V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.

Všechny uskutečněné volby do dolní komory měly od devadesátých let pouze dva vítěze, ODS nebo ČSSD. Tyto dvě strany dominovaly stranickému systému až do voleb v roce 2010. Vrchol dvoustranické hegemonie přišel po parlamentních volbách v roce 2006, kdy obě strany získaly dohromady 155 z 200 mandátů, o čtyři roky dříve ODS s ČSSD utržily celkem 128 mandátů.

Ve volbách v roce 2002 získali občanští demokraté 24,47 % hlasů, které pro stranu znamenaly 58 mandátů. Ve volbách však s 30,2 % zvítězila ČSSD, a občanští demokraté tak strávili čtyři roky v opozici. Sociální demokraté utvořili vládu s koalicí stran KDU-ČSL a US-DEU. Čtvrtou parlamentní stranou tehdy byli komunisté.

O čtyři roky později, tj. v roce 2006, dosáhla ODS historického úspěchu, když ve volbách zvítězila se ziskem 35,38 % a po volbách zasedlo ve sněmovně v jejích barvách 81 poslanců. Křehkou koalici s občanskými demokraty tvořilo 13 lidoveckých a šest poslanců ze Strany zelených. Do opozičních lavic usedli sociální demokraté a komunisté.

Z výše uvedeného vyplývá, že v roce 2006 dosáhla dvoustranickost systému svého vrcholu, dvě nejsilnější strany si rozdělily přes 3/4 všech poslaneckých křesel.

Rozpad tradičního stranického systému ilustruje zisk ODS v posledních uskutečněných volbách v roce 2013, kdy se strana, která v roce 2006 získala přes 35 % hlasů, musela spokojit se ziskem pouhých 8 %.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

EU je hlavním obchodním partnerem ČR a objem vzájemného obchodu za první pololetí roku 2017 dosáhl téměř 3 280 mld. Kč, což odpovídá třem čtvrtinám celkového zahraničního obchodu EU. Do ČR také z evropského rozpočtu proudí peněžní prostředky například prostřednictvím strukturálních fondů. V roce 2016 činila čistá pozice ČR (rozdíl mezi příjmy a povinnými odvody do evropského rozpočtu) 79,6 mld. Kč. ČR je tedy s EU značně ekonomicky propojena a změny měnového kurzu samozřejmě vliv na obchod i státní rozpočet mají.

Nedávným příkladem jsou intervence ČNB vedoucí k oslabení koruny, které probíhaly od konce roku 2013 do dubna letošního roku. Podle Asociace exportérů přinesly českým vývozcům 687 mld. Kč přímo a 590 mld. Kč nepřímo. Slabší koruna totiž pomáhá českým exportérům, na druhé straně ale zdražuje dovoz do ČR. Kurzové riziko tak komplikuje nejen uzavírání obchodních dohod, ale i plánování státního rozpočtu.

Jan Farský na konci července 2017 na tiskové konferenci, kde jej předseda hnutí Petr Gazdík představil jako nového celostátního lídra, skutečně uvedl, že sedm procent pro Starosty bere jako povinnost a deset procent jako úspěch.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, v žádném z posledních roků výše dividend do zahraničí nepřekročila 290 miliard, Farského číslo je tak výrazně nadsazené.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Výběrové řízení nazvané Odstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vypsalo ministerstvo financí (MF) dne 15. 12. 2008. Do dvoukolového tendru se uchazeči mohli hlásit do 9. 2. 2009. Jak vyplývá z tiskové zprávy MF z února 2009, do výběrového řízení se přihlásily tři samostatné firmy a dále jedno konsorcium dvou firem a dvě sdružení. Jedno zahrnovalo čtyři firmy, druhé dvě firmy. Do druhého kola tendru se dostaly tři firmy.

Zatímco probíhalo druhé kolo tendru, došlo k ustavení úřednické Fischerovy vlády, kdy Miroslava Kalouska ve funkci ministra financí nahradil Eduard Janota. Nejvhodnější cenovou nabídku ve výběrovém řízení měla vybrat hodnotící komise jmenovaná novou vládou.

V létě 2009 MF oznámilo, že posouvá termín pro podání nabídek ze srpna 2009 na 13. říjen téhož roku. MF tak učinilo na přání uchazečů, kteří potřebovali více času na zpracování rozsáhlé dokumentace. Následně stanovilo nový termín pro podání cenových nabídek na červen 2010. Učinilo tak poté, co Úřad na ochranu hospodářské soutěže vrátil do tendru dříve vyřazené konsorcium PPF. Znovu pak došlo k posunutí termínu pro podávání nabídek na prosinec 2010 kvůli nevyjasněné účasti konsorcia PPF ve výběrovém řízení.

Poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal v září 2010 předběžné opatření, kterým MF uložilo pozastavení zadávacího řízení, došlo k obnově výběrového řízení až od počátku dubna 2011. Lhůta pro podávání nabídek byla vzhledem k předchozím událostem posunuta na září 2011, kdy skutečně k podání nabídek ze strany tří uchazečů z prvního kola došlo.

Dne 19. 10. 2011 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, proč nejspíš nedoporučí vládě přijmout nejlevnější nabídku ze tří, které vzešly z druhého kola tendru. Nejlevnější nabídku učinila společnost Marius Pedersen Engineering - 56,8 miliardy korun. O tom, že ministr Kalousek není s vítěznou cenovou nabídkou spokojen, informovalo MF veřejnost tiskovou zprávou již 19. 10. 2011.

Nečasova vláda pak dne 21. 12. 2011 usnesením č. 956 rozhodla o zrušení zakázky, tedy o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky.

Tvrzení, že „... tam někdo chtěl udělat kšeft za 30 miliard“, je prozatím třeba vnímat jako spekulaci. Andrej Babiš totiž z pozice ministra financí v roce 2015 oznámil, že státní kasa dokáže v totožné zakázce ušetřit až 30 miliard korun oproti částce, kterou nabídla v roce 2011 vítězná firma Marius Pedersen Engineering.

Jiří Drahoš se veřejně prezentuje jako kandidát na prezidenta, který v minulosti nikdy nebyl členem politické strany a neplánuje to ani v budoucnosti. Stejné tvrzení uvádí i na své oficiální osobní stránce, na které zároveň předkládá i lustrační osvědčení o tom, že nikdy nebyl příslušníkem StB.

Nejsou dostupné žádné informace, které by jeho opakované veřejné tvrzení, že nikdy nebyl členem politické strany, vyvrátily.