Na základě profilu poslance Kováčika na webu Poslanecké sněmovny ČR hodotíme výrok jako pravdivý. Jak se zde můžeme dočíst, Pavel Kováčik je poslanec od 1.6.1996 a byl znovu zvolen již čtyřikrát.

Posuzování kvality je často velmi subjektivní, skutečností ovšem je, že nově zvolení ústavní soudci, o nichž Milan Štech hovoří, konkrétně tedy o Miladě Tomkové, Vladimíru Sládečkovi, Janu Filipovi a Jaroslavu Fenykovi, jsou mnohými kompetentními osobami považováni za uznávané odborníky. Jak uvádí zpravodajský server idnes.cz, tři noví soudci jsou také dlouhodobými profesory na českých vysokých školách:

Vladimír Sládeček je od roku 1991 profesorem na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Jan Filip je také profesorem a od roku 1995 vedoucím katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jaroslav Fenyk ve svém životopisu na stránkách vlastní advokátní kanceláře také uvádí, že od roku 1997 působí jako vysokoškolský profesor, a to na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze, Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, Fakultě práva Panevropské vysoké školy v Bratislavě a na maďarské Univerzitě Miskolc.

Co se týče renomé jednotlivých nových soudců, tak pozitivně se o jejich kvalitách vyjadřuje například Eliška Wágnerová, česká senátorka, právnička, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu a bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu. Na základě informací ze zpravodajského serveru Aktuálně.cz například hovoří o Miladě Tomkové a Jaroslavovi Fenykovi jako o "osobnostech mezi soudci". O celkové vysoké kvalitě navržených kandidátů ucházejících se o post ústavních soudců se vyjadřuje také na své internetové stránce.

Stručné představení kvalit nových zvolených ústavních soudců přináší na svých stránkách Česká televize. Vedle jejich krátkých profesních životopisů se ke kandidátům i na těchto stránkách kladně vyjadřuje řada osobností – například ministr spravedlnosti Pavel Blažek označil Jana Filipa za jednoho z nejlepších expertů na ústavní právo v Česku, dle Jana Wintra z Právnické fakulty Univerzity Karlovy je zase například Vladimír Sládeček považován za "kapacitu v oblasti správního práva".

Na základě výše nalezených informací o nových ústavních soudcích tak považujeme výrok Milana Štěcha za pravdivý.

Výrok Bohuslava Sobotky je hodnocen na základě dohledaných informací o nezaměstnanosti v jednotlivých okresech hodnocen jako pravdivý.

Rok/Okres20092012Hodonín/Bruntál (v roce 2009 a 2012 byl 1 z těchto okresů mezi třemi nejvíce zasaženými nezaměstaností)15,9%18%Jeseník16,9%16,4%Most16,4%16%Praha-východ3,4%3,6%Praha-západ4,0%4,4%Mladá Boleslav4,7%5,1% Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší nezaměstnaností (srovnání v letech 2009 a 2012 mezi 3 okresy nejvíce a nejméně zasaženými nezaměstnaností) 13,5%14,4%

Přehled míry nezaměstnanosti podle okresů k 31.12.2012 (.xlsx) podle dat MPSV skutečně vykazuje značené rozdíly mezi jednotlivými okresy. K okresům s nejvyšší mírou nezaměstnanosti patří tradičně Bruntál (18,0%), Jeseník (16,4%) nebo Most (16,0%). Naopak nejnižší nezaměstnanost vykazuje Praha-východ (3,6%), Praha-západ (4,4%), Mladá Boleslav (5,1%). Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší hodnotou je 14,4 procentních bodů.

Abychom ukázali, jestli rozdíly rostou, porovnáme aktuální stav s daty ke konci roku 2009 (.xls), kdy byla nejvyšší nezaměstnanost vykázána v okresech Jeseník (16,9%), Most (16,4%) a Hodonín (15,9%), nejnižší pak opět Praha-východ (3,4%), Praha-západ (4,0%) a Mladá Boleslav (4,7%), rozdíl 13,5 procentního bodu.

Dá se tedy říci, že nerovnost mezi regiony se zvyšuje.

Pro srovnání jsme nevyužili poslední dostupná čísla za leden 2013, protože MPSV kvůli změně metodiky již neuvádí ukazatel Míra nezaměstnanosti jako dosud, ale tzv. Podíl nezaměstnaných na obyvatelstvu. Jednotlivé ukazatele se můžou poměrně značně lišit, viz například údaje za Bruntál ke konci roku 2012, kdy rozdíl činí 4,9 procentního bodu.

Aktuální studie OECD Education at a Glance 2012 (.pdf) přináší srovnání 34 členských zemí OECD a některých dalších nečlenských států v oblasti vzdělávání. Studie zahrnuje celkem dvacet jedna z dvaceti sedmi členských států EU. Data srovnání věku učitelů pochází z r. 2010.

Ze souboru dat (.xls, záložka Data C_D5.1) této studie vyplývá, že v oblasti sekundárního vzdělávání má Česká republika pátý nejstarší učitelský sbor ze srovnávaných zemí. V sektoru primárního vzdělávání má pak ČR dle této studie (.xls, záložka Data C_D5.3) druhý nejstarší pedagogický sbor ze srovnávaných zemí.

Protože studie poskytuje data pouze o procentuálním zastoupení učitelů v daném věku na určitém stupni, nelze tyto data spojit a vytvořit "celkový žebříček". Studie také nezahrnuje všechny členské země EU. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

S žádostí o poskytnutí podkladů, ze kterých Petr Fiala vycházel jsme se obrátili na ministerstvo.

