Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.

Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.

Rozsudek Costa v. E.N.E.L.

Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.

Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.

Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.

„Duch“ a cíle smlouvy

Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.

Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.

Závěr

Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku (video, čas 3:28) cituje slova, která údajně pocházejí od německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Velvyslanec Künne se takto skutečně vyjádřil. V listopadovém rozhovoru pro server iDNES.cz odpovídal na dotaz redaktorky o roli Německa a celé Evropy v současných událostech, které se dle ní rychle mění. Künne uvedl, že žádná evropská země podle jeho názoru nemá dostatečně velkou váhu na to, aby na mezinárodní scéně vystupovala samostatně. Proto dle něj musí vystupovat společně jako celek v podobě Evropské unie (EU). V tomto kontextu následně prohlásil: „Pokud se dál budeme schovávat za to, že si potřebujeme symbolicky zachovat zdání státní suverenity, a prosazovat do společných ujednání vlastní banální proklamace, nesmíme se divit, až se brzy ocitneme na smetišti dějin.“

Europoslanec Ivan David tedy správně cituje německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. Ten uvedené tvrzení řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, kdy odpovídal na dotaz ohledně role Německa a Evropy v současném světě. Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Ivan David ve svém videu nejdříve mluvil o listopadovém usnesení europarlamentu, které doporučuje, aby byla v základních smlouvách Evropské unie (EU) zakotvena zásada nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátním právem jednotlivých členských zemí. Uvedená zásada totiž ve smlouvách dosud výslovně zmíněná není, ačkoli v praxi přednost práva EU vychází z judikatury Soudního dvora EU. 

David se proti tomuto usnesení ve svém videu vymezuje se slovy, že samotná EU nemá ústavu. Vzápětí dodává, že je EU „jen mezinárodní organizací“, která byla založena Smlouvou o EU, a že Unie „není ani smluvní stranou“ této smlouvy.

Mezinárodní organizace… svého druhu

EU je skutečně běžně označována za mezinárodní organizaci (str. 3–4), často však s dovětkem, že se jedná o mezinárodní organizaci sui generis, tedy atypickou organizaci svého druhu. Její zvláštní postavení (.pdf, str. 1) vyplývá mj. ze skutečnosti, že má vlastní, samostatný právní řád. Unijní nařízení jsou přitom pro jednotlivé členské země závazná. 

Jak jsme už zmínili výše, podle dřívějších rozsudků Soudního dvora EU je právní řád Unie nadřazený vnitrostátnímu právu, což má podle vyjádření EU zaručovat „jednotu a soudržnost unijního práva“.

O Evropské unii se také někdy mluví přímo jako o nadstátní (.pdf, str. 54–55) organizaci, vzhledem k tomu, že členské země část své suverenity (.pdf, str. 3) – v některých vymezených oblastech – přenesly na EU a její instituce. Tím se opět liší od „klasických“ mezinárodních organizací, jako je například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Světová obchodní organizace (WTO). 

Smlouva o EU

Smlouvou o EU, kterou zmiňuje Ivan David, došlo v roce 1993 k vytvoření Evropské unie (jako nástupce dřívějších Evropských společenství). Spolu s dalšími smlouvami, zejména Smlouvou o fungování EU, patří mezi základní dokumenty EU, které ratifikovaly všechny členské státy. 

Europoslanec David má pravdu v tom, že samotná Evropská unie není smluvní stranou této smlouvy. Základní článek dokumentu totiž zní: „Touto smlouvou zakládají vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii (…), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů.“ Pokud by tedy měla být EU přímo smluvní stranou, ze znění smlouvy by vyplývalo, že založila sama sebe.

EU ale funguje na základě smluv, které jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro EU jako celek i pro její orgány. Článek 13 Smlouvy o EU například říká: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.“ EU je tedy právní entitou, která je tvořena těmito smlouvami, a proto jako organizace nestojí mimo tento smluvní rámec. 

Smlouva o EU podle článku 47 dále udává EU právní subjektivitu (.pdf, str. 43 ze 412). Z toho například vyplývá, že jí schválené mezinárodní dohody jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro její orgány (.pdf, str. 146 ze 412). 

