Ruská státní společnost Gazprom, která produkuje 66 % objemu ruského plynu a koncentruje se především na export plynu do Evropy, dodala na evropský trh (včetně Turecka) v roce 2015 158,6 miliard kubických metrů plynu.

Velká část (přes 80 %) šla na západoevropské trhy, 18 % pak směrem do států střední a východní Evropy. Největším odběratelem ruského plynu z členských zemí EU je Německo (45,3 miliard kubických metrů), Itálie (24,4 miliard kubických metrů) a Velká Británie (11, 1 miliard kubických metrů). Ze státu východní Evropy odebírá nejvíce plynu Polsko (8,9 miliard kubických metrů).

Gazprom v roce 2015 vyprodukoval 418,5 miliard kubických metrů plynu. Podle odhadů z roku 2014 vyprodukovalo Rusko 669 miliard kubických metrů zemního plynu. Z toho necelých 200 miliard kubických metrů plynu bylo exportováno. To dělá z Ruska druhého největšího producenta zemního plynu na světě.

V roce 2014 bylo Rusko nejvýznamnějším dovozcem zemního plynu do EU. Ruský plyn tvořil 37,5 % dovozu, norský 31,6 % a plyn z Alžírska 12,3 %.

V témže roce šlo necelých 60 % exportu plynu společnosti Gazprom do členských států EU, přibližně 20 % do Společenství nezávislých států, které sdružuje 9 z 15 bývalých svazových republik SSSR, a 13 % do Turecka.

Rusko je rovněž nejvýznamnějším dovozcem ropy do Evropské unie. V roce 2014 tvořila ruská ropa 30,4 % importu této komodity. Druhým nejvýznamnějším importérem bylo Norsko se 13 % a třetí Nigérie s 9% podílem.

Evropský trh je nejdůležitějším odbytištěm ruské ropy, přes 70 % exportu míří právě do EU.

V roce 2015 tvořily zisky z prodeje ropy a plynu 8,6 % ruského HDP, v roce 2014 to bylo 10,8 % (. pdf, str. 24) a o rok dříve export ropy a plynu tvořil takřka 70 % příjmů celkového ruského exportu.

Ve stejném roce bylo Rusko třetím největším obchodním partnerem EU a EU byla hlavním obchodním partnerem Ruska.

Rusko dováželo do EU zejména ropu a zemní plyn, zatímco EU do Ruska vyvážela především stroje, automobily a zemědělské produkty. Vzájemná obchodní bilance byla nepříznivá pro EU. Rusko exportovalo zboží v hodnotě 135 miliard eur, zatímco EU exportovala do Ruska zboží za 74 miliard eur.

EU je rovněž pro Rusko nejdůležitějším investorem. Odhaduje se, že až 75% přímých zahraničních investic zásob v Rusku pochází z členských států EU.

V prosinci 2015 KSČM schválila ve svém vedení stanovisko, které se týkalo možných řešení migrační krize. Uvádí v něm:

„Požadujeme, aby vláda ČR na půdě mezinárodních institucí, zejména OSN, Evropské unie, OBSE, ale i NATO usilovala o řešení příčin vzniku migrační vlny a tedy přispěla k mírovému urovnání bojů v Sýrii, ale i v celé oblasti Blízkého a Středního východu včetně sporů v Severní Africe. KSČM považuje za zásadní, aby EU, a tedy i ČR, přijala odpovědnost za regulaci migrace a nepřenášela ji na okolní země sousedící s EU.“

V tomto stanovisku se komunisté nepostavili proti přijímání uprchlíků, obecně spíše apelovali na vyřešení jednotlivých krizových oblastí, a také na dodržování pravidel.

V září 2015, tedy asi čtvrt roku před přijetím zmíněného komplexního stanoviska, strana také v rámci mediálního výstupu akcentovala podobnou myšlenku.

