Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nebylo zastaveno vyplácení odměn a k jejich vracení docházelo postupně později.

Vyplácení odměn (a jejich zvýšení) v řádu desetitisíců pro radní kraje, kteří byli členy dozorčích rad některých krajských firem (např. Krajská nemocnice Liberec), vzbudilo negativní ohlas i reakci opozice. 24. listopadu 2011 bylo přislíbeno navrácení odměn, přesto ještě 12. prosince 2011 Pavel Petráček svou odměnu nevrátil. 11. června 2012 do situace zasáhla také Policie ČR a mj. obvinila i primátorku Liberce Martinu Rosenbergovou.

Čeká se tedy na to, zda obvinění porušili povinnosti při správě cizího majetku.

Pro doplnění: Ne všichni radní pobírali odměny.

Podle informací z databáze veřejných zakázek a Správy železniční dopravní cesty skutečně nebyly zadány další podobně velké zakázky.

Ministr Dobeš mluví o dvou velkých zakázkách: o modernizaci trati Plzeň - Rokycany, jejíž cena měla přesáhnout 7,5 mld. korun, podala zprávu např. Česká televize. "Průtah Plzní" patrně odkazuje na stavbu Průjezd uzlem Plzeň dle veřejné zakázky z dubna 2011, jejíž cena pro Správu železniční dopravní cesty (SŽDC) přesáhla 1 mld. korun (smlouva se spol. Skanska a.s. zde, .pdf).

V období, kdy SŽDC vedl pan Habarta, došlo k uzavření smluv v dalších zakázkách, např. u stavby GSM-R v úseku Ostrava - státní hranice SR a Přerov - Česká Třebová, jejíž cena podle smlouvy (.pdf) se společností Kapsch s.r.o. překročí půl miliardy korun.

Dobeš podle našich informací jmenoval všechny zakázky, jejichž cena dosahuje minimálně jedné miliardy korun, což se zdá být jeho hranice pro "velké zakázky". Pokud tuto hranici akceptujeme, můžeme výrok považovat za pravdivý.

Tento výrok je nepravdivý, neboť neodpovídá reálným výdajům Pardubického kraje. V případě úhrady poplatků za rok 2009 Zedník uvádí dokonce dvojnásobnou částku.

V přílohách (.zip - příloha č. 7, list 24) závěrečného účtu rozpočtu Pardubického kraje za rok 2009 činily celkové výdaje za regulační poplatky ve zdravotnictví 30 654 550 Kč. V roce 2010 (.zip - příloha č. 10, list 24) pak byla závěrečná suma celkem 20 068 429 Kč.

Pro doplnění: Původní schválená částka pro rok 2010 byla pouze 17 mil. Kč. Zastupitelé Pardubického kraje navíc rozhodli, že již od 2. června 2010 nebudou jako první v ČR hradit regulační poplatky ve zdravotnictví z krajských financí.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Není zcela jasné o jakém nárůstu o 4 miliony kilometrů pan Petr Tupec mluví. Pokud má na mysli nárůst oproti r. 2011, tak má pan Tupec pravdu. V r. 2011 činil rozsah dopravní obslužnosti autobusové dopravy 13,9 milionů kilometrů a pro r. 2012 bylo schváleno již celých 18 milionů kilometrů. Rozdíl tedy činí 4,1 milionu kilometrů.

Regionální doprava v Pardubickém kraji je realizována tarifem IREDO, který je zajišťován společností OREDO s.r.o.. Společnost OREDO byla založena r. 2003 Královéhradeckým krajem. Pardubický kraj pak do společnosti vstoupil v r. 2011 a je polovičním vlastníkem.

Rozsudek nic takového nepotvrzuje.

Obvodní soud na Praze 5 v odůvodnění rozsudku (.pdf) cituje nahrávky, na kterých Kristýna Kočí zmiňuje svou spolupráci s představiteli koaličních stran (na str. 13-15), stejně jako "částku, poslanou Kalouskem". Soud konstatuje, že tyto výroky lze stěží výkládat jinak, než jako " informování o svých plánech na rozštěpení Věcí veřejných za spolupráce představitelů dalších koaličních stran ".

Soud však nepotvrzuje, že na těchto nahrávkách poslankyně Kočí hovoří pravdu. Naopak důvěryhodnost její výpovědi, stejně jako jejích prohlášení mimo soudní řízení, zpochybňuje. Kočí sama tvrdí, že si na nahrávkách vymýšlela, neboť věděla, že je nahrávána. To sice soud považuje za zcela nevěrohodné, na druhou stranu se soudu zdá pravděpodobné, že na nahrávkách " přeháněla či zveličovala svou úlohu a takříkajíc se předváděla " (str. 14 rozsudku).

Odůvodění rozsudku tedy sice nevylučuje, ale rozhodně nepotvrzuje to, že koaliční partneři VV usilovali o rozštěpení strany skrze rebelující poslance natož pak, že šlo o Bártou zmiňovanou "dražbu poslanců". Výrok poslance Bárty je tedy nepravdivý.

Výrok poslance Filipa je nepravdivý, jím zmíněná výše daně neodpovídá realitě roku 2008.

Předseda KSČM Filip se mýlí, když tvrdí, že sazba daně z příjmu právnických osob byla v roce 2008 ve výši 24 %. Její skutečná výše byla v tomto roce nastavena na 21 %. Výše, kterou uvádí Filip, platila předchozí 2 roky. (zdroje - 1; 2; 3)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože návrh perspektivy ze strany Komise je v projednávání již od června 2011 a samotná jednání probíhají od října téhož roku.