Závěr

Evropská unie se sice označuje jako mezinárodní organizace, většinou ovšem s dodatkem, že se jedná o atypickou mezinárodní organizaci odlišnou od těch „klasických“, protože má vlastní právní řád a členské státy na ni přenášejí část své suverenity. V tomto ohledu je někdy popisována i jako nadstátní organizace. 

Je také sice pravda, že Evropská unie není ve Smlouvě o EU výslovně zmíněná jako jedna ze smluvních stran, zároveň ale podle tohoto dokumentu může jednat jen v mezích, které udávají základní unijní smlouvy. Protože tvrzení Ivana Davida vytváří dojem, že EU stojí mimo tento smluvní rámec, hodnotíme jeho vyjádření jako zavádějící.

Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení usilující o to, aby byla v základních unijních smlouvách zakotvena zásada přednosti práva EU před právem členských zemí. David tento návrh nepodpořil (.pdf, str. 179–180) a v kontextu výroku kritizuje české europoslance, kteří tak učinili. Označuje je za zrádce, kteří z české ústavy chtějí udělat pouhý cár papíru.

Hlasování europoslanců 

Pro přijetí zmíněného usnesení se vyslovilo celkem 430 europoslanců. Dalších 172 hlasovalo proti a 29 se zdrželo. Z 21 českých europoslanců jich 9 usnesení podpořilo (.pdf str. 179–180) – konkrétně se jedná o Ditu Charanzovou, Markétu Gregorovou, Marcela Kolaju, Radku Maxovou (zvolena za ANO 2011, reprezentuje SOCDEM jako nezávislá), Luďka Niedermayera, Mikuláše Peksu, Stanislava Polčáka, Jiřího Pospíšila a Tomáše Zdechovského. Evžen Tošenovský nejprve hlasoval pro přijetí usnesení, poté se ale opravil a návrh nakonec odmítl. 

Usnesení Evropského parlamentu

Usnesení zdůrazňuje, že při svém přistoupení do evropského společenství se členské státy připojily k souboru evropského práva (včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie, SDEU) a zavázaly se dodržovat evropské hodnoty a zásady. Europarlament připomíná, že mezi tyto zásady se řadí i přednost unijního práva, která má „zásadní význam pro zajištění jednotného uplatňování práva EU v celé Unii a zaručení rovnosti občanů EU před zákonem“. 

Vhodné je zmínit, že přednost evropského práva vychází z judikatury SDEU (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Costa proti E.N.E.L., který detailněji popisujeme zde. Tento princip je také obsažen v prohlášení č. 17 připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou po roce 2007 ratifikovaly všechny členské státy Unie.

Usnesení Evropského parlamentu z letošního listopadu poukazuje na to, že většina soudů členských států tuto zásadu respektuje. Současně uvádí, že případy, kdy soudy členského státu zásadu přednosti práva EU zpochybní, mohou mít negativní důsledky, jelikož ohrožují jednotnost a účinnost práva EU. Doporučuje tak, aby přednost evropského práva byla začleněna do zakládajících smluv.

Závěr

Ivan David ve svém výroku tvrdí, že návrh Evropského parlamentu podpořilo 12 českých europoslanců, z toho jich jmenuje sedm a připočítává tři europoslance zvolené za Piráty. Pro usnesení ovšem hlasovalo pouze devět z nich. Jím uvedení europoslanci kromě Evžena Tošenovského se ale vyslovili pro přijetí návrhu, a Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení, které usiluje o zapsání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských zemí do Smluv o EU. 

Podle Davidova vyjádření tak europoslanci chtějí docílit toho, že Česko a další unijní státy budou závislé na vůli Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropské rady. Zjevně tak poukazuje na to, že o přijetí nové unijní legislativy rozhoduje právě Komise, europarlament a také Rada EU.

Pro upřesnění je nutné doplnit, že Evropská rada, kterou Ivan David zmiňuje, je jiný orgán než Rada EU (složená z ministrů) a nemůže schvalovat právní předpisy. Závěry jednání Evropské rady, kterou tvoří premiéři nebo hlavy států, nicméně představují „důležitý návod pro činnost Evropské komise i Rady EU“.

