V programu (.pdf, str. 7) do sněmovních voleb v roce 2013 TOP 09 skutečně řešila problematiku školství poměrně obsáhle. Oficiálním programovým tématem číslo jedna však byla „svoboda a demokracie“. Školství až druhé, nicméně jej lze považovat za první bod, kde jsou stanoveny závazky a sliby.

S novým programem přišla strana až v roce 2017. Pro krajské a sněmovní volby 2016 tak platil program z roku 2013. Nový program (.pdf, str. 4), částečně korespondující Vizí 2030, představuje výhledový rámec témat let 2017–2021, kde je skutečně tématem číslo jedna Školství.

Pokud hodnotíme skutečně věcné body programu, které představují vize a sliby, nikoliv abstraktní teze o svobodě a demokracii, má Miroslav Kalousek pravdu. Školství tak skutečně bylo již v minulých volbách do sněmovny hlavním tématem TOP 09.

Údajný objednatel vraždy, kterou spáchal dle rozhodnutí české justice Jiří Kajínek, se jmenuje Antonín Vlasák. Ten byl v Kajínkově kauze postaven před soud, nebyla mu však dokázána v této věci vina. Byl odsouzen „pouze“ za vydírání, a to k 16 měsícům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Před soudem ovšem v této věci stál.

V rozsudku se přímo uvádí:

„Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky (...) Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu.“

Miloš Zeman se tedy mýlí, když uvádí, že zmíněná osoba nebyla vůbec postavena před soud.

Miloš Zeman mluví o průvodci To je Brno, který vydalo brněnské Turistické informační centrum. V něm se (zdroj Idnes) o městě Kuřim uvádí:

„Specifická variace pracovního tábora, kam se lidé stěhují zcela dobrovolně a jehož hlavní dominantou je průtah pro auta vedený samotným centrem města, se nachází 15 kilometrů severně od Brna. Obtížně se zde hledá cokoli hezkého a a to i bizarním smyslu slova. Jedná se o neustále se rozšiřující ‚pomník ztráty lidské soudnosti‘.“

Autorem textu je sociolog Stanislav Biler. Ten ovšem členem hnutí Žít Brno není. Samotné politické hnutí poskytlo následující vyjádření:

„Dobrý den, pan Biler není členem politického hnutí Žít Brno a ani jím nikdy nebyl.“

Toto politické hnutí (dříve recesistický spolek, ve kterém Biler působil) má své zastoupení na komunální úrovni v Brně a také má jednoho krajského zastupitele v Jihomoravském kraji. Bilerovo jméno není dohledatelné jak mezi kandidáty na serveru Volby.cz (tedy za hnutí nekandidoval v žádných volbách), tak ani v dalších zdrojích, který by o něm jako členovi politického hnutí mluvil. Nefiguruje rovněž mezi zakladateli, což dokládá registrační list, který se jali budoucí členové podat na Ministerstvo vnitra.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť členové hnutí Žít Brno ve skutečnosti danou věc nenapsali. Napsal ji člověk jim blízký, který ovšem není členem tohoto subjektu.

V případě oddlužení musí opravdu dlužníci dokázat, že mohou splnit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. To je však pouze podmínkou pro to, aby soud vůbec oddlužení povolil. Dlužníci pak musí plnit povinnosti stanovené zákonem, jinak nemohou po skončení oddlužení podat návrh na osvobození od zbývajících dluhů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Osobní bankrot, nebo-li oddlužení, je jedním ze způsobu řešení úpadku dlužníka. Osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení je pouze dlužník-nepodnikatel. Dlužník-podnikatel může podat návrh na oddlužení pouze v zákonem stanovených případech. Aby byl návrh úspěšný, musí být naplněny zákonné předpoklady, přičemž jedním z nich je schopnost dlužníka uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30% jejich pohledávek. Hranice schopnosti uspokojit 30% pohledávek se váže pouze k rozhodnutí soudu o povolení oddlužení, neznamená to, že při dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek oddlužení zčistajasna skončí, naopak bude pokračovat až do naplnění zákonných podmínek.

Postup pro podání návrhu je následující. Dlužník podá soudu návrh na povolení oddlužení, ten návrh posoudí a buď jej odmítne (pokud návrh nemá zákonné náležitosti a navrhovatel je ani přes výzvu neodstraní), zamítne (když lze předpokládat, že dlužník není schopen uhradit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů) nebo povolí.

