Europoslanec Mikuláš Peksa v rozhovoru uvádí, že se OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva shodují na podpoře dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Následně zmiňuje, že Hamás na tomto seznamu nefiguruje, což by ovšem dle jeho slov nemělo nic měnit na tom, že se ostatní aktéři chtějí dohodnout.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států Izraele a Palestiny s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena již v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. V souladu s rezolucí vyhlásil Izrael 14. května 1948 svou nezávislost.

V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2), čímž existenci samostatného Izraele odmítla.

Prvním významným pokrokem po řadě let konfliktu byly mírové dohody z Osla podepsané v roce 1993 a 1995. Izrael a OOP se v nich dohodly na vytvoření palestinské autonomie v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. OOP na oplátku uznala právo Izraele na existenci. Konečný status palestinských území však dodnes nebyl dojednán a následné mírové rozhovory nepřinesly zásadní posun.

Hamás

Hamás je islamistické militantní hnutí, které vzniklo v roce 1987 během první intifády, tedy palestinského povstání vůči izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Podle své charty z roku 1988 usiluje o zničení Izraele a založení islamistického státu v celé Palestině.

Tato teroristická skupina násilně převzala kontrolu v Pásmu Gazy po volbách v roce 2006, čímž nastal politický rozkol mezi Gazou a zbytkem palestinského území, kde vládne hnutí Fatah. Zmiňme, že USA i EU (.pdf, str. 6) Hamás zařadily na svůj seznam teroristických organizací např. kvůli incidentům zahrnujícím sebevražedné atentáty, útoky na civilisty nebo únosy izraelských vojáků.

Hamás v roce 2017 zveřejnil novou podobu charty, ve které uznal podobu Palestiny v hranicích před rokem 1967, tedy před vypuknutím šestidenní války. Palestinský stát by se tak rozkládal v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Dokument však stále zavrhuje dvoustátní řešení a neuznává státnost Izraele (.pdf, str. 5–6). Charta na několika místech také zmiňuje, že osvobození Palestiny od židovského státu je legitimní právo a povinnost Palestinců (str. 7, 8, 9). Cíl zničit Izrael se tedy nezměnil.

Závěr

Hnutí Hamás na rozdíl od zbytku palestinské reprezentace dlouhodobě odmítá dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Původně chtělo za Palestinu prohlásit i území dnešního Izraele, který se ve své chartě zavázalo i zničit. V roce 2017 sice došlo v jeho přístupu k mírným změnám, Izrael jako stát však nadále neuznává a od cíle zničit jej neupustilo. Výrok europoslance Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na otázku moderátora, jestli má Evropská unie „naivní cíle“ na Blízkém východě. Peksa odpovídá, že se na tzv. dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu verbálně shodly nejen Organizace spojených národů (OSN), EU a USA, ale i přímo vláda Izraele a palestinská samospráva. V kontextu výroku pak zmiňuje, že se hnutí Hamás tento souhlas snaží narušit a zničit Izrael.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle tohoto dokumentu mělo být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy. Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let pak Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoje jednotlivých stran

OSN stálo u zrodu dvoustátního řešení, když v roce 1947 přijalo zmíněnou rezoluci č. 181. Již od konce 40. let tak toto řešení podporuje. Od roku 1947 zároveň OSN na úrovni jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti opakovaně přijímalo rezoluce, kterými se snažilo napomoci vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinou.

Spojené státy americké byly prvním státem, který v roce 1948 uznal Izrael jako suverénní stát. V 70. letech USA např. zprostředkovaly podpis dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem, na jejichž základě Egypt s židovským státem uzavřel mírovou smlouvu. O pokrok v konfliktu se snažil také bývalý prezident Bill Clinton, za jehož asistence Izrael a Palestina v 90. letech podepsaly výše zmíněné dohody z Osla.

Vznik samostatné Palestiny poté na začátku tohoto tisíciletí podpořil tehdejší prezident George W. Bush. V posledních letech podporu pro dvoustátní řešení potvrdili také např. prezident Joe Biden, ministr zahraničí Antony Blinken nebo delegát v OSN Andrew Weinstein.

Také Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. EU se například spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

V minulosti jak izraelská, tak palestinská strana vyjádřila podporu dvoustátního řešení svého sporu, včetně současných hlavních představitelů – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. Dodejme ovšem, že v řadách veřejnosti podpora pro dvoustátní řešení v posledních letech chladne. Podoba dvoustátního řešení se mezi oběma stranami ale liší, jak nastíníme v následujících odstavcích.

Sporné body dvoustátního řešení

Hlavní rozpory mezi Izraelem a Palestinou se týkají čtyř bodů: hranic, statusu města Jeruzalém, uprchlíků a bezpečnostních zájmů.