Původ principu nadřazenosti práva EU

Princip přednosti práva EU před právem jednotlivých členských zemí existoval už před tímto hlasováním Evropského parlamentu a je jedním ze základních pilířů právního řádu EU. Vychází z rozsudku Evropského soudního dvora z roku 1964 (.pdf, str. 23–25), který pojednával o tom, že právní systém Evropského hospodářské společenství (EHS, předchůdce EU) je nedílnou součástí právních systémů členských států a je pro ně závazný. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmějí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem společenství.

Princip nadřazenosti evropského práva tedy vznikl ještě před přijetím Maastrichtské smlouvy (.pdf), na základě které EU v roce 1993 oficiálně vznikla. EU, která Evropský soudní dvůr (dnes Soudní dvůr EU) de facto zdědila, tak tuto zásadu aplikuje po celou dobu svého fungování.

Usnesení z listopadu 2023

Zmíněné usnesení doporučuje, aby byl nově tento princip přímo zakotvený ve Smlouvách o Evropské unii, tedy základních dokumentech EU. V takovém případě by už tedy nevycházel pouze z judikatury Soudního dvora EU. Pro schválení zvedlo ruku 430 europoslanců, 172 se jich vyslovilo proti.

Přijatý text poukazuje na skutečnost, že k nerespektování přednosti práva EU jednotlivými soudy dochází pouze zřídka. I přesto se ale domnívá, že neobvyklé případy zpochybňování tohoto principu představují riziko pro jednotnost a účinnost práva EU. Evropská komise má sice v současné době právo na zahájení soudního řízení s členským státem, jehož soud princip přednosti práva EU zpochybnil, v některých případech ale k tomuto kroku nepřistoupila.

Závěr

Zpráva o provádění přednosti práva EU, kterou Evropský parlament přijal 21. listopadu 2023, usiluje o zapsání tohoto principu do Smluv o Evropské unii. Členské státy a orgány EU, potažmo EHS, se ale nadřazeností evropského práva řídí už od 60. let minulého století. Ivan David svým tvrzením přitom vyvolává dojem, že usnesení z letošního listopadu chce nadřazenost práva EU zavést nově a v praxi tato zásada dosud používána nebyla. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící. 

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP) z 21. listopadu 2023, o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva Evropské unie (EU) před právem členských států do Smluv o EU.

Jak návrh uvádí, v současnosti tato zásada ve Smlouvách o EU není zahrnuta. Přednost evropského práva však vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje např. k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě (.pdf), dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí SDEU (respektive Evropského soudního dvora, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tak dle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Zmiňme, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém návrhu nepředstavuje hierarchii mezi právními řády EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Důvody pro zakotvení nadřazenosti práva EU do smluv o EU

Přijatý návrh potřebu nadřazenosti evropského práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

EP svým návrhem reaguje mj. na rozpory ve výkladu přednosti práva EU mezi SDEU a vnitrostátními soudy. Jako příklad uveďme případ z října 2021, kdy se otázkou nadřazenosti práva EU zabýval polský ústavní soud, který tuto zásadu zpochybnil a rozhodl, že některé články základních smluv o EU odporují polské ústavě.

Dodejme, že podle Evropské komise (EK) tímto krokem Polsko porušilo principy práva EU, mezi které patří i jeho nadřazenost. Přijatý dokument z listopadu 2023 proto EK doporučuje důkladně sledovat rozsudky vnitrostátních soudů a využívat svou pravomoc zahájit se státy zpochybňujícími zásadu přednosti práva EU řízení o nesplnění povinnosti.

Závěr

Evropský parlament tedy 21. listopadu 2023 přijal usnesení, které požaduje zakotvení zásady nadřazenosti práva EU před vnitrostátním právem do Smluv o EU. Došlo k tomu přibližně dva týdny před tím, než Ivan David zveřejnil námi ověřované video. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost ovšem doplňme, že přednost evropského práva vychází už z rozsudku Evropského soudního dvora ze 60. let 20. století.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že někteří poslanci na půdě Sněmovny pronesli výroky, které relativizují holokaust. Později v tomto kontextu zmiňuje konkrétně hnutí SPD. 

V dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by nějaké tvrzení, které by šlo interpretovat jako relativizující holokaust, zaznělo na plénu Poslanecké sněmovny. Takové výroky jsme hledali i v plnotextovém vyhledávání na stránkách Poslanecké sněmovny, ani tam se však nenachází. 

Nicméně půdou Poslanecké sněmovny nemusí být myšlen pouze jednací sál. Za výrok relativizující holokaust pronesený na půdě Sněmovny lze považovat i slova bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Ten totiž podle soudu v poslanecké restauraci veřejně schvaloval zločiny nacistického režimu.

Jaroslav Staník

V roce 2017 se do médií dostala obvinění proti tehdejšímu tajemníkovi hnutí SPD Jaroslavu Staníkovi, který měl v poslanecké restauraci pronést rasistická slova vůči Romům, homosexuálům a Židům. V dubnu 2019 byl za tato slova odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 k pokutě a ročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Podle soudkyně se mj. dopustil trestného činu „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“. Soud přihlédl také k tomu, že slova byla pronesena na půdě Poslanecké sněmovny. Tento trest ve svém rozsudku následně potvrdil také odvolací soud.

Někteří další politici pak holokaust bagatelizovali ve veřejném prostoru mimo půdu Poslanecké sněmovny.

Tomio Okamura

Takovým příkladem je předseda hnutí SPD Tomio Okamura. Kauza ohledně jeho výroku pochází z ledna 2018, kdy v rozhovoru pro DVTV řekl, že romský koncentrační tábor v Letech u Písku v době svého fungování nebyl oplocený. Konkrétně prohlásil (video, čas 4:49): „Ten tábor (v Letech, pozn. Demagog.cz) nebyl oplocen, že tam měli volný pohyb ti lidi.“ Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty“, ve které toto tvrzení mělo být dle Okamury napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovny o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Andrej Babiš

V minulosti svými slovy relativizoval holokaust také např. předseda hnutí ANO a poslanec Andrej Babiš, který v roce 2016 označil za lež, že v Letech u Písku během druhé světové války fungoval romský koncentrační tábor. Podle Aktuálně.cz měl konkrétně říct, že „byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Dodejme, že Babiš později uvedl, že jeho slova byla vytržena z kontextu, ačkoliv jejich vyřčení výslovně nepopřel.

Závěr

Někteří politici tedy svými prohlášeními ve veřejném prostoru skutečně relativizovali holokaust. Tato prohlášení nebyla podle plnotextového vyhledávání na webových stránkách dolní komory pronesena na plénu Sněmovny. Tehdejší tajemník SPD Jaroslav Staník nicméně slova bagatelizující holokaust pronesl v poslanecké restauraci – tedy na půdě Poslanecké sněmovny. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku reaguje na poznámku redaktora, že „v letošním roce končí desítky českých velvyslanců“. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o zbavení diplomatů z doby prezidentství Miloše Zemana, ale o splnění slibu z vládního programového prohlášení ohledně profesionalizace diplomacie (.pdf, str. 26). V našem textu tedy stručně představíme kariéry nových diplomatů, přičemž „politické zabarvení“ interpretujeme jako působení v politické straně.

V následujících řádcích jsou seřazeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří mají dlouholeté kariérní zkušenosti s diplomatickým prostředím:

Latinská Amerika

• Kolumbie: Vladimír Eisenbruk působil sedm let na pozici velvyslance na Kubě, přičemž se od vzniku samostatné České republiky jednalo o prvního velvyslance v Havaně. Již před svým působením na tomto karibském ostrově zastupoval Česko v Kostarice, Mexiku a Peru.

