Novela zákona o střetu zájmů je obecně platná a vztahuje se na poměrně širokou škálu veřejných funkcionářů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Původní zákon 159/2006 Sb. o střetu zájmů v § 2 odst. 1 definuje veřejného funkcionáře. Tím je například:

a) poslanec,

b) senátor,

c) člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy,

d) předseda a inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů,

e) předseda Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví,

f) člen Rady Českého telekomunikačního úřadu,

g) předseda Energetického regulačního úřadu,

h) člen bankovní rady České národní banky,

a další.

Novela zákona o střetu zájmů pak hovoří o veřejném funkcionáři jako o celém souboru definovaných osob. Tato novela bývá označována jako „lex Babiš“ s tím, že je namířena proti současnému ministrovi financí Andreji Babišovi.

Diskutované byly především dva pozměňovací návrhy. Jeden z nich podal poslanec Jan Chvojka a týká se omezení vrcholných veřejných funkcionářů (členů vlády a vedoucích dalších ústředních správních úřadů) ve vztahu k obchodním korporacím.

Druhý pozměňovací návrh podal poslanec Martin Plíšek. Tento zakazuje členům vlády a vedoucím jiného ústředního správního orgánu být ovládající osobou podnikající právnické osoby.

Zákon je ale platný pro všechny budoucí členy vlády, a tedy není určen pro jednu osobu, ale je obecně platný.

Novela zákona o střetu zájmů pak například přidává do § 3 nový odstavec 1, podle kterého je „veřejný funkcionář povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu.“
Toto ustanovení pak platí pro všechny veřejné funkcionáře bez ohledu na to, zda se jedná o poslance, členy vlády či například členy bankovní rady ČNB.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Vojtěch Filip má pravdu v tom, že zákonodárnou iniciativu má zastupitelstvo kraje, to je přesto zastupováno hejtmanem Jiřím Zimolou.

Zastupitelstvo Jihočeského kraje 19. května 2016 schválilo iniciativu podání návrhu změny zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (.pdf, str. 4) a uložilo hejtmanu Zimolovi podat za zastupitelstvo návrh. Pravomoc zastupitelstva pramení z čl. 41 Ústavy.

Jihočeský kraj navrhl (.doc, str. 6) zdanění finančních náhrad, které dostávají církve za majetek nevydaný v církevních restitucích. Pro návrh na úrovni kraje hlasovalo 31 ze 48 přítomných zastupitelů, z toho 18 z ČSSD a 13 z KSČM (zip. č. hl.20160519-11-13861). Dodejme, že hovoříme o uplynulém volebním období, kdy zastupitelstvo i Radu ovládla koalice těchto dvou stran.

Návrh zákona je aktuálně v 1. čtení, na pořad jednání 54. schůze se dostane po 31. lednu 2017.

Je logické, že růst HDP má přímý vliv na ukazatel podílu výdajů na obranu na HDP. Čísla, která uvádí ministr Stropnický pak zhruba odpovídají skutečnosti a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výdaje na obranu skutečně v roce 2010 byly necelých 49 miliard, což je méně, než vláda v aktuálním rozpočtu plánuje na rok 2017. Při porovnání s výší HDP podle Českého statistického úřadu to bylo 1,43 % HDP. V příštím roce slíbených 52,5 miliard bude 1,08 % HDP (objem HDP dle aktuální makroekonomické predikce ministerstva financí).

RokHDP (mld Kč)Rozpočet Ministerstva obrany (mld Kč)Podíl 2006 3 507,155,691,59% 2007 3 831,853,911,41% 2008 4 015,354,171,35% 2009 3 921,855,981,43% 2010 3 953,748,871,24% 2011 4 033,843,881,09% 2012 4 059,943,471,07% 2013 4 098,142,051,03% 2014 4 313,841,990,97% 2015 4 554,643,780,96% 2016 4 703,047,781,02% 2017 4 864,052,541,08% Zdroj: HDP - ČSÚ (2006–2015), MFČR (2016–2017); Rozpočet MO - jednotlivé roční rozpočty

V září 2016 zveřejnila EU odhad mezery ve výběru DPH, tzn. odhadovanou ztrátu mezi tím, co bylo skutečně vybráno, a tím, co vybráno být mělo. Nejnovější odhady přináší data z roku 2014. V tomto roce mezera EU-27 byla u DPH 159 460 milionů eur (.pdf, str. 2).

