Nepodařilo se nám bohužel vyhledat popisované podrobnosti o elektronizaci dánské státní správy.

Podle žebříčků zavádění E-Governmentu (elektronické státní správy) je Dánsko na první příčce v rámci Evropy a na druhé celosvětově. Pro zajímavost, první je Jižní Korea, Česká republika figuruje na 46. místě.

Vladimír Remek je poslancem Evropského parlamentu už druhé volební období po sobě (2004-2009; 2009-2014). Od evropských voleb v roce 2009 mají všichni poslanci stejný základní plat a to €7,665 měsíčně před zdaněním (plat je vypočítáván jako 38,5% základního platu soudců Evropského soudního dvora).

Přesné platové ohodnocení velvyslance ČR však dohledatelné není, proto označujeme výrok ministra Peciny jako neověřitelný.

U prezidenta Miloše Zemana se skutečně po rezignaci premiéra Nečase v Lánech vystřídali zástupci významných parlamentních stran na jednání o možném budoucím vývoji.

O úřednické vládě otevřeně mluvil pouze Karel Schwarzenberg (TOP09), který na otázku na úřednickou vládu odpověděl, že prezident “ naznačil, že by mu to vyhovovalo, ale netrval na ní zvlášť ”. Úřednickou vládu údajně odmítli zástupci ČSSD, zatímco Vojtěch Filip (KSČM) tvrdil, že o možnosti úřednické vlády s prezidentem nejednali. Zástupci ODS pak při své schůzce s prezidentem trvali na pověření Miroslavy Němcové sestavením vlády.

V Lánech byli i zástupci Věcí veřejných, podle Víta Bárty se však s prezidentem bavili spíše o “garancích nezávislosti celého vyšetřování, které se dotýká současné vládní a parlamentní krize” či o “obavách VV ze zneužití vojenského zpravodajství v rámci vyšetřování kauzy CASA”.

Samozřejmě nemůžeme hodnotit, co všechno zaznělo za zavřenými dveřmi, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok Martina Kuby je na základě dohledaných informací hodnocen jako pravdivý. Na úvod je třeba uvést, že ač Kuba využívá tuto konkrétní situaci ke kritice ČSSD, sám byl jedním z architektů tohoto stavu, neboť byl jedním z lidí, kteří za ODS dojednávali koalici se sociálními demokraty (.pdf) a měl tak vliv i na obsazení pozice předsedy kontrolního výboru.

Luboš Dvořák, o němž Martin Kuba hovoří, skutečně kandidoval ve volbách do zastupitelstev krajů v roce 2008 za KSČM jako „nezaměstnaný“ právník (kandidátní listina ze serveru volby.cz zde) a po sestavení vlády v jihočeském kraji stranami ODS a ČSSD, o níž přinesl informace například server iDnes.cz, je z usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje (.pdf) také zřejmé, že byl zvolen 1. předsedou kontrolního výboru. Bližší informace o Luboši Dvořákovi jsou dostupné například na stránkách nasipolitici.cz nebo na stránkách kscm.cz.

Co se týče zmiňované výše platu, na základě údajů z nařízení vlády č. 37/2003 o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev a údajů ze serveru mesec.cz, Luboš Dvořák, jako uvolněný zastupitel zvolený za kraj s více než 600 000 obyvateli, měl plat pohybující se kolem 50 000 Kč.

Zákaz použití chemických zbraní byl jako odpověď na zkušenost z první světové války zakomponován do Ženevského protokolu, který byl podepsán již v roce 1925. Na zákaz použití dále navázala Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention) vytvořená v roce 1992, která již směřovala také na zákaz vývoje, výroby a shromažďování s cílem tyto zbraně zničit. Země Summitu G20 se shodly, že v Sýrii byly chemické zbraně použity, což konstituuje porušení mezinárodního práva. Deset ze zemí G20označily režim Bašára Asada za viníka útoku (jmenovitě se jedná o USA, Austrálii, Kanadu, Francii, Itálii, Japonsko, Jižní Koreu, Saúdskou Arábii, Španělsko, Turecko a Británii).