V rezolucích OSN (.pdf) se mluví o stanovení hranic na linii před arabsko-izraelskou válkou v roce 1967 (.pdf). Mezi stranami však na podobě hranic neexistuje shoda. Nejproblematičtější jsou v této souvislosti izraelské osady na území Palestiny, které jsou většinou světa považovány za nelegální. Dle mezinárodního společenství Izrael budováním sídel na územích Palestiny, okupovaných od roku 1967 (zejména na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě), de facto porušuje (.pdf, str. 2) mezinárodní právo, jelikož tímto způsobem rozšiřuje své hranice.

Jeruzalém považují Palestina i Izrael za své hlavní město, jelikož jej vnímají jako centrum svého náboženství a kulturního dědictví. Dvoustátní řešení tradičně navrhuje rozdělení na izraelský západ a palestinský východ (.pdf, str. 3). Izrael nicméně trvá na tom, že Jeruzalém by měl zůstat „nedělitelným a věčným“ hlavním městem, a nárokuje si tak i jeho východní část.

Palestinští uprchlíci a jejich potomci, jejichž počet dosahuje takřka 6 miliónů, a kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů především během arabsko-izraelských válek v roce 1948 a 1967, mluví o svém právu na návrat domů. Izraelští politici návrat uprchlíků ale odmítají, protože by v důsledku mohl vést k narušení demografické struktury Izraele, přesněji řečeno ke snížení podílu židovské většiny ve státě.

Také odpověď na otázku bezpečnosti je pro obě strany odlišná. Palestinci za bezpečný stav označují situaci, kdy by došlo k ukončení vojenské okupace Izraelem. Izrael chce naopak zabránit ovládnutí Západního břehu Jordánu teroristickou skupinou Hamás, což by znamenalo, že by části této oblasti nadále zůstaly pod izraelskou vojenskou kontrolou.

Závěr

Všechny strany, které Mikuláš Peksa vyjmenovává – tedy OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva – opravdu dlouhodobě podporují tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jedním ze sporných bodů však zůstává např. status Jeruzaléma, který Izrael i Palestina považují za své hlavní město. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil v kontextu výroku tvrdí, že EU poskytuje finanční pomoc Palestině ve snaze stabilizovat tamní ekonomické a sociální podmínky tak, aby nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Dále mluvil o tom, že přístup EU, která podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, se dle jeho názoru ukázal jako naivní, jelikož Izrael po říjnovém útoku Hamásu nebude souhlasit s existencí Palestiny. V návaznosti na to zmínil, že Fatah podle něj potírá své politické protivníky a brání svobodným volbám. To by dle Zahradila měl být důvod, aby EU přehodnotila svůj postoj ke konfliktu.

Hnutí Fatah a Hamás

Fatah je jedno ze dvou hlavních palestinských hnutí a současně je vedoucí frakcí v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Jedná se o nacionální, sekulární a socialistickou politickou stranu, která ovládá Západní břeh Jordánu. Fatah byl založen s cílem prosazení nezávislosti Palestiny. Prostředkem, jak toho dosáhnout, měla být původně vojenská konfrontace s Izraelem. Později se však přístup Fatahu změnil a jeho vůdci se pokoušeli o mírový proces a politické vyjednávání. Dodejme, že Fatah uznává Izrael jako stát. V rámci dvoustátního řešení pak prosazuje obnovení hranic v podobě před rokem 1967.

Druhým hlavním hnutím je teroristické uskupení Hamás. Tato islamistická militantní skupina ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, kdy násilně převzala kontrolu po volbách uskutečněných v předešlém roce. Po této události tak nastal politický rozkol mezi Gazou a zbytkem palestinského území, kde vládne hnutí Fatah. Hamás podle své charty z roku 1988 usiluje o zničení Izraele a založení islámského státu v celé Palestině. Ve své nové chartě z roku 2017 pak uznal podobu Palestiny v hranicích před rokem 1967, stále ovšem zavrhuje dvoustátní řešení a neuznává státnost Izraele (.pdf, str. 5–6).

Fatah a potlačování opozice

Dle reportu (.pdf) organizace Human Rights Watch z roku 2018 docházelo ze strany Fatahu k potlačování politických oponentů. A to zejména těch, kteří byli spojeni s Hamásem (.pdf, str. 2). Zpráva dále uvádí, že kromě potlačování politiků docházelo také k odposlouchávání telefonů právníků, novinářů, a členů Palestinské legislativní rady a selektivnímu zveřejňování jejich obsahu (str. 24).