Evropa

• Maďarsko: Eva Dvořáková se dlouho pohybovala na pozicích na Ministerstvu zahraničí po boku velvyslanců. Pět let např. pracovala jako zástupkyně velvyslance v Německu a čtyři roky působila jako tajemnice politického úseku na velvyslanectví v Rakousku.
• Kosovo: Bohumil Mazánek dříve pracoval na velvyslanectvích v Asii – konkrétně v Laosu, Thajsku, Indii nebo Číně. Kromě toho byl také generálním konzulem v Polsku a velvyslancem v Litvě. Dodejme, že se jedná o prvního českého velvyslance v Kosovu.
• Nizozemsko: René Miko pracoval mj. jako ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí. Česko zároveň zastupuje v Mezinárodním trestním soudu a v letech 2005–2009 byl politickým tajemníkem na velvyslanectví v Londýně.
• Španělsko: Libor Sečka působil jako velvyslanec v několika zemích už od roku 2000, konkrétně v Mexiku, Itálii a Maltě, Číně nebo Velké Británii. Na velvyslanectví ve Španělsku přitom působil již na začátku 90. let, kdy zastával funkci prvního tajemníka.
• Belgie: Jakub Skalník mezi roky 2015 a 2020 působil jako velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Pracoval také na velvyslanectvích v USA a Nizozemsku.
• Bulharsko: Miroslav Toman působil přes 20 let v tajných službách, konkrétně u Bezpečnostní informační služby a rozvědky. Od roku 2015 do r. 2017 působil jako velvyslanec v Afghánistánu. Následující čtyři roky pak strávil jako velvyslanec v Severní Makedonii. Upřesněme, že se nejedná o bývalého ministra zemědělství za ČSSD v Babišově vládě Miroslava Tomana – jde pouze o shodu jmen.
• Lotyšsko: Martin Vítek byl dříve velvyslancem v Kuvajtu a Kataru. Působil také na velvyslanectvích v Dánsku, Irsku nebo Iráku.
• Irsko: Pavel Vošalík byl v roce 1997 jmenován prvním velvyslancem v Jihoafrické republice, kde strávil čtyři roky. Stejnou dobu byl později velvyslancem v Kanadě. Od roku 2008 až do dubna 2018 zastupoval Česko ve Vatikánu a San Marinu.

Afrika

• Keňa: Nicol Adamcová nepůsobila jako velvyslankyně, na přelomu tisíciletí však byla druhou tajemnicí na velvyslanectví v USA. Od roku 2012 do roku 2016 pak pracovala jako zástupkyně velvyslankyně v Jihoafrické republice.
• Ghana: Pavel Bílek několik let pracoval na velvyslanectvích v Maďarsku, Portugalsku nebo Malajsii. V posledních letech byl vedoucím zastupitelského úřadu v Kosovu.
• Jihoafrická republika: Tomáš Uličný se v české diplomacii pohybuje přes 20 let. Za tu dobu působil např. jako zvláštní zmocněnec pro oblast Sahelu, velvyslanec v Sýrii nebo také jako vedoucí delegace Evropské unie v Súdánu.

