Na začátku musíme upozornit na to, že vzhledem ke komplexnosti jednání v rámci EU a širokých možnostech neformálního jednání nelze ověřit, jestli navrhovaný rámec je nebo není kompromisním návrhem. V tomto výroku se tedy zaměřujeme na oficiální jednání, o kterých Evžen Tošenovský mluví v druhé části.

Ve středu 22. ledna 2014 vydala Evropská komise Sdělení nastiňující budoucí politický rámec EU v oblasti klimatické a energetické politiky – ZELENÁ KNIHA – Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030 (pdf.).

Sdělení nejsou závaznými právními akty, ale některá z nich mají závažné faktické účinky v oblasti aplikace práva. Sdělení může mít různou povahu. Obsahově obecnější může mít formu tzv. zelené či bílé knihy, v níž se shrnují stanoviska členských států k určitému problému, která pak mohou být základem budoucího návrhu legislativního opatření.

Po uveřejnění sdělení Komise je postup následující: veřejná konzultace (do diskusí formou připomínek může vstoupit prakticky kdokoliv) → uveřejnění legislativního návrhu → legislativní proces. V samotné EU o legislativním návrhu zpravidla jedná Rada, Evropský parlament, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, přičemž klíčová je role dvou prvně zmiňovaných institucí.

(Podrobnější informace o legislativním procesu v jednotlivých institucích naleznete zde).

V tiskové zprávě Evropské Komise se uvádí, že se dále předpokládá posouzení tohoto rámce Evropskou radou na jarním zasedání ve dnech 20. – 21. března tohoto roku.

Na začátku února europoslanci na planetárním zasedání ve Štrasburku odhlasovali tři závazné cíle ve stanovisku, na jehož vypracování se podílely výbory pro energetiku a životní prostředí.

Redukce emisí skleníkových plynů o 40 %, navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na 30 % a zvýšení energetické účinnosti na 40 % do roku 2030 by mělo být podle Parlamentu závazné.

Evropští poslanci tak dali jasně najevo, že nepodpoří návrh Komise stanovující pouze jeden závazný cíl pro snížení emisí oxidu uhličitého o 40 % a nezávazný cíl pro obnovitelné zdroje.

Oficiální jednání mezi institucemi tedy skutečně neprobíhala, Evropská rada bude o rámci formálně jednat na teprve chystaném setkání.

Většinu energetického sektoru v Ruské federaci má v rukou vláda. Jedná se například o Gazprom, který je největším exportérem plynu na světě aj e akciovou společností, kde kontrolní balík 50,01 % akcií vlastní ruská vláda. Dalším příkladem je například Rosněfť, který je akciovou společností, kdy 69,50 % akcií vlastní státní společnost OJSC ROSNEFTEGAZ. Jedinou výjimkou je ropná společnost Lukoil, která je akciovou společností, jejíž akciový kapitál je v držení převážně minoritních akcionářů. Hlavou Lukoilu je Vagit Alekpetrov.

Z těchto informací vyplývá, že pouze Lukoil je nestátní společnost, zbývající dvě jsou z většiny vlastněny státem, z čehož vyplývá, že jsou jistě s prezidentem Putinem zadobře. Je zvláštní, že i přesto, že je Lukoil soukromou společností, nemá problém se svým fungováním, jak vyplývá z článku v časopise Global Politic, Lukoil sice není státní společnost, ale někdy tak mluví, jedná i vypadá.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý na základě slov předsedy strany Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury: „Podpoříme vládu, aniž do ní otevřeně vstoupíme, která podpoří přijetí zákona o obecném závazném referendu, jehož realizace nebude omezena procenty hlasujících a počet podpisů občanů pod zákonodárnou iniciativu nebude vyšší než 100 tisíc ”.

Výrok Víta Bárty jsme původně hodnotili jako neověřitelný. Mimo jiné jsme poukazovali na to, že je problematické definovat, které trestné činy spáchali mafiáni, a které nikoliv. Víta Bártu jsme oslovili, zda by mohl svá slova upřesnit a doložit, z jakých údajů vycházel. Ten nám odpověděl následovně:

Ve svém tvrzení jsem vycházel především z hodnotících zpráv o činnosti ÚOKFK za roky 2011 a 2012. Pokud se podíváte do dokumentu, který vám zasílám v příloze, zjistíte, že ve všech níže zmíněných kategoriích se práce ÚOKFK oproti minulým létům nepoměrně zlepšila, a to i přes to, že si tehdejší ředitel útvaru plk. Tomáš Martinec stěžoval v rozhovoru na snížené prostředky na provoz ( více zde http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ekonomika/Sef-protikorupcniku-Martinec-Kazda-firma-prodava-svoji-praci-Proc-ne-i-my-241107)

Zpráva o činnosti konstatuje, že se zlepšilo zajišťování výnosů, došlo k nárůstu trestního stíhání soudců a žalobců, počtu stíhaných osob a návrhů na podání obžaloby. Zvedl se také celkový počet spisů, zabránilo se ale také většímu množství daňových úniků v oblasti pohonných hmot a došlo také k většímu poštu ukončených spisů. To vše podle mě dostatečně svědčí o tom, že práce policie, zvláště pak Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, je nejlepší v porevoluční historii.