Dále docházelo také k potlačování politických oponentů ze skupiny Palestinského islámského džihádu nebo Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Politický analytik Nihad Abu Ghosh k tomu nicméně dodává, že „Palestinská samospráva se v násilí neomezuje pouze na palestinské opoziční strany“, a jako příklad uvádí zásah proti demonstraci, kde protestující žádali odstoupení prezidenta Mahmúda Abbáse kvůli úmrtí palestinského aktivisty.

Volby v Palestině

Po smrti Jásira Arafata byl v roce 2005 do prezidentské funkce zvolen člen Fatahu Mahmúd Abbás, který tento úřad zastává dodnes. Jak zmiňujeme výše, o rok později se konaly také parlamentní volby, které vyhrálo hnutí Hamás. Od tohoto roku tak tato teroristická organizace ovládá Pásmo Gazy, zatímco Fatah vládne na Západním břehu Jordánu.

Od chvíle, kdy Hamás převzal moc v Pásmu Gazy, se v Palestině nekonaly žádné prezidentské ani parlamentní volby. Prezidentu Abbásovi mělo funkční období původně skončit v roce 2009. Mezi Fatahem a Hamásem nicméně k dohodě o konání nových voleb nedošlo. Palestinská samospráva tak rozhodla o prodloužení Abbásova mandátu o jeden rok, aby se mohly současně konat volby prezidentské i volby do tamního parlamentu. Posléze byl ovšem Abbás Ústřední radou OOP zvolen do prezidentského úřadu na dobu neurčitou s odůvodněním, že se nové volby nemohou uskutečnit kvůli tomu, že Hamás nedovoluje přípravy na volby.

V roce 2010 vypršel mandát i dalším voleným orgánům, čímž de facto došlo ke ztrátě ústavní kontroly a omezení legislativního a soudního dohledu nad výkonem moci. Podle Ústavu mezinárodních vztahů se tak „Palestinská samospráva potýká s autoritativní vládou“. V únoru 2011 pak Abbás oznámil, že se nové volby uskuteční na jaře či v létě téhož roku. Hamás ale uspořádání voleb odmítl, a ty tak byly opět odvolány.

Odložené volby v roce 2021

V lednu 2021 prezident Abbás vyhlásil konání parlamentních i prezidentských voleb. Již v té době se nicméně objevovaly skeptické názory ohledně jejich reálného uskutečnění. V dubnu 2021 potom Abbás oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení voleb. Dodejme, že zrušení voleb bylo výhodné i pro samotného Abbáse, jelikož podle některých průzkumů by Fatah prohrál, mj. kvůli tomu, že se rozštěpil na více frakcí, které následně sestavily samostatné kandidátní listiny.

Mahmúd Abbás odložení voleb zdůvodňoval nejistotou, zda Izrael Palestincům umožní hlasování ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání voleb. Izrael poté nicméně prohlásil, že z jeho strany nedošlo k odmítnutí uspořádat volby v Jeruzalémě, a že o takovém kroku s Palestinskou samosprávou ani nemluvil. Abbásovo zdůvodnění odmítla také Evropská unie. Mnozí Palestinci tak celou situaci považovali za pokus o vyhnutí se volbám, které by Fatah mohl prohrát s Hamásem. Ten odložení těchto voleb označil za puč.

Shrnutí

Z výše uvedených informací vyplývá, že se Palestinská samospráva, v čele s hnutím Fatah, skutečně dopouští potlačování svých politických protivníků. Podle Human Rights Watch dochází také k potírání občanských demonstrací či k odposlouchávání novinářů.

Od převzetí moci Hamásem v Pásmu Gazy v roce 2007 se pak volby v Palestině nekonaly. Prezident a člen Fatahu Mahmúd Abbás se o uspořádání voleb snažil vícekrát. V roce 2009 však nedošlo k dohodě mezi Fatahem a Hamásem a Abbásovi byl mandát prodloužen. Poslední odložení voleb v roce 2021 pak Abbás zdůvodnil nesoučinností Izraele v případě hlasování ve východním Jeruzalémě. Izrael i Evropská unie nicméně Abbásův argument zpochybnily s tím, že se mělo jednat o záminku k dalšímu prodloužení vlastního funkčního období. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil odpovídá na otázku moderátora, jaké zájmy Evropská unie na palestinských územích sleduje. Odpovídá, že finanční pomoc ze strany EU je podle něj motivována cílem ekonomicky a společensky stabilizovat Palestinu kvůli tomu, aby z její strany nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Následně zmiňuje, že EU podporuje „dvojstátí“, tedy zjevně tzv. dvoustátní řešení konfliktu mezi oběma stranami, a naznačuje, že její snahy v oblasti mají dle jeho názoru napomoci právě k definitivnímu prosazení tohoto cíle.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoj EU

Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. V roce 1999 se např. vyslovila pro palestinské právo na sebeurčení, včetně vytvoření vlastního státu. Zároveň zdůraznila svou připravenost pro uznání Palestiny jako státního útvaru a uvedla, že vytvoření demokratického a svrchovaného palestinského státu je nejvhodnější zárukou pro bezpečnost Izraele a pro jeho přijetí na Blízkém východě jako rovnocenného partnera.

Spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem se pak EU angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

Dodejme, že v současné době EU Palestinu podporuje v rámci strategie „směrem k demokratickému, odpovědnému a udržitelnému palestinskému státu“ (.pdf), v rámci které pro ní bylo vyčleněno celkem 1,177 miliard eur pro období let 2021–2024.

Závěr

Evropská unie tedy skutečně podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, kdy by kromě Izraele existovala i samostatná Palestina. V rámci tohoto cíle se tak EU dříve vyslovila pro vznik nezávislého a svrchovaného palestinského státu. Výrok europoslance Zahradila z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil reaguje na otázku, zda finance z Evropské unie určené pro Palestinu nekončí v rukou teroristů. Odpovídá, že takové důkazy nemá, a dodává, že je třeba prověřit, jak mechanismus poskytování peněz funguje. Během kontroly má být dle něj alokování finanční pomoci ze strany EU zastaveno. Celou situaci následně srovnává s reakcí EU na ruskou invazi na Ukrajinu a tvrdí, že EU uvalila plošné sankce na celé Rusko, nikoli jen na jednotlivé subjekty.

Sankce EU

Omezující opatření vůči Rusku zavádí EU již od března 2014. Původně tím reagovala na protiprávní anexi Krymu. Jejich rozsah však značně vzrostl po únoru 2022, kdy Rusko na Ukrajině rozpoutalo válečnou agresi. První balíček sankcí přijala Unie ještě před zahájením plnohodnotné invaze, a to v reakci na ruské uznání nezávislosti samozvané Luhanské a Doněcké republiky na východě Ukrajiny.

Omezující opatření tehdy zasáhla všechny poslance ruské Státní dumy, kterým byl např. zmražen majetek nebo zakázán vstup na území Evropské unie. EU tehdy zároveň rozhodla o zákazu financování Ruska, jeho vlády i centrální banky. Dále mu zabránila v přístupu na evropské finanční a kapitálové trhy, čímž chtěla „omezit financování eskalačních a agresivních politik“.

Po začátku invaze se EU shodla na potřebě zavést další sankce vůči Rusku, které zahrnovaly finanční odvětví, energetiku, dopravu nebo kontrolu vývozu. EU např. zakázala přijímání vkladů od ruských státních příslušníků, a omezila tak finanční toky z Ruska do unijních států. Dále došlo k zákazu vývozu klíčových součástek pro ruské ropné rafinérie. Zmrazila také majetek prezidenta Vladimira Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova a omezila vývoz technologií do Ruska tak, aby nemohlo dojít k jeho posílení.

Na konci února Evropská unie přijala ještě třetí balíček sankcí vůči Rusku. Ten zakázal jakékoli transakce s ruskou centrální bankou a uzavřel nebe pro veškerá ruská letadla Následně EU v reakci na vojenskou agresi zavedla ještě několik balíčků omezujících opatření, v rámci nichž např. vyloučila sedm ruských bank ze systému SWIFT, čímž je odpojila od mezinárodního finančního systému.

Dodejme, že v návaznosti na sankce nelze v nynější době z EU do Ruska vyvážet zboží dvojího užití (tedy takové, které je vyráběno pro civilní účely, ale může být použito i pro vojenské záměry) nebo luxusní produkty. Naopak dovážet nelze uhlí, ocel, zlato a (od prosince 2022) také surovou ropu. Zákaz se ovšem nevztahuje na ropovod Družba, který zásobuje střední Evropu.

Závěr

V reakci na ruskou invazi na Ukrajinu uvalila Evropská unie plošné sankce na celé Rusko, jak správně uvádí europoslanec Zahradil. Omezila například finanční toky z Ruska do členských států, zakázala vývoz součástek pro ruské ropné rafinerie nebo znemožnila vývoz některých technologií. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa odpovídá na otázku, jaký výsledek má zahraniční pomoc Palestincům. Tvrdí, že Pásmo Gazy se postupem času změnilo v ghetto, což je způsobeno vládou teroristické skupiny Hamás, která efektivně brání mezinárodní pomoci. Naopak Západní břeh Jordánu je podle něj místem, kde se dá žít, kde se můžete normálně pohybovat po ulici a kde se díky mezinárodní pomoci staví např. nemocnice nebo školy.

