K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v obou zmíněných případech sehrála velkou roli média, která informovala o dané kauze a tím vystavila zmíněné politiky veřejnému tlaku. V případě Grosse pak ve finále skutečně Kalousek jako předseda koaliční strany fakticky koalici s Grossem vypověděl a tím jej donutil k rezignaci.

Dodejme, že nehodnotíme obecně, zda v daných letech (2005–2011) média kauzy otevírala a nyní nikoli, resp. zda jsou schopna vyvinout dostatečný tlak na rezignaci politika.

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt).

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např., jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

„Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji.“

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra, kterou otevřela česká média v čele s Mladou frontou DNES.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina však ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

V dubnu 2011 pak týdeník Respekt otevřel kauzu údajného uplácení v tehdy koaliční straně Věci veřejné. Konkrétně šlo o kauzu Víta Bárty. Přinesl text, ve kterém zaznívá výpověď tehdejšího poslance Jaroslava Škárky, který popsal systém uplácení v této straně (konkrétně šlo o text Strach a úplatky nad VV). Mladá fronta DNES v té stejné době publikovala dokument, který dokládal motivaci Víta Bárty jít do politiky.

V návaznosti na tyto publikované zprávy se poslanecký klub strany začal drolit a následně samotný Bárta rezignoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť s výhradou k použití obratu „řada představitelů“. Z principu fungování tajných služeb by bylo neobvyklé, aby o své činnosti nějak houfně informovali veřejnost. Jsou však dostupné jednak veřejné části výročních zpráv BIS, tak i vyjádření ředitele této služby. Tyto zdroje pak Kalouskovo tvrzení potvrzují.

K veřejnosti se však každoročně dostává výroční zpráva BIS, resp. její pro veřejnost určená verze. Faktem je, že se ve výroční zprávě BIS za rok 2015 píše o tom, že ČR je zahrnuta v informační a hybridní válce vedené Ruskou federací. Pro úplnost je třeba také dodat, že jediným představitelem BIS, který se k danému tématu vyjádřil jako samostatná osoba, byl ředitel BIS Michal Koudelka, který v červnu letošního roku poskytl stručný rozhovor webu hlidacipes.org.

Ve výše zmíněné výroční zprávě (v kapitole 2.3) uvádí BIS k problematice informační války, že „Ruskými prioritami pro rok 2015 byly operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize...“, a dále, že „V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické činekonvenční) války.“

V téže kapitole výroční zprávy BIS vyjmenovává, co je cílem ruského působení v českém informačním prostoru. Dle zjištění BIS mezi tyto cíle patří mimo jiné masivní produkce ruské státem řízené propagandy a dezinformací vedoucí k oslabení informačního potenciálu země, nebo relativizace pravdy a objektivity prostřednictvím zahlcení veřejnosti (dez)informacemi.

Ve zmíněném rozhovoru pro web hlidacipes.org ředitel Koudelka potvrdil zesílení ruského informačního vlivu v českém prostoru, který se projevuje rostoucím počtem zpravodajských webů šířících dezinformace a podporujících ruskou politiku. Koudelka však zároveň upozornil, že je třeba si uvědomit, že „...to je realita na obou stranách pomyslné barikády. Také Západ musí být schopen působit a dělá to.“

Jan Farský na konci července 2017 na tiskové konferenci, kde jej předseda hnutí Petr Gazdík představil jako nového celostátního lídra, skutečně uvedl, že sedm procent pro Starosty bere jako povinnost a deset procent jako úspěch.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Michal Horáček v kontextu svého výroku hovoří o tom, že nevidí v investičních pobídkách pro zahraniční společnosti budoucnost pro ČR a argumentuje tím, že pobídky získávají společnosti bez oddělení výzkumu a vývoje, což je obvykle případ tzv. montoven.

Naprostá většina investic směřuje v posledních letech do sektorů typu výroba motorových vozidel či kovodělný a kovozpracující sektor, které nemají vysokou přidanou hodnotu a v jejichž rámci se investuje do výrobních závodů. Právě do těchto závodů míří nejvýznamnější investice, třebaže podíl podpořených projektů s vysokou přidanou hodnotou v posledních letech roste. Ve společnosti Hyundai navíc skutečně nemají oddělení výzkumu a vývoje. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý. V souvislosti s tímto hodnocením však musíme jasně dodat, že nijak neposuzujeme v čem je, či není budoucnost ČR.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest – ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb. Projekty s vysokou přidanou hodnotou neboli tzv. high-tech projekty, jejichž podíl se v roce 2015 zvyšoval a které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech.

Pokud se blíže podíváme na investice podle sektoru v roce 2016, z výroční zprávy CzechInvestu za rok 2016 (.pdf, str. 14) vyplývá, že nejvíce investičních projektů bylo ve výrobě motorových vozidel, dřevozpracujícím a papírenském sektoru a plastikářském sektoru. Úplně stejně (z hlediska množství investičních projektů dle sektorů) tomu bylo dle výroční zprávy (.pdf, str. 15) i v roce 2015. V roce 2014 bylo pak podle téže zprávy (.pdf, str. 13) investováno z hlediska sektorů nejvíce projektů opět ve výrobě motorových vozidel, dále v kovodělném a kovozpracujícím sektoru a strojírenském sektoru.

