Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Zákaz náboženství popírajících práva druhých je zakotven na úrovni ústavního pořádku, nikoliv však v Ústavě, nýbrž v Listině základních práv a svobod. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Hynek správně popsal obsah úpravy.

Svoboda náboženského vyznání je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zaručena každému; vyznání lze vykonávat jak individuálně, tak společně v rámci církve či náboženské společnosti.

Výkon základních práv a svobod však není neomezený, je podmíněný mezemi zákona. To samé je pak v Listině výslovně uvedeno i u svobody náboženského vyznání, kdy stanovuje možnost omezení práva zákonem, pokud je to nezbytné pro ochranu mj. práv a svobod druhých. Daným zákonem je pak zákon o církvích a náboženských společnostech, který stanoví zákaz vzniku a působení církví a náboženských společností popírajících práva druhých.

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Všechny uskutečněné volby do dolní komory měly od devadesátých let pouze dva vítěze, ODS nebo ČSSD. Tyto dvě strany dominovaly stranickému systému až do voleb v roce 2010. Vrchol dvoustranické hegemonie přišel po parlamentních volbách v roce 2006, kdy obě strany získaly dohromady 155 z 200 mandátů, o čtyři roky dříve ODS s ČSSD utržily celkem 128 mandátů.

Ve volbách v roce 2002 získali občanští demokraté 24,47 % hlasů, které pro stranu znamenaly 58 mandátů. Ve volbách však s 30,2 % zvítězila ČSSD, a občanští demokraté tak strávili čtyři roky v opozici. Sociální demokraté utvořili vládu s koalicí stran KDU-ČSL a US-DEU. Čtvrtou parlamentní stranou tehdy byli komunisté.

O čtyři roky později, tj. v roce 2006, dosáhla ODS historického úspěchu, když ve volbách zvítězila se ziskem 35,38 % a po volbách zasedlo ve sněmovně v jejích barvách 81 poslanců. Křehkou koalici s občanskými demokraty tvořilo 13 lidoveckých a šest poslanců ze Strany zelených. Do opozičních lavic usedli sociální demokraté a komunisté.

Z výše uvedeného vyplývá, že v roce 2006 dosáhla dvoustranickost systému svého vrcholu, dvě nejsilnější strany si rozdělily přes 3/4 všech poslaneckých křesel.

Rozpad tradičního stranického systému ilustruje zisk ODS v posledních uskutečněných volbách v roce 2013, kdy se strana, která v roce 2006 získala přes 35 % hlasů, musela spokojit se ziskem pouhých 8 %.

Podle článku 56 Ústavy České republiky může být kandidát na prezidenta republiky navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Ze současných kandidátů na prezidenta získali dostatečný počet podpisů občanů tři z nich, ostatní jsou navrženi poslanci či senátory.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Jiří Hynek věnoval na kampaň Realistů 300 tisíc korun. To vyplývá ze seznamu dárců, který strana zveřejňuje na svém webu.