Bezpečnostní situace

Bezpečnostní situace v obou regionech je skutečně odlišná, což platilo již před 7. říjnem, kdy palestinská teroristická skupina Hamás zahájila útok na Izrael. Hamás ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, od této doby se bezpečnostní i ekonomická situace v regionu výrazně zhoršila. Sporadicky a bez varování zde dochází k násilným demonstracím, střelbě či k izraelské vojenské reakci na minometnou a raketovou palbu.

Situace na Západním břehu Jordánu je výrazně klidnější. Tento region je pod částečnou kontrolou Palestinské samosprávy a částečnou kontrolou Izraele, který ovládá více než 60 % území. Vzhledem k tomu, že na Západním břehu Jordánu neprobíhá vojenský odpor jako v Gaze, každodenní život probíhá relativně normálně.

Doplňme, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR před říjnovým útokem doporučovalo občanům ČR „maximální opatrnost“ při cestování po Západním břehu Jordánu. Cesty na území Pásma Gazy ministerstvo striktně nedoporučovalo.

Mezinárodní pomoc

Palestinská samospráva v minulosti několikrát obdržela rozvojovou a humanitární pomoc, na které je závislá (.pdf, str. 9). Na podpoře se podílela i ČR. Některé z finančních darů se týkaly výhradně oblasti zdravotnictví či školství. Palestinská samospráva takto např. v roce 2016 získala finanční podporu od EU ve výši 14 milionů eur na výstavbu nemocnic ve východní části Jeruzaléma na Západním břehu Jordánu. Za stejným účelem pak v roce 2022 obdržela 100 milionů dolarů od USA a o rok později 13 milionů eur od EU.

Rozvojová pomoc ovšem nemířila vždy jen do školství či zdravotnictví. Jako příklad uveďme dar Palestinské samosprávě od EU v roce 2023 ve výši 296 milionů eur. Finanční pomoc zahrnovala mnoho oblastí včetně podpory důchodů, sociálních dávek či tamních platů.

Po převratu v Pásmu Gazy v roce 2007 se velká část mezinárodních dárců rozhodla přestat podporovat tamní instituce a svou pozornost zaměřili na Západní břeh Jordánu a Palestinskou samosprávu. Ta ovšem Pásmo Gazy nezanedbává a část mezinárodní pomoci dodává i do Gazy. Tímto způsobem měla Palestinská samospráva v roce 2014 obdržet mezinárodní pomoc ve výši 5,4 miliardy dolarů, z čehož polovina byla určena na obnovu Gazy.

Na obou palestinských územích působí také agentura OSN pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě (UNRWA). Agentura provozuje na Západním břehu Jordánu přes 90 škol a 40 nemocnic. Oba typy institucí provozuje také v Pásmu Gazy v počtu více než 280 škol a více než 20 nemocnic. UNRWA je financována převážně z peněz Spojených států a zemí Evropské unie (.pdf). Konkrétním příkladem pomoci může být německý dar ve výši 3 milionů eur v roce 2012 na výstavbu 2 škol v Pásmu Gazy.

Dodejme, že západní státy svou pomoc zpravidla podmiňovaly tím, že peníze naplní svůj původní humanitární či rozvojový účel. Usilovaly o to, aby pomoc neskončila v rukou teroristických organizací a nepodpořila tak jejich teroristickou činnost (.pdf, str. 14, 38). Podezření, že k této situaci dochází, několikrát zapříčinilo zastavení rozvojové pomoci.

Situace po útocích Hamásu v říjnu 2023

Po útocích hnutí Hamás na izraelské vojenské síly i civilní obyvatelstvo v říjnu 2023, které si vyžádaly přes tisíc obětí, EU zastavila rozvojovou pomoc palestinským regionům. Oznámila, že zkontroluje, zda peníze v rámci tohoto typu pomoci neputovaly do kapes teroristických organizací. To se ovšem netýká humanitární pomoci. 10. října spolu mimořádně jednali ministři zahraničí států EU a šéf unijní diplomacie Josep Borrell následně prohlásil, že většina účastníků podpořila pokračování humanitární pomoci regionům. 14. října, tedy pár dní po námi ověřované debatě s europoslanci Peksou a Zahradilem, EU dokonce rozhodla o ztrojnásobení humanitární pomoci pro Pásmo Gazy.

Závěr

Shrňme, že bezpečnostní situaci v Pásmu Gazy, a to již před říjnovým útokem, lze považovat za více ohrožující než na Západním břehu Jordánu, jak naznačuje europoslanec Peksa. Ten tuto situaci dává do souvislosti s mezinárodní pomocí, která se dostává do rukou Palestinské samosprávě, působící na Západním břehu. Palestinská samospráva nicméně část pomoci alokuje také do Pásma Gazy. Školy a nemocnice se staví a provozují v obou částech Palestiny, a to například prostřednictvím agentury OSN. Hamás tedy efektivně nebrání mezinárodní pomoci, jak tvrdí Mikuláš Peksa, a jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že se podle něj nejedná o válku Izraele proti Palestině, ale o konflikt mezi „civilizovanými lidmi a teroristy“. Dodává, že podle jeho názoru je třeba mezi těmito skupinami odlišovat, což ilustruje na tom, že útoky dle něj přicházely pouze z Pásma Gazy, nikoliv ze Západního břehu Jordánu.

Pásmo Gazy

Útok teroristické organizace Hamás na Izrael započal v sobotu 7. října, kdy bojovníci této skupiny pronikli z Pásma Gazy do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také raketového ostřelování. Tyto útoky přišly právě z Pásma Gazy, které ovládá Hamás, přičemž jimi byla zasažena převážně obydlí poblíž jeho severní části. Raketovým útokem pak bylo zasaženo také okolí Jeruzaléma, i tento útok měl však původ v Pásmu Gazy.

Dodejme, že Hamás vyhrál volby v Pásmu Gazy v roce 2006, načež následovaly boje o moc s hnutím Fatah, které skončily vítězstvím Hamásu v roce 2007. Od té doby v této oblasti vládne.

Izrael na útoky zareagoval mj. bombardováním Pásma Gazy. Až po vysílání námi ověřované debaty byla Izraelem spuštěna i pozemní operace v této oblasti, a to s cílem zachránit rukojmí a vyhnat teroristy z pohraničních oblastí.

Západní břeh Jordánu

Co se týče Západního břehu Jordánu, ten je ovládán Palestinskou samosprávou. Některé oblasti pak částečně či zcela kontroluje izraelská vláda, která v oblasti zároveň nechává stavět osady. Světové mocnosti je však považují za ilegální, protože zabírají území, s nímž Palestinci počítají pro svůj stát. Ze Západního břehu nicméně říjnové útoky na Izrael nepocházely.

Závěr

Mikuláš Peksa tedy ve výroku mírně nepřesně uvedl datum zahájení útoků na Izrael. Útoky nicméně skutečně pocházely z Pásma Gazy, které ovládá teroristická skupina Hamás. Ze Západního břehu Jordánu, kde formálně vládne Palestinská samospráva, útoky nepřicházely. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil hovoří o tom, že palestinská politická strana Fatah údajně podporuje teroristickou skupinu Hamás. Podle něj tak tato dvě uskupení nelze rozdělovat např. při jednáních o poskytování finanční pomoci Palestině. Zmiňme, že vztahy mezi nimi jsou však napjaté už od roku 2007, kdy se Hamás zmocnil Pásma Gazy.

Fatah a Hamás

Politická strana Fatah je sekulární hnutí, které ovládá Západní břeh Jordánu, což je součást Palestinské autonomie. Ta vznikla v 90. letech jako předstupeň samostatného palestinského státu. K jejímu vytvoření došlo v rámci tzv. mírových dohod z Osla, tedy prvních přímých mírových jednání mezi Izraelem a Palestinou. Fatah je všeobecně vnímán jako umírněnější síla fungující v Palestině a na rozdíl od Hamásu není na seznamu teroristických organizací.

V čele Palestinské autonomie pak stojí Mahmúd Abbás, který je nazýván také palestinským prezidentem a drží post předsedy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), do které Fatah patří. Prezident Abbás na rozdíl od Hamásu např. netouží po zničení Izraele, naopak věří v řešení izraelsko-palestinského konfliktu ve formě existence obou států.

Hamás je islamistické militantní hnutí, které vzniklo v roce 1987 během první intifády, tedy palestinského povstání vůči izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Jak jsme zmínili v úvodu, Pásmo Gazy ovládá od roku 2007, kdy násilně převzalo kontrolu po volbách v roce 2006. Jeho hlavním cílem je boj proti Izraeli a vytvoření islámského palestinského státu. Součástí této politiky je také odmítání mírových jednání či dohod s Izraelem. Hamás tak např. neuznává mírové dohody z Osla.

Vyjádření Mahmúda Abbáse

Palestinský prezident 7. října, kdy započal útok Hamásu na Izrael, řekl, že palestinský lid má právo bránit se „teroru osadníků a okupačních vojáků“. Kromě toho se k samotnému útoku relativně dlouho přímo nevyjadřoval. Právě na tuto pasivitu upozorňoval např. německý kancléř Olaf Scholz, který mlčení Palestinské autonomie označil za „zahanbující“ a vyčítal Abbásovi, že útok neodsoudil.