Po rozhodnutí o povolení oddlužení následuje volba způsobu provedení oddlužení. O ní hlasuje schůze věřitelů dlužníka, přičemž má dvě možnosti: zpeněžení majetkové podstaty dlužníka (tzn. vyřazení jej z ekonomického života prodejem jeho majetku) nebo plnění splátkového kalendáře, který spočívá ve splácení pohledávek nezajištěným věřitelům z příjmu dlužníka po dobu pěti let a povinnosti dlužníka chovat se stanoveným způsobem. Rozhodnutí o schválení vybraného způsobu však stejně jako v případě povolení oddlužení připadá soudu.

Po provedení oddlužení mohou nastat dvě situace. Pokud dlužník splní řádně a včas veškeré povinnosti, může navrhnout soudu, aby jej osvobodil od zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení, tzn. aby mu smazal všechny dluhy z minulosti až do okamžiku schválení oddlužení. Soud jej pak od těchto pohledávek osvobodí usnesením. Pokud naopak tyto povinnosti nesplní, soud mu zbývající dluhy nesmaže a věřitelé budou moci své pohledávky vymáhat dál.

Vzhledem k překotnému vývoji v oblasti insolvenčního práva bychom chtěli zmínit dvě novelizace insolvenčního zákona týkající se oddlužení. Jednu již platnou a účinnou od 1. července letošního roku, druhou teprve ve fázi návrhu nacházejícího se v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. První novela přináší možnost kombinace oddlužení a zpeněžení majetkové podstaty či její části. Druhá, připravovaná novela, pak mění podmínky splnění oddlužení, kdy k současnému pětiletému splátkovému kalendáři přidává možnost (.pdf, str. 7, §412a) využití splátkového kalendáře tříletého (zde musí dlužník splnit aspoň 50 % pohledávek) a sedmiletého (v tomto případě postačuje, že dlužníkovi nebylo oddlužení zrušeno).

Podle Pavla Teličky chybí školství absolventi technických škol a kvalifikovaní pracovníci. V otázce řešení se však odkazuje na ministryni školství Valachovou (ČSSD), která příslušné reformní kroky v Otázkách VM blíže neuvedla. S ohledem na omezený časový rámec pořadu je však nutné zohlednit, že příslušné argumenty Valachová prezentovala v řadě jiných mediích. Výrok Teličky proto hodnotíme jako zavádějící, neboť spojovat absenci reformních kroků s jedním pořadem, jehož dramaturgii host ani nenastavuje, je velmi zjednodušující.

Jedním z možných řešení nedostatku kvalifikovaných pedagogů je podle ministryně Valachové zaměstnání odborníků z praxe na plný úvazek, tedy bez pedagogické kvalifikace. Tento systém v současnosti funguje ve vysokém školství. Zvažuje se proto zavedení i na středních odborných školách.

Loni ministerstvo školství zjednodušilo způsob uznávání odborné kvalifikace pro cizince i uznání kvalifikace dosažené občany ČR v zahraničí.

Už v roce 2015 uvedla Kateřina Valachová pro Rozhlas, že chce „učinit legislativní změny, abychom zlepšili podmínky a počet učitelů odborných předmětů na středních odborných školách“. Tuto ambici se pokusila naplnit reformou tzv. kariérního řádu. Celkem poslal resort do Poslanecké sněmovny v tomto období 10 zákonů (u typu navrhovatele zaškrtnout „vláda“, do zástupce navrhovatele vepsat „školství“).

Řada regionů současně nabízí studentům technicky zaměřených škol stipendia.

Zdroj: OVM; Průzkum veřejného mínění Trendy ČeskaDiskuze mezi Valachovou (ČSSD) a Münichem (expert pro projekty EU, OECD apod.), na niž se Telička odkazuje, se zabývala především platovými podmínkami pedagogů.

Valachová v debatě mluvila (9:08–9:28) o tom, že nelze jednoznačně zaručit, jestli plánované reformy povedou ke zkvalitnění školství jako takového. Uvedla však několik faktorů, jež mají na kvalitu školství vliv:

• Optimalizace školství, o které se mluví od roku 2009, jež stojí na komunální spolupráci mezi obcemi.
• Zavedení povinné maturitní zkoušky z matematiky na středních školách s dvouletým rozložením.
• „Školský rejstřík“, který mapuje záměry dílčích škol, u nichž následně ministerstvo posuzuje, zda je nutné danou školu podpořit a udržet. Kritičtější správa tohoto rejstříku ze strany MŠMT je podle Valachové (5:50–6:15) jednou z cest ke zkvalitnění školství.