Jinak co se definice mafiána týče, ta opravdu neexistuje, ale podle mého soudu si jej všichni diváci dokáží dostatečně představit.

S pozdravem

Vít Bárta

Prezentace činnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality za rok 2011 (.ppt) a 2012 (.ppt) skutečně dokládají, že počet obvinění za trestné činy, které jsou v gesci tohoto útvaru vyšetřujícího nejzávažnější formy korupce a hospodářské a finanční kriminality, skutečně vzrostl, stejně jako počet zajištěných prostředků pachatelům těchto trestných činů.

Počet osob stíhaných za korupční trestné činy.

2009622010

94

2011

159

2012

122

Zajištěné výnosy z trestné činnosti (Policie ČR celkem) v mil. Kč

20091312

2010

1283

2011

4301

2012

5839

Z toho přibližně třetina připadá na ÚOKFK.

Na základě upřesňujících informací měníme hodnocení výroku na pravda.

Výrok Bohuslava Sobotky je hodnocen jako pravdivý, neboť korektně popisuje stav ve své straně.

Bohuslav Sobotka reaguje na slova Andreje Babiše, že hnutí ANO je jednotné a mělo teambuildingovou akci, v jejímž rámci mimo jiné hráli i představitelé hnutí bowling. Nicméně pro upřesnění dodáváme, že zřejmě Babiš myslel pouze představitele poslaneckého klubu ANO a ne členy hnutí obecně.

Nicméně Sobotka ve svém výroku popisuje jednak fakt, že ČSSD má širokou organizační strukturu a poukazuje také na velký počet členů.

Server Idnes na základě údajů zaslaných kancelářemi jednotlivých stran uveřejnil, že k březnu roku 2013 měla ČSSD 22 881 členů. K tomuto datu se obvykle ve stranách platí členské příspěvky na rok a jde tak o poslední celostranické sčítání.

Ze stanov (.pdf - str. 7-14) strany pak vyplývá, že ČSSD disponuje mimo centrálních orgánů také strukturou místních, okresních a krajských organizací.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s upřesněním, že oficiální odůvodnění neúčasti Baracka Obamy na ZOH v Soči se neodkazovalo na ruský zákaz propagace homosexuality, ale uvádělo nabitý program prezidenta.

Zimní olympijské hry v Soči si skutečně vysloužily velkou míru mezinárodní kritiky kvůli zákazu propagace homosexuality a v obecnější rovině i kvůli porušování základních lidských práv a svobod. Olympijských her se kromě Baracka Obamy nezúčastní také někteří významní představitelé evropských států (např. David Cameron, Angela Merkel, Joachim Gauck či Francois Hollande).

Nutno podotknout, že samotný Barack Obama explicitně neuvedl, že by hlavním důvodem jeho neúčasti na ZOH v Soči byl právě zákaz propagace homosexuality (Web USA Today uvedl, že oficiálním odůvodněním Bílého domu je zaneprázdněnost a nabitý program amerického prezidenta). Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že v delegaci reprezentující USA budou sportovkyně, které se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci a že (jak uvádí iHNed.cz) " mluvčí Bílého domu Shin Inouye řekl, že americká delegace představuje rozmanitost, která je typická pro Spojené státy a že prezident Obama je přesvědčen o tom, že světu představí to nejlepší z Ameriky. Tedy rozmanitost, odhodlání a týmovou práci," je symbolické sdělení Obamovy neúčasti zřejmé.

Sám Obama k delegaci, ve které není zastoupen žádný čelní představitel amerického státu, uvedl: " Myslím, že ta delegace mluví sama za sebe ".

V souvislosti s kritikou ze strany Mezinárodního olympijského výboru potom uvedl server Idnes následující: " Předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach neúčast významných politiků označil za okázalá gesta, která nic nestojí a mají jen strhnout pozornost světových médií. "Jsme vděční každému, kdo respektuje, že sport může přispět ke světovému míru jen tehdy, když není zneužívám jako politické bojiště...".

Odvolatelnost politiků (.pdf, s. 4-6) funguje kromě Švýcarska a Spojených států také ve Venezuele, na Filipínách a v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Nicméně ve Švýcarsku (s. 5) se nepodařilo nikoho odvolat od roku 2003, v Britské Kolumbii (s. 6) neprošlo 23 petic z 24. I ve Spojených státech (s. 4) je tento prostředek využíván zřídka.