Mahmúd Abbás se k útoku Hamásu vyjádřil 12. října (tedy až po vysílání námi ověřované debaty) při setkání s jordánským králem. „Zříkáme se násilí a vyznáváme mezinárodní legitimitu, mírový veřejný protest a diplomacii jako způsoby dosahování národních cílů,“ uvedl palestinský prezident.

Závěr

Předseda OOP Mahmúd Abbás ani Fatah tedy do dne vysílání námi ověřované debaty Hamásu nevyjádřili přímou podporu. Abbás pouze obecně uvedl, že palestinský lid má právo bránit se izraelským vojákům, jinak se k útoku nevyjadřoval. Výrok Jana Zahradila tak hodnotíme jako nepravdivý.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš mluví o svém videu, ve kterém kritizoval hnutí Progresivní Slovensko. V něm zároveň nastínil domnělé změny, které by dle něj toto hnutí chtělo prosadit, pokud by vyhrálo volby do Národní rady pořádané 30. září. Vyzýval přitom slovenské občany, aby této možnosti zabránili. 

V námi ověřovaném výroku pak premiér tvrdí, že podle něj měla místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová prohlásit, že Babiš „příště“ (tedy zjevně před volbami do Evropského parlamentu) obdobné video nebude moci publikovat.

Dodejme, že Babiš své video zveřejnil 28. září, tedy v době, kdy již na Slovensku platilo tzv. předvolební moratorium. To podle slovenského zákona začíná 48 hodin před dnem konání voleb a politickým stranám je během něj zakázáno vést volební kampaň. Další omezení platí také pro média, která nesmí zveřejňovat informace o kandidátech. Expremiér Babiš nicméně v tomto případě moratorium neporušil, o čemž píšeme v naší další analýze.

Vyjádření Věry Jourové

Věra Jourová Andreje Babiše za toto video ve veřejně dostupných zdrojích nekritizovala ani „nepohrozila“, že by před příštími volbami obdobné záběry nemohl natočit. Nevyjádřila se takto například ani na svém účtu na Twitteru.

O slovenských volbách do Národní rady Věra Jourová mluvila např. v rozhovoru pro Českou televizi, který se uskutečnil 1. října (video). Ani v něm však video Andreje Babiše nijak nezmínila. Mluvila jen o tom, že dané volby provázela „bezprecedentní dezinformační masáž“, a také, že se podle ní ještě nemohl plně projevit efekt nového unijního Aktu o digitálních službách.

Upřesněme, že cílem tohoto aktu je kromě jiného „udržovat bezpečné online prostředí“ a zmírňovat „systémová rizika“, jako je šíření manipulací nebo dezinformací. V této souvislosti Evropská komise v dubnu 2023 zveřejnila seznam subjektů, které (co do počtu uživatelů) spadají do kategorie „velmi velkých online platforem“ a „velmi velkých internetových vyhledávačů“. Na tyto subjekty, mezi které patří např. Twitter, Facebook, Instagram nebo Google, se tak od konce srpna 2023 vztahují nové povinnosti. 

Dané platformy a vyhledávače musí například zajistit, že dojde k posílení postavení uživatelů, ochrana nezletilých osob bude na vysoké úrovni nebo že bude docházet k pečlivějšímu moderování obsahu. S tím poté souvisí i povinnost přijmout taková opatření, která povedou k menšímu šíření nezákonného obsahu a k menšímu šíření dezinformací. Další povinnosti také mají vést i k větší transparentnosti a odpovědnosti online platforem.

Právě kvůli tomu, že tato pravidla začala platit až koncem srpna, podle Jourové tento akt ještě nemohl mít plný vliv na činnost online platforem v době slovenské předvolební kampaně. Ta totiž oficiálně odstartovala už letos v červnu. Jourová ale v říjnovém rozhovoru pro ČT uvedla, že předpokládá, že v kampani před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu bude jeho dopad již výraznější (video, čas 3:43). 

Důležité je dodat, že Jourová v rozhovoru také upozorňovala na to, že názory jednotlivců tímto opatřením nebudou zasaženy (video, čas 3:43). Nařízení dle jejích slov slouží zejména k tomu, aby platformy zajistily dostatečné kapacity pro ověřování faktů. Dále např. zmínila, že dle ní je „dezinformace ověřitelná lež“. 

Dodejme, že Andrej Babiš na rozhovor s Věrou Jourovou reagoval už dříve na svém facebooku, kam 4. října nahrál video kritické k jejímu vyjádření ohledně „dezinformační masáže“. V něm se vyjadřoval podobně jako v námi ověřovaném výroku. Už tehdy totiž naznačoval, že mu podle něj Jourová chce s pomocí nových pravidel zakázat, aby mohl před evropskými volbami na internetu vyzývat lidi, ať nevolí Progresivní Slovensko (video, čas 52:00).