V otázce kvalifikované pracovní síly se diskuze krátce stočila na funkci ředitele. Ten je podle školského zákona (§ 166(2)) volen komisí tvořenou zastupiteli příslušné obce a současně je politicky odpovědný starostovi obce. Výsledek konkurzu ale není podle zk. 54/2005 Sb.o konkursních řízeních závazný. Má pouze doporučující charakter.

Otázce kvalifikace ředitelů (9:45–10:20) se chce Valachová ještě věnovat. V diskuzi ale neuvedla, jakým způsobem.

Kvalita pedagogů, jak plynulo z diskuze v Otázkách VM, je podle Valachové závislá především na finančním ohodnocení. To je jeden z reformních kroků, na němž Valachová skutečně pracuje.

Zdroj: OVM

Je nepochybné, že veřejná debata o školství je často tvořena diskuzí o platech. V oblasti školství se nicméně řeší i jiné návrhy, např. kariérní řád pro učitele, podpora technického vzdělávání či regionální školství. Spojit tedy absenci těchto témat s jedním pořadem ČT, v němž vystoupila ministryně Valachová, je zavádějící.

V červnu 2013 bylo přijato usnesení vlády č. 449 (.pdf) k Dopravní politice České republiky pro období let 2014–2020 s výhledem do roku 2050. Tato studie má působit jako výchozí strategický dokument (.pdf) resortu dopravy a klade si za cíl mimo jiné (str. 52, kap. 4.4.2.2.) „zkvalitnění napojení všech krajských měst na páteřní kapacitní silniční síť“ nebo „výstavbu chybějících úseků na hlavní síti TEN-T do roku 2030“. Politika transevropské dopravní sítě se týká například probíhající modernizace dálnice D1 mezi Mirošovicemi a Kývalkou.

Z dokumentu vychází i opatření (str. 49, kap. 4.4.2.), které zadává ministerstvu dopravy vytvářet v pětiletých intervalech studii Dopravní sektorové strategie. Toto potvrdila svým usnesením č. 850 (.pdf) ze dne 13. listopadu 2013 i vláda Jiřího Rusnoka. V příloze (.pdf) studie lze pak nalézt jak tabulku s harmonogramem realizace Dopravní strategie pro oblast silniční infrastruktury (str. 2–3), tak i mapu se zakresleným návrhem Dopravní strategie (str. 8).

Postoj k Evropské unii a také k přijetí eura dlouhodobě sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd (CVVM).

Podle nejnovějšího šetření z dubna 2017 (.pdf, s. 4) je 7 % rozhodně pro přijetí eura, 14 % spíše pro přijetí – dohromady 21 % lidí. Necelé tři čtvrtiny jsou tedy proti. Jak je vidět z následujícího grafu, do roku 2006 převažovala v populaci podpora přijetí eura, zhruba do roku 2009 byly obě strany vyrovnané a v roce 2011 došlo ke skokovému zvýšení odmítavého postoje. Podpora je vyšší u mladších lidí a lidí s vyšším vzděláním nebo příjmem (s. 5).

Výrok hodnotíme jako zavádějící ze dvou důvodů. Je sice pravdou, že po přijetí služebního zákona (resp. po nabytí jeho účinnosti) došlo k navýšení počtu státních zaměstnanců, ovšem řada z nich jednak vůbec nespadá mezi úředníky (vojáci, učitelé,...), jednak mnoho úředníků bylo nabráno v souvislosti s domácí agendou (posílení úřadů práce, finančních úřadů atd.). ODS proti návrhu skutečně vystupovala, ve finále ovšem aktuální zákon v Poslanecké sněmovně podpořila.

K přijetí zákona o státní službě se Česká republika zavázala již při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zákon slouží jako nástroj k odpolitizování státní správy. Byl schválen na podzim 2014 a jeho plná účinnost nastala 1. ledna 2015.

Fungující služební zákon byl kondicionalitou pro čerpání fondů EU v programovém období 2014–2020.

Je pravda, že počet úředníků od schválení výše zmíněného zákona narostl (počty státních úředníků jsme ověřovali zde), nicméně jde spíše o nárůst zapříčiněný politikou vlády Bohuslava Sobotky než nařízením Evropské komise. Ze strany Komise přišel v průběhu roku 2014 požadavek, aby se zákon vztahovalna vyšší počet úředníků, než bylo původně zamýšleno.