Asie

• Saúdská Arábie: Pavel Kafka byl celkem osm let velvyslancem v Egyptě (konkrétně v letech 1998–2002 a 2010–2014) a šest let strávil na velvyslanectví v Turecku.
• Malajsie: Juraj Koudelka působil jako velvyslanec necelých pět let, a to v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Jemenu. Vedle toho pracoval např. jako první tajemník stálé mise Česka v OSN v USA.
• Spojené arabské emiráty: Josef Koutský pracoval jako velvyslanec v Sýrii od roku 2002 do roku 2006. V roce 2010 se pak stal velvyslancem v Libyi, odkud se vrátil v roce 2014. V roce 2018 byl jmenován velvyslancem v Jordánsku, kde své působení ukončil v letošním květnu.
• Gruzie: Petr Kubernát se velvyslancem v Gruzii stal již v letošním srpnu. Diplomatické zkušenosti získával již v 90. letech, kdy pět let pracoval jako zástupce českého velvyslance v Belgii (.docx, str. 1). Od roku 2001 do r. 2006 byl velvyslancem v Nizozemsku a od roku 2015 byl čtyři roky velvyslancem v Lucembursku.
• Izrael: Veronika Kuchyňová Šmigolová se stala první ženou, která vede české velvyslanectví v Izraeli. Již na přelomu tisíciletí působila v diplomacii, a to konkrétně jako zástupkyně velvyslance v Polsku. V letech 2009–2013 pak byla velvyslankyní stálé české mise v několika mezinárodních organizacích ve Vídni. Tři roky také působila jako velvyslankyně v Egyptě, kdy byla zároveň akreditována i pro Súdán a Eritreu. Dodejme, že např. web Seznam Zprávy o ní psal jako o „kariérní diplomatce“.
• Jordánsko: Alexandr Sporýš v letech 2014 až 2019 působil jako velvyslanec ve Spojených arabských emirátech. Dva roky předtím pracoval např. jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán. V letech 1993 až 1997 a znovu od roku 1999 do roku 2004 zastupoval Česko ve stálé misi při OSN v USA.
• Pákistán: Ladislav Steinhübel velvyslancem nebyl, od roku 2015 do roku 2020 však působil jako zástupce vedoucího mise v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
• Kazachstán: Pavol Šepelák byl v letech 2002–2006 velvyslancem v Lucembursku. Dva roky pak působil jako velvyslanec v Pákistánu a následující čtyři roky v Lotyšsku. Pět let byl také generálním konzulem v Los Angeles. Zmiňme, že server Lidovky.cz Šepeláka již v roce 2010 označily za „kariérního diplomata“.
• Filipíny: Karej Hejč pět let pracoval jako zástupce velvyslance v Kanadě. Čtyři roky byl velvyslancem v Etiopii, kdy Českou republiku zároveň zastupoval v několika dalších státech (např. v Džibutsku nebo Somálsku). Od ledna 2022 do letošního srpna působil jako velvyslanec v Kongu.
• Uzbekistán: Lubomír Frebort již v 90. letech pracoval jako tajemník na velvyslanectví ve Vietnamu. Šest let byl i tajemníkem a zástupcem velvyslance v Indonésii. V letech 2011 až 2015 působil jako zástupce vedoucího Zastoupení Evropské unie na Filipínách. Čtyři roky pak strávil na pozici vedoucího Styčného úřadu EU v Turkmenistánu.
• Japonsko: Martin Klučar byl sedm let generálním konzulem v Los Angeles. Od února 2011 do prosince 2012 působil jako zástupce velvyslance v Rusku – na tuto pozici se vrátil v lednu 2014, přičemž skončil v srpnu 2015. Mezi tím v Rusku působil jako chargé d´affaires, tedy vedoucí zastupitelského úřadu. V nedávně době byl také zástupcem vedoucího stále mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Rakousku.

Austrálie

• Austrálie: Jana Tyrer od roku 2004 do roku 2009 působila jako tajemnice na zastupitelském úřadu na Slovensku. V letech 2012 až 2016 zastávala obdobnou funkci na zastupitelském úřadu ve Velké Británii.

V další části odůvodnění jsou uvedeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří s diplomatickým prostředím dle veřejných zdrojů nemají víceleté zkušenosti z poslední doby. Zároveň ale v minulosti nepůsobili v politické straně.

• Kanada: Martin Tlapa působil jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí a jako náměstek státního tajemníka pro evropské záležitosti. Nedá se tedy říct, že by šlo o člověka s dlouholetou diplomatickou zkušeností, v první polovině 90. let pouze působil jako tajemník na velvyslanectví v Kanadě.
• Litva: Aleš Opata je bývalý náčelník Generálního štábu, přičemž v armádě sloužil od roku 1987. Působení v Litvě tak pro něj bude první diplomatickou zkušeností. Dodejme, že vyslání dlouholetého vojáka na nejvyšší diplomatický post v zahraničí podle Akutálně.cz „není obvyklé, ale nepředstavuje ani vyloženou vzácnost“. Opatova armádní zkušenost podle serveru dává smysl, jelikož by Litva případný ruský útok odrážela jako jedna z prvních.

Závěr

Většina nově jmenovaných diplomatů má tedy opravdu víceletou zkušenost s diplomacií, přičemž pouze dva tuto zkušenost z poslední doby nemají. Členy politické strany zároveň nebyl nikdo z nově jmenovaných velvyslanců. Někteří z nich působili přímo jako velvyslanci, jiní pak vedli generální konzuláty či pracovali na velvyslanectvích v různých pozicích. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.