Na harmonizaci předpisů v rámci vnitřního trhu se v Bruselu samozřejmě podílejí i zástupci České republiky a výrobky z nepasterizovaného mléka podléhají řadě evropských předpisů. Zakázány však nejsou, a proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Od svého vstupu do EU je Česká republika součástí vnitřního trhu, ve kterém je uplatňován volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Volný pohyb zboží není založen pouze na odstranění celních poplatků, sjednocují se také předpisy dané legislativou jednotlivých členských států. K této harmonizaci dochází např. proto, aby členské státy za účelem ochrany domácích výrobců záměrně neupravovaly své předpisy tak, aby prakticky zabraňovaly vstupu výrobků z ostatních zemí vnitřního trhu.

Legislativní návrhy předkládá Komise Evropskému parlamentu, kde zájmy českých občanů zastupuje 21 europoslanců, a Radě, kde Česko zastupuje příslušný ministr. Tyto dvě instituce pak spolurozhodují o přijetí návrhu. Přijat je obvykle jako přímo závazné nařízení nebo ve formě směrnice, která určuje pouze požadovaný konečný výsledek. Způsob zapracování do národní legislativy je ponechán na rozhodnutí členských států. Řadu překážek vnitřního trhu odstranily také rozsudky Evropského soudního dvora.

V českých médiích se čas od času objevují zprávy o tom, že Brusel zakazuje některé potraviny. Mezi nejznámější patří kauza pomazánkového másla nebo tuzemského rumu. Ve skutečnosti se však nejedná o zákaz dané potraviny, ale o úpravu označení výrobku. Logika je přitom taková, že všechny výrobky nesoucí kupříkladu označení máslo musí splňovat odpovídající podmínky. Evropský spotřebitel se tak v nabídce lépe zorientuje bez ohledu na to, v jaké zemi EU zrovna nakupuje. Podrobněji se tomuto tématu věnuje například think-tank Evropské hodnoty.

Produkce nepasterizovaného mléka a mléčných výrobků je regulována nařízením č. 853/2004, které obsahuje řadu hygienických předpisů a výrobcům přináší povinnost produkty z nepasterizovaného mléka označovat. Nepasterizované sýry tedy musí splňovat předpisy dané evropskou legislativou, jejich produkce však na evropské úrovni zakázána není.

Co se syrečků týče, České republice se v roce 2010 podařilo získat pro Olomoucké tvarůžky chráněné zeměpisné označení, které zaručuje, že produkty pochází pouze z dané lokality. V létě letošního roku se po českém internetu šířily zprávy, jejichž titulky naznačovaly vlnu změn v označování mléčných výrobků. Vycházely přitom z červnového rozsudku Soudního dvora, který stanoví pouze to, že označení jako „mléko“ nebo „sýr“ mohou být používána pouze pro produkty živočišného původu, nikoliv například pro vegetariánské potraviny vyrobené ze sóji nebo tofu.

Miloš Zeman byl během své politické kariéry jak předsedou Poslanecké sněmovny (v letech 1996–1998), tak i předsedou vlády (1998–2002). V roce 1996 byl zvolen poslancem a na základě politických dohod také předsedou dolní komory českého Parlamentu.

V roce 1998 do Sněmovny kandidoval opět, jako lídr strany byl rovněž kandidátem na předsedu vlády. Sociální demokracie pod jeho vedením volby vyhrála a uzavřela jednobarevnou menšinovou vládu na základě tzv. opoziční smlouvy (za tolerance ODS). Zeman se tedy stal premiérem a nezůstal ve stejné pozici jako před volbami, ovšem fakticky svou funkci v těchto volbách obhajoval, neboť procházel sítem stejných voleb podruhé za sebou.

V české politice není obvyklé, aby se politici ucházeli o hlasy voličů v parlamentních volbách jako kandidáti na předsedu Poslanecké sněmovny, a to ani v případě, že se jedná o předsedu Poslanecké sněmovny z předcházejícího volebního období. Obecně se logicky snaží jednotliví kandidáti profilovat na posty v exekutivních (vládních) funkcích.

V parlamentních volbách 2002 Miloš Zeman funkci premiéra skutečně neobhajoval, neboť svou kandidaturu odmítl. V průběhu období ohlásil, že se nebude ucházet ani o post premiéra v dalším období, ani nebude znovu kandidovat do čela sociálních demokratů. Namísto něj vedl ČSSD do voleb její předseda Vladimír Špidla. Zde je vhodné rovněž připomenout, že post předsedy sociálních demokratů zastával Zeman v letech 1993–2001, byl tedy do této funkce zvolen celkem čtyřikrát (v dvouletém cyklu).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Miloš Zeman obhajoval post předsedy Poslanecké sněmovny tím, že vedl ČSSD do parlamentních voleb 1998 jako její lídr. Premiérský post skutečně neobhajoval. Rovněž pak opakovaně kandidoval do funkce předsedy strany, kam byl zvolen celkem čtyřikrát v řadě.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť má Andrej Babiš pravdu, že byly navýšeny platy zaměstnancům GIBS, nedodává, že byly rovněž zvýšeny od 1. července platy také lidem v sociální oblasti (o 9,4 % – 23 %). Není to tedy tak, že by zvýšení u jedněch znamenalo, že nebudou valorizovány mzdy rovněž u druhých.

Nelze ověřit, jak rozhodnutí o zvýšení platů ve vládě proběhlo. Andrej Babiš v únoru 2017 na Twitteru prohlásil, že „Dvojkoalice ČSSD KDU jede perfektně a hlasuje proti nám. Platy GIBSu navýšila o 20,9 %, budou mít průměrný plat 55 500 Kč.“ V daný den skutečně probíhalo jednání vlády, která přijala bod o uvolnění peněz ve prospěch GIBS.

Záznam z jednání (.doc, bod 10) nezachycuje, jak hlasovali jednotliví členové vlády, uvádí pouze, že 9 přítomných členů vlády bylo pro a 1 proti. Je pravděpodobné, že to byl skutečně Babiš, nelze to ale z oficiálního záznamu doložit.

Vláda v březnu 2017 vydala nařízení, které od 1. července 2017 zvýšilo platy příslušníkům bezpečnostních sborů o 10 %. Konkrétně jde o tarifní složku.

Poslední zpráva o činnosti, kterou Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) zveřejnila, uvádí (str. 9) celkové výdaje na platy v rámci organizace 156,855 mil. Kč, s maximálním povoleným počtem 335 zaměstnanců (str. 3).

Dle odborů se v loňském roce nástupní měsíční mzda zaměstnanců v sociálních službách pohybovala v rozmezí 12 000 až 16 000 Kč. Tyto platy se ale od července také zvýšily, a to od 9,4 % až do 23 % podle příslušného platového tarifu. Tato zvýšení se mají dotknout zhruba 165 tisíc lidí a výdaje na daný krok jsou v řádu miliard korun.

Pokud si navíc uvědomíme, že zaměstnanců GIBS je vlastně minimum (byť s vysokou průměrnou mzdou), tak pokud by jim platy nebyly zvýšeny a peníze by byly alokovány ve prospěch lidí v sociální oblasti, nepřineslo by to druhým jmenovaným žádné velké přilepšení, protože jde v absolutním vyjádření o poměrně malý objem peněz oproti tomu, co sem vláda poslala v červnu sama.

Kováčik správně uvádí, že § 90 jednacího řádu obecně pojednává o prvním čtení zákona. Tzv. zkrácené schvalovací řízení se děje podle § 90 odst. 2, kde se píše, že zákon může být z iniciativy navrhovatele schválen již v prvním čtení. Tento i běžný režim spadají pod § 90, Kováčik má tedy pravdu.

Italská vláda i agentura Frontex se snaží o zastavení pašeráctví migrantů do Evropy, vzhledem k mezinárodnímu právu jsou však v případě tonoucích se migrantů povinni k jejich záchraně a nenavrácení do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí. Do této činnosti se zapojují i některé neziskové organizace. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mach zmiňuje situaci ve Středozemním moři, kde se ze států severní Afriky, zejména Libye, plaví migranti do Evropy, přičemž jejichž hlavním příjemcem je vzhledem ke geografické poloze Itálie.

Cílem italské vlády spolu s dalšími členskými státy EU v rámci operací ve Středozemním moři však není převádění, nýbrž zastavení pašeráctví migrantů do Evropy. Když už však na moři působí, jsou vázáni mezinárodním právem, a to zejména Úmluvou o záchraně lidí na moři z roku 1979, podle které jsou přímořské státy povinny podat pomocnou ruku lidem, kteří se na moři ocitnou v nebezpečí.

Proto již v roce 2013 vznikla italská Operace Mare Nostrum, podporována Evropskou komisí, která měla za úkol vyhledávat a zachraňovat uprchlíky, kteří by jinak byli v ohrožení utonutí – za rok fungování operace bylo zachráněno přes 150 000 lidí. Tato operace byla v roce 2014 nahrazena operací Triton, která funguje pod agenturou EU pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex dodnes.

Státy jsou zároveň vázány zákazem navrácení osob do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí, což případ Libye splňuje. Migranti jsou proto převáženi do Itálie, která bezpečným státem je.

Co se týče rolí neziskových organizací, mnohé z nich jsou ze strany italské vlády obviňovány z pomoci pašerákům tím, že převáží migranty, kteří se snaží dostat do Evropy přes Středozemní moře. Zpráva (str. 6) Frontexu z prosince 2016 pak zmiňuje první případ pašeráctví přímo na lodi neziskové organizace.

Podle zpráv Frontexu (.pdf, str. 34) a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je však role neziskových organizací pozitivní, neboť jsou považovány za důležitý prvek (.pdf, str. 9) v záchraně životů uprchlíků. V roce 2016 byly neziskové organizace zodpovědné až za 26 % všech záchranných operací ve Středozemním moři.

Operace a činnost neziskových organizací, států a mezinárodních organizací tedy mají za úkol zachraňovat uprchlíky, kteří jsou již na cestě přes Středozemní moře a kvůli špatným podmínkám na plavidlech, která pašeráci používají, jsou ve vysokém ohrožení života. Nejedná se tedy o žádné převaděčství migrantů, naopak jde o povinnost států a o pomoc neziskových organizací, která je státy převážně ceněná.

Co se týče českých zákonů o převaděčství, za převaděče se považuje osoba, která „pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje…“ V popisované situaci se však nejedná o úmyslné přepravování cizinců přes státní hranice, nýbrž o záchranné akce.

Při hodnocení výroku se zaměříme zejména na DPH, která tvoří 40 % daňových příjmů a přibližně pětinu celkových příjmů rozpočtu. V České republice se v posledních letech daří snižovat tzv. VAT gap, mezeru mezi skutečně vybranou a potenciální DPH. Vyplývá to ze studie (str. 23) Evropské komise z roku 2016, která hodnotí stav v období 2010–2014. Na zlepšení výběru v těchto letech ještě neměly vliv nástroje zavedené současnou vládou, které začínaly platit až později. Podílela se na něm ale opatření předchozích ministrů včetně zmíněného Miroslava Kalouska.

Během svého funkčního období v letech 2010–2013 prosadil Miroslav Kalousek řadu opatření pro zlepšení výběru daní, zejména DPH. Jedná se například o institut nespolehlivého plátce a na něj navazující ručení za daň, platné od 1. ledna 2013. Stát vede veřejně dostupný seznam plátců, kteří závažným způsobem porušují povinnosti při správě DPH. Podnikatel, který obchoduje s plátci, uvedenými na tomto seznamu, pak ručí za to, že tento plátce odvede daň z uskutečněného plnění. V opačném případě musí počítat s tím, že finanční správa může tuto daň vymáhat od něj.

