Ministr Babiš potvrdil, že by v rámci systému EET zavedl některé dílčí úpravy, byť dříve zastával názor, aby bylo výjimek co nejméně.

V živém vstupu v Událostech České televize 23. listopadu Babiš oznámil, že dostal dopis od 89leté důchodkyně z Kladna, která má prý nízké tržby a nemá ve svém obchodě internet. Stejný příklad zmínil také na tiskové konferenci (ČT24) ministerstva financí k možným výjimkám z EET.

Na základě tohoto podnětu, jak ministr Babiš uvedl, se rozhodl dát možnost uplatnit paušální daň podnikatelům s tržbami do 250 tisíc korun ročně. Ti by tedy zavádět EET nemuseli. To však až po domluvě s finančním úřadem, v platných pravidlech se EET vztahuje i na ně.

Babiš tedy navrhl změny vůči těmto drobným podnikatelům, není ovšem pravdou, že by shodil či označil za „blbost“ celý projekt EET. Ve stejném vystoupení uvedl, že těchto lidí se první vlna (od 1. 12.) nedotkne a vše běží podle plánu.

Dodejme, že další Babišem avizované změny se mají týkat e-shopů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný - svoboda projevu je skutečně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, když konkrétně v odstavci 1 stanovuje, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, nicméně zatím není možno ověřit, zda je návrh protiústavní.

K rozporu navrhované novely trestního zákona, která by měla hanobení prezidenta republiky zavést jako trestný čin, se vyjadřují někteří politici s názorem, že by se o porušování Ústavy ČR jednalo. Konkrétně to byli kromě Jaroslava Faltýnka i Miroslav Kalousek (taktéž v Otázkách Václava Moravce) či Andrej Babiš.

K ústavnosti trestného činu hanobení parlamentu, vlády a Ústavního soudu se totiž již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 43/93, v němž shledal dotčenou úpravu protiústavní. Vytýkal jí zejména vágnost pojmu ustanovení a rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EŮLP, neboť bylo nepřiměřeně a zbytečně zasaženo do svobody projevu.

S tímto názorem souhlasí ústavní právník Jan Kysela ve svém vyjádření pro Český rozhlas, když říká:

„Pomineme-li, že ho považuji za zbytečný, překvapivý, což už jsem říkal, tak podíváme-li se do toho, jak vypadá, a podíváme-li se na to, o jakém textu měl možnost ústavní soud počátkem 90. let rozhodovat, přičemž ten tehdejší text hanobení prezidenta republiky, Parlamentu nebo Ústavního soudu shledal jako protiústavní, tak nemám pocit, že by tenhle text měl obstát. Takže za prvé je tam tedy asi možné říct, že Ústavní soud se k tomu už jednou vyslovil, takže máme v ruce nějaké autoritativní vodítko. A i kdyby se k tomu konkrétně Ústavní soud v minulosti nevyslovil a brali jsme v potaz jenom celkové tendence jeho judikatury ve vztahu ke svobodě projevu, tak i z tohoto prostého důvodu by byl ten návrh silně pochybný, ústavně pochybný, protože evidentně svobodