Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací z dokumentů Evropské unie (asociační dohoda a tzv. asociační agenda) a zpravodajských článků. Konkrétní slova Štefana Füleho ukrajinskému vedení jsme nenalezli, nicméně dohledané informace odpovídají pozici, kterou eurokomisař zmiňuje. Předchozí finanční pomoc, o níž hovoří Štefan Füle, je zmíněna obecně například v aktualizované verzi EU-ukrajinské asociační agendě (.pdf, angl.) z 24. června 2013 (původní z roku 2009), stejně jako v samotné asociační dohodě (.pdf, angl., články 453–459) pod titulem VI. Finanční spolupráce s ustanoveními proti podvodům.

Současnou situaci objasňují slova některých představitelů Evropské unie, například vysoké představitelky evropské diplomacie Catherine Ashtonové, která již na počátku února informovala o jednání mezi Evropskou unií a Spojenými státy ohledně krátkodobé finanční podpory Ukrajině. O konkrétní částce se zatím nemluví, podle ukrajinského opozičního lídra Arsenije Jaceňuka by minimální částka na stabilizaci měla být 15 mld. dolarů – ta byla původně přislíbena Ruskem. Do týdne (podle zprávy Libora Roučka z 24. února 2014) by pak měla Ukrajina na záchranu před bankrotem získat 4 mld. dolarů.

Podle ukrajinského ministra financí Jurije Kolobova musí získat na letošní a příští rok zahraniční pomoc ve výši 35 mld. dolarů. Údajně již požádal zahraniční partnery. Zmiňuje USA, Polsko a v souvislosti s možnou dárcovskou konferencí i další aktéry. Olivier Bailly, mluvčí Evropské komise, zmínil jako možné partnery také organizace Mezinárodní měnový fond, Evropskou investiční banku nebo Evropskou banku pro obnovu a rozvoj. Pomoc však bude pravděpodobně navázána na ekonomické reformy. EU chce také s finanční pomocí počkat na ustanovení nové ukrajinské vlády.

Ukrajina také již dříve finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu dostávala. Ten však kvůli neplnění podmínek dohodnutých mezi těmito dvěma aktéry finanční pomoc v celkové výši 15 mld. dolarů následně pozastavil.

Výrok poslankyně Konečné hodnotíme vzhledem ke zjištěným informacím o věku poslaneckých nováčků KSČM jako zavádějící.

V rámci zjišťování informací k tomuto výroku jsem vyšli z personálního obsazení poslaneckého klubu KSČM po volbách v roce 2010 a po předčasných volbách 2013. Nováčků v klubu je oproti minulému volebnímu období 12. U nich jsme porovnávali ročník narození vzhledem k roku 1981, kdy se narodila poslankyně Konečná.

V parlamentních volbách 2010 získala KSČM celkem 26 mandátů, v letošních volbách pak posílila na 33 křesel.

Porovnáme-li personální složení poslaneckého klubu strany vzešlého z voleb, zjistíme, že se zde oproti roku 2010 nyní objevují noví poslanci, u nichž je v tomto výroku důležitý především jejich věk.

1. 1. Hana Aulická-Jírovcová (ročník 81)
2. 2. Jaroslav Borka (ročník 52)
3. 3. René Číp (ročník 74)
4. 4. Stanislav Mackovík (ročník 67)
5. 5. Alena Nohavová (ročník 60)
6. 6. Zdeněk Ondráček (ročník 69)
7. 7. Marie Pěnčíková (ročník 79)
8. 8. Ivo Pojezný (ročník 61)
9. 9. Václav Snopek (ročník 51)
10. 10. Jiří Valenta (ročník 65)
11. 11. Josef Vondrášek (ročník 50)
12. 12. Josef Zahradníček (ročník 57)

Je tedy patrné, že Kateřina Konečná má pravdu, když tvrdí, že z nováčků v klubu KSČM je několik takových, kteří jsou zhruba stejně staří, jako poslankyně sama. Jde konkrétně o 3 osoby - Hanu Aulickou-Jírovcovou, René Čípa a Marii Pěničkovou. Není však už pravda, že mladších kolegů poslankyně Konečně přišlo více, než nových poslanců, kteří jsou dříve narození.

Výrok poslankyně Konečné hodnotíme jako zavádějící, protože program hnutí Úsvit není zaměřen pouze a jen na přímou demokracii a prosazení referenda.