Tato vláda také zavedla tzv. tuzemský reverse charge, tedy přenesení daňové povinnosti z dodavatele na příjemce plnění, u stavebních a montážních prací. Režim se pak rozšiřoval i na další položky, po posledním rozšíření (říjen 2016) podléhají reverse charge také telekomunikační služby. Režim přenesené daňové povinnosti zabraňuje takzvaným karuselovým podvodům díky tomu, že povinnost přiznat a zaplatit daň má příjemce plnění.

Ke zvýšení efektivity výběru daní měl vést i projekt Jednotného inkasního místa (JIM), který měl být spuštěn od 1. ledna 2014. Zákon, který ho měl uvést do praxe, však současná vláda odložila na neurčito. V rámci zavádění JIM mělo dojít k harmonizaci daní a odvodů, ale také sjednocení procesní legislativy a snadnější kontroly a tím pádem snadnější identifikování daňových podvodů a zabránění jim.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý. Po opětovném přezkoumání jsme jej změnili na zavádějící. Je pravdou, že v minulosti byla horní sazba DPFO nad 40 % a postupně se snižovala (nejen za pravicových vlád). Pravicové vlády pak v roce 2008 zavedly jednotnou 15% daň ze superhrubé mzdy. Zde ovšem došlo ke snížení z nejvyššího pásma, které dosahovalo 32 %. Navíc jsme přihlédli k tomu, že složená daňová kvóta zůstala fakticky stejná. Za původní chybné hodnocení se omlouváme.

Za vlády Mirka Topolánka došlo k zavedení rovné daně, která nahradila předchozí progresivní daň, jejíž výše se v 90. letech opravdu pohybovala nad 40 %. V době zavedené 40% daně však vládla pravicová vláda Václava Klause. Ke snížení pod 40 % došlo až v roce 2001 za levicové vlády Miloše Zemana. Za období 2 posledních pravicových vlád pak zároveň došlo k růstu daně z přidané hodnoty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Progresivní daň se týká daně z příjmů fyzických osob a označuje daňový systém, ve kterém se výše daňové sazby liší podle výše základu daně. Tato forma výpočtu daní z příjmů platila na území České republiky od roku 1993 do roku 2007, kdy v prvních 2 letech za vlády Václava Klause činila nejvyšší sazba 47 % ze superhrubé mzdy. Po novelizaci zákona o daních z příjmů se nejvyšší sazba snížila na 40 %, ke kterým se ještě doplácela pevně stanovená částka.

Pod sazbu 40 % se daň snížila za vlády levicové vlády Miloše Zemana, konkrétně činila 32% pevná částka, přičemž na této hranici vydržela až do roku 2008, kdy byla pravicovou vládou Mirka Topolánka zavedena jednotná sazba ve výši 15 %.

Co se týče daně z příjmu právnických osob, ta se mezi roky 2007 až 2009 snížila z 24 % na 21 %. V tomto období vládla pravicová vláda vedena Mirkem Topolánkem.

Mnoha změn se dočkala též DPH (.pdf, str. 18). Od roku 2007 byla standardní sazba zvýšena z 19 % na 20 %. Snížená sazba postupně stoupla z 5 % na 15 %. V roce 2015 se přidala ještě druhá snížená sazba, která doposud neexistovala - ta činí 10 %.

Ukazatelem vývoje celkového daňového zatížení může být celková daňová kvóta, která udává podíl všech daňových plateb, včetně sociálního a zdravotního pojištění, na HDP. K mírnému poklesu po zavedení daňových reforem v roce 2008 skutečně došlo, jedná se ale o ukazatel, který je relativní vůči HDP, musíme tak vzít v úvahu i hospodářskou krizi, jež v těchto letech probíhala.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože daná debata sice byla poměrně rozsáhlá (nicméně zabrala cca polovinu toho, co Babiš uvádí) a obsahovala i na první pohled absurdní témata, ta však ve skutečnosti zabrala minimum dané doby. Poslanci jinak řešili obsahově daný zákon, pozměňovací návrhy a běžný politický střet kolem této předlohy. Dodejme, že v rozpravě vystoupilo hned devět poslanců hnutí ANO.

