Výrok hodnotíme jako závadějící. V rámci zemí ležících mimo eurozónu je ale ČR až na čtvrtém místě "nejbohatších" zemí, před ní se umístilo Dánsko, Velká Británie a Švédsko. Jan Zahradil zmiňuje konkrétní příklady Maďarska a Polska, v postavení vůči nim nebo obecně vůči zemím, které přistoupily zároveň s nebo později než ČR, jsme podle statistik nejbohatší. Mimo eurozónu však stojí i některé starší státy Evropské unie.

Europoslanec Zahradil, když hovoří o "bohatství ČR", má pravděpodobně na mysli index kupní síly obyvatelstva (PPS) vztažený k HDP země. Pokud bereme do úvahy tento index (ang.), tak je Česká republika podle dat za rok 2010 skutečně na 80% průměru eurozóny. Zmiňované Polsko a Maďarsko se drží na 63%, resp. 65% průměru EU, i v tomto má tedy Zahradil pravdu. Mezi státy eurozóny ovšem v současnosti nespadá Velká Británie, Švédsko a Dánsko. Obě tyto země jsou na tom statisticky lépe než ČR (112%, 123%, resp. 127%). Zahradil tak sice tvrdí pravdu, když srovnává země tzv. bývalého východního bloku (a zároveň země, které prozatím nejsou čistými plátci do rozpočtu Unie), ze kterých je na tom ČR statisticky nejlépe, ovšem mezi státy mimo eurozónu je ČR celkově až na 4. místě.

Index kupní síly obyvatelstva je umělě vytvořená měnová jednotka, která se nejčastěji používá při mezinárodních srovnáních tohoto druhu. Na rozdíl od pouhého srovnávání domácích národních produktů dokáže reflektovat a do jisté míry vyrovnávat rozdíly mezi kupní silou národních měn jednotlivých států.

Pro přehled ještě uvádíme tabulku zemí stojících mimo eurozónu podle jejich indexu kupní síly:

ZeměPPS (% průměru EU) Dánsko127Švédsko 123VB112 ČR80 Maďarsko65Polsko63Litva57Lotyšsko51Rumunsko46Bulharsko44

Kvůli neexistenci statistik sledujících poměr mezi přijatou národní a evropskou legislativou hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Nigel Farage tímto výrokem reaguje na prohlášení bývalého předsedy EP Hanse-Gerta Pötteringa z roku 2009, který prohlásil, že pro běžného občana jsou v 75 % přijatých zákonů zákonodárcem právě poslanci EP, což znamená, že až 75 % legislativy, která se na občana EU vztahuje, je podle jeho slov iniciovaná evropskými orgány.

Vzhledem k tomu, že se bývalý předseda EP neopírá o žádné statistiky, hodnotíme jeho výrok jako neověřitelný. Poměr mezi přijímanou evropskou a národní legislativou se s největší pravděpodobností liší jak podle jednotlivých zemí, tak je proměnlivý i v čase.

Potvrzují to údaje ministerstva financí (MF).

Původní zákon o rozpočtu předpokládal schodek 135 mld. korun. Zpráva (.pdf) MF o výsledcích hospodaření státního rozpočtu za rok 2011 na str. 5 doslova říká:

"Hospodaření státního rozpočtu v roce 2011 skončilo schodkem 142,8 mld. Kč. Tento výsledek je o 7,6 mld. Kč horší, než činila jeho výše daná rozpočtem po změnách".

Poslanec Sobotka zaokrouhlil, ale pravdivě uvedl, že jde o "necelých 8 miliard korun".

Dle informací ze zahraničních médií a oficiálních stránek vlády jednotlivých zemí hodnotíme výrok Farage jako pravdivý.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci. Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy (pozn.: v době, kdy k ratifikaci došlo měla EU pouze 25 členů). Velká část zemí v letech 2004-2006 ratifikaci ústavy podpořila, v některých byla ale odložena. V případě Francie a Nizozemí však byla evropská ústava odmítnuta.