Ostatně navyšování počtu úředníků ze strany premiéra kritizoval v rozhovoru pro Českou televizi v červenci 2015 i předseda ODS Petr Fiala.

Přijetí zákona plánovala pravicová opozice oddálit obstrukcemi ve Sněmovně, nakonec od nich ale ODS i TOP 09 ustoupily. Kritika směřovala primárně k tomu, že původní návrh měl „zabetonovat“ státní správu, tj. umožnit dosadit vlastní lidi na jednotlivé pozice, ze kterých je nebude možné případně odvolat. ODS nakonec pro současný návrh v Poslanecké sněmovně dokonce aktivně hlasovala.

Pro srovnání stavu sociálně vyloučených lokalit v čase můžeme použít dvě studie, jejichž zadavatelem je ministerstvo práce a sociálních věcí. První z roku 2006 se zabývala analýzou sociálně vyloučených romských lokalit v ČR, ta druhá je analýzou z let 2014–2015. Studie z roku 2006 sice má v názvu zaměření na romské vyloučené lokality, nicméně novější studie byla vytvořena mimo jiné kvůli srovnání a doplnění té první, takže data z obou můžeme srovnávat.

Počet sociálně vyloučených lokalit skutečně vzrostl, a to skoro o dvojnásobek: z 310 lokalit v roce 2006 na 606 lokalit v roce 2014/15. Počet obyvatel žijících v těchto lokalitách pak vzrostl oproti předchozímu odhadu ze 60 000–80 000 na 95 000–115 000 obyvatel.

Při pohledu na rozložení sociálně vyloučených lokalit v ČR pak zjistíme, že se tyto oblasti skutečně nachází především v severně položených krajích, a to v kraji Ústeckém, kde se nachází 89 vyloučených lokalit, nebo na severu kraje Olomouckého, ve kterém se celkově nachází 62 lokalit. Problematickou oblastí je ale pak například i kraj Moravskoslezský, kde je druhý nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit v ČR. Přestože nelze říct, že by se tyto lokality nějak posouvaly, jelikož jejich počet rostl ve všech krajích, mapa ukazuje, že se sociálně vyloučené oblasti objevují poměrně často v severních Čechách a na severní Moravě.

Pokud tyto data porovnáme s rokem 2006, zjistíme, že největší nárůst pak zaznamenaly kraje Moravskoslezský a Karlovarský, kde přibylo přes 40 nových sociálně vyloučených lokalit oproti roku 2006. Za nimi je pak kraj Olomoucký s 35 novými lokalitami, poté následují kraje Středočeský, Ústecký a Liberecký, kde těchto lokalit přibylo přes 20.

Doplnění (23. října 2017): Původní odůvodnění doplňujeme o informaci o celkové jaderné produkci, kontext a objasnění analytického postupu.

Stropnický byl moderátorem konkrétně dotázán, zda český průmysl potřebuje nový jaderný reaktor. Jeho zamítavá reakce staví na tom, že dnes se vyváží většina toho, co vyprodukuje Temelín. Nelze samozřejmě zjistit, zda energie určená na export je jaderného, tepelného či jiného původu, porovnáváme tedy množství vyrobené jaderné energie v poměru k vyvezené energii a zda lze říci, že objemově by množství té jaderné "pokrývalo" velkou většinu exportované.

Za rok 2016 bylo v Česku vyrobeno 83 302 GWh elektrické energie celkově, tedy všech druhů (.pdf, str. 7), z toho v jaderných elektrárnách je to 24 104 GWh (tamtéž, str. 5 ) a konkrétně v jaderné elektrárně Temelín pak 12 150 GWh. Na vývoz do zahraničí šlo celkově 24 791 GWh (.pdf, str. 26), tedy ještě o něco více, než je objem vyrobené jaderné energie. Jinak řečeno, jaderná energie objemově pokrývá velkou většinu vývozu energie z ČR. Tento trend, kdy export převyšuje množství vyrobené jaderné energie (tím spíše té vyrobené v Temelíně) je dlouhodobý.

Výrok označujeme jako pravdivý. Matěj Stropnický v rozhovoru poukazuje na to, že není nutná výstavba další jaderné elektrárny, protože export převyšuje výrobu elektrické energie v Temelíně.