Podle dat z ČSÚ byla výše dluhu vládních institucí v roce 2015 rovna 1 836 255 mil. Kč. Poslední dostupná data pochází ze třetího čtvrtletí roku 2016, kdy byla výše dluhu rovna 1 812 797 mil. Kč. Jedná se o pokles jak v nominálním vyjádření, tak ve vyjádření v podílu k HDP. V roce 2014 při nástupu současné vlády měla ČR dluh roven 1 821 327 mil. Kč.

Zavádějící je však tvrzení, že by tato vláda všechno dělala na dluh. Existence dluhu je nezpochybnitelná, podstatné ovšem je, aby se dále nezvyšoval. Dluh může být umořován průběžně, země by se však neměla dostat do dluhové pasti. Jeho nominální vyjádření roste, ovšem vyjádření pomocí % dluhu k HDP od nástupu této vlády kleslo.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Jako primátor města je Kubera v této situaci ve stejném postavení jako policista. Oba mají stejnou povinnost, zjistí-li porušení zákonného zákazu, zakročit proti podnapilým osobám. Ačkoliv Kubera zastupuje vlastníka radnice (město Teplice), je stejně jako policista také orgánem veřejné moci, na kterou tato povinnost dopadá také.

Jaroslav Kubera je kromě místopředsedy Senátu též primátorem města Teplice. Výrokem patrně naráží na § 18 odst. 1 písm. a) a k) zákona o o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tzv. protikuřáckého zákona,) podle nichž:

„1. Osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, se zakazuje vstupovat a zdržovat sea) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, kde by mohla způsobit sobě nebo jiné osobě škodu,k) v prostoru budovy orgánu veřejné moci, nezdržuje-li se tam osoba v souvislosti s výkonem působnosti tohoto orgánu veřejné moci“.

Odstavec druhý, podle nějž je určitý výčet osob povinen zakročit na ochranu tohoto pravidla, mobilizuje i vlastníky veřejnosti volně přístupných vnitřních prostor podle písm. a). Ačkoliv by Kuberova povinnost mohla pramenit i z písmena a), pakliže přistoupíme na tezi, že radnice je v úředních hodinách volně přístupným vnitřním prostorem (přičemž vlastníkem radnice je podle katastru nemovitosti Statutární město Teplice, které by jako primátor zastupoval), jeho povinnost primárně pramení ze skutečnosti, že je jako primátor orgánem veřejné moci.

Jako takový je povinen, zjistí-li takovou okolnost, vyzvat osobu pod vlivem k opuštění prostoru nebo k vystřízlivění, ať už se zdržuje na kterémkoli ze zákonem vyjmenovaných míst (jde dále např. o MHD, nemocnice, školy atd.). Představa, že by byl povinen prohledávat úřad a zjišťovat stav příchozích, je ovšem mylná. Kromě toho mu za nedodržení povinnosti osobu z radnice vyprovodit nehrozí dle tohoto zákona žádná sankce.

Kubera dále v pořadu uvádí, že na rozdíl od něj, který tuto povinnost má, policista „sedící dole před radnicí“ opilce zastavit nemůže, neboť je budova v úředních hodinách volně přístupná. To ovšem není pravda. Stejně jako primátor je i policista orgánem veřejné moci a zjistí-li přítomnost osoby pod vlivem návykových látek, má stejnou povinnost jako primátor. Ani jemu nehrozí tento zákon žádnou sankcí.

Z tohoto důvodu tedy Kuberův výrok není pravdivý. Policista je stejně jako primátor oprávněn a povinen opilce vstupujícího na radnici zastavit, pakliže zjistí, že je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože Lisabonskou smlouvu prosadila vláda ODS pod vedením Mirka Topolánka. Ačkoliv poslanci i senátoři této strany byli v dané věci rozpolceni, tak v obou komorách hlasovala část klubu pro ratifikaci zmíněné dohody. Bez hlasů poslanců a senátorů ODS by Lisabonská smlouva českým Parlamentem neprošla. Není tedy pravdou, že by odpovědnost za přijetí nesla výhradně ČSSD, jak Kubera uvádí.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování se vyslovil proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 19 senátorů. Šlo o senátory z klubu ODS a proti se vyslovila také Marta Bayerová z KSČM. Celkově však Senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Nelze ovšem říct, že by odpovědnost za přijetí Lisabonské smlouvy byla na ČSSD. Smlouva byla přijata za vlády ODS (konkrétně vlády Mirka Topolánka). Právě ta ji prosazovala v obou komorách Parlamentu a bez hlasů zákonodárců za občanské demokraty by nikdy neprošla.

Pro přijetí této smlouvy byla potřebná ústavní většina v obou komorách - tedy 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. V Poslanecké sněmovně pro Lisabonskou smlouvu hlasovalo celkem 125 poslanců. Z nich bylo 33 z ODS. Bez ODS by tedy tato smlouva zjevně nemohla projít.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 48 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Nutno dodat, že bez hlasů senátorů ODS by ani v horní komoře Parlamentu Lisabonská smlouva neprošla. Klub ODS dodal 11 hlasů, které byly potřebné pro přijetí.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, Andrej Babiš se v nedávné době několikrát stylizoval do role muže činu a inicioval vlastní sólo akce s cílem vyřešit naléhavý problém.

Po výbuších v muničních skladech ve Vrběticích na Zlínsku se rozhořel spor mezi ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD) a ministrem financí Andrejem Babišem (ANO) o finanční pomoc mířící na sanaci škod a přesčasy zasahujícím hasičům a policistům. Po počátečním odmítnutí Andreje Babiše uvolnit 43 mil. Kč na sanaci kolem a vně areálu se názor ministra financí změnil po osobní návštěvě Vrbětic, kam zavítal společně s Chovancem. Vláda následně uvolnila (.pdf, str. 1) více než 47,5 mil Kč.