Ve Francii měla být evropská ústava schvalována pomocí referenda, kterého se zúčastnilo téměř 70 % obyvatel. Proti se vyjádřilo 54,67 %, pro návrh hlasovalo 45,33 %. Návrh ústavy tak nebyl přijat, o čemž informovala řada médií (Washingtonpost, BBC, iDNES). Tehdejší prezident Jacque Chirac byl vyzván, aby v souvislosti s vyjádřením občanů přijal důsledky. Následně po referendu podal demisi premiér Jean-Pierre Raffarin a Chirac jmenoval jeho nástupce-Dominiqua de Villepina.

V případě Nizozemí došlo rovněž k ratifikaci referendem, kterého se zúčastnilo 63,3 % občanů. Schválení bylo neúspěšné, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,54 % a pro návrh pouze 38,48 % občanů. Tehdejší vláda se odmítla návrhem dále zabývat a odmítla možnost druhého referenda.

Nigel Farage má ve svém tvrzení pravdu, Francie a Nizozemí skutečně návrh evropské ústavy v roce 2005 odmítly.

Na základě textu Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii a projevu předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye při slavnostním podpisu paktu o rozpočtové kázni hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Premiér Petr Nečas argumentuje, že podpis fiskálního paktu je pro Českou republiku nevýhodný, mimo jiné protože se ČR nebude moci účastnit summitů eurozóny, čímž bude jako budoucí člen eurozóny znevýhodněna. Podobný postoj zastávalo například i Polsko a Švédsko. V textu fiskálního paktu (.pdf) je v rámci článku 12 stanoveno jakým způsoben budou probíhat summity eurozóny (tj. 17 zemí platící eurem) a summity zemí, které podepsaly fiskální pakt (tj. nyní 25 zemí EU bez Velké Británie a ČR). Členské státy EU neplatící eurem přistoupivší zároveň k fiskálnímu paktu budou, jak potvrdil Hermann Van Rompuy při projevu při slavnostním podpisu smlouvy, informovány o jednání na summitech eurozóny. Jelikož však ČR nepřistoupila ke smlouvě o fiskální odpovědnosti, nebude se moci účastnit ani summitů zemí eurozóny se zeměmi, které podepsaly pakt a zároveň nejsou součástí eurozóny.

Výrok poslankyně Semelové je pravdivý, neboť se opírá o konkrétní statistiku ČSSZ.

Česká správa sociálního zabezpečení vydala 25. dubna letošního roku tiskovou zprávu "Počty důchodů, počty důchodců a poplatníků pojistného za 1. čtvrtletí roku 2012". Ve zprávě se uvádí, že: " Průměrná výše starobního důchodu činila k 31. březnu 2012 celkem 10 740 Kč, z toho u mužů 11 908 Kč a u žen 9 750 Kč (jedná se o sólo vyplácené starobní důchody vč. předčasných bez souběhů s pozůstalostním),. Průměrný věk penzistů pobírajících starobní důchod byl v 1. čtvrtletí tohoto roku 68, 5 let - muži 70 let, ženy 67 let." Poslankyně Semelová tak popisuje průměrnou výši důchodů k 31. březnu 2012 zcela přesně, tudíž je její výrok pravdivý.

Byť ke snížení platů poslanců nakonec došlo, výrok Víta Bárty hodnotíme jako zavádějící, neboť skutečnost byla mnohem komplikovanější, než podaná prezentace ve stylu "Věci veřejné řekly, prosadily, dodržely".

1) Vít Bárta mluví o blíže nedefinovaném: "Snížení platů poslanců." 2) V programu Věcí veřejných se nám ale podařilo dohledat pouze tento bod: "Snížení paušálních poslaneckých náhrad na polovinu.." 3) Koaliční smlouva ale obsahuje něco jiného: "Snížíme také platy poslanců a dalších ústavních činitelů o dalších 5 %.. Zároveň poslanecké náhrady, které jsou součástí příjmu, budou podléhatzdanění.

Navrhovatelem novely zákona o platech představitelů státní moci, sněmovní tisk č. 133, byla vláda, jejím zástupcem ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09). Samotné hlasování z hlediska Věcí veřejných vypadalo takto: 18 pro, 4 omluveni, 1 se zdržel (Vít Bárta) a 1 nepřítomen. Nutno dodat, že se nehlasovalo jen o platech poslanců, ale také soudců a státních zástupců. Jak to dopadlo v praxi informovala Česká televize.