Soubor návrhů týkajících se finanční perspektivy pro období 2014-2020 Komise zveřejnila 29. června 2011 (viz (.pdf): COM(2011)500, COM(2011)403, COM(2011)398 a COM(2011)510). K prohloubení jednání pak došlo v říjnu 2011 a podle odhadů potrvají až do října roku 2012, kdy pravděpodobně dojde k přesunu vyjednávání na půdu Evropské rady. Podle euroskop.cz by k politické dohodě na úrovni Rady mělo dojít už v polovině tohoto roku pod vedením Dánska a na konci roku 2012 se během kyperského předsednictví počítá s uzavřením meziinstitucionální dohody. Celý proces by měl být uzavřen v roce 2013. V každém případě tato data neodpovídají výroku pana Zahradila.

(Odpověď na komentář Lubomíra Zaorálka: "Já jenom ale musím říci, že jsem jednal s komisařem pro konkurenceschopnost nedávno, který mě upozornil na to, že česká pozice, která tlačí na snížení rozsahu toho rozpočtu, nebude mít za důsledek snížení zemědělské politiky, ale naopak snížení rozsahu kohezních fondů.")

Ústava České republiky v části Ústavní soud článek 84 bod 2 doslova uvádí, že "soudce Ústavního soudu jmenuje Prezident republiky se souhlasem Senátu." V době 1. prezidentského mandátu prezidenta Václava Klause došlo k situaci, kdy jím navržený kandidát (Aleš Pejchal) byl Senátem PČR odmítnut (zbylí 2 kandidáti byli senátem potvrzeni) a a prezident Klaus jej následně opakovaně senátu navrhnul jako soudce Ústavního soudu (napodruhé byl Aleš Pejchal odmítnut také) - tento krok částečně popsaly 8. srpna 2003 také Hospodářské noviny. Prezident Klaus tento postup již znovu neopakoval, tudíž je výrok předsedy poslaneckého klubu TOP09 a STAN nepravdivý.

U jiných navrhovaných soudců Ústavního soudu ČR, které senát odmítl do funkcí potvrdit, již prezident Klaus pokus o nové jmenování neozpakoval, což opět staví výrok poslance Gazdíka do nepravdivé roviny. Navrženými a zamítnutými kandidáty byli: V. Balaš, V. Pavlíček a K. Veselá - Samková, což dokládá dokument o průběhu jednání Senátu ČR v rámci 9. schůze ve 4. funkčním období (bod 1). Posledním odmítnutým kandidátem (mimo aktuálně odmítnutého kandidáta Sváčka) na soudce Ústavního soudu ČR byl Milan Galvas, jenž byl senátem zamítnut 8. dubna 2004.

Tento výrok je pravdivý, ústava skutečně prezidentovi nestanovuje žádné podmínky.

Prezidentskou milost zakládá Hlava III. Ústavy ČR ve článku 62. písmeno g). Žádné náležitosti nejsou dále uvedeny. Tento institut dále upravuje trestní řád ČR v Hlavě XXIII, kde se zavádí tzv. řízení o udělení milosti. Ani zde ale není uveden žádný požadavek odůvodnění. Určitou úpravu provedl prezident Havel "rozhodnutím prezidenta republiky č. 33 ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti" na ministra spravedlnosti, který měl rozhodovat, jaké žádosti jdou odůvodněné a takové pak se svým doporučením předávat prezidentovi. Blíže se k této praxi lze dočíst na stránkách deníku epravo. Toto rozhodnutí však bylo, rozhodnutím prezidenta Klause ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, zrušeno, a dále žádosti o milost zpracovává Kancelář prezidenta republiky. Platné normy lze nalézt také na stránkách Hradu.

Institut milosti hlavy státu skutečně existuje v mnoha státech, tento výrok je pravdivý.

Určitý reprezentativní výčet zemí lze nalézt na anglické Wikipedii. Milost může udílet hlava státu např. Ruska (článek 89 ústavy), Spojených států amerických (Hlava II. článek 2. odstavec 1.), Řecka (.pdf) (Hlava III. článek 49.) nebo Iránu (článek 110 ústavy). Liší se však v proceduře nutné k jejich udělení. Hlava státu může udělovat milosti bez dalších omezení, může dbát na doporučení komisí k tomuto účelu zřízených případně ministra spravedlnosti, může vyžadovat kontrasignaci. V některých zemích, např. Kanadě, milosti může udílet jak generální guvernér, tak komise zřízená pro udělování milostí. Ve Švýcarsku milosti, v případě menších provinění, uděluje federální parlament (článek 173 ústavy).

Najít nějakou jinou srovnatelnou demokracii, kde by byl stejný právní i faktický stav prezidentských milostí, tzn. kde by prezident měl pravomoc jak agraciace (odpuštění části nebo zbytku pravomocně uděleného trestu), abolice (nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení) tak i rehabilitace (zahlazení následků odsouzení, tedy považování osoby za bezúhonnou) bez výjimky pro jakékoliv trestní řízení, dále neměl povinnost své rozhodnutí odůvodňovat, nebyl ze své funkce komukoliv odpovědný, jeho rozhodnutí nebylo kýmkoliv přezkoumatelné, nemusel ho s kýmkoliv konzultovat a počet milostí se pohyboval v řádu desítek ročně, nejednalo by se tedy o zcela výjimečně udělené milosti pro několik jednotlivců za volební období, je však téměř vyloučeno.