Uvedla:

„Znovu opakujeme, že je nutné přijetí všech opatření, která pomohou řešit situaci přímo na místech, odkud běženci přicházejí, od posílení bezpečnosti až po posílení humanitární pomoci a k urychlené změně azylové politiky EU.“

Dne 2. září 2016 se KSČM vyjádřilak postupu Evropské komise týkajícímu se řešení migrační krize. Podle KSČM přichází Evropská komise s novým návrhem, kdy migranti nebudou přidělováni na základě kvót, ale s odměnou 10 000 eur na přesídlenou osobu. Dále Komise požaduje, „aby uprchlíky z Blízkého východu a Severní Afriky přijala v počtu, odpovídajícím velikosti jejich populace a počtu uprchlíků, které přijaly už dřív.“

KSČM souhlasí s tím, že by se efektivita azylového řízení měla zlepšit. Návrhy Komise podle nich neřeší příčinu migrační krize, kterou podle nich zastaví jen mír v daných oblastech. Strana tvrdí, že návrhy komise „odporují většinové vůli evropské veřejnosti“.Návrh strana požaduje zamítnout.

Tento výrok považujeme za pravdivý, jelikož syrská vláda skutečně pozvalaruskou armádu do Sýrie za účelem pomoci s vypořádáním se s ISIS. Tato intervence začala 30. září minulého roku, kdy ruská armáda dorazila na základnu v Latakia. Putin prohlásil, že Rusko se v této situaci zachovalo preventivně, aby zničilo teroristy na území, které již okupují. Nechtějí čekat na to, až jim teroristé přijdou do jejich domovů.

Proti tomuto rozhodnutí o pozvání Ruska do Sýrie se ohradiliopoziční aktivisté, kteří tvrdí, že „tímto způsobem Rusko pozabíjí více civilistů, než Asad za 4 roky“.

Situace s americkou podporou syrských povstalců je komplikovaná. Je však pravdou, že budoucí prezident Trump opakovaně naznačuje, že je pro, aby se USA soustředily na boj proti ISIS a nalezení společné řeči s Ruskou federací a Asadovou Sýrií. Dokonce je pravděpodobné, že se proto bude snažit ukončit veškerou podporu tzv. umírněné opozice v Sýrii.

Pokud jde o podporu povstalců v Sýrii za Obamova prezidentství, situace je opět komplikovaná a v otázce podpory se vedla v Obamově administrativě dlouhá debata v letech 2011–2012. Je ale faktem, že mělo jít vždy o podporu umírněných sil, ne tedy islamistů.

Podpora se dá vysledovat ve dvou směrech. Neoficiálně přes CIA, která minimálně od roku 2013 ve spolupráci s tajnými službami Kataru a Saúdské Arábie v Jordánsku cvičila a materiálně zásobovala Syřany pro boj proti Asadovi.

Mezi nejznámější skupinu v tomto programu patřila Harakat Hazzm, která ale doplatila na obavy USA z poskytování zbraní, když byla na přelomu let 2014–2015 poražena lépe financovanou skupinou Al-Nusra.

Zbytky skupiny pak byly následně připojeny k Levantské frontě, což je aliance různých povstaleckých skupin na severu Sýrie v okolí Aleppa. Rozpad skupiny Hazzm byl nečekaný, stejně tak jako ztráta velké části jejího vybavení včetně poměrně moderních protitankových střel TOW ve prospěch útočící Al-Nusry.

Oficiální cesta podpory syrských umírněných povstalců začala v září 2014, kdy Kongres schválil finance, a v lednu 2015, kdy Pentagon navrhl program výcviku a vyzbrojení cca 5000 umírněných povstalců s cílem boje zaměřeného jen proti ISIS.

Tento program se ukázal být naprostým fiaskem vzhledem k tomu, že vycvičených můžu byly maximálně stovky. V rámci tohoto projektu vznikla jednotka nazvaná Divize 30, která po ukončení výcviku byla poslána do Sýrie z Turecka.

První skupina 54 mužů byla okamžitě napadena Al-Nusrou a bombardována syrským letectvem, což vedlo k jejímu rozpadu. Problematické bylo i nasazení druhé skupiny asi 75 můžu, která musela odevzdat část své munice, vozidel a kulometů skupinám Al-Nusry k zajištění práva průchodu dále do Sýrie. Skupina nikdy neprokázala, že by vlastnila těžké zbraně.

Samotný program trpěl především nedostatkem rekrutů vzhledem k proklamovanému cíli boje pouze proti ISIS. V současné době je program zastaven a zájem je soustředěn spíše na Irák.

Tato skutečnost a také nedostatek vybavení i financování (často slíbených západem) vedla k tomu, že v tomto programu vycvičení umírnění povstalci buď boj vzdali, nebo se přidali k jiným skupinám, či dokonce byli zabiti nebo zajati.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Především není zcela pravdivé, že by Američané vyzbrojovali umírněné islamisty. Stejně tak je nepřesné tvrzení, že by pak tito většinově přecházeli dobrovolně k skupinám Al-Nusra či dokonce ISIS.

