Metafory zmíněné ve výrocích pravděpodobně patří do období předvolební kampaně roku 1992. Bohužel se nám však nepodařilo najít relevantní “online” zdroje potvrzující jejich autentičnost. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako neověřitelný, protože je reálně nemožné zcela postihnout všechny části výroku Tomia Okamury, zejména pak část, která se věnuje zpravodajství TV Nova.

Co se týká Mladé fronty DNES, Okamura hovoří o 2 aspektech a to těch, že mělo být jeho hnutí opakovaně opomíjeno mezi subjekty, o nichž deník informoval ve smyslu jeho velké šance na vstup do sněmovny.

Konkrétně v článku z 22. října 2013 s názvem " Návod, jak si letos vybrat " je hodnoceno osm politických stran, mezi nimiž Úsvit přímé demokracie není - hodnoceni byli - ODS, TOP 09, ČSSD, ANO, KDU-ČSL, SZ, SPOZ, KSČM.

Další článek, který vydala Mladá fronta a v němž nebylo hnutí Úsvit obsaženo, byl vydán 17. září, popisují jej Parlamentní listy.

V případě televize Nova pak Okamura mluví o tom, že je jeho hnutí opomíjeno v reportážích. Nejsme schopni postihnout kompletní předvolební zpravodajství TV Nova, tedy korektně popsat, nakolik se hnutí Úsvit ne/dostávalo do zpravodajství této televize.

Nova ovšem pořádala také předvolební debaty. Úsvit přímé demokracie nebyl do těchto diskuzí zařazen. Dvakrát se debat účastnily strany ANO, ČSSD, ODS a TOP09. KSČM a SPOZ byly pozvány pouze jednou a ostatní strany vůbec.

Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří“, byl předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situace a událostí v jednotlivých zemích.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apartheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, k níž došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, kde se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovaly pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles, lze označit jako „Moskva vrací úder“. SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě (.pdf, str. 14) se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“, jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické“, přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i na zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická“.

Podle informací v médiích se skutečně v prosinci 2010 sešel tehdejší policejní prezident Martinů s tehdejším premiérem Petrem Nečasem. Na schůzce mělo policejní prezident prozradit premiérovi informaci z probíhajícího vyšetřování případu korupce na Státním fondu životního prostředí. Schůzky se měl zúčastnit i ředitel protikorupčního útvaru Libor Vrba.

Není však přesně známo, jaké informace podal policejní prezident premiéru Nečasovi ani zda ten některé z těchto údajů použil na K9. Vyšetřování této schůzky (viz další výrok) bylo policejní inspekcí uzavřeno bez konstatování pochybení.

Kvůli nedostatku veřejně dostupných informací tedy hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Opakovaná prohlášení Andreje Babiše o 350 miliardách, které leží na účtech ČNB, vyvracela jak sama Národní banka, tak například ekonom David Marek, rozporoval je dříve i Demagog.cz.

Jak informoval v polovině března deník E15 (patří do skupiny MAFRA patřící Andreji Babišovi), ministerstvo od počátku roku investovalo velkou část z přibližně 50 miliard, které byly k dispozici na účtech ČNB. Krátkodobá investice měla podle E15 přinést výnos kolem 0,25 procenta, co je násobně více než běžný úrok ČNB. Podle reakcí ekonomů ale takový výnos nabízejí jen rizikovější investice například do španělských či italských dluhopisů (země s hodnocením v rizikovém pásmu). To však Andrej Babiš popírá a tvrdí: „Po intervenci ČNB vznikl hlad po eurech, tak jsme to zainvestovali v českých komerčních bankách za sazby 0,27 až 0,35, takže je to výhodné, a ty spekulace, že bychom investovali do nějakých španělských, nebo italských dluhopisů, jsou nesmysl“.

Z bilance ČNB pak vyplývá, že zatímco k 10. lednu 2014 měl stát u ČNB 50,7 miliardy korun, k 20. březnu už to byly jen 3 miliardy, byla tedy investována skoro celá rezerva.

Jak spočítal ekonom David Marek, při investici 36 miliard by si takto ročně stát přišel na 75,6 milionů. Přesné informace o tom, kolik peněz bylo přesně investováno a jaký výnos tato investice přinesla, nicméně nejsou veřejně dostupné a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

V Rusku se skutečně objevují názory, že případné sankce uvalené ze strany Západu by ve skutečnosti měly na Západ negativní dopady.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov po jednání se svým americkým protějškem Johnem Kerrym prohlásil (ang.), že jakékoliv sankce, které by Spojené státy uvalily, budou mít "bumerangový efekt". Zdůraznil, že jakékoliv unáhlené a lehkovážné kroky by mohly mít negativnídopad (ang.) na americko-ruské vztahy.

V podobném duchu se v Rusku ozývají názory na případné sankce ze strany Evropské unie. " Západ v současnosti hospodářsky potřebuje Rusko daleko více než Rusko Západ," uvedl ruský server Gazeta.ru.

Andrej Babiš byl skutečně 17. listopadu 2013 hostem Václava Moravce spolu s Hanou Marvanovou. Zmíněná slova nicméně v pořadu nezazněla. Nemůžeme vyloučit, že padla v soukromém hovoru po vysílání a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Pojem „Putinkinova vesnice“ byl skutečně užitý například na Twitteru,Redditu, Facebooku nebo na Týden.cz.

Putinkinovu vesnici výše uvedené zdroje používají jako vyjádření snahy ruského prezidenta Putina falešně přikrášlit skutečnost, tedy vytvořit Potěmkinovu vesnici.

Případy odkazují na Olympijské hry v Soči, výměnu funkcí mezi Putinem a Medveděvem, „vylepšené“ domy nebo narychlo položený a odstraněný trávník před plánovanou Putinovou návštěvou.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Bohužel se nám nepodařilo nalézt souhrnné údaje vyjadřující vývoj podílu územních samospráv na rozpočtovém určení daní v celém Vojtěchem Filipem zmiňovaném období. S výrokem jsme však oslovili odborníky. Po dodání podkladů jeho hodnocení doplníme. Prozatím jej tedy označujeme jako neověřitelný.