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedených informací, Věra Jourová předvolební video Andreje Babiše vůbec nekomentovala. Její slova v rozhovoru pro ČT se týkala pouze Aktu o digitálních službách, který zmínila v obecné spojitosti se slovenskými volbami do Národní rady a volbami do Evropského parlamentu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš svým výrokem zjevně naráží na připravovanou migrační reformu, na jejíchž zásadních bodech se členské státy EU dohodly 8. června 2023. Pro přijetí tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, hlasoval za Českou republiku ministr vnitra Vít Rakušan (STAN).

Migrační pakt

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání. K tomu došlo v době, kdy Radě Evropské unie předsedalo Švédsko. Základy však během svého předsednictví ve druhé půlce roku 2022 položila již Česká republika (.pdf, str. 4).

Tento návrh (.pdf) nicméně ke dni vysílání námi ověřovaného rozhovoru nebyl plně schválen, ačkoliv se na něm shodli ministři vnitra v Radě EU. Dokument totiž slouží jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Cílem je přitom dovršit jednání do voleb do Evropského parlamentu, které se budou konat na jaře 2024.

Migrační pakt zahrnuje pravidla pro zrychlení vyřizování neúspěšných žádostí a princip „povinné solidarity“ se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Členské státy si tak budou moci vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Jejich příspěvek do nového mechanismu solidarity může mít formu relokace (tedy přijetí běženců), ročního finančního příspěvku v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci, respektive za jednoho odmítnutého migranta, či alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí.

Co se týče potenciálního počtu přijatých migrantů, každá země bude muset zavést přesně stanovenou tzv. „adekvátní kapacitu“, která bude vyjadřovat, kolik migrantů je členský stát schopen přijmout. V rámci celé Evropské unie (tedy nikoliv pouze u Česka) by měl být počet stanoven na 30 tisíc.

Vít Rakušan ani premiér Petr Fiala však o tom, že Česko kvůli dohodě přijme 30 tisíc migrantů, nehovořili. Oba jen zdůrazňovali, že odsouhlasená reforma znamená definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. „Nebudou žádné povinné kvóty, tato dohoda vylučuje povinné kvóty,“ řekl například Fiala. Rakušan pak doplnil, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které ČR přijala. Ani jeden z těchto politiků se o takovém číslu nezmínil ani svých sociálních sítích.

Počet migrantů v ČR

Andrej Babiš u druhého uvedeného údaje, tedy množství příchozích uprchlíků, nezmiňuje časový úsek, kterého se týká. Z jeho vyjádření ovšem vyplývá, že jde zjevně o počet od červnového schválení zmíněného paktu. Návrh nicméně ke dni rozhovoru nebyl plně schválen, a tudíž nelze tvrdit, kolik osob po jeho přijetí do Česka přišlo.

Podívejme se tedy alespoň na dostupné údaje ohledně počtu migrantů příchozích do Česka. Data se nicméně týkají zejména nelegální migrace. V prvním čtvrtletí letošního roku policie zadržela 2 658 osob při nelegální migraci. Tiskový mluvčí cizinecké policie nám na dotaz sdělil, že ke 12. říjnu bylo při tranzitní nelegální migraci zjištěno 3 455 cizinců. Zmiňme také, že celkový počet (.pdf, str. 1) cizinců žijících na českém území se ke konci letošního června oproti konci loňského roku snížil o přibližně 80 tisíc (.pdf, str. 1). Konkrétně žilo v ČR ke 30. červnu 1 036 798 cizinců (.pdf, str. 1).

Co se týče evropského kontextu, můžeme uvést, že podle EU dorazilo na hranice Evropské unie od začátku roku k letošnímu září přibližně 194 tisíc uprchlíků. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) pak uvádí mírně odlišné počty – dle ní se ke 3. říjnu (tedy k datu vysílání námi ověřovaného rozhovoru) jednalo o cca 187 tisíc osob.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan ani premiér Petr Fiala se nevyjádřili v tom smyslu, že by Česká republika mohla (či se chystala) přijmout 30 tisíc uprchlíků. Návrh nového migračního paktu zatím ani není definitivně schválen, a nelze tedy tvrdit, kolik migrantů po jeho přijetí do Česka přišlo. Podle posledních údajů bylo nicméně v letošním roce při tranzitní nelegální migraci zadrženo pouze přibližně 3,5 tisíce osob. Počet cizinců žijících na území ČR se pak snížil. Čísla, která uvádí Andrej Babiš, tak neodpovídají současnému stavu. Jeho výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.