Zmíněná "předchozí doba" nejspíše odkazuje na válku v Iráku, která byla podpořena zprávami o existenci zbraní hromadného ničení v držení režimu Saddáma Husajna. Tato zpráva (Iraq dossier) byla připravena britskou rozvědkou a prezentována premiérem Tony Blairem jako důkaz, na jehož základě koalice v čele s USA provedla útoky na Irák i bez podpory rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil, protože jejich arzenál byl zničen v 90. letechv době sankcí OSN.

Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.

Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.

S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.

Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.

Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.

Ministerstvo vnitra eviduje dvě občanská sdružení odpovídajícího jména: " Svaz mladých komunistů " a " Svaz mladých komunistů Československa ". Vznik prvního jmenovaného předcházel o měsíc druhému občanského hnutí. Jelikož o prvním jmenovaném hnutí a jeho aktivitách nelze dohledat žádné další informace a pravděpodobně tak nevyvíjí žádnou výraznější činnost, Vojtěch Filip pravděpodobně hovoří o Svazu mladých komunistů Československa.

Svaz mladých komunistů Československa je občanským sdružením založeným v roce 2008 v reakci na rozpuštění Komunistického svazu mládeže ministerstvem vnitra. Od Komunistické strany Čech a Moravy se částečně liší ideologickou orientací, SMKČ je například na rozdíl od KSČM členem maoistické Mezinárodní koordinace revolučních stran a organizací, a obecně se projevuje větší radikalitou při kritice současných společenských poměrů.

KSČM se tak například distancovala od letáků SMKČ oslavujících smrt Václava Havla. V následné tiskové zprávě pak se pak předseda Komise mládeže ÚV KSČM distancoval také od některým dalších akcí SMKČ. V neposlední řadě pak v tiskové zprávě vydané nedlouho po vzniku dvou komunistických mládežnických svazů Vojtěch Filip uvádí, že " není vhodné, aby práci výše uvedených sdružení zastřešoval někdo z funkcionářů KSČM, navíc opakuji, že jsem nedal žádný souhlas k tomu, aby se mou osobou některá z organizací zaštiťovala. " Člen ÚV KSČM Ludvík Šulda v nedávném rozhovoru dodává: " Ve své každodenní činnosti a výstupech se SMKČ dlouhodobě negativně a ostře kriticky vyhrazuje vůči politice KSČM a vůči závěrům a usnesením jejich nejvyšších orgánů včetně VIII. sjezdu KSČM. Na základě rozhodnutí VV ÚV KSČM byli členové KSČM, pracující v této organizaci, vyzváni oficiálním dopisem k tomu, aby respektovali program a usnesení strany a následně bylo těmto členům doporučeno, aby ve svém politickém angažování více využili struktur krajských komisí mládeže KSČM před aktivitami v SMKČ."

Ačkoliv jsou tyto subjekty organizačně odděleny a jejich názory na některé otázky se liší, je zde patrná personální provázanost. Například předseda Svazu mladých komunistů Československa Lukáš Kollarčík kandidoval za KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010, a to ve Zlínském kraji ze třetího místa.

Vztah těchto dvou subjektů tak lze označit za ambivalentní. Především z důvodu neexistence formálních či oficiálních vazeb mezi KSČM a SMKČ však hodnotíme výrok Vojtěcha Filipa jako pravdivý.

Výrok Elišky Wagnerové ohledně evropského trendu zužování institutu parlamentní imunity hodnotíme podle dohledaných informací ze zpravodajských článků jako pravdivý, ačkoliv konkrétně oficiální stránky i dokumenty Parlamentu Spojeného království (Parliamentary Privileges: Current Issues (.pdf) a Parliamentary Privilege: Cm 8318 (.pdf)) mluví o připravovaných krocích týkajících se imunity svých členů především v souvislosti s jejich objasňováním, nikoliv zužováním.

Pro lepší pochopení situace je nutné připomenout, jak blíže uvádí například srovnávací studie (.pdf) Parlamentního institutu, že poslanecká imunita se dělí na dva druhy – na garanci „neodpovědnosti“ za svobodu projevu a hlasování na půdě parlamentu (tzv. indemita) a na garanci „nestíhatelnosti“ při provádění některých úkonů v právním řízení. V zemích Evropské Unie je indemita chápána podobně, naopak druhá část imunity je vykládána jednotlivými státy rozličněji.

