eurostatu mělo Řecko deficit 3,7 % a veřejný dluh 103,4 %. Do eurozóny se však Řecko přesto dostalo.

Výrok o problematickém plnění konvergenčních kritérií Řecka a Španělska tak hodnotíme jako pravdivý.

Švýcarsko ve světové studii (strana 22) zabývající se spokojeností lidí skončilo třetí za Dánskem a Norskem (Česká republika skončila na 39. místě ze 156 sledovaných zemí).

Zavedení eura se řídí čl. 140 a 141 Smlouvy o fungování Evropské unie. Zde je uvedena procedura vstupu a vymezena maastrichtská konvergenční kritéria.

Dle článku 141 odst. 2) Smlouvy o fungování EU (.pdf, str. 63) se „Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka (tzn. že ještě neplní kritéria), splňují podmínky nezbytné na základě konvergenčních kritérií. Rada poté rozhoduje po obdržení doporučení přijatého kvalifikovanou většinou jejích členů zastupujících členské státy, jejichž měnou je euro. Tito členové rozhodnou do šesti měsíců poté, co Rada obdrží návrh Komise“.

Dle odst. 3) Smlouvy o fungování EU (.pdf, str. 63–64) „bude-li rozhodnuto o zrušení výjimky, stanoví Rada neodvolatelně hlasy členských států, jejichž měnou je euro, a dotyčného členského státu na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou jednomyslným rozhodnutím přepočítá koeficient, podle něhož euro nahradí měnu dotyčného členského státu, a přijme další opatření nezbytná pro zavedení eura jako jednotné měny v dotyčném členském státě“.

V celém procesu je role Evropského parlamentu pouze konzultativní, Parlament tedy nerozhoduje o přijetí člena do eurozóny. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou měla skutečně být dohodnuta a podepsána bez přítomnosti ruských zástupců. Jedná se však o bilaterální dohodu mezi EU a Ukrajinou, nikoliv Ruskem, Ukrajinou a EU, jak podotýká vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton, resp. její mluvčí. Trilaterální komise výše zmíněného složení byla jedním z návrhů Ukrajiny na řešení kompenzace možného propadu obchodu s Ruskem, protože prezident Vladimir Putin se nechal slyšet:

" Nestavíme se proti svrchovanému rozhodnutí Ukrajiny, a to bez ohledu na to, jaké bude. Kdyby nám ale řekli, že Ukrajina vstupuje do NATO, byli bychom skutečně proti. Pokud ale Ukrajina úplně otevře své dveře do Evropské unie, pak my nemůžeme naše dveře na Ukrajinu ponechat tak otevřené, jak jsou nyní."

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.

Ačkoli Vít Bárta zastával post ministra dopravy od 13. července 2010 do 21. dubna 2011, což je sice více jak devět měsíců, jednal v této době skutečně s firmou Kapsch ohledně rozšíření mýtného systému a zásadní slevě na tuto výstavbu.

Sleva měla být dokonce tak zásadní, že představovala 100% ceny výstavby. Náklady měla dle bývalého ministra pokrýt přímo firma Kapsch nebo měly být zaplaceny z vybraného mýtného.

Dle tehdejšího mluvčího ministerstva dopravy Karla Hanzelky Kapsch s tímto návrhem souhlasil, ačkoli podrobnosti nebyly uvedeny.