Pravdou je, že někteří povstalci z těchto skupin po problémech s nedostatečnou podporou a útocích přešli bojovat proti SA do některé aliance povstalců, jako je např. Levantská fronta. Je však třeba poznamenat, že zároveň byli tito povstalci cílem útoků Al-Nusry a část z nich byla zabita či zajata.

Nepřesné je i tvrzení o přecházení k islamistům s veškerou výzbrojí, protože pokud se nějaká dostala do jejich rukou, byly to z velké části zbytky po porážce skupiny Hazzm a částečně od zlikvidované Divize 30.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť z logických důvodů nelze kvantifikovat sumy, které Ruská federace na uvedenou činnost vydává.

Ve výroční zprávě (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015 se uvádí, že cílem ruského informačního působení v ČR je mimo jiné narušování soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU.

O cíleném narušování názorové jednoty na západě se lze dočíst v řadě článků zahraničních i českých médií, například The Telegraph nebo Der Spiegel.

Ruskou dezinformační kampaní se intenzivně od roku 2015 zabývá také Evropská unie. Vedoucí evropské diplomacie Federica Mogherini bylapověřena, aby připravila plán na boj s ruskou dezinformační kampaní. Stejným tématem se kromě jinéhozabývalotaké letošní říjnové zasedání Evropské rady.

Nelze přesně vyčíslit, jaké jsou finanční náklady Ruska na dezinformační kampaň, neboť nelze očekávat, že takovou informaci zpřístupní. Veřejně dostupné jsou tudíž pouze odhady a dílčí částky.

Například internetový zpravodajský deník EUobserver přinesl informaci, že Ruská federace investovala v roce 2014 643 milionů eur do zvýšení vlivu svých médií v souvislosti se spuštěním dezinformační kampaně po ruské anexi Krymu.

Web HlídacíPes.org převzal v létě 2016 informace britského deníku The Times, který se zabýval investicemi do ruských médií z ruského státního rozpočtu. Ruská vláda podle informací The Times hodlá během letošního roku investovat do rozpočtů stanic Russia Today (zejména její anglické mutace) a rádia i zpravodajského serveru Sputnik zhruba 8,5 miliardy rublů, což činí přibližně 3,2 miliardy korun.

O různých projevech ruské propagandy informovala také řada evropských i světových médií. Poměrně známý byl tzv. případ Lisa, který je vydáván za velmi známý příklad ruské propagandy ve Spolkové republice Německo. Obecnější popis nabízí např. New York Times.

Podle oficiálních ruských statistik přišlo zatím v tomto roce do Ruska přes čtvrt milionu migrantů, drtivá většina z nich pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme sledovat např. možné uprchlíky ze Sýrie, kde probíhá válečný konflikt, zjistíme, že ke konci roku 2015 byl v Rusku udělen (str. 2) oficiální status uprchlíka třem Syřanům, další asi 3 stovky získaly dočasnou ochranu. To je v kontrastu EU, kam mířily ve stejné době statisíce lidí, skutečně zanedbatelný počet. Podle dat Eurostatu se jednalo za stejný rok o více než 1,2 milionu žádostí.

Pokud ovšem vezmeme v potaz migraci do Ruska z Ukrajiny, kde probíhá mezi těmito zeměmi válečný konflikt na východě země, tak z Ukrajiny do Ruska zamířilo v posledních 2 letech asi 180 tisíc lidí, opačným směrem zamířilo 40 tisíc. Do jisté míry půjde o přirozenou migraci, resp. ekonomickou migraci, to ovšem statistiky nejsou schopny postihnout. Z východních území, kde probíhaly těžké boje, ovšem lidé odcházeli rovněž do Ruska.

Výrok i přes tento fakt k Ukrajině hodnotíme jako pravdivý, neboť Stropnický v kontextu debaty mluvil přímo o Sýrii, mínil tedy syrské uprchlíky, kteří do Ruské federace skutečně neodcházejí.