Babiš mluví o novele zákona na ochranu týrání zvířat, ve kterém poslanci odhlasovali zákaz tzv. kožešinových farem. Tato poslanecká předloha prošla sněmovnou ve 3. čtení 7. června. Finální hlasování ukazuje, že zákon měl skutečně drtivou podporu napříč politickým spektrem, z čehož by šlo usuzovat, že bylo jasné, jak hlasování dopadne (byť jde o spekulaci, nejsme schopni popsat dohody mezi stranami).

Pokud se podíváme na průběh 3. čtení (stenoprotokol z celého jednání), tak diskuze o zákonu byla skutečně delší než patnáct minut. Nicméně jednak netrvala ani 3 hodiny (rozprava začala před půl 10 a skončila v 11:10), jak Babiš uvádí, jednak jím popsaná témata zabrala poslancům čas v řádu pouhých jednotek minut.

Poslanci řešili zákon obsahově (tj. mluvili o týrání zvířat), diskutovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a pochopitelně využívali i prostor pro střet svých stanovisek. V závěru 3. čtení pak hlasovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a také o zákonu jako celku. Není pravdou, že by 3 hodiny „vykecávali“ o všem možném, jak Babiš uvádí. Celé čtení trvalo něco přes polovinu této doby, poslanci navíc mluvili k danému návrhu.

Pochopitelně je problematické určit, o čem by měli nebo neměli poslanci při projednávání různých předloh hovořit, resp. kdo má určit, co je ještě k věci a co ne. K otázkám, které Babiš popsal, lze jen dodat, že obě se nějakým způsobem zákona týkaly. Vodňanské kuře, o němž Babiš jako jeho bývalý majitel hovoří, bylo zmíněno v souvislosti se špatnými podmínkami drůbeže, která je zde chována (nehodnotíme přitom, zda tomu tak je - téma rozebíraly např. poslankyně Bebarová-Rujbrová nebo Černochová). Vystoupení k dané věci však dohromady nepřesáhla minutu. Dané téma glosoval rovněž Miroslav Kalousek, ten se také omezil na krátký bonmot.

Co se týká Moniky Babišové, předseda ANO na svém Facebooku zveřejnil status, ve kterém se zavázal podpořit zákaz kožešinových farem. V bulvárním médiu Extra byl přitom zveřejněn článek o tom, že Babiš koupil své ženě právě kožich. K tomuto se vrátila v jedné větě během jednání i poslankyně Zelienková z TOP 09 (dříve ANO). Stejnou věc už dříve veřejně diskutoval např. ministr zahraničí Zaorálek. Šlo tedy o připomenutí jednání, které se aktérům zdá nekonzistentní s momentálními názory Andreje Babiše. To ovšem sněmovně zabralo rovněž několik vteřin.

Náročnost povolovacích procesů, které předcházejí realizaci investice (například územní nebo stavební řízení apod.), hodnotí Světová banka. Nejnovější data pochází z léta roku 2016 a hodnotí 189 států.

Při kombinaci kritérií délky povolovacích procesů na dny (time) a množství administrativních procedur (procedures) se Česká republika nachází na 183. místě. Čad je na 170. místě, Zimbabwe na 179 místě a Tádžikistán na 180. místě. Výrok Alexandry Udženiji je proto hodnocen jako pravdivý, neboť správně vyjádřila umístění České republiky i dalších zmíněných států.

Je-li kritériem pouze počet dní, které celkově zabere povolovací řízení, je ČR na 127. místě.

Jak vyplývá z informací na webu Buckinghamského paláce, Alžběta II. byla britskou královnou korunována v červnu 1953, avšak na trůn usedla již v roce 1952, po smrti svého otce krále Jiřího VI.

Britského premiéra sira Winstona Churchilla, který byl ve funkci v letech 1951–1955, Alžběta II. znala, setkávali se v rámci svých ústavních funkcí, nicméně Alžběta se s ním seznámila již v roce 1950, kdy byla ještě princeznou. Jejich vztah byl pravděpodobně vřelý, neboť Alžběta si pochvalovala, že ji při každém setkání velmi pobavil.