Výrok hodnotíme jako pravdivý. Karolína Peake byla v roce 2010 zvolena členkou Poslanecké sněmovny kde do roku 2011 předsedala Ústavně právnímu výboru. Od roku 2011 působila po rezignaci Radka Johna na pozici místopředsedkyně vlády ČR v rámci níž potom do roku 2012 předsedala její Legislativní radě. Na základě výše uvedených skutečností tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací z médií.

Vzhledem k jeho obecnému vyznění však upozorňujeme na skutečnost, že naše odůvodnění je částečně selektivní, neboť lze najít mnoho událostí spojených s ODS, jež byly veřejností vnímány problematicky. Vybíráme tedy namátkou několik kauz, jež byly významně reflektovány v médiích a měly značný dopad na veřejné mínění.

1. Kauza kolem bývalé ředitelky kabinetu premiéra Petra Nečase Jany Nagyové.

2. Kauza ProMoPro spojená s ministrem obrany ve vládě Petra Nečase Alexandrem Vondrou.

3. Kauza Státního fondu životního prostředí spojená s Pavlem Drobilem, tehdejším místopředsedou ODS a ministrem životního prostředí ve vládě Petra Nečase.

V roce 1999 sice byla předložena novela Ústavy ČR, která měla mj. zavést povinnost (.doc, čl. I, b. 13) pověřit sestavením vlády vítěze voleb: "Prezident republiky po vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny požádá představitele politické strany, která získala nejvíce mandátů, aby mu do třiceti dnů navrhl složení vlády." Tento návrh byl schválen Poslaneckou sněmovnou, zamítl jej však Senát, který nemůže být při projednávání ústavních zákonů přehlasován.

Předkladatelem byla skupina poslanců - Ivan Langer, Petra Buzková, Eva Dundáčková, Zdeněk Jičínský, Jitka Kupčová a Jan Zahradil, nikoli přímo Miloš Zeman a Václav Klaus. Ani v záznamech z jednání sněmovny, ani v dobových textech médií jsme nenašli vyjádření Miloše Zemana či Václava Klause, které by ilustrovalo jejich pozici k tomuto návrhu. Ani text opoziční smlouvy a jejích dodatků, přestože je zdůrazněno " právo té z těchto stran [ODS či ČSSD] , která zvítězila ve volbách, sestavit vládu", nezmiňují změnu pravomocí prezidenta.

Lze jen těžko předpokládat, že by o návrhu špičky největších stran nevěděly, ale vzhledem k absenci vyjádření, na kterém by se jejich postoj dal doložit, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Na řadu potíží v navrhovaném zákoně poukázala Transparency International v otevřeném dopise (pdf.) premiéru Nečasovi: “ V oblasti odměňování (Hlava VII. návrhu zákona) zaznamenává návrh regulace zcela nekoncepční přístup, kdy se namísto stanovení stabilizačních prvků spočívajících ve zvýšení nárokové složky platu na úkor nenárokové pouští cestou zcela nestandardní, tj. podpory smluvních platů.“ K depolitizaci se dále text vyjadřuje: “ Návrh zákona nestanovuje hranici mezi politicky obsazovanými pozicemi a úředníky a na institucionální řešení odpolitizování veřejné správy rezignuje sporným „stanovením maximálně možné právní ochrany úředníků.“

Zákon kritizovaly nejen neziskové organizace ale i opozice a tehdejší vicepremiérka Karolína Peake.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož prvky přímé demokracie (přímou volbu prezidenta, hejtmanů, starostů) jsou dlouhodobou vizí strany, nicméně jejich poslední program se k této problematice nevyjadřuje.

Ve volebním programu pro volby do PS PČR 2006 uvádí v olební desatero Strany zdravého rozumu pod prvním bodem požadavek zavedení přímé volby prezidenta, hejtmanů a starostů a dále zrušení Senátu, který má být v systému přímé demokracie zbytečný.

Ve volebním programu pro volby do PS PČR 2010 vyjadřuje podporu přímé demokracie v bodech IV. a V.

Volební program pro volby do PS PČR 2013 s názvem Spravedlnost - rozum - cit se k přímé demokracii v žádném z bodů nevyjadřuje.

Lze tedy konstatovat, že se prvky přímé demokracie v programu strany Suverenita - Strana zdravého rozumu sice dlouhodobě vyskytují, nicméně v posledním programu, který je velmi stručný, se nevyskytuje.