Co se týče evropského trendu omezení imunity, tak například v roce 2009 italský ústavní soud zrušil zákon o imunitě čtyř nejvyšších představitelů státu (informuje server ceskenoviny.cz) a od září 2012 si poslanci na Slovensku zrušili trestněprávní imunitu (více na serveru aktualne.cz). V první polovině tohoto roku si také čeští poslanci, senátoři a ústavní soudci zrušili doživotní imunitu (blíže na serveru ihned.cz). Dle serveru Euroskop.cz je omezení imunity také aktuálním tématem v Polsku, kde chce premiér zamezit dalšímu zneužívání imunity polskými politiky, a to především při páchání dopravních přestupků.

Již zmiňované Spojené království se otázkou omezení imunity začalo intenzivněji zabývat od roku 2009, kdy byli čtyři členové parlamentu, dle oficiálních dokumentů království, obviněni z finančních podvodů. Oficiální zpráva (.pdf) z června 2013 ohledně imunity britských poslanců navazuje na zprávu z roku 1999, podobně ale jako studie (.pdf) věnována britskému parlamentu z roku 2012, má pouze formu informativní či doporučující s cílem (na straně 2) především objasnit stávající situaci.

Více se tématu porovnávání jednotlivých zemí Evropské unie na základě poskytování poslaneckých imunit zabývaly například Poslanecký institut nebo servery aktualne.cz a ceskenoviny.cz.

Výrok místopředsedkyně TOP 09 je hodnocen jako pravdivý, neboť korektně pojmenovává situaci z volebního období 2002-2006.

Posledními 2 předsedy vlády, kteří byli ze sociální demokracie, byli skutečně Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Jejich vlády fungovaly v rámci volebního období 2002 - 2006 v koalici s KDU-ČSL a Unií svobody.

Helena Langšádlová zmiňuje také v negativní konotaci "situaci, která byla s vládami spojena". Připomeňme tedy specifika u obou zmíněných vlád. Je pravda, že u obou vlád bylo přítomno několik kauz, které obě vlády poškozovaly.

Stanislav Gross sám musel rezignovat na pozici premiéra poté, co nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kde získal finance na svůj byt. Navíc nejasnosti provázely také podnikání jeho manželky. Při hlasování o nedůvěře vládě Grosse se kabinet udržel pouze tak, že jej podrželi opoziční komunisté. Ti se zdrželi hlasování a zachránili tak Grosse, nicméně nakonec premiér rezignoval.

Vláda Jiřího Paroubka navázala na kabinet Stanislava Grosse. Některé kauzy z této doby také ovlivňovaly vládu/vládní koalici - např. Unipetrol, Biolíh nebo Ghanské kakao. Nicméně Jiří Paroubek dovedl vládu až k řádným volbám a podařilo se mu vytáhnout preference ČSSD až nad 30 % ve volbách v roce 2006. Zajímavost u tohoto kabinetu bylo také to, že premiér Paroubek a ČSSD v poslanecké sněmovně u některých zákonu fakticky obcházel koaliční partnery a prohlasovával legislativu s KSČM - dohromady měli 111 hlasů. Konkrétně šlo např. o zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích.

Na závěr je třeba připomenout, že součástí těchto vlád byla také KDU-ČSL. Obě tyto vlády získaly důvěru i díky hlasu současného 1. místopředsedy TOP 09 a ministra financí, Miroslava Kalouska.

Strana AKEL byla součástí dvou volebních období mezi lety 2003-2007 a 2008-2012.

Výrok hodnotíme na základě údajů databáze Parties and Party Elections in Europe, která mapuje volební výsledky parlamentních voleb a podává další informace o politických stranách od roku 1945. Podle této databáze byla strana AKEL (Pokroková strana pracujícího lidu) součástí vládní koalice v letech 2003 - 2007 a v letech 2008 - 2012 (pomineme-li její účast ve vládách v letech 1978-1983 a 1983-1988). Hodnotíme proto výrok jako nepravdivý.