Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Ve Spojených státech skutečně nejsou známy případy, kdy by došlo k odstranění opozičních novinářů. V době prezidentství Baracka Obamy došlo k vraždě žurnalistů v přímém přenosu, která však nikterak nesouvisí s jakýmkoliv kritizováním jím prováděné politiky.

Známý je i případ Michaela Hastingse – ten sice kritizoval administrativu Baracka Obamy, zahynul však vlastním přičiněním při autonehodě.

O smrti novinářů kritizujících politiku Vladimira Putina v Ruské federaci jsme informovali v předchozím výroku. Jsou mezi nimi i ženy (např. Anna Politkovská, Natalya Skryl, Anastasiya Baburova či Natalya Estemirova).

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.

V Turecku se momentálně skutečně nachází asi tři miliony uprchlíků, díky čemuž se znatelně snížil počet utečenců mířících do Evropy balkánskou trasou.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zveřejnil 22. listopadu tohoto roku vizualizaci (.pdf), podle které se počet uprchlíků v Turecku skutečně pohybuje kolem tří milionů.

Tito lidé již nepokračují v cestě do Evropy, podle dat (.xlsx) Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex) se od březnové dohody jejich počet výrazně snížil. V tabulce níže porovnáváme v tří měsíčním období počet uprchlíků všech národností, kteří prošli podle Frontexu balkánskou trasou.

2015

2016

červen17171

3734

červenec

35565

531

srpen

52973

287

Z údajů vyplývá, že již letos trasou nesměřuje zdaleka tolik uprchlíků, jako minulý rok.

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.