Témata "přímé demokracie" a "referenda" jsou skutečně jedněmi z klíčových programových bodů (bod 1) hnutí Úsvit Přímé Demokracie Tomia Okamury. Programatika hnutí je však přeci jen širší (Osobní, hmotná a trestní odpovědnost politiků, zákon o prokázání původu majetku, snižování některých daní atp.).

Samotní představitelé hnutí, kteří byli v minulém volebním období poslanci PSP ČR (David Kádner, Radim Fiala), navrhli novely zákonů, které se "prvků přímé demokracie" netýkají vůbec - Zákon o pomoci v hmotné nouzi a Zákon o spotřebitelském úvěru.

Tyto 2 legislativní návrhy podával přes poslance Fialu a Kádnera tehdejší senátor Okamura. V den podání návrhů zákonů prezentovali zmínění tato opatření také na brífinku, který přenášela ČT24 (studio ČT24 - 30.5. - video 02:00 a dále).

V případě KSČM se návrhy na prosazení "přímé demokracie" a "referenda" objevují ve volebním programu strany již pro volby v roce 1996 (.pdf - str. 4) ale i 1998 (.pdf - str. 12), 2002 (.doc - str. 12) atd. Co se týká legislativní činnosti, tak např. studie Petry Bartákové z Parlamentního institutu Referenda ve vybraných zemích (.pdf - str. 6) z roku 2006 zmiňuje návrhy různých podob referenda ze strany představitelů KSČM již z roku 1996 či 1997 atd.

KSČM např. také iniciovala referenda k různým dílčím otázkám např. " o případné americké základně v ČR " či aktuálně " referendum k zákonu o církevních restitucích ".

MUDr. David Rath byl poslancem dvě volební období, v letech 2006 až 2010 a ve zkráceném období 2010 až 2013. Po celou tuto dobu působil ve výboru pro zdravotnictví, od 13. 9. 2006 do 31. 3. 2009 byl dokonce jeho předsedou. Působil také jako ministr zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka.

Ohledně domácího vězení však nemá David Rath pravdu, institut domácího vězení je v trestním zákoníku od začátku roku 2010, není však příliš využíván právě kvůli nedostupnosti hlídacích náramků. Na ty byl v roce 2010 vypsán tendr a v roce 2012 byl dokonce spuštěn zkušební projekt. Od května 2013 pak měly být náramky uvedeny do provozu. Projekt byl však po nečekané lednové amnestii prezidenta republiky zastaven.

Možnost domácho vězení jako alternativního trestu tedy existuje, avšak není příliš využívána kvůli nedostupnosti elektronických náramků. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Na základě vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

David Rath v novele zákona o výkonu vazby skutečně navrhuje zpoplatnění televizních a radiových přijímačů, respektive zde (.pdf, strana 4) uvádí, že:&

"Ředitel věznice může za připojení do elektrické sítě stanovit denní poplatek odpovídající denní spotřebě elektrické energie."

V současném zákoně (§ 17) je pak uvedeno toto:

"Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

Nevohoří se zde tedy o zpoplatnění, ale pouze o tom, že ředitel může a nemusí připojení na elektrickou síť povolit.

Vyjádření Vězeňské služby ČR zní takto:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby. Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Z vyjádření vyplývá, že rozhodování o elektrických spotřebičích je výrazně v rukou jednotlivých věznic. Běžnou praxí je používání rádia, rozhodování o dalších spotřebičích je pak na řediteli, či jiném zaměstnanci věznice. Poplatky jsou zavedeny povinně pouze za odběr energie u spotřebičů nad 100 W a výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

K výroku ministra Žáka existuje analogie v systému policejního výcviku v Britském království.

Jedním z hlavních prvků pravidelného výcviku policistů je (dle zprávy — .pdf, str. 6 — Asociace policejních šéfů) tzv. PDR, tedy pravidelné posudky výkonu policisty. Proces PDR (dle webu — .pdf — Kentské policie) pak zahrnuje povinně dva posudky do roka a spočívá ve stanovení osobních a pracovních cílů, kterých má policista dosahovat, v kontrole jejich naplňování a v pohovorech se školitelem/zkoušejícím.

Materiály k PDR, které jsme dohledali (zejm. referenční pomůcka PDR, .pdf, str. 10-12), však ukazují, že cíle nemusejí vždy zahrnovat vnímání služby daňovému poplatníkovi, jak popisuje ministr Žák. Školitel může stanovit cíle jako např. zlepšení práce s IT, či zlepšení schopnosti řešit problémy a policistovo školení se pak věnuje těmto úkolům.