Leoš Heger je ministrem zdravotnictví od 13. července 2010. Zmiňovaná kontrola (.pdf) NKÚ se týkala období let 2006 až 2011, nicméně s věcnými přesahy před i za toto období. Fakticky byla kontrola ukončena v říjnu 2012 (str. 1). To znamená, že kontrolované období se z větší části nekryje s funkčním obdobím ministra Hegera.

Na druhou stranu, pokud kontrola dochází k závěru, že ministerstvo zdravotnictví "nemá ujasněnou koncepci v otázkách postavení, počtu a vybavení fakultních nemocnic," a že "stávající způsob financování nákupu, obnovy či modernizace zdravotnické techniky z Programu nezaručuje hospodárné, efektivní a účelné vynakládání peněžních prostředků," (str. 9) odkazuje tímto na celé kontrolované období, které zahrnuje i rok 2011.

Podle dohledaných informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera o odkládání účinnosti služebního zákona jako pravdivý.

Jedná se o zákon č. 218/2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) ze dne 26. dubna 2002.

Podle Transparency International(.pdf, strana 12)"uvedená norma ovšem do dnešního dne nenabyla plně účinnosti a vztah státních zaměstnanců a státu se nadále řídí zákoníkem práce. Česká republiky je tak de facto jedinou zemí EU, která nemá postavení státních úředníků upraveno zvláštním zákonem."

Podle Aktuálně.cz byla účinnost služebního zákona, který byl přijat již za Zemanovy vlády, odsunuta za Špidlovy vlády v roce 2003. Dále byla účinnost posunuta za vlády Mirka Topolánka a to na dvakrát - poprvé na roky 2009 - 2011, poté znovu až na léta 2014 - 2015. Současná vláda Petra Nečase odložila účinnost služebního zákona na léta 2017 - 2018.

Výrok Milana Štěcha hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo nalézt dokument s daným bodem 9), který by potvrdil toto tvrzení.

V rámci ověřování tohoto výroku jsme důkladně prošli webové stránky Ministerstva práce a sociálních věcí, informační stránky sociální reformy, stránky České spořitelny či informační stránky sKarty. Zmíněný text se "všeobecnými informacemi" nepředstavovala ani důvodová zpráva k Návrhu zákona ve vztahu ke kartě sociálních systému (.doc) či Podmínky České spořitelny, a. s., pro vydání a používání sKarty (.pdf).

Jelikož námi tento dokument s daným bodem 9) nebyl nalezen, nemůžeme tvrzení Milana Štěcha označit jako nepravdivé, avšak zároveň nemůžeme potvrdit ani jeho pravdivost.

Zmíněné dohody o zvýšení podílu využívání energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020 bylo dosaženo za vlády Mirka Topolánka na summitu EU v březnu roku 2007. Výsledkem této dohody je Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES (.pdf), která pro Českou republiku stanovuje cílovou hodnotu podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v roce 2020 ve výši 13 %. (Příloha I. uvedené Směrnice)

V následujícím odkaze (Zdroj: Směrnice 2009/28/ES) jsou zobrazeny dva grafy ilustrující "mírnost" či "tvrdost" závazku pro ČR vzhledem k ostatním zemím.

Z obou grafů vyplývá, že závazek zvýšení podílu využívání energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020 pro ČR je vzhledem k ostatním zemím skutečně "mírný". Jak požadavky na celkový podíl těchto zdrojů (zmíněných 13 %), kde je ČR na 24 místě z 27 zemí, tak i požadavek na jejich navýšení oproti stavu z roku 2005 (6,9 %), kde se ČR nachází na 25 místě z 27 zemí, totiž řadí naši republiku mezi země, na které jsou vztaženy nejnižší nároky.

Výrok hodnotíme na základě meziročního srovnání nezaměstnanosti ke konci roku 2012 v zemích EU podle Eurostatu.

Z 27 členských zemí v 7 zemích meziročně nezaměstnanost klesla (vyjádřeno v procentních bodech): Dánsko-0,1Německo-0,4Estonsko-2,3Lotyšsko-1,2Litva-2,0Rumunsko-0,4Finsko-0,1

V Maďarsku a na Maltě zůstala míra nezaměstnanosti meziročně stejná.

Pro úplnost dodáváme, že data Eurostatu nejsou úplná o údaje 3 zemí, a to Řecka, Rakouska a Spojeného království.

Celkově se tedy v 1/3 zemí Evropské unie nezaměstnanost nezvyšuje (tj. meziročně se snížila nebo zůstala konstatní), o třech zemích nejsou dostupné aktuální údaje. Na základě těchto údajů tedy nelze tvrdit, že by se "nezaměstnanost zvyšovala všude", a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Karolína Peake má zřejmě na mysli rozhodnutí (.pdf) Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2004, týkající se zveřejnění smlouvy o dílo - stavbu dálnice D47. Pro upřesnění podotýkáme, že celý výrok se týká smluv, v rámci kterých se čerpají veřejné finance.

V daném rozhodnutí najdeme pasáže, které potvrzují slova Karolíny Peake: 1. Za obchodní tajemství je možné podle § 17 odst. 1 obchodního zákoníku považovat jen skutečnosti. Skutečností je podle něj jednotlivý určitý fakt, který existuje vdaném okamžiku a je objektivně popsatelný, tj. nelze jej subjektivně vykládat jinak. Skutečností je tak např. fakt, že strany uzavřely písemnou smlouvu, ale skutečností již nemůže být tato smlouva jako celek. Smlouva tedy opravdu nemůže být jako celek považována za obchodní tajemství. Je třeba však mírně upřesnit povinnost zveřejnění - taková smlouva musí být zveřejněna v případě, že je o její zveřejnění požádáno. Povinné automatické zveřejňování smluv v našem právním řádu není zavedeno, je obsaženo v dosud neprojednaném návrhu (.pdf) poslance Farského.