Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo dohledat aktuální informace o počtu odcházejících policistů. Níže uvádíme alespoň informace týkající se odchodu policistů v době Pecinova působení ve vládě. Martin Pecina byl ministr vnitra Fisherovy vlády od 8. května 2009 do 13. července 2010. Na webu Ministerstva vnitra je uvedené, že průměrná běžná roční fluktuace je cca 1 400 policistů (informace k roku 2010).

V tabulce jsou zaznamenány počty policistů v jednotlivých letech.

200744 101200842 117200943 472201043 100201140 500201238 776201338 966(plán)Zdroj: Eurostat, MVCR,

Níže jsou zaznamenány proměny kapacity policejního školství v době

RokVyšší a střední policejní školstvíPolicejní akademie Črcelková kapacita200835517362091200929914561755201038218822264 Zdroj: Ministerstvo vnitra Čr

Z výše uvedených informací vidíme, že v roce 2009 tedy skutečně došlo k významnému poklesu kapacity policejního školství o více než 300 míst.

Samotná žádost (.pdf) o svolání mimořádné schůze byla podána jménem poslaneckých klubů ČSSD, TOP 09, KSČM a VV, v příloze jsou pak podpisy jednotlivých členů těchto klubů.

Ještě ve čtvrtek ráno ale Bohuslav Sobotka hovořil pouze o dohodě ČSSD, TOP 09 a KSČM, stejně se vyjadřoval předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik s tím, že se „případně připojí i Věci Veřejné“. I bez účasti VV však kluby ČSSD, TOP 09 a KSČM skutečně disponují 122 poslanci.

Jak navíc informoval server ihned.cz, „pod návrh na rozpuštění sněmovny se podepsali všichni poslanci ČSSD, TOP 09 a KSČM. Naopak klub Věcí veřejných není jednotný. Z 11 poslanců připojili podpis jen čtyři z nich.“ K tomu se vyjádřil na svém webu Vít Bárta, který tvrdí, že žádost pouze nestihl podepsat z časových důvodů.

Výrok Bohuslava Sobotky tedy hodnotíme na základě výše uvedeného jako pravdivý.

Praha má uvedený rating, podobně jako celá řada dalších evropských měst.

Praha je opravdu hodnocena agenturami S&P (přístup po registraci, potvrzeno také ve zprávě Lidovek.cz) a Moody's (také zde je nutná registrace), jak uvádí zastupitel Svoboda.

Zároveň u agentury Moody's nenajdeme mnoho evropských měst se stejným nebo lepším ratingem (jde např. o Vídeň, Oslo, Berlín či Bern), mj. proto, že jich agentura mnoho nehodnotí. Od S&P má však stejný rating i Brno (příp. dle Reuters, angl.), Ostrava disponuje stejnou známkou, pouze se stabilním, nikoli pozitivním výhledem. Mezi postkomunistickými zeměmi si česká města stojí dobře, ovšem v databázi S&P (po registraci) najdeme mnoho francouzských, švédských, švýcarských měst, příp. města jako Brusel, Vídeň či Birmingham, všechna s lepším či stejným hodnocením jako Praha.

Zastupitel Svoboda tedy pravdivě popisuje pražský kreditní rating, přikrášluje ovšem jeho hodnotu ve srovnání s jinými městy v Evropě.

Na základě materiálů Evropské komise a OECD hodnotíme výrok jako pravdivý s tou výhradou, že státní správa není dle těchto dokumentů jediným faktorem.

Evropská komise vydává v rámci hospodářské strategie Evropa 2020 každý rok doporučení pro jednotlivé členské státy. Česká republika v těchto ročních analýzách skutečně bývá kritizována za některé aspekty veřejné správy. V doporučení z r. 2012 (.pdf, s. 5) je např. uvedeno: „Nesrovnalosti v zadávání veřejných zakázek a nikoli optimální fungování řídicích a kontrolních systémů v rámci veřejné správy jsou významným zdrojem problémů při využívání fondů EU."

Na webu Evropské komise v části zabývající se implementací strategie Evropa 2020 v ČR se pak píše: „Za hlavní problémy České republiky jsou považovány nízká provozní efektivita veřejné správy a korupce."

OECD v příloze č. 2 (s. 40) ekonomického průzkumu z r. 2011 doporučuje ČR jisté reformy, které by měli pomoct jejímu rozvoji. Reformy v oblasti institucí a státní správy jsou jednou z hlavních položek na tomto seznamu doporučení.

V poloprezidentské Francii byl prezident donedávna stejně neodpovědný, jako u nás.

Když Jiří Pospíšil hovoří o odpovědnosti, má zřejmě na mysli politickou odpovědnost: např. možnost, aby prezident byl sesazen parlamentem. Prezident ČR je částečně odpovědný (jak argumentuje např. ústavní právník Zdeněk Koudelka) díky ustanovení o velezradě (Čl. 65, odst. 2), přestože Ústava doslovně uvádí (Čl. 54, odst. 3), že ze své funkce odpovědný není.

V prezidentských systémech, kde je exekutivní pravomoc koncentrována v osobě prezidenta, je jeho odpovědnost zpravidla rozsáhlejší. Platí to v modelu pro tyto systémy, Spojených státech, kde prezident (dle Čl. II, odst. 4 Ústavy) může být souzen i za úplatkářství a např. i v latinskoamerických prezidentských systémech (příkladem je medializované odvolání paraguayského prezidenta v r. 2012, Economist).

