Energetická krize v Evropě a v České republice začala přibližně na začátku října 2021, kdy na trzích začaly výrazně růst především ceny plynu a elektřiny. Následoval například krach společnosti Bohemia Energy. O další fázi energetické krize lze hovořit ve spojitosti s následky ruské invaze na Ukrajinu v únoru letošního roku.

Na nutnost energetické nezávislosti České republiky na Rusku senátor Hilšer skutečně upozorňoval i před říjnem 2021. Již v roce 2018 například kritizoval možnou účast ruských firem v tendru na výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech. V říjnu 2020 pak podepsal otevřený dopis (.pdf) vládě nazvaný „Česká republika nesmí být závislá na autoritářských režimech – vyřaďme rizikové partnery z tendru na nový jaderný blok v Dukovanech“.

Podobně se vyjádřil mimo jiné i 31. března 2021, kdy se v Senátu probíralo téma tendru a postupu vlády Andreje Babiše, která zapojení ruských firem nevylučovala. Při diskuzi na plénu Senátu tehdy prohlásil, že prezident Ruské federace Vladimir Putin „pokračuje v tradici a stopách cara, Stalina i Brežněva“, a dále dodal, že „Dukovany jsou trojským koněm putinovské despocie“. Hilšer tehdy také při hlasování podpořil senátní usnesení (.pdf), které vyzývalo tehdejší vládu, aby do tendru Rusko ani Čínu nepřizvala.

O několik dní dříve Hilšer také podepsal dopis 19 senátorů a poslanců (.pdf), kteří žádali tehdejšího premiéra Andreje Babiše, aby odvolal ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka. Jako důvod tehdy Marek Hilšer uváděl, že Havlíček „faktickým přizváním Rosatomu (ruské státní firmy, pozn. Demagog.cz) do tendru na dostavbu Dukovan jedná proti zájmům ČR“.

Výrok, ve kterém by se Marek Hilšer podobným způsobem vyjadřoval o možném energetickém navázání ČR na USA či země Středního východu, se nám nicméně ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Taková vyjádření nelze nalézt v záznamech jeho vystoupení v různých funkčních obdobích Senátu ani v rozhovorech v médiích. Obrátili jsme se proto přímo na Marka Hilšera, který nám odpověděl, že „pokud jde o země Středního (Blízkého) východu, zmínky o nich patrně nebude možné dohledat v písemné podobě nebo v rozhovorech pro média, diskuse se však o nich vedla mnohokrát na půdě Senátu a na akcích věnovaných například energetice, kterých jsem za poslední roky absolvoval mnoho (akce Komory OZE nebo diskuse o komunitní energetice)“.

Kromě toho nás také odkázal na rozhovor, který na konci dubna 2022 vedl mj. s Danou Drábovou. Tam senátor Hilšer mluvil (video, čas 1:01:13) o tom, že je třeba získat energetickou nezávislost na Rusku, „případně jiném diktátorovi“. Dana Drábová jej doplnila, že „ten Blízký a Střední východ není taky nic hezkého“, přičemž Marek Hilšer její slova kvitoval.

Marek Hilšer tedy správně uvádí, že již před nástupem energetické krize mluvil o tom, že je potřeba se vymanit z energetické závislosti na Rusku. Veřejně však v té době nemluvil o nezávislosti na USA či „šejcích ze Středního východu“. Ani v pozdějším rozhovoru sám aktivně nejmenoval Střední východ, pouze souhlasil se slovy Dany Drábové.

Byť nemůžeme vyloučit, že senátor Hilšer někdy mluvil o potřebě nezávislosti na USA či zemích Středního východu soukromě či mimo záznam, z veřejně dohledatelných zdrojů to nevyplývá. Vzhledem k tomu, že prokazatelně se Marek Hilšer před začátkem energetické krize vyjadřoval jen o potřebě energetické nezávislosti na Rusku (a Číně), ale jiné země konkrétně nezmiňoval, hodnotíme jeho výrok jako nepravdivý.

Marek Hilšer v rozhovoru uvádí, že jedním z témat, kterému by se jako prezident chtěl věnovat, je energetika. V této souvislosti zmiňuje, že by se podle něj měla Česká republika stát více energeticky nezávislou, čehož by chtěl dosáhnout právě „pomocí obnovitelných zdrojů“.

Mezi obnovitelné zdroje energie (OZE) se v českých podmínkách řadí např. energie získávaná z vody, větru, slunečního záření, biomasy, energie kapalných biopaliv či geotermální energie.

Pokud bychom se zaměřili na podíl, který tvoří energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny, tak poslední data zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu na konci listopadu 2021. Podle této statistiky se OZE na spotřebě elektřiny v roce 2020 podílely ze 14,8 % (.pdf, str. 5).

Ve stejném roce se v Evropské unii jako celku podílela energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny ze 37 %. Jen v Rakousku a Švédsku bylo více než 70 % spotřebované elektřiny vyrobeno z obnovitelných zdrojů. Ostatní členské země EU se dle dat Eurostatu pohybují pod touto hranicí. Česko patří mezi pět zemí s nejnižším podílem OZE na spotřebě elektřiny – méně je z tohoto hlediska využívá už jen Lucembursko, Maďarsko, Kypr a Malta.

Ministerstvo průmyslu a obchodu vyčísluje také podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie, tzn. nejen elektřiny. Do této celkové spotřeby se tak započítává (.pdf, str. 30) i spotřeba energie v dopravě a spotřeba energie na vytápění a chlazení (str. 17, 22). V tomto případě v ČR v roce 2020 odpovídal podíl OZE 17,3 %.

Podíl energie z OZE lze také kromě podílu na spotřebě vyjádřit i podílem na výrobě elektřiny. Zastoupení jednotlivých druhů energie na celkovém množství vyrobené elektřiny udává tzv. národní energetický mix, který pravidelně zveřejňuje státní Operátor trhu s elektřinou (OTE). Podle nejnovějších dat za rok 2021 se obnovitelné zdroje na výrobě elektřiny v České republice podílely jen 5,56 %, v roce 2020 to bylo 6,75 %. Ostatní elektřina pocházela z fosilních a jaderných zdrojů.

Skutečnost, že se zastoupení OZE ve spotřebě a výrobě elektřiny liší, je dána mj. rozdílným způsobem výpočtu. Statistika zveřejněná Ministerstvem průmyslu a obchodu, která vyjadřuje podíl OZE na spotřebě, vychází z metodiky EU a do množství vyrobené elektřiny započítává (.pdf, str. 14) např. i výrobu elektřiny pro vlastní spotřebu (typicky solární panely). Národní energetický mix (.pdf) ale tento druh produkce nezmiňuje. Dalším z důvodů rozdílnosti obou statistik je poté i fakt, že spotřeba elektřiny v ČR je dlouhodobě nižší než výroba (.pdf, .pdf, vše str. 7–8), a Česko je tak vývozcem elektřiny. Energetický mix (.pdf) nepracuje přímo s pojmy „dovoz“ a „vývoz“, z množství vyrobené elektřiny u jednotlivých zdrojů ale odečítá množství elektřiny (.pdf, str. 4, 28), které bylo odvedeno do tzv. evropského mixu. Roli tak zde hraje i to, že do tohoto evropského mixu může být v případě jednotlivých zdrojů odvedeno rozdílné množství elektřiny.

Na závěr shrňme, že „podíl obnovitelných zdrojů“ lze posuzovat z různých hledisek. Marek Hilšer ve výroku neupřesňuje, zda mluví o zastoupení obnovitelných zdrojů v rámci celkové spotřeby či výroby elektřiny. Podíl OZE na spotřebě elektřiny nicméně činí Markem Hilšerem zmiňovaných 15 %, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost nicméně doplňme, že na výrobě elektřiny se obnovitelné zdroje dle posledních dostupných dat podílejí jen přibližně ze 6 %.

Marek Hilšer uvádí svou účast na zmíněných protestech jako důkaz toho, že již v roce 2014 poukazoval na zločinnost Putinova režimu. Za oběma akcemi uspořádanými na podporu Ukrajiny stála skupina oMEN. Ta se inspirovala ukrajinskými feministkami Femen, které jsou známy tím, že na svých protestních akcích vystupují částečně – a občas i zcela – nahé.  

Protest na Úřadu vlády se odehrál 8. října 2014 a byl cílen především na tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku. Marek Hilšer tehdy společně s Otakarem van Gemundem, v Česku žijícím Nizozemcem, pronikl na brífink po jednání vlády. Oba se během něj svlékli do půli těla a odhalili tak ukrajinské vlajky a nápisy jako „Premiére odvahu“ či „Braňte svobodu, ne paštiky“. Následně rozvinuli vlajky Evropské unie a NATO.

Hilšer v té době pro Novinky.cz tehdejší situaci shrnul slovy: „Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“ Narážel tak na Sobotkův zdrženlivý postoj ke zpřísnění sankcí, které v několika vlnách uvalila Evropská unie na Rusko kvůli anexi Krymu v březnu 2014. V srpnu téhož roku například Sobotka po mimořádném zasedání Evropské rady uvedl, že si Česko ponechá možnost nesouhlasit s některými sankcemi, které by výrazně poškodily českou ekonomiku.

Protestní akce na ruské ambasádě pak proběhla 25. února 2015. Hilšer se tehdy společně s dalšími šesti členy skupiny oMEN připoutal k plotu ambasády, přičemž sám měl na těle napsáno „Putin killer“, tedy text, na který ve svém výroku odkazuje. Na transparentech či tělech protestujících se dále objevovaly nápisy jako: „Putin murderer, sprostej vrah“, „Ruthless killers, hands off Ukraine“ (tedy „Nelítostní vrazi, ruce pryč od Ukrajiny“) či „Minsk stinks“ (tedy nápis „Minsk smrdí“, jenž odkazoval na II. minskou mírovou dohodu, která byla uzavřena v roce 2015 a která měla ukončit konflikt na Donbasu).

Marek Hilšer se tedy skutečně do protestů proti ruskému režimu a na podporu Ukrajiny zapojoval již v roce 2014. Akce u ruské ambasády, při které měl Marek Hilšer na těle opravdu napsáno „Putin killer“, se ale konala až v roce 2015. Hilšer nicméně v rozhovoru na tento výrok navazuje slovy, že „(…) po sedmi letech tady máme obrovský problém“, čímž danou událost nakonec sám do roku 2015 posouvá. S přihlédnutím k této větě a také k tomu, že zbytek jeho tvrzení je fakticky správný, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou. 

Superhrubou mzdou rozumíme základ pro výpočet daně z příjmu fyzických osob. Ke standardní hrubé mzdě se pro tento účel přičítají odvody zaměstnavatele dotyčné osoby na sociální a zdravotní pojištění. Tento způsob zdanění byl zaveden (.doc, str. 180) v roce 2008 vládou Mirka Topolánka v rámci reformy veřejných financí. V roce 2011 došlo ke schválení daňové reformy, kterou se měla rušit superhrubá mzda (.pdf, str. 163), ale s odkladem účinnosti do roku 2015. Tehdejší vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL však tuto reformu zrušila a superhrubá mzda tak zůstala zachována.

Na konci srpna 2020 oznámila vláda Andreje Babiše, že se kabinet shodl na zrušení superhrubé mzdy. K tomu nakonec došlo skrz pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, protože vládní ČSSD přišla s jinou verzí úpravy daní. Poslanecká sněmovna schválila zrušení konceptu superhrubé mzdy definitivně 22. prosince 2020, a to zejména hlasy ANO, ODS a SPD. Nový zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2021. Základem daně je od té doby pouze hrubá mzda, která podléhá dani 15%, případně 23%, která se uplatní pro příjmy nad 48násobek průměrné mzdy ročně.

Vyjádření ekonomů o důsledcích zrušení superhrubé mzdy zazněla například pro server Peníze.cz: Jak předseda Národohospodářské komise ČSSD Michal Pícl, tak ekonomka, nynější kandidátka na prezidentku a tehdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, hovořili v srpnu 2020 o částce přibližně 90 miliard korun, která, podle nich, bude ve státním rozpočtu chybět právě kvůli zrušení superhrubé mzdy.

Rovněž hlavní ekonom ING Jakub Seidler mluvil o dopadech této změny: „Výpadky v příjmech v řádech vyšších desítek miliard korun nebude jednoduché najít a vysoké deficity se tak patrně stanou v příštích letech běžnou praxí.“ Stejně kriticky hodnotila pro Český rozhlas Dvojka situaci i ekonomka Ilona Švihlíková, která považovala výpadek 100 miliard korun za velice významný pro státní rozpočet. Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská pro Hospodářské noviny upozorňovala na to, že pro takovou změnu je nejhorší doba, a že tento krok významně přispěje ke schodku státního rozpočtu. Zrušení superhrubé mzdy podle ní znamená výpadek v rozpočtu ve výši 80 až 90 miliard korun.

Mezi ekonomy se nicméně objevovaly i názory, které byly vůči zrušení superhrubé mzdy méně kritické. Např. ekonom z finanční skupiny Roklen Dominik Stroukal komentoval zrušení superhrubé mzdy jako „učebnicový krok v recesi“ a věří, že se část peněz, která lidem zůstane, vrátí do ekonomiky zpět. Dle jeho vyjádření pro Echo24.cz však také vnímá silný zásah do státního rozpočtu: „Pro státní rozpočet je to samozřejmě obrovský výpadek, ale pokud by si měla vláda vybrat, kde investovat v době recese 90 miliard, není lepší způsob, než snížení daní zaměstnancům.“ Stejně tak i David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte, si v Hospodářských novinách snížení daní z příjmu pochvaloval. Doporučil jej však kompenzovat jiným opatřením, které by minimalizovalo dopady zrušení superhrubé mzdy.

Dodejme, že dopady na rozpočet zmiňuje také pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, který superhrubou mzdu zrušil. V něm se uvádí (.pdf, str. 8), že na dani z příjmu fyzických osob přijdou veřejné rozpočty o zhruba 85 miliard Kč, na DPH se naopak dle návrhu má vybrat o 6 miliard korun více.

Jak kritika zrušení superhrubé mzdy ze strany ekonomů, tak i odhad dopadu na státní rozpočet tedy odpovídají slovům Marka Hilšera. Ačkoli Hilšerem uvedená částka 100 miliard je horní hranicí těchto odhadů, jeho výrok hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že tzv. superhrubá mzda, zavedená v roce 2008, představovala základ pro výpočet daně z příjmů fyzických osob. Základ v tomto případě tvořil součet hrubé mzdy, odvodu zaměstnavatele na zdravotní pojištění (9 % z hrubé mzdy) a odvodu zaměstnavatele na sociální pojištění (25 % z hrubé mzdy). Daň z příjmu pak činila 15 % ze superhrubé mzdy. To poté odpovídalo (tzv. efektivnímu) zdanění ve výši 20,1 %.

Bývalá vláda Andreje Babiše oznámila konkrétní plán na zrušení superhrubé mzdy v srpnu 2020. Zároveň zástupci tehdejšího vládního hnutí ANO a ČSSD informovali, že počítají se zavedením dvou sazeb daně z příjmu – ve výši 15 % z hrubé mzdy v případě příjmů nepřevyšujících čtyřnásobek průměrné mzdy a ve výši 23 % v případě příjmů vyšších.

Záměr vlády následně kvůli obavám z velkého zásahu do státního rozpočtu kritizoval Miloš Zeman. Někdejší ministryně financí Alena Schillerová po schůzce s expertním týmem prezidenta 20. září 2020 uvedla, že prezident podpořil zrušení superhrubé mzdy a s ním související zavedení 15 % daně z příjmů, ale jen na dobu dvou let. 

Andrej Babiš poté oznámil, že vláda navrhne zrušení superhrubé mzdy skutečně jen na dočasnou dobu. „Myslíme si, že je to potřeba na dva roky, protože samozřejmě rozpočet na rok 2022 bude ještě připravovat naše vláda, ale po volbách potom ten, kdo vyhraje, takže myslím, že je to dobře,“ řekl k tomu Babiš 26. září 2020. Proti tomu se nicméně o den později vymezil někdejší předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček. Konkrétně požadoval zrušení superhrubé mzdy trvale, zároveň také zmiňoval, že by podpořil zákon, který by na dva roky zavedl daň z příjmu ve výši 15 % a poté by tuto daň zvýšil na přibližně 19 % (video, čas 14:00 – 15:45). Pro doplnění – nahrazení superhrubé mzdy sazbami ve výši 19 % a 23 % bylo součástí programového prohlášení vlády Andreje Babiše z roku 2018 (.pdf, str. 5).

V rozhovoru pro rádio Frekvence 1 o tomto tématu 27. září 2020 také mluvil prezident Zeman. „Jan Hamáček nepochopil, o čem v tom společném návrhu premiéra Babiše a mě jde. To je totiž přesně to, co navrhuje i on. Nemluvme teď vůbec o termínu superhrubá mzda, to je jenom způsob, jak vypočítat základ daně z příjmu. To, co je rozhodující, je daňový výnos. A jak jistě víte, daňový výnos je součin základu daně a daňové sazby. My navrhujeme, aby to teď kleslo na těch 15 % z dnešních 19 %, a za dva roky, stejně tak, jak to navrhuje pan předseda Hamáček, se to zase vrátilo.” (audio, 1:52)

V reakci na to poté Andrej Babiš ve stejný den prohlásil, že chce „zrušit superhrubou mzdu navždy“, a předchozí mediální zmínky o omezení na dva roky označil za „chybné interpretace“ jeho vyjádření (video, 7:03). Dále uvedl, že se s prezidentem Zemanem dohodl (video, čas 8:15), že superhrubá mzda bude zrušena natrvalo a dva roky bude doba, po kterou bude snížené pouze efektivní zdanění.

26. října 2020 pak k daňovému balíčku, který v té době projednávala Poslanecká sněmovna, předložil Andrej Babiš pozměňovací návrh (.pdf), jímž mělo dojít právě ke zrušení superhrubé mzdy (.pdf, str. 2, § 6 odst. 12). V důvodové zprávě k návrhu Babiš argumentoval tím, že její zrušení s sebou přinese „snížení daňového zatížení zaměstnanců” (str. 7). Zároveň také Babiš navrhl nastavit sazby daně z příjmu na 15 % a 23 % (str. 3).

Zakotvení omezení platnosti na dva roky přímo do zákona Andrej Babiš nenavrhnul. Důvodová zpráva jen obecně uvádí, že snížení daňového zatížení „je zamýšleno pouze jako dočasné, a to na 2 roky s tím, že o definitivním daňovém režimu a výši sazeb bude rozhodnuto dle aktuálního ekonomického a fiskálního vývoje” (.pdf, str. 7). Alena Schillerová tehdy ve Sněmovně vysvětlovala, že omezení doby na dva roky podle ní není legislativně možné: „Takže to je napsané pouze v důvodové zprávě. Prostě legislativně technicky to jinak nešlo.“ 

Pozměňovací návrh Sněmovna přijala. Prezidentův mluvčí následně uvedl, že Miloš Zeman bude celý daňový balíček vetovat. Jedním z důvodů byla právě skutečnost, že v něm nebylo explicitně uvedeno, že zrušení superhrubé mzdy a zavedení sazeb daně z příjmu ve výši 15 % (a 23 %) bude platit jen dva roky. Prezident Zeman nakonec daňový balíček nevetoval, ale jen nepodepsal, a zákon tak nakonec i bez jeho podpisu vstoupil v účinnost začátkem roku 2021.

Na závěr shrňme, že se zrušení superhrubé mzdy jen na dva roky do výsledné podoby daňového balíčku nedostalo. Časové omezení obecně pro „snížení daňového zatížení práce“ zmiňuje důvodová zpráva (.pdf, str. 7) k návrhu, díky němuž ke zrušení superhrubé mzdy došlo. Z některých mediálních vyjádření Andreje Babiše ze září 2020 vyplývá, že dříve skutečně hovořil o zavedení dvouleté doby platnosti zrušení superhrubé mzdy, později nicméně mluvil o časovém omezení jen v případě nastavení sazeb daně z příjmu na 15 % a 23 %. Výrok Marka Hilšera tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Předně uveďme, že zde Petr Pavel reaguje na otázku, která se týkala jeho studia ve zpravodajském kurzu v době minulého režimu. Na to, jak podle dostupných informací tento kurz probíhal, se zaměříme v následujících odstavcích.

Podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, které Petr Pavel zveřejnil na svém webu, se během postgraduálního studia (PGS) věnoval studijnímu oboru velitelsko-štábnímu zpravodajskému (zkráceně se o něm hovoří jako o zpravodajském kurzu), jehož studenti spadali pod Zpravodajskou správu Generálního štábu armády (ZS/GŠ ČSLA) (video, 3:45). Tato správa byla pověřena organizací a zabezpečováním vojenského výzvědného zpravodajství (.pdf, str. 3), plnila tedy roli vojenské rozvědky v komunistickém Československu.

ZS/GŠ ČSLA spadala pod Ministerstvo národní obrany, zatímco vojenská kontrarozvědka (VKR) byla v gesci tehdejšího Ministerstva vnitra. Na rozdíl od ZS/GŠ (.pdf, str. 9) bylo úkolem VKR odhalovat aktivity nejen „vnějších“ nepřátel a západních zpravodajců, ale také případy velezrady, teroru, zběhnutí aj.

Studium výše zmiňovaného kurzu bylo rozděleno do tří ročníků (.pdf, str. 31), z nichž první probíhal na Vojenské akademii v Brně a další dva pak v ústředí Zpravodajského institutu v Praze. Tento institut spadal pod úsek agenturního průzkumu ZS/GŠ (.pdf, str. 182) a jeho úkolem byla „speciální příprava a školení příslušníků agenturního průzkumu“ (.pdf, str. 186).

Proces „základního výběru“ do zpravodajského kurzu ZS/GŠ byl s Petrem Pavlem zahájen v roce 1987. Do té doby působil jako výsadkář v Prostějově. V Pavlově posudku ke přijetí k postgraduálnímu studiu výběrová komise uvedla, že motivem Pavla k přechodu pod ZS/GŠ „není útěk z dosavadní funkce“, ale možnost uplatnit se v „pro něj zajímavější práci“. Pavel ve svém životopise ze stejného roku zmiňuje, že u výsadkářů není spokojen a dosavadní činnost považuje za přípravu na práci, kterou by jednou rád dělal. Popisuje v něm také, že po dokončení studia angličtiny a složení zkoušky 3. stupně chce zahájit studium dalšího jazyka.

Zkoušku pro anglické překladatele skutečně úspěšně vykonal v květnu 1988 a o pár měsíců později – na konci srpna téhož roku – poslal žádost o vyslání k tříletému postgraduálnímu studiu. Svůj nástup ke zpravodajskému kurzu nahlásil do centrální evidence na začátku září 1988.

První ročník studia ukončil v červnu 1989, kdy mu bylo vystaveno hodnocení za uplynulý rok. V rozhovoru pro DVTV uvedl, že první rok postgraduálního studia „byl zaměřen především na jazykovou přípravu“ (video, 2:30), na kterou dle svých slov docházel na Vojenskou akademii v Brně (video, 6:31), dnešní Univerzitu obrany, což potvrzuje (.pdf, str. 31) také jeden z výše uvedených veřejně dostupných zdrojů.

V červenci 1989 pak složil odbornou vojenskou jazykovou zkoušku z francouzštiny. Mezi dalšími předměty v prvním ročníku zpravodajského kurzu patřily kromě francouzštiny například i ruština, marxisticko-leninská filozofie (MLF) či velení vojskům.

Třetí semestr, který začal v září 1989 (video, 6:19), tedy ještě před změnou režimu, se podle Pavla věnoval nejen přípravě studentů na práci zpravodajců, ale i dalším možným zaměřením budoucích absolventů. Hodnocení za tento semestr mu bylo vystaveno v únoru 1990 a je v něm uvedeno, že Pavel stále spadal do francouzské jazykové skupiny. „Při praktických cvičeních potvrdil adaptabilnost, dokázal vhodným způsobem využívat legend při plnění cílů i při vytěžování informátorů a schopnost úsporně, ale reálně a logicky vybírat a získávat podstatné údaje. (…) Výsledky praktické přípravy potvrdily, že dokázal aplikovat teoretické zásady do agenturní praxe na velmi dobré úrovni,” stojí na první straně hodnocení. Postgraduální studium Pavel ukončil 26. července 1991. 

Závěrem je vhodné uvést shrnutí informací o Pavlově studiu zpravodajského kurzu. Do prvního ročníku, který skutečně absolvoval na Vojenské akademii v Brně, nastoupil 1. září 1988 a podle dostupných dokumentů během něj opravdu studoval francouzštinu, ale i další předměty. První ročník dokončil v červnu 1989. Druhý ročník (tj. třetí semestr/pololetí), který absolvoval na Zpravodajském institutu, a za nějž dostal hodnocení v únoru 1990, nicméně začal již v září 1989, tedy ještě před 17. listopadem 1989 a následnou změnou režimu. Petr Pavel tak opomíjí fakt, že přinejmenším část z jím zmiňovaných posledních dvou let zpravodajského kurzu, probíhala ještě v době komunistického Československa. Z tohoto důvodu hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Dokumenty zveřejněné v roce 2020

Kandidát na prezidenta Petr Pavel bývá kritizován (video) za své spojení s komunistickým režimem, protože byl jako voják členem KSČ a působil ve vojenské rozvědce. Hájí se však tím, že jeho role nebyla spojována s kontrarozvědkou, jež spadala pod Státní bezpečnost (StB), ale soustředila se na vnější vojenské ohrožení. Necelé dva roky před kandidaturou, kterou oznámil 6. září 2022, zveřejnil spisy, které měly dokázat, že se nepodílel na práci mířené proti odpůrcům režimu. 

„V Archivu bezpečnostních složek (ABS – součást Ústavu pro studium totalitních režimů, pečuje o archiválie bezpečnostních složek z období komunistické moci) jsou uloženy 3 soubory dokumentů, které se týkají tehdejší vojenské služby Petra Pavla,” uvádí Pavlův web Spolu silnější ke zveřejnění dokumentace spojené s jeho vojenskou a komunistickou minulostí.

Informaci o zveřejnění dokumentů na konci roku 2020 přinesl např. Deník N. Web Petra Pavla publikované spisy řadí do tří kategorií: standardní osobní spis vojáka z povolání; osobní svazek vedený Zpravodajskou správou Generálního štábu a záznamní list k prověřované osobě pro styk se státním tajemstvím. 

Součástí dokumentů jsou i záznamy o Pavlově členství v KSČ, o kterém veřejně mluvil například už v roce 2019. Ze zveřejněných spisů vyplývá, že Pavel o vstup do KSČ požádal v únoru roku 1983, plnohodnotným členem strany se stal roku 1985. Během jeho studia jej spolužáci zvolili předsedou základní organizace KSČ. Ze strany vystoupil v listopadu 1989. 

Kritika ze strany Petra Blažka

Pavlovu minulost a to, jak o ní Petr Pavel sám informuje, kritizuje například historik a člen Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Petr Blažek. Ve zveřejněných spisech vidí souvislosti, které nutně nevyvrací Pavlovu možnou spolupráci na špionáži lidí. 

V červnu Petr Blažek pro Seznam Zprávy uvedl, že by měl Pavel více objasnit „své pravé aktivity u vojenské tajné služby a přestat ‚relativizovat’ minulost”. Proti tomu se následně Petr Pavel ohradil slovy, že o něm Blažek šíří zkreslená fakta a že „ve vojenské tajné službě“ nikdy nebyl. S tímto tvrzením nicméně Petr Blažek následně nesouhlasil. Celou vojenskou rozvědku (přesněji Zpravodajskou správu Generálního štábu Československé lidové armády; .pdf, str. 9), jejímž členem Pavel podle dokumentů byl, totiž Blažek za vojenskou tajnou službu označuje. Ve svém facebookovém statusu v srpnu kandidátovi na prezidenta například vyčetl, že i vojenská rozvědka se podílela na boji proti oponentům režimu. 

Blažek Pavla kritizuje i za jeho účast na rozvědném kurzu D‑2 na Vojenské akademii v Brně, o čemž lze také nalézt záznamy mezi publikovanými dokumenty. Pavel o kurzu nicméně říká, že nebyl špionážní, ale byl zaměřený „téměř převážně“ na jazykovou přípravu (video, 5:49). 

Později zveřejněné dokumenty

Právě v souvislosti s nejasnostmi, které se objevily kolem kurzu D‑2, server Seznam Zprávy 1. září zveřejnil další dokumenty z Archivu bezpečnostních složek. Ty se konkrétně týkaly hodnocení, jak si Pavel ve zpravodajském kurzu vedl. 

Petr Pavel tyto materiály do té doby na svém webu nepublikoval a na web je zařadil až v průběhu téhož dne. Sám Pavel tuto skutečnost vysvětloval tím, že v lednu 2020, kdy požádal Archiv bezpečnostních složek o přístup k dokumentům o své osobě, ještě tento materiál nebyl přístupný a o jeho existenci nevěděl. To pro Seznam Zprávy následně potvrdila i ředitelka Archivu Světlana Ptáčníková, podle které Petru Pavlovi nebyly dané dokumenty zpřístupněny proto, že v době jeho žádosti ještě neuplynula zákonem daná třicetiletá lhůta, po které mohou být dokumenty žadateli předloženy. K poskytnutí materiálů o zpravodajském kurzu, které pocházející z února 1990, tak mohlo dojít až v případě žádostí podaných po únoru 2020.

Závěr

Petr Pavel ve veřejném prostoru hovořil otevřeně o svém členství v KSČ a v prosinci 2020 zveřejnil řadu dokumentů, které s jeho působením za minulého režimu souvisejí. Dokumenty o kurzu D‑2, o kterých Seznam Zprávy informovaly 1. září, následně ve stejný den na svůj web také zařadil. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

V části rozhovoru, ze které výrok Petra Pavla pochází (video, čas 4:40–7:02), moderátorka Veronika Sedláčková otevřela téma Pavlova studia vojenského zpravodajství na Vojenské akademii v Brně a na Zpravodajském institutu (.pdf, str. 16, 31). Toho se Pavel účastnil mezi lety 1988 a 1991, tedy částečně ještě za komunistického režimu. Sedláčková přitom zmiňovala dřívější kritiku ze strany historika Petra Blažka, podle kterého Pavel svou minulost v Komunistické straně Československa a především ve zpravodajském kurzu „relativizuje“.

Sedláčková dále poukazovala na to, že Pavel budoval kariéru v armádě, která byla „socialistická a komunistická”, a zůstal na Zpravodajském institutu. Její následující otázka na Petra Pavla konkrétně zněla: „Když říkáte, že třeba toho litujete, nebo, když čtu vaše webové stránky či poslouchám některé z rozhovorů, tak jestli se vám to třeba naopak nevyplatilo, že jste tam byl od roku 1985 v komunistické straně a poté i v té škole pro rozvědčíky.” Na to pak Pavel reaguje právě slovy, že dříve řekl, že to považuje za chybu.

Co se týče KSČ, Pavel skutečně označil své členství ve této straně za chybu, což uvádí také na svých webových stránkách. Stejně se vyjadřoval i pro média. Otázka moderátorky nicméně nesměřovala jen na jeho členství v KSČ, ale i na studium vojenského zpravodajství. To ale Pavel za chybu veřejně neoznačil. V červnu 2022 např. uvedl (audio, čas 12:12), že na tomto studiu nebylo nic, za co by „se dnes musel stydět“.

V rozhovoru pro DVTV z 8. září 2022 také na dotaz, zda komunistickou minulost včetně studia vojenského zpravodajství považuje za morální problém, odpověděl (video, čas 7:45): „Zpravodajský kurz v žádném případě.“ V následujících větách tehdy znovu zopakoval, že členství v KSČ považuje za chybu. Studium v rámci zpravodajského kurzu obhajoval tvrzením (video, čas 2:45), že se v předlistopadové době orientovalo primárně na výuku jazyků.

Petr Pavel má tedy pravdu v tom, že v minulosti označil za chybu své členství v KSČ. Jeho vyjádření však vytváří zavádějící dojem, že takto dříve klasifikoval i své studium v rámci zpravodajského kurzu.

Petr Pavel v rozhovoru odpovídá na otázku, ve které moderátorka zmiňovala, že Pavel během období komunistické totality absolvoval zpravodajský kurz, který studenty připravoval na pozici tzv. nelegála či někoho, kdo má „sbírat informace na nepřátele režimu“. Petr Pavel oponuje, že dané studium připravovalo absolventy na více specializací ve vojenském zpravodajství.

Tzv. nelegál, o němž byla v rozhovoru řeč, je pod falešnou identitou vysazen do jiného státu, aby zde pro rozvědku sbíral informace. Kromě toho existují i zpravodajci, kteří v dané zemi pobývají legálně, často jsou součástí diplomatického sboru.