Druhá část výroku Jaroslava Kubery se dotýká vleklých problémů důlní společnosti OKD. Poslední vývoj událostí naznačil, že Andrej Babiš je ochoten dát souhlas, aby do OKD majetkově vstoupil stát za předpokladu, že se nenajde soukromý investor. Podle Mládkova vyjádření chtěl Babiš OKD svěřit státnímu podniku Prisko. Konkuroval by tím návrhu šéfa průmyslu, aby společnost, která je od loňského května v úpadku, koupil za korunu státní podnik Diamo. Andrej Babiš Mládkovu verzi nepotvrdil.

Mládek následně dodal, že je důležité, že ministr financí nezpochybňuje odpovědnost státu k OKD. Babiš ke státní půjčce či převzetí OKD státem nebyl dlouho nakloněn, v červenci 2016 po jednání s vedením OKD však připustil, že by vláda mohla OKD půjčit až 700 mil. Kč.

Andrej Babiš se už několikrát odhodlal řešit věci takříkajíc na vlastní pěst. Krátce po svých negativních výrocích na adresu Romů se např. rozjel do Let u Písku, kde na místě bývalého romského koncentračního tábora dodnes stojí vepřín, a tam prohlásil, že peníze na výkup pozemků sežene.

Na konci ledna prosákla na povrch informace, že se Andrej Babiš ujal jednání o záchraně turecké elektrárny, nikomu o tom ale neřekl. Česká exportní banka půjčila na projekt Adularya v Turecku 12 mld. Kč. Elektrárna není dostavěná, firmu navíc znárodnila tamní vláda. Hnutí ANO mimo jiné výrazně změnilo pohled na ohraničení věku odchodu do důchodu. V resortním programu představeném před volbami do PS 2013 ANO prosazovalo zastropování věku odchodu do důchodu, v průběhu volebního období však svůj názor změnilo.

Třetí část Kuberova výroku naráží na říjnové rozhodnutí (.pdf) vlády týkající se zvýšení (. pdf) mezd řidičů autobusů až o 40 % od 1. ledna 2017. Vládní předloha však neříká, z které kapitoly bude navýšení mezd hrazeno. Při projednávání materiálu premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) uvedl, že by se o náklady měly podělit vláda a kraje.

Andrej Babiš během ledna 2017 v některých mediálních výstupech uváděl jiné částky v kontextu toho, kolik v životě vydělal peněz. To vedlo ke spekulacím, zda měl v daný moment finance na nákup korunových dluhopisů Agrofertu v hodnotě cca 1,5 miliardy korun.

Celou kauzu popisuje web Českého rozhlasu. Babiš nejprve pro Deník.cz na začátku ledna uvedl své příjmy, ty následně zopakoval i pro Hospodářské noviny. Jak ovšem upozornil server Echo24 ve svých textech, podle těchto Babišových vyjádření by neměl mít dost peněz na nákup dluhopisů. Chvojka popisuje korektně i výši rozdílu.

Babiš dále upřesnil, že měl příjmy o 650 milionů vyšší, než sám uvedl. Podle jeho vyjádření má jít o příjmy, které nepodléhají zdanění. Na další otázky pak reagoval značně podrážděně a např. novináři z pořadu Reportéři ČT jsou podle něj „zkorumpovaná pakáž“. Toto označení si vysloužili tím, že se ministra financí dotazovali na rozpor v jeho prohlášeních.

ODS se skutečně po letech se ztrátovým hospodařením podařilo dostat se do černých čísel. Jaké jsou její možnosti vzhledem ke kampaním, nehodnotíme. Dodejme však, že výrok padl v kontextu prezidentských voleb, kde existuje zákonný limit pro výdaje ve výši 40 milionů pro první kolo volby a dalších 10 milionů před kolem druhým.

Dle výroční zprávy za rok 2013 byla ODS ve ztrátě 14 milionů korun. V roce 2014 pak byla strana ve ztrátě 51 milionů korun, a to zejména díky snížení státního příspěvku po volbách.

Výroční zpráva za rok 2015 hovoří o celkových nákladech 85 milionů a výnosech 114 milionů korun. Po zdanění je tedy strana 27 milionů „v plusu“.

ODS splácí dlouhodobě úvěry soukromým subjektům, vůči státu žádné závazky po splatnosti nemá. Soukromými subjekty jsou myšleny zejména banky, od nichž si politické strany půjčují, aby měly finanční prostředky na vedení kampaně. Úvěry se pak zpravidla splácí ze státního příspěvku, který strany získávají s ohledem na jejich volební zisk.

Ve stanovách ODS (článek 3, odstavec 7, písmeno h) je definováno, že členství ve straně zaniká mimo jiné „... kandidaturou v parlamentních, krajských či komunálních volbách za jiný volební subjekt bez souhlasu orgánu strany, v jehož pravomoci je kandidaturu schválit“

Člen ODS tedy na prezidenta za jiný politický subjekt dle tohoto odstavce stanov kandidovat může.

Kandidáta ODS na prezidenta schvaluje výkonná rada. V jiné oblasti se o volbě prezidenta ve stanovách strany nehovoří. Kandidatura členů ODS není stanovami nijak limitována.

Před historicky první přímou prezidentskou volbou v roce 2013 vybrala strana svého kandidáta v prezidentských primárkách. V těch se společně utkali pozdější vítěz Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.