Výroční zprávy za roky 2014–2016 obsahují také seznam 10 nejvýznamnějších investic za daný rok dle výše investice. Z nejvýznamnějších investic za rok 2016 patřila pouze jedna investice do sektoru centra strategických služeb. Jednalo se o high-tech projekt společnosti Kiwi.com. V ostatních případech šlo o investice do výrobních závodů v sektorech výroby motorových vozidel, potravinářském, strojírenském atd.

Nejvýznamnější investice za rok 2015 směřovaly dle výroční zprávy do sektorů výroby motorových vozidel, sektoru kovodělného a kovozpracujícího či elektronického. Ve všech případech se jednalo o investice do výrobních závodů, které neměly vysokou přidanou hodnotu. Rovněž v roce 2015 směřovaly nejvýznamnější investice do takových sektorů, jako jsou výroba motorových vozidel, gumárenský, kovodělný a kovozpracující sektor a obdobné. V sektoru biotechnologie a medicínská technika investovala společnost Mölnlycke, která však na českém území vybudovala „pouze“ závodní továrny.

Jiří Drahoš je podle volbeních modelů několika agentur na druhém místě za Milošem Zemanem, má také druhý nejvyšší volební potenciál.

Ve volebním modelu listopadového průzkumu agentur Kantar TNS a MEDIAN, kterého se zúčastnilo 1500 respondentů, Jiří Drahoš získal pro první kolo podporu 30,5 procent a umístil se na druhém místě (.pdf, str. 5) právě za Milošem Zemanem. Třetí skončil s šestnácti procenty Michal Horáček. Dodejme, že volební model je konstruován na základě odpovědí těch lidí, kteří nevylučují účast, uvedli kandidáta a jsou alespoň do určité míry rozhodnuti o své volbě.

Nejvyšší volební potenciál (.pdf, str. 5) měl podle tohoto výzkumu opět Miloš Zeman (45 %), druhý byl Jiří Drahoš (40,5 %) a na třetím místě skončil Michal Horáček (28,5 %). Potenciál ukazuje, kolik lidí uvažuje o volbě kandidáta (jde tedy o vyšší číslo než v modelu).

Také říjnový průzkum CVVM (.pdf) ukázal, že Miloš Zeman vede ve voličských preferencích, a to s 34 %. Na druhém místě se objevil opět Jiří Drahoš s 22 % (.pdf, str. 5). Třetí Michal Horáček získal podporu u třinácti procent respondentů. Voličské preference zde ukazují, kolik lidí z těch, kdo plánují jít volit, preferuje toho kterého kandidáta. Zahrnuti jsou zde i ti, kteří nejsou rozhodnuti.

Říjnový výzkum agentury MEDIAN pro Seznam.cz také ukázal, že Jiří Drahoš je nejvážnějším protikandidátem Miloše Zemana, a to dlouhodobě. MEDIAN sestavoval volební model pro druhé kolo prezidentských voleb, kde je vidět, že pozice Drahoše a Zemana je poměrně vyrovnaná (nicméně voliči Miloše Zemana jsou silněji rozhodnutí, že jej budou volit).

Zdroj: Median (.pdf, str. 15)

Za nejvážnějšího vyzyvatele Miloše Zemana označuje Jiřího Drahoše i projekt Kdovyhrajevolby.cz, který ve svém modelu kombinuje průzkumy veřejného mínění a sázkové kurzy. K 6. prosinci měl aktuální pravděpodobnost zvolení nejvyšší Jiří Drahoš (43,7 %), druhý byl Miloš Zeman (43,15 %), na třetím místě se umístil Michal Horáček (5,79 %) následovaný Mirkem Topolánkem (5,26 %).

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Všechny uskutečněné volby do dolní komory měly od devadesátých let pouze dva vítěze, ODS nebo ČSSD. Tyto dvě strany dominovaly stranickému systému až do voleb v roce 2010. Vrchol dvoustranické hegemonie přišel po parlamentních volbách v roce 2006, kdy obě strany získaly dohromady 155 z 200 mandátů, o čtyři roky dříve ODS s ČSSD utržily celkem 128 mandátů.

Ve volbách v roce 2002 získali občanští demokraté 24,47 % hlasů, které pro stranu znamenaly 58 mandátů. Ve volbách však s 30,2 % zvítězila ČSSD, a občanští demokraté tak strávili čtyři roky v opozici. Sociální demokraté utvořili vládu s koalicí stran KDU-ČSL a US-DEU. Čtvrtou parlamentní stranou tehdy byli komunisté.

O čtyři roky později, tj. v roce 2006, dosáhla ODS historického úspěchu, když ve volbách zvítězila se ziskem 35,38 % a po volbách zasedlo ve sněmovně v jejích barvách 81 poslanců. Křehkou koalici s občanskými demokraty tvořilo 13 lidoveckých a šest poslanců ze Strany zelených. Do opozičních lavic usedli sociální demokraté a komunisté.

Z výše uvedeného vyplývá, že v roce 2006 dosáhla dvoustranickost systému svého vrcholu, dvě nejsilnější strany si rozdělily přes 3/4 všech poslaneckých křesel.

Rozpad tradičního stranického systému ilustruje zisk ODS v posledních uskutečněných volbách v roce 2013, kdy se strana, která v roce 2006 získala přes 35 % hlasů, musela spokojit se ziskem pouhých 8 %.