Obecně je značně problematické popisovat legislativu, která omezuje svobodu, neboť vnímání tohoto jevu může být poměrně subjektivní. V daném případě je ovšem pravdou, že lze dohledat příklady přijímaných zákonů, které částečně umenšují možnosti občanů. Dodejme, že nehodnotíme obsah jednotlivých předloh ani to, zda je žádoucí je přijímat jako nástroje pro boj s některými negativními jevy. Popisujeme pouze, zda se díky některým z nich umenšuje svoboda jednotlivce. Nedávným opatřením, jež upravuje svobodu projevu, je vládní návrh zákona o některých přestupcích (.pdf), který byl schválen Poslaneckou sněmovnou 6. května 2016. Článek 5(1) tohoto zákona ukládá lidem za urážku úřední osoby pokutu v hodnotě 10–15 tisíc korun.

Aktuálně posledním opatřením je návrh novely trestního zákona na ochranu proti hanobení prezidenta republiky (.pdf, str. 8). Návrh předložený 64 poslanci předpokládá roční vězení za urážku hlavy státu (§ 327a Hanobení prezidenta republiky). „(1) Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.“ Kromě těchto případů ovšem vznikají i zákony, které mohou svobodu jednotlivce omezovat jinak. Novela zákona o ochraně ovzduší byla vyhlášena 14. listopadu 2016 a umožňuje státu narušit tzv. nedotknutelnost obydlí v případě, že osoba opakovaně porušuje stanovené emisní normy (§ 17(2); .pdf, str. 13). V takové situaci musí kontrolorovi umožnit přístup k topnému zařízení a jeho příslušenství. Novelu předložil v roce 2015 ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Od června 2016 platí nové regulace a zdanění hazardu ve smyslu zákona č. 186/2016 Sb. Ten současně obsahuje paragraf (§ 82) umožňující blokaci internetových stránek s nepovoleným hazardním obsahem. Podle ČTK má zákon zamezit v hazardu lidem, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi nebo je vůči nim stanoveno insolvenční řízení.

Tento návrh vznikl z iniciativy současné koalice. Problematickou částí ovšem je, že blokace webů by mělo mít možnost provádět samo ministerstvo financí bez soudního povolení.

Podobný výrok Miroslava Kalouska jsme již dříve ověřovali a i nyní jej hodnotíme jako pravdivý.

Podstatou systému, jenž byl spuštěn již za působení Miroslava Kalouska, je centralizace příjmů a řízení výdajů jednotlivých organizací, které hospodaří s veřejnými penězi. Díky tomuto řízení likvidity bylo možné snížit například rezervu hotovosti, kterou si jednotlivé organizace držely a která před spuštěním státní pokladny činila více než 100 miliard korun (.pdf).

Zároveň je také pravdou, že ministerstvo si půjčuje za záporné úroky a že i díky tomu klesá státní dluh.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

První část Kalouskova výroku se týká „dědění“ státního rozpočtu v letech 2007 a 2010. Kalousek byl ministrem financí od ledna 2007 za vlády Mirka Topolánka, avšak Zákon o státním rozpočtu pro tento rok byl schválený (.pdf, str. 1) už v prosinci předcházejícího roku.

Obsahem tohoto zákona je právě konkrétní stanovování celkových příjmů, výdajů a schodků státního rozpočtu, na které tedy Kalousek skutečně ještě neměl dosah. Stejný princip platí i pro vládu Petra Nečase po roční úřednické vládě Jana Fischera, kdy Kalousek převzal post ministra financí včervenci roku 2010 ale Zákon o státním rozpočtu byl schválený vprosinci roku 2009 (.pdf, str. 2).

Druhá část výroku se týká tzv. strukturální části salda státního rozpočtu. Saldo, jako výsledek rozdílu mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu, se nazývá strukturálním, když je očištěné o cyklické vlivy a můžeme na něm sledovat jak skutečně vláda plní svůj rozpočet, bez vlivů hospodářského cyklu, které by plnění mohli znemožňovat.

2011

2012

2013

HDP v mld.

4 022

4 041

4 077

Změna strukturálního salda v % HDP

1,3

1,1

1,4

Změna strukturálního salda v mld.

52,3

44,45

57

Zdroj: ČSU(.pdf), MFČR(.pdf,str. 3)

Během tří let, kdy působil Miroslav Kalousek jako ministr financí se snižovalo saldo o 1,1–1,3 % HDP, jak ukazuje tabulka. Při přepočtení na koruny vychází změna strukturálního salda dle dat v tabulce v průměru na 51,2 miliardy korun ročně. Nicméně ani jeden rok neklesalo saldo o 60 miliard a více, výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.