Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

„Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal o ‚ sebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války.“ Uvádí také (str. 61–62) : „Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.“

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

„V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.“

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.

Miloš Zeman poskytl ve středu 11. ledna Českému rozhlasu v pořadu Interview Plus rozhovor, kde uvedl: „... já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi".

Tento prezidentův výrok vyvolal silnou reakci na české politické scéně. Někteří politici a lidé z bezpečnostní komunity přitom skutečně kritizovali prezidenta poměrně ostře.

Místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal mimo jiné uvedl: „... jestliže Miloš Zeman není schopen udržet takovou informaci, pokud ji dostal, tak podle mého názoru není schopen výkonu funkce“. Bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák komentoval Zemana také slovy, že „je to bezprecedentní a do nebe volající pitomost“.

Bývalý šéf BIS Jan Růžek uvedl, že „pan Zeman je schopen říci cokoli a už mě to nepřekvapuje“ a exministr vnitra František Bublan označil Zemanův výrok za „fatální chybu“.

Je pravdou, že nynější prezident USA Donald Trump má vůči současné Velké Británii jisté sympatie, nelze zatím potvrdit, že by stál přímo o nějaký konkrétní nadstandardní vztah nad rámec tzv. „speciálního vztahu“, který mají obě země minimálně od konce první světové války. Význam tohoto rámce a jeho definice ukazuje i skutečnost, že prvním oficiálním zahraničním hostem nového prezidenta bude právě premiérka Theresa Mayová.

Nový americký prezident reflektoval VB již ve své kampani, kdy obzvláště kladně reagoval na referendum o odchodu VB z EU třeba takto:

„Jednal jsem s Evropskou unií a je velmi byrokratická. Osobně, v případě Británie, můžu říct: na co ji vlastně potřebujete?“ Podobně vyznívá i jeho blízký vztah k předsedovy strany UKIP Nigelu Faragovi. Po brexitu a zřejmé nutnosti dohodnout novou obchodní smlouvu s USA ze strany VB, Trump na jedné straně ocenil spojenectví s VB slovy :

„Británie byla výborným spojencem. Byli tak výborným spojencem, když dělali věci, které dělat nemuseli, jako například, když šli do Iráku. Za mě s nimi bude vždy jednáno fantasticky.“

Hned ale dodává, že to nebude na prvním místě, ale rozhodně nebudou upozaděni. Potvrzuje to jeho ochotu k přechodu k unilaterálním dohodám mezi jednotlivými státy.

Zároveň dodává, že nové dohody budou vždy prosazovány ve prospěch USA bez ohledu na to, kdo bude sedět za oním vyjednávacím stolem proti USA.

Jak je patrné, vztah k VB ze strany Trumpovy administrativy může být komplikovaný vzhledem k tomu, že na jedné straně přijímá jejich zvláštní historické spojenectví a to především v bezpečnostní oblasti, na straně druhé, ale oznamuje příklon USA k upřednostňování sebe sama, bez ohledu na stupeň přátelství či obliby. Navíc výrazným faktorem je určitá nevypočitatelnost či nečitelnost názorů nového prezidenta, kdy je obtížné určit z jeho výroků jejich faktický dosah, jak se obávají někteří experti ve VB.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.

Ministerstvo vnitra navrhuje změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Tato změna by měla umožnit držitelům zbraní použít tuto zbraň k zajištění bezpečnosti země. „Víceméně jde o to, aby lidé mohli použít zbraň pro osobní ochranu v principu ústavního zákona,“ říká Chovanec.

Jedná se o doplnění nového odstavce do zákona o bezpečnosti (.doc, čl. 3, odst. 3). „(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.“

Doposud je nakládání se zbraněmi upraveno v zákonu 119/2002 Sb., o střelných zbraních. Tento zákon umožňuje použít zbraně k ochraně života, zdraví a majetku. Předkládací zpráva (.doc) uvádí, že nově by mělo být ústavně zakotveno užívání zbraně k zajištění bezpečnosti země. Podmínky by měly být blíže upraveny v novele zákona o zbraních, jejímž cílem je mimo jiné vyvinout vyšší nároky na držitele zbraní.