Věci veřejné ve svém programu neměly snížení platu poslanců, ale zkrácení poslaneckých náhrad na polovinu. Do koaliční smlouvy ale nic takového neprosadily, v té se objevuje pouze zdanění náhrad. Zdanění není totéž co snížení na polovinu. A naopak se oproti programu VV v koaliční smlouvě objevuje snížení platů o 5%. Kdo jej tam prosadil těžko můžeme z veřejných zdrojů zjistit. A konečně samotné projednávání ve sněmovně nenaznačuje, že by šlo o zákon přímo iniciovaný Věcmi veřejnými.

Tento výrok považujeme za pravdivý.

Dle údajů Eurostatu je Česká republika (s hodnotami okolo 6,7 - 6,8 % v tomto roce) v porovnání s ostatními zeměmi sedmadvacítky skutečně na 5.-6. místě (s ohledem na období vykazování a úplnosti dat).

Pro doplnění kontextu ještě podrobněji vysvětlíme metodiku určování výše nezaměstnanosti, která se liší u různých institucí:

Problematika vykazování míry nezaměstnanosti v zemích Evropské unie naráží na dva druhy metodiky, které jsou používány (k jejich charakteristice viz tento dokument (.pdf, ang.)). Eurostat využívá pro vykazování nezaměstnanosti metodiku tzv. "harmonizované nezaměstnanosti". Ta se ve zkratce značí těmito charakteristikami: nezaměstnaní jsou osoby od 15 do 74 let, které 1) jsou bez práce během referenčního týdne (tj. nepracují ani jednu a více hodin jako zaměstnanec či OSVČ); 2) jsou schopni nastoupit do práce během následujících dvou týdnů; 3) aktivně hledali práci v posledních čtyřech měsících nebo již práci našli a nastoupí do ní až za následující tři měsíce (viz dokument výše).

Ministerstvo práce a sociálních věcí používá pro vykazování míry nezaměstnanosti metodiku tzv. "registrované nezaměstnanosti". Ta pracuje s čísly evidovaných nezaměstnaných na úřadech práce. Dle této metodiky nezaměstnanost v ČR k 31. 3. 2012 dosáhla hodnoty 8,9 % (odkaz MPSV ve formátu zip - údaje obsaženy v dokumentu 1. Zpra0312.rtf).

Příkladem důvodu, proč se údaje ve vykazovaných metodikách liší, je např. fakt, že dle současné legislativní úpravy v ČR (§ 25 odst. 3 písmeno a) Zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (.pdf)) zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání např. výkon činnosti na základě pracovního nebo služebního poměru, pokud měsíční výdělek nepřesáhne polovinu minimální mzdy (avšak ne v době pobírání podpory v nezaměstnanosti). Evropská metodika tyto případy neregistruje.

Bohužel neexistuje jednotná statistika zemí EU, která by zohledňovala metodiku registrované zaměstnanosti. Její nastavení je však dáno odlišnou legislativní úpravou každé země a tedy neumožňuje komparativní využití zcela bez výhrad. Tento fakt byl i důvodem pro zavedení metodiky harmonizované zaměstnanosti užívané Eurostatem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý neboť odpovídá § 257 zákoníku práce. Níže uvádíme konkrétní výňatek ze zákoníku práce (.pdf), ve kterém je uvedeno následující:

"Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. (odstavec 2) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku." (odstavec 3)

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Rozsudek se jednoznačně přiklání k tvrzení Bárty, že šlo o půjčky.

Na str. 22 odůvodnění rozsudku (.pdf) soud uzavírá zcela jasně: " verze obžalovaného Víta Bárty o půjčkách [...] nebyla žádným přesvědčivým způsobem vyvrácena či aspoň zásadně zpochybněna [...] skutková verze obhajoby byla mimo jakoukoli důvodnou pochybnost prokázána, zatímco verze obžaloby byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. "

Soud již v úvodu odůvodnění (str. 5) připouští pouze dvě verze událostí: "verzi o úplatcích" a "verzi o půjčkách". Přiklání se tedy, mj. na základě svědeckých výpovědí, k tomu, že šlo o půjčky. Dodejme, že i tyto půjčky vzhledem k tomu, že z nich plyne neoprávněné obohacení příjemců, soud považuje za úplatky (str. 23). Bártovo tvrzení o tom, že se v rozsudku jasně ukázal charakter půjček, je ovšem pravdivé.