Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Jan Chvojka popisuje všechny skutečnosti korektně. Nehodnotíme nálepku složitosti návrhu Andreje Babiše, nýbrž rozdílnost návrhů a fázi procesu.

Anglickým termínem whistleblowing je označována situace, kdy zaměstnanec upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Dosud není takový zaměstnanec chráněn konkrétními ustanoveními českého právního řádu, v současné době jsou však na stole již dvě možné verze takové ochrany.

První z nich je poslanecký návrh Andreje Babiše - návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů. Ten úpravu koncentruje do jednoho předpisu a novelizuje některé ostatní, do kterých ochranu oznamovatelů vkládá. Jedná se například o zákon o vojácích z povolání či zákon o státní službě. Ochrana podle těchto novelizovaných zákonů by pak příslušela pouze těm osobám, které by byly rozhodnutím příslušného státního zástupce označeny jako chránění oznamovatelé.

Podle § 3 (.pdf, str. 2) tohoto návrhu by opravdu měl u Nejvyššího státního zastupitelství vzniknout informační systém, jehož prostřednictvím by oznamovatel podával trestní oznámení. § 6 (str. 3) poté stanovuje, že zvláštní zákon stanoví, ke kterým právním úkonům zaměstnavatele vůči oznamovateli se vyžaduje souhlas úřadu práce. Pokud k právním úkonům nedošlo v důsledku oznámení, dá k nim souhlas.

Naopak vládní návrh (.docx) je opravdu koncepčně jiný a jednodušší. Nevytváří totiž nový zákon, pouze do stávajících zákonů inkorporuje příslušná ustanovení, která oznamovatele mají chránit. Vkládá tedy do již zmíněných zákonů o vojácích z povolání, státní službě nebo i do zákoníku práce zákazy znevýhodňování či postihování zaměstnance, který protiprávní jednání oznámil. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše je pak ochrana poskytována automaticky a není tedy potřeba mít přiznaný status chráněného oznamovatele.

Co se týká procesu přijímání tohoto zákona, vláda na svém webu informovala, že Legislativní rada vlády schválila návrh tohoto zákona. 31. ledna ho pak měla projednat Protikorupční rada vlády. U meziresortního řízení byly připomínky zasílány mezi 2. a 29. srpnem 2016.

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Jan Chvojka popisuje jak proběhnuté fáze procesu, tak rozdílnost návrhů Andreje Babiše a vlády správně, a stejně tak je tedy hodnocen i celý výrok.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť nemůžeme spekulovat, zda byla daná smlouva postavena špatně a záměrně špatně. Takové informace nejsou veřejně dostupné a šlo by o čisté dohady z naší strany.

V celé historii projektu elektronických mýtných bran je nicméně hned několik velmi sporných bodů a dodatků.

V lednu letošního roku ministr dopravy Dan Ťok prohlásil, že ten, kdo dodatky smluv uzavíral, vůbec nepočítal s tím, že by firma Kapsch mohla být v budoucnu nahrazena jiným dodavatelem, popř. s tím, že výměna Kapsche bude drahá a obtížná. Ťok rovněž zopakoval, že resort podá trestní oznámení v souvislosti s dodatky, které jsou pro stát nevýhodné. Konkrétního viníka ministerstvo nezná a oznámení nebude podáno vůči konkrétní osobě.

Jedním z dodatků se v roce 2007 zabýval i antimonopolní úřad. Závěry šetření úřadu zjistily, že uzavření tohoto dodatku nebylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a zadavatel, tedy Ministerstvo dopravy ČR, se tak dopustil porušení tohoto zákona.

U jiného z dodatků smlouvy uzavřeného v prosinci 2007 ministerstvo zveřejnilo jen část dohody. Reportéři ČT později zjistili, že ta část dohody, která Kapschi přináší částku 4 mld. Kč, zůstala nezveřejněná.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Václav Moravec má na mysli novelu trestního zákoníku předloženou dne 11. listopadu 2016. Návrh byl aktuálně zaslán vládě k vyjádření. Novela prosazuje toto: „... kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.“

Kalousek se vyjádřil na svém twitterovém profilu, kde reagoval na Jiřího Pospíšila. Pospíšil uvedl, že „nápad části poslanců zavést znovu trestný čin hanobení hlavy státu zavání návratem ke komunistické ochraně papalášů. Stačí trestnost pomluvy.“

Kalouskův komentář zní takto: „Je ve vlastním zájmu M.Zemana,aby se to nikdy neschválilo.On sám by byl v konfliktu se zákonem minimálně jednou týdně.“

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Valachová sice korektně popisuje krátký výsek z rozhovoru s premiérem puštěný v OVM, celá diskuze kolem možné spolupráce ČSSD a KSČM, která začala po rozhovoru předsedy sociálních demokratů v HN, byla Sobotkou popsána jinak.

Ministryně Valachová svým výrokem reagovala na slova premiéra Sobotky, která byla součástí reportáže ČT ve zpravodajské relaci Události z pátku 17.2. 2017. Právě tento krátký úsek, který se objevil pátečních Událostech, byl opětovně puštěn v pořadu Otázky Václava Moravce v neděli 19.2. 2017 (čas. 19:00). V této nahrávce premiér uvedl: „... nemyslím si, že je potřeba, abychom se vraceli k Bohumínskému usnesení, bylo přijato v nějakém historickém kontextu...“

Téma možné vládní spolupráce ČSSD a KSČM po letošních parlamentních volbách bylo otevřeno v pátek 17. února 2017 v rozhovoru premiéra Sobotky pro Hospodářské noviny, kde reagoval na dotaz týkající se požadavku části členstva ČSSD na zrušení tzv. bohumínského usnesení (pozn.: jedná se o 14. usnesení přijaté na 27. Sjezdu strany roku 1995 v Bohumíně), které od roku 1995 zakazuje ČSSD přímou spolupráci s KSČM na vládní úrovni.

Ve zmíněném rozhovoru pro Hospodářské noviny Sobotka uvedl:

„Bohumínské usnesení je tedy vyhaslé, přežité?

V zásadě ano. Která jiná politická strana se vrací k usnesením starým 25 let? Která se k tomu vrací a neustále o tom diskutuje? Měli jsme jedno či dvě volební období řadu koalic s KSČM v krajích, spolupráce funguje na komunální úrovni. Politické spektrum se navíc proměňuje jiným způsobem. Nemyslím si, že je tu prostředí, aby po volbách vznikla čistě levicová vláda, ale může tu vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír.

Koalice s komunisty ve vládě tedy není problém?

Není to problém, to ostatně řekl i Andrej Babiš v souboji o levicové voliče. Právě o ně teď bojujeme s ANO nejvíc. Levicový a levostředoví voliči jsou rybník, kde Andrej Babiš loví. U Babiše je přitom velmi reálné, že nakonec udělá koalici třeba s ODS, nikoli s komunisty.“

Ve skutečnosti tak bylo řečeno i něco jiného, Sobotka uvedl, že koalice s KSČM není problém, že na úrovni krajů i komunální sféře spolupráce již funguje.

Možné spolupráci ČSSD a KSČM jsme se věnovali v jednom z předchozích výroků dne.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože v současné době má Česká republika skutečně vydány dluhopisy, které činí více než 10 % celkového státního dluhu.

Konkrétně se jedná o 12 % z celkového státního dluhu, s nimiž nejsou a nebudou pro ČR spojeny žádné výdaje. To vyplývá ze zprávy o řízení státního dluhu (.pdf, str. 10) uveřejněné ministerstvem financí 10. února 2017.