Institut odvolávání politiků tedy v uvedených zemích de iure funguje, není však příliš využíván. Tomio Okamura má nicméně pravdu v tom, že jím zmiňované země (a také některé další) mají prvek odvolatelnosti politiků zaveden a z tohoto důvodu (byť není hojně využíván) hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na základě níže uvedených zdrojů je výrok Jana Kellera hodnocen pravdivě.

Publikace z roku 2012, která se nazývá Sociologie středních vrstev, se přímo zabývá tématikou uvedenou ve výroku. Ve své nejnovější publikaci z roku 2013 se profesor Jan Keller zaměřil na bezdomovectví, kde se mimo jiné zabývá zmiňovanými nevábnými perspektivami středních vrstev.

V případě Iráku i Afghánistánu se USA a jeho spojenci pustili do útoku, i když k němu neměli mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě Libye byla rezolucí vyhlášena bezletová zóna, ale i přesto došlo k bombardování. To sice bylo ospravedlněno článkem 8 dané rezoluce, ale fakticky se bombardovalo v bezletové zóně. Na základě těchto faktů hodnotíme výrok jako pravdivý. AfghánistánVálku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001. Podporu pro bombardování vyhlásila Rada bezpečnosti OSN až následující den.

V prosinci 2001 se už dočasná afghánská vláda vyjádřila pro vyslání Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, což bylo Radou bezpečnosti OSN schváleno v rezoluci 1386. V srpnu 2003 převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance. Poté Rada bezpečnosti rozšířila územní působnost. Vedle ISAF v zemi působila protiteroristická operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) pod vedením USA, která se zakládala na mandátu OSN. Irák

Před vypuknutím konfliktu v Iráku byla Rada bezpečnosti několikrát informována o tom, že žádné zbraně hromadného ničení nebyly objeveny. Informace podával výkonný předseda Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC) Hans Blix a generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Muhammed Baradej. 5. února 2003 na schůzce Rady bezpečnosti na ministerské úrovni předstoupil ministr zahraničí USA Colin Powell a prezentoval zde materiály, které dle něj dokládaly, že Irák nesplnil odzbrojovací závazky.

Řada zemí odmítla vojenský zásah na území Iráku a na zasedáních Rady bezpečnosti tyto země žádaly, aby inspektoři OSN dostali více času na důkladné došetření. I přesto koalice zemí vedená USA a Velkou Británií zahájila 19. března útok. Až po 19. březnu přijala Rada bezpečnosti rezoluce 1483 (22. května 2003) a 1511 (16. října 2003).

Libye

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z března 2011 mimo jiné ustavila nad Libyí bezletovou zónu a zakázala všechny lety (s výjimkou humanitárních letů nebo evakuace cizinců). V rezoluci 1973 je pak v článku 8 následující: " Zmocňuje členské státy, které se na národní úrovni anebo prostřednictvím regionálních organizací či úmluv obrátily na generálního tajemníka a generálního tajemníka Ligy arabských států, aby podle potřeby přijaly všechny nezbytné kroky k vynucení zákazu letů uloženého odstavcem číslo 6 ".

Na tento odstavec se odvolává Severoatlantická aliance a píše následující: " Za účelem ochrany civilního obyvatelstva provádělo NATO průzkumné, sledovací a informační operace, aby identifikovalo ty jednotky, které představují hrozbu pro libyjské obyvatelstvo. Námořní a vzdušné prostředky NATO pak mohly zaútočit na vojenské cíle na zemi, na moři nebo ve vzduchu".

Konkrétní útok popisuje např. online verze Daily Mail 21. března 2011.

Výrok hodnotíme na základě informací Etického kodexu poslance politického hnutí ANO 2011 jako pravdivý.

Etický kodex poslance politického hnutí ANO 2011 upravuje hlasování poslance v čl. 1 písm. c): " zásada svědomitosti - poslanec se při výkonu svého mandátu rozhoduje na základě důkladného, objektivního a kvalifikovaného posouzení projednávané věci. Návrhy zákonů, pozměňovací návrhy a jiné návrhy před jejich podáním projedná s klubem, či vedením klubu. Usnese-li se klub na závazném jednotném hlasování, je poslanec povinen toto usnesení akceptovat, rozhodne-li se neakceptovat usnesení klubu, seznámí se svým postojem předsedu klubu."

Pokutování poslance upravuje čl. 4: " Dodržování etického kodexu poslance bude kontrolovat vedení klubu. Pokud vedení klubu konstatuje, že došlo k porušení některého z výše uvedených závazků, zavazuje se poslanec zaplatit sankci až do výše měsíčního platu, jejíž výnos bude věnován na dobročinné účely. "

Z Etického kodexu tedy vyplývá, že vedení klubu má pravomoc posoudit povahu odlišnosti osobního hlasování od klubem schváleného hlasování a na základě tohoto posouzení je oprávněn udělit poslanci pokutu.