Česká republika patří k zemím, kde se daňová mezera pohybuje na vyšších číslech, tedy na 15 %. V roce 2014 to bylo 2 233 milionů eur. Roční ztráta příjmů z podnikové daně se pohybuje od 50–70 miliard eur do 160–190 miliard eur (.pdf, str. 1).

Niedermayer mluví ve svém výroku o evropské úrovni této problematiky a čísla jeho tvrzení potvrzují. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Rok 2015 byl nadlouho posledním, ve kterém žádné volby neproběhly. V období do roku 2027 vždy alespoň jednou ročně volby proběhnou. Tedy za předpokladu, že se všechny uskuteční v řádném termínu a nebude například rozpuštěna Poslanecká sněmovna jako v minulém období. Přehled konaných voleb najdete na webu Volby.cz, pro stanovení dalších termínů je třeba přihlížet k funkčním obdobím jednotlivých institucí.

Poslanci jsou voleni na čtyři roky, stejně tak zastupitelé krajů a obcí, třetina Senátu se mění každé dva roky, prezident a poslanci Evropského parlamentu mají svůj mandát na pět let.

• 2017 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2018 - Volby prezidenta, komunální a do 1/3 Senátu
• 2019 - Volby do Evropského parlamentu
• 2020 - Volby krajské a senátní
• 2021 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2022 - Volby komunální, senátní
• 2023 - Volby prezidentské
• 2024 - Volby krajské a senátní, volby do Evropského parlamentu
• 2025 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2026 - Volby komunální a senátní
• 2027 - nic
• 2028 - Volby prezidentské, krajské a senátní

Včetně letoška jde tedy o deset volebních let, rozdíl jednoho roku ve výroku Gazdíka je v podstatě marginálním omylem. Výrok tedy i tak hodnotíme jako pravdivý.

Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání“.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Poslední listopadový týden poslanci schválilinovelu zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, poprvé o něm hlasovali už 15. září, senátoři však návrh vrátili s pozměňovacími návrhy, které zákon ještě více zpřísňují. Poslaneckou sněmovnou prošla právě senátní verze návrhu. Jeho součástí je omezení vlastnictví médií veřejnými funkcionáři. Společnosti, které alespoň ze čtvrtiny vlastní člen vlády, se nesmějí ucházet o veřejné zakázky, nebudou mít nárok ani na nenárokové dotace či pobídky

Andrej Babiš, majitel skupiny Agrofert, sdružující více než 250 subjektů, včetně mediální divize, pod kterou spadá např. mediální dům Mafra, hudební televize Óčko nebo Rádio Impuls. Podle novely tedy nebude moci tyto média vlastnit a být současně členem vlády. Vlastnictví jeho firem mu zůstane, ty se však nebudou moci ucházet o veřejné zakázky a veřejné dotace, pokud bude současně ministrem (předsedou vlády).

Podle výroční zprávy (.pdf - str. 59) skupiny Agrofert za rok 2015 získal koncern celkem 1,47 miliardy dotací (jde o dotace provozní i investiční - nárokové i nenárokové). O všechny by potenciálně Babiš nepřišel, nárokových dotací se novela netýká.

Novela se týká také poslance Tomia Okamury, vlastnícího společnost Mebius s.r.o., vydávající tištěný Pivní magazín. To je v porovnání s Andrejem Babišem ovšem marginální.

Zákon ale nepamatuje na internetová média, tzn. že senátor Ivo Valenta, spoluvlastnící server Parlamentní listy se svého podílu nebude muset vzdát. Zda se bude muset vzdát se regionálního listu Dobrý den s kurýrem, jehož je Valentova skupina Synot akcionářem, je otázkou. Formálně je skupina Synot W, která list vlastní, ovládána matkou WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED z Kypru.

Je tedy zřejmé, že Babiš bude novelou zákona postižen skutečně nejvíc, ostatní případy jsou neporovnatelné.