Zpravodajský kurz

Podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, které Petr Pavel zveřejnil na svém webu, nastoupil v roce 1988 na tříleté postgraduální studium (PGS), kde se věnoval studijnímu oboru velitelsko-štábnímu zpravodajskému. Zkráceně se o něm hovoří jako o zpravodajském kurzu. 

Jeho studenti spadali (.pdf, str. 15–16, 31) pod Zpravodajskou správu Generálního štábu Československé lidové armády (ZS/GŠ ČSLA) (video, čas 3:45). Tato správa byla pověřena organizací a zabezpečováním vojenského výzvědného zpravodajství (.pdf, str. 3), plnila tedy roli vojenské rozvědky v komunistickém Československu. Na rozdíl od vojenské kontrarozvědky, která se zaměřovala i na odhalování nepřátel uvnitř státu, ZS/GŠ ČSLA patřila pod Ministerstvo národní obrany.

Studium výše zmiňovaného kurzu bylo rozděleno do tří ročníků (.pdf, str. 31). První probíhal na Vojenské akademii v Brně a podle dostupných dokumentů se skládal ze studia jazyků, marxisticko-leninské filozofie či předmětů zaměřujících se na cizí armády a velení vojskům. Další dva ročníky už probíhaly v ústředí Zpravodajského institutu v Praze (.pdf, str. 31). Tento institut spadal pod úsek agenturního průzkumu ZS/GŠ (.pdf, str. 182) a jeho úkolem byla „speciální příprava a školení příslušníků agenturního průzkumu“ (.pdf, str. 186).

Bývalí spolužáci o specializacích

Slova Petra Pavla o specializacích potvrzuje spolužák ze stejného zpravodajského kurzu Pavel Zůna. Řekl k tomu: „Pravdou je, že jsme věděli, do jakého kurzu nastupujeme a na co se připravujeme, ale nikdo z nás nevěděl, zda budeme zpravodajskou práci ‚v poli‘ vykonávat, nebo ne. Většina z nás by s největší pravděpodobností skončila někde u nějakého technického nebo analytického oddělení.“

Určité specializace v rámci zpravodajského kurzu částečně potvrdil i Pavel Beneš, další z Pavlových spolužáků. V rozhovoru pro server Echo24.cz uvedl, že příslušník ZS/GŠ, který verboval Beneše do kurzu, mu řekl, že v rámci studia probíhá „příprava na práci v zahraničí, podmíněná zvládnutím cizího jazyka“ a během studia „by následovala další specializace“.

Pavel Beneš je nicméně kritický vůči tomu, jak se Petr Pavel v médiích vyjadřuje o svém studiu ve zpravodajském kurzu. Dřívější slova Petra Pavla o tom, že se chtěl stát vojenským diplomatem, nikoli rozvědčíkem, zpochybňuje. „Nikdo z nás neměl vzdělání na to dělat diplomaty, my jsme byli vojáci školení na to být pomocníky vojenských přidělenců, být jejich očima při výkonu výzvědných činností na území cizího nepřátelského státu v zájmu Varšavské smlouvy.“ Vojenským přidělencem se rozumí diplomatická pozice na některém ze zastupitelských úřadů.

Vyjádření historiků Blažka a Tomka

Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzea paměti XX. století Petr Blažek, který se k minulosti generála Pavla staví kriticky, o Zpravodajskému institutu uvedl, že „byl založen na začátku sedmdesátých let pro přípravu vojenských rozvědčíků. A to jak tzv. nelegálů, tak pracovníků rezidentur ZS GŠ po celém světě“. Studenti jako Petr Pavel se podle (video, čas 9:00) něj „připravovali na dráhu zpravodajců (…), i vojenských přidělenců, ovšem kteří vykonávali zpravodajskou činnost“.

Prokop Tomek, rovněž historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, pro Lidové noviny v říjnu řekl, že absolvent daného zpravodajského kurzu mohl být analytikem, vojenským přidělencem nebo „mohl být také vyslán jako důstojník ZS GŠ pod jménem jiné organizace do zahraničí“.

Porevoluční kariéra

Armáda České republiky na svých internetových stránkách uvádí, že po postgraduálním studiu, které dokončil v roce 1991, nastoupil Petr Pavel na Generální štáb. Zde vykonával funkci vedoucího staršího důstojníka „odboru řízení vojenských úřadů v zahraničí“.

Poté mezi lety 1993 a 1994 působil jako zástupce vojenského a leteckého přidělence při Velvyslanectví ČR v Belgii, což můžeme označit jako funkci vojenského diplomata, jak uvádí ve svém výroku Petr Pavel.

Závěrečné hodnocení

Závěrem shrňme, že podle vyjádření bývalých spolužáků Petra Pavla ze zpravodajského kurzu, který Pavel v letech 1988 až 1991 absolvoval, se studenti připravovali na více druhů kariérních pozic, nikoli jen na pozici tzv. nelegála, o níž v dotazu mluvila moderátorka Veronika Sedláčková. Totéž o kurzu uvádí i historikové Petr Blažek a Prokop Tomek. Po studiu nastoupil Petr Pavel v roce 1991 na místo na Generálním štábu a o dva roky později na pozici zástupce vojenského a leteckého přidělence na velvyslanectví v Belgii. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Pro úplnost však doplňme, že to, do jaké míry zpravodajský kurz připravoval studenty na posty, ve kterých pak měli „sbírat informace na nepřátele režimu“ (podobně jako vojenská kontrarozvědka či přímo StB), nelze z dostupných zdrojů jasně určit.