"Poloprezidentský systém" je termín, který vytvořil politolog M. Duverger k popisu francouzské páté republiky a značí víceméně rovnoměrnou dělbu pravomocí v exekutivě mezi vládu a prezidenta. Francie je tedy modelovým příkladem poloprezidentského systému. Až do r. 2007 byl však francouzský prezident stejně neodpovědný jako ten český: podle původního textu (Čl. 68, fr.) francouzké ústavy z r. 1958 mohl být souzen pouze za velezradu. Teprve ústavní dodatek, schválený v r. 2007 (Deutche Welle, angl.) umožňuje proces soudu v parlamentu podle amerického modelu.

Přestože tedy prezident v Pospíšilem uvedených systémech může být odpovědný více než v ČR, nejde o pevné pravidlo.

Výrok Bohuslava Sobotky je hodnocen jako zavádějící, neboť i když počet členů ÚVV ČSSD je skutečně více než zmíněných 160, v tomto konkrétním hlasování se jich vyjádřilo pouze 151.

Celkově je členů Ústředního výkonného výboru ČSSD 194.

Při tomto konkrétním rozhodování hlasovalo celkem pouze 151 členů ústředního výkonného výboru ČSSD tedy méně než uvádí Bohuslav Sobotka. Pro to, aby se stal Sobotka kandidátem na premiéra, bylo pak 86 členů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Důvodem rezignace Petra Nečase na post předsedy vlády byl skutečně skandál spojený s šéfkou jeho kabinetu Janou Nagyovou, která nechala sledovat jeho manželku Radku vojenskou rozvědkou.

Petr Nečas k tomu uvedl následující: “ Jsem si plně vědom toho, jak peripetie mého osobního života v současné době zatěžují politickou scénu i ODS. Já jsem velmi pozorně vnímal celý vývoj politické situace, který tady nastal počínaje středou. A jsem si vědom toho, jaké to pro mne má konsekvence. Chci zdůraznit, že jsem si vědom své politické odpovědnosti a vyvozuji z ní tyto důsledky." (pozn. hovoří o své rezignaci na post premiéra)

Evropská unie dlouhodobě kritizuje Českou republiku za neschopnost přijmout služební zákon o státní správě. V sérii doporučení z 29. května 2013, které každoročně vydává Evropská komise pro všechny členské státy, se v bodě č. 15 jasně píše o nutnosti přijmout zákon o úřednících. Komise však už 30. 5 uvedla, že pracovala se starým návrhem zákona a „kritiku zákona, kterou umístila na svém webu, zpracovali její úředníci a neschválili ji komisaři. Materiál tak nereprezentuje oficiální stanovisko Komise a sloužil jako souhrn podkladů pro vypracování doporučení pro Česko“.Přijetí služebního zákona je však do budoucna nutnou podmínkou pro čerpání financí ze strukturálních fondů EU. Zavedení zákona bylo také jednou z podmínek vstupu ČR do EU.

Série doporučení vydávaná Evropskou komisí závazná nejsou, avšak povinnost přijmout služební zákon pro ČR závazná je. Výrok ministra bez portfeje Petra Mlsny proto hodnotíme jako zavádějící.

Systém přímé demokracie má ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.

Švýcarska ústava pak definuje více typů referend a u každého je jiný potřebný počet občanů. Tímto tématem se zabývala analýza Parlamentního instutu a zde jsou všechny tyto typy (pdf.str.25-26) popsány.

Americký systém rozlišuje mezi "referendem" (návrh na zrušení již přijatého zákona) a "iniciativou" (návrh nového zákona), ovšem ani jedna z těchto forem všelidového hlasování není uzákoněna ve všech, ale alespoň jedna funguje ve většině států USA. Konkrétní čísla potřebná k vypsání referenda dostupná nejsou, protože ve většině případů referendum (pdf. str.27-28) vypisují právě orgány státu ze své vlastní iniciativy.

Jelikož tyto informace odpovídají Cibulkově vyjádření, výrok je hodnocen jako pravdivý.

Poslanci KSČM se ve svých vystoupeních věnovali privatizaci a kauzám s ní spojeným mnohokrát.

Podíleli se např. na komisi, která v letech 2005 a 2006 vyšetřovala privatizaci Unipetrolu a kterou vedl komunistický poslanec Hojda (iDnes) a brojili proti privatizaci Budějovického Budvaru (KSCM.cz) či ČSA (KSCM.cz).

Nalezli jsme i záznam o písemné interpelaci komunistické poslankyně Halíkové (znovu pouze na KSCM.cz) k privatizaci bytového fondu OKD a interpelaci poslance Kohlíčka z roku 2003 (PSP.cz, bod 47) na premiéra Špidlu ve věci tehdy připravované privatizace společnosti Severočeské doly - v obou případech poslanci mluvili také o svém podezření, že privatizační projekty jsou spojeny s korupcí.

Že KSČM požaduje vyšetřování privatizačních kauz ukazuje i návrh (.pdf) jejích poslanců z roku 2012, který by mj. učinil “trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu” jedním z kategorie nepromlčitelných trestných činů.