Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

V programovém prohlášení z roku 2014 se vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Jak vidíme na následujícím grafu v časovém srovnání, výška minimální mzdy se opravdu dlouho držela na stejné úrovni (osm tisíc korun, na tuto částku se dostala za Topolánkovy vlády). Minulá vláda (Rusnokova ani Nečasova) opravdu minimální mzdu nezvyšovala.

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Výběrové řízení nazvané Odstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vypsalo ministerstvo financí (MF) dne 15. 12. 2008. Do dvoukolového tendru se uchazeči mohli hlásit do 9. 2. 2009. Jak vyplývá z tiskové zprávy MF z února 2009, do výběrového řízení se přihlásily tři samostatné firmy a dále jedno konsorcium dvou firem a dvě sdružení. Jedno zahrnovalo čtyři firmy, druhé dvě firmy. Do druhého kola tendru se dostaly tři firmy.

Zatímco probíhalo druhé kolo tendru, došlo k ustavení úřednické Fischerovy vlády, kdy Miroslava Kalouska ve funkci ministra financí nahradil Eduard Janota. Nejvhodnější cenovou nabídku ve výběrovém řízení měla vybrat hodnotící komise jmenovaná novou vládou.

V létě 2009 MF oznámilo, že posouvá termín pro podání nabídek ze srpna 2009 na 13. říjen téhož roku. MF tak učinilo na přání uchazečů, kteří potřebovali více času na zpracování rozsáhlé dokumentace. Následně stanovilo nový termín pro podání cenových nabídek na červen 2010. Učinilo tak poté, co Úřad na ochranu hospodářské soutěže vrátil do tendru dříve vyřazené konsorcium PPF. Znovu pak došlo k posunutí termínu pro podávání nabídek na prosinec 2010 kvůli nevyjasněné účasti konsorcia PPF ve výběrovém řízení.

Poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal v září 2010 předběžné opatření, kterým MF uložilo pozastavení zadávacího řízení, došlo k obnově výběrového řízení až od počátku dubna 2011. Lhůta pro podávání nabídek byla vzhledem k předchozím událostem posunuta na září 2011, kdy skutečně k podání nabídek ze strany tří uchazečů z prvního kola došlo.

Dne 19. 10. 2011 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, proč nejspíš nedoporučí vládě přijmout nejlevnější nabídku ze tří, které vzešly z druhého kola tendru. Nejlevnější nabídku učinila společnost Marius Pedersen Engineering - 56,8 miliardy korun. O tom, že ministr Kalousek není s vítěznou cenovou nabídkou spokojen, informovalo MF veřejnost tiskovou zprávou již 19. 10. 2011.

Nečasova vláda pak dne 21. 12. 2011 usnesením č. 956 rozhodla o zrušení zakázky, tedy o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky.

Tvrzení, že „... tam někdo chtěl udělat kšeft za 30 miliard“, je prozatím třeba vnímat jako spekulaci. Andrej Babiš totiž z pozice ministra financí v roce 2015 oznámil, že státní kasa dokáže v totožné zakázce ušetřit až 30 miliard korun oproti částce, kterou nabídla v roce 2011 vítězná firma Marius Pedersen Engineering.

Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my