Ministr tedy poukazuje na skutečně existující proces školení, nicméně zavádí, když říká, že koncept služby daňovému poplatníkovi je tam policistům dvakrát do roka “ vtloukán do hlavy ”.

Výrok ministra Žáka je hodnocen jako zavádějící na základě dohledaných mediálních zpráv o jeho některých krocích v čele resortu. Zdeněk Žák výrok podává tak, že je kritizován médii, ať již udělá cokoli. Média sice kriticky přistupují k informování o některých jeho krocích v čele úřadu, nicméně obsah této kritiky již ministr dopravy dezinterpretuje.

Žák uvádí, že je kritizován za to, že při vypsání soutěže něco uspěchal. Média popsala 14. ledna 2 případy, kdy Žák podnikl kroky v některých zakázkách. První zakázkou je příprava tendru na provozování mýtných bran, kterou Žák zadal bez výběrového řízení firmě Veřejné zakázky.

Druhým případem je pak nákup dat o dopravě za 165 milionů během tří let, což se opět obešlo bez jakékoli veřejné soutěže.

Žák zde není médii kritizován z toho důvodu, že by něco uspěchal, ale z toho důvodu, že jednak některé jeho projekty neprošly vůbec veřejnou soutěží, a navíc jsou přidělovány firmám 2 týdny před tím, než sám ministr skončí ve funkci ministra dopravy.

Z druhé strany uvádí ministr, že je kritizován také za to, že některý z tendrů nevypsal. Zde se může jednat např. o tendr na nákup registračních značek. Média uvádí, že ministerstvo mluvilo o vypsání tohoto tendru již na podzim minulého roku.

Autenticitu použitých odposlechů nejsme schopni autoritativně posoudit, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Ivan Langer má na mysli sérii knih Kmotr Mrázek (viz předchozí výrok). Zejména pak druhý díl nazvaný Kmotr Mrázek II - Krakatice.

Tato kniha údajně přináší úryvky policejních odposlechů nazasených na podnikatele Františka Mrázka a několik dalších lidí v jeho okolí, doprovázené komentářem autora.

Na možnou problematičnost interpretace těchto výňatků upozorňuje například novinář Přemysl Svora, který vydává knihu obsahující celé přepisy policejních odposlechů bez dalšího komentáře.

Výrok Andreje Babiše o odhadu daňových úniků z DPH hodnotíme jako zavádějící, neboť ministr financí směšuje dohromady dvě odlišné věci – úniky DPH obecně a tzv. karuselové obchody.

Číslo 2,7 % se skutečně objevuje ve studii (str. 29, .pdf) sestavené odborníky pro účely Evropské komise, ze které Babiš údajně vycházel. Toto číslo ze zdrojů Eurostatu je ale tzv. VAT gap, což je sice rozdíl mezi předpokládanou výší výběru na DPH a skutečném výběru, nicméně (jak studie vysvětluje na str. 24) tuto částku netvoří jen podvody, natož výhradně karuselové, ale také například úlevy na dani či nedobytné pohledávky.

Další dodané materiály (str. 30), s Finanční správou ČR jako zdrojem, navíc hovoří pro stejný rok o čísle 2,11 %. Tato data nám poskytl Darek Kysela, asistent ministra financí.

Dodáváme jen, že všechna dostupná čísla jsou z roku 2011, a je pravděpodobné, že se od té doby změnila. Česká republika (jak je znázorněno na str. 33 studie) je jednou ze zemí, jež se od r. 2000 v této oblasti výrazně zlepšuje.

Pro úplnost dodáváme, že není v našich silách zjistit přesný obsah komunikace ministra financí s pracovníky finančních úřadů, tato skutečnost se však do hodnocení výroku nepromítá.

Na základě informací z Usnesení Evropského parlamentu ze dne 20. listopadu 2013 o umístění sídel evropských institucí (2012/2308(INI)) označujeme výrok jako pravdivý.

Česká verze usnesení (.pdf, str. 587) v poznámce pod čarou k bodu O. vysvětluje výpočet odhadu dodatečných ročních nákladů Evropského parlamentu díky jeho geograficky roztříštěné činnosti. Tyto celkové náklady se pohybují v rozmezí 156 až 204 milionů eur. Z nich odhad dodatečných nákladů štrasburského sídla tvoří skutečně Oldřichem Vlasákem uváděných 103 milionů eur.