Co se týká práv držitelů zbraní, důvodová zpráva (.doc,str. 4) uvádí: „Navrhuje se v ústavním zákoně zakotvit právo občanů nakládat se zbraněmi a střelivem v rozsahu odpovídajícím ochraně života, zdraví a majetku. Avšak toto nakládání se zbraněmi, které je již dnes pevnou součástí českého právního řádu, má být napříště zahrnuto do širšího rámce zajišťování bezpečnosti České republiky, a to včetně jejích základů v podobě ochrany svrchovanosti, územní celistvosti a demokratických základů České republiky.“

Rada pro výzkum, vývoj a inovace stanoví strukturu výdajů, rozešle ji správcům jednotlivých rozpočtových kapitol a poté předloží vládě návrh o výdajích na výzkum a inovace, podle zákona 130/2002 Sb. Spolu s návrhem předkládá i střednědobý výhled na dva nadcházející roky.

Podle dat ČSÚ oproti srovnání s minulými vládami došlo skutečně k navýšení výdajů, a to i ve vyjádření % ku HDP. Oproti roku 2011 v nominálních částkách o jednu čtvrtinu.

Střednědobý výhled (.pdf, tab. č. 5, str. 66) na 2017 a 2018 - Výdaje na výzkum a vývojBez prostředků z EU, v Kč

RokVýdajeNavýšení stř. výhleduCelkem% Změna201326 705 138 911-

201427 284 103 100-

201526 905 375 53-

201629 092 232 145-

201729 001 011 7343 753 00032 754 00013201829 167 405 7345 830 00034 997 000202019-5 394 00034 561 000

V květnu 2016 ale vláda schválila navýšení (.doc, str. 1) částek ve střednědobém výhledu. Pro rok 2017 se tak oproti původnímu výhledu jedná o navýšení částky o 13 %.

Platy vysokoškolských pracovníků ve veřejném sektoru se řídí zákonem, respektive nařízením č. 564/2006 Sb. To rozlišuje platové třídy, které se dělí dle dosaženého vzdělání, a platové stupně, jež se odvíjí od získané praxe v zaměstnání.

Podle katalogu MPSV (.pdf, str. 241) patří učitelé do platové třídy 8–14, akademický pracovník pak do 12.–15. třídy. Současně platí pro pedagogické pracovníky následující platové rozpětí (.pdf).Učitel v mateřské škole má nástupní plat 17 260 korun (třída 8), učitel střední odborné školy kolem 21 750 korun a učitel gymnázia či vyšší odborné školy asi 22 140 korun. Pedagog na vysoké škole by pak měl začínat na 23 170 korunách.

Ve srovnání s jinými veřejnými profesemi jsou na tom ale pedagogičtí pracovníci v nástupních platech o něco lépe, jak ukazuje následující graf.

Zdroj: tabulky MPSV

Nicméně v dlouhodobém horizontu se jejich platy ve srovnání s ostatními profesemi veřejného sektoru zvyšují minimálně. Za dvanáct let práce v oboru si učitelé polepší jen o zhruba 500–2000 korun. Z tohoto hlediska se skutečně jedná o nejnižší růst.

Český statistický úřad navíc nabízí porovnání průměrných mezd v jednotlivých oborech. Na následující tabulce hrubých mezd za měsíc vidíme, že lidé pracující ve vzdělávání mají dlouhodobě nižší příjmy (uváděné v Kč):

Zdroj: ČSÚ (Tab. 2 Průměrná hrubá měsíční mzda podle odvětví)

Vidíme, že v roce 2016 měli lidé pracující ve vzdělávání o více než 2000 nižší mzdu než ve zdravotnictví a o 4000 nižší než ve veřejné správě a obraně. Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.