Výrok hodnotím jako pravdivý na základě statistiky ČSÚ, kde je konkrétně uvedeno, že za rok 2012 bylo 80,8% českého exportu do zemí EU.

K tvrzení Miroslava Kalouska se nám nepodařilo dohledat žádné relevantní informace a proto ho hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme na základně dostupných informací jako nepravdivý.

Dle německého insolvenčního řádu se nabízí v případě úpadku právnické osoby víceméně dvě hlavní možnosti, jak se s nastalou situací vyrovnat a těmi jsou zákonná likvidace a reorganizace. Obě možnosti jsou přitom realizovány v rámci insolvenčního řízení. Možnost reorganizace podniku v rámci insolvenčního řízení je v německém insolvenčním řádu zavedena od roku 1991.

Dle §22 odst. 1 německého insolvenčního řádu (odkaz v německém jazyce, .pdf) se předpokládá, že činnost podniku bude pokračovat. V rámci insolvenčního řízení pak může podnik přistoupit k reorganizaci. Zároveň podnik, u kterého bylo zahájeno insolvenční řízení a pokračuje v činnosti je zvýhodněn tím, že mzdu zaměstnancům, včetně vedlejších mzdových nákladů, vyplácí po dobu třech měsíců úřad práce na základě §183 SGB (třetí kniha Sociálního zákona podporující pracovní místa, odkaz v německém jazyce) . Tato finační podpora v úpadku je však vyplácena zpětně a pouze pokud je podnik schopen ji předfinancovat a existuje-li pozitivní prognóza pokračování činnosti podniku.

Úpadek v ČR je upraven Insolvenčním zákonem neboli zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení. Způsoby řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení jsou pak dle §4 následující:

a. konkurs b. reorganizace c. oddlužení d. zvláštní způsoby, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů

Dle Insolvenčního zákona je také možné, aby insolvenční správce dle §41 uzavíral smlouvy o úvěry a smlouvy obdobné, jakož i smlouvy na dodávku energií a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv, což má umožnit pokračování činnosti podniku.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý především kvůli dezinterpretaci postupu po "bankrotu" v České republice. Není ani zcela jasně možné určit, jestli má Vladimír Stehlík formulací "ta banko jim pomůže, dá jim půlroku na to, aby se zvedli a začnou znova" na mysli reorganizaci a pokračování podniku, ale dá se to tak vyložit. Nicméně jediná možnost v ČR jistě není "být zavřen"-

Průzkumy potvrzují, že lidé jsou znechucení politikou. Nedá se však říci, že zemi řídili dosud stejní lidé a stejné strany. Ve vládách se stran i premiérůvystřídalo více než deset.

Podle výzkumu agentury STEM nebylo loni s politikou spokojeno 92 % obyvatel. Znechucení politikou bylo uváděno jako nejčastější důvod, proč lidé nevědí, kterou stranu by volili, nebo proč by nevolili žádnou.

Za posledních 23 let se na vládních koalicích podílely strany: Občanské fórum, ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA, US, US-DEU, ČSSD, SZ, TOP 09, VV a LIDEM. Vládu nepřímo podporovala i KSČM, když se zdržela hlasování o důvěře Fischerovy vlády a nedůvěře Grossovy vlády. Komunisté navíc dali důvěru současné vládě Jiřího Rusnoka.

Strany, které vlády podporovaly, pokrývají velkou část politického spektra, a nedají se proto označit za „vlastně stejné“.

Miroslav Kalousek začal svou politickou kariéru v roce 1984 v Československé straně lidové, která se po sametové revoluci přejmenovala na KDU-ČSL. Z této strany vystoupil v roce 2009, kdy také spolu s Karlem Schwarzenbergem založil stranu TOP 09. Nikdy tedy nebyl členem ODS.

Miroslava Němcová správně uvádí, že Vlastimil Rampula nikdy nebyl členem ODS. Rampula byl v letech 2007-2012 pražský vrchní státní zástupce. Z funkce jej v listopadu 2011 odvolal tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Zdůvodnil to pochybeními v řadě korupčních kauz. Rampula poté podal proti svému odvolání rozklad a rozhodnutím soudu se v únoru 2012 do své funkce vrátil. Nakonec rezignoval v červnu 2012 a v srpnu 2012 pražské vrchní státní zastupitelství definitivně opustil.