16+1

Skupina 16+1 vznikla v roce 2012 z iniciativy Číny jako platforma pro spolupráci Čínské lidové republiky s 16 státy střední a východní Evropy. Minulý rok ze skupiny odstoupila Litva a v srpnu letošního roku i Lotyšsko a Estonsko. Česká republika je součástí iniciativy a účastnila se všech dosavadních summitů. Ten poslední nicméně proběhl v online podobě v únoru 2021, tedy ještě předtím, než vláda Petra Fialy v prosinci 2021 nastoupila do funkce.

Na zmíněné videokonferenci, kterou pořádal Peking, prezident Miloš Zeman například přednesl řeč, v níž mimo jiné prohlásil, že české firmy jsou připraveny se podílet na projektu nové Hedvábné stezky. V době konference došlo i k uzavření Memoranda o porozumění mezi Ministerstvem obchodu ČLR a českým Ministerstvem průmyslu a obchodu, na jehož základě by měla vzniknout stálá pracovní skupina věnující se podpoře obchodní spolupráce. Další konkrétní kroky České republiky v rámci platformy 16+1 zahrnují například uspořádání prvního Fóra pro civilní letectví v roce 2019. V témže roce se český velvyslanec v Číně Vladimír Tomšík sešel s ostatními velvyslanci zemí střední a východní Evropy v čínském Harbinu, kde proběhlo jednání o možnostech další vzájemné spolupráce s jedním z čínských regionů. V roce 2018 se také česká delegace účastnila jednání ministrů dopravy 16+1 v Bělehradě.

16+1 v době Fialovy vlády

Petr Fiala v rozhovoru poukazuje také na to, že podle něj platforma 16+1 „nefunguje“. Podobně se dříve vyjádřil například i náměstek ministra zahraničí Jiří Kozák (.pdf, str. 4), který mj. uvedl, že „hlavní iniciativy 16+1, ekonomická diplomacie a příslib mohutných investic a vzájemně výhodného obchodu se ani po deseti letech nerealizují“. 

Doplňme, že se vláda Petra Fialy v lednu 2022 ve svém programovém prohlášení (.pdf, str. 25) zavázala, že bude „prohlubovat spolupráci s demokratickými partnery v indo‑pacifické oblasti”, například s Tchaj‑wanem, a naopak provede revizi vztahů s Čínskou lidovou republikou.

V dubnu letošního roku Česko a některé další evropské země navštívila čínská delegace v čele s Chuo Jü‑čen, tehdejší zvláštní představitelkou čínského Ministerstva zahraničí v oblasti spolupráce 16+1. Hlavním cílem její návštěvy byla podle čínských diplomatů právě diskuze o budoucnosti fungování formátu 16+1. Chuo Jü‑čen se tehdy sešla s ředitelem zahraničního odboru české prezidentské kanceláře Rudolfem Jindrákem a také se zástupci Ministerstva zahraničních věcí ČR. „Česká strana využila jednání mimo jiné k tomu, aby čínským partnerům opět tlumočila naše výhrady k současné spolupráci mezi ČLR a Ruskem na pozadí války na Ukrajině,” řekla tehdy pro ČTK mluvčí ministerstva Lenka Do.

19. května zahraniční výbor Sněmovny vyzval vládu, aby v rámci revize vztahů s Čínou, ke které se zavázala v programovém prohlášení, „zvážila možnost utlumení aktivit v rámci platformy 16+1 a jejího opuštění” (.pdf, str. 5). Na konci května ministr zahraničních věcí Jan Lipavský uvedl, že vláda odchod z 16+1 zvažuje. Konečné rozhodnutí o této otázce nicméně vláda dosud nezveřejnila.

Od schůzky, která proběhla v dubnu, se nám v českých veřejně dostupných zdrojích žádné informace o dalších jednáních mezi českou vládou a Čínou najít nepodařilo. Oficiální čínský web platformy 16+1 zveřejnil 14. října informaci, že Českou republiku (a dalších šest evropských států) v září navštívila nová zvláštní představitelka čínského Ministerstva zahraničí Ťiang Jü. Nepodařilo se nám však dohledat, s kým přesně se během své návštěvy Česka sešla. Na jedné ze zveřejněných fotografií je ale Ťiang Jü např. s Františkem Chaloupeckým, viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Svaz nicméně na svém webu ani na svých sociálních sítích podrobnosti o průběhu či závěrech setkání nezveřejnil.

O zářijové návštěvě čínské delegace a jednáních na úrovni skupiny 16+1 neinformovala česká vláda, Ministerstvo zahraničí ani např. prezident Zeman. Žádné zmínky o zářijovém jednání neobsahuje ani mediální databáze Newton.

Na závěr shrňme, že čínští zástupci platformy 16+1 navštívili Česko v dubnu 2022, kdy jednali například s českou prezidentskou kanceláří nebo Ministerstvem zahraničí. Hlavním cílem schůzky přitom byla podle čínské strany budoucnost fungování formátu 16+1. Zahraniční výbor Sněmovny poté českou vládu vyzval, aby z platformy vystoupila, Ministerstvo zahraničí uvedlo, že o této možnosti uvažuje. O následující zářijové návštěvě čínské delegace v ČR informovala pouze čínská strana. V českých veřejně dostupných zdrojích nelze dohledat, s kým přesně se čínští představitelé sešli – a zda například proběhla jednání s českým ministerstvem, či nikoli. Ani v jednom případě také nedokážeme posoudit, do jaké míry se česká strana jednání účastnila aktivně. Tvrzení, že se nyní Česko na vládní úrovni jednání v rámci 16+1 „vůbec neúčastní“, tedy nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. Výrok Petra Fialy proto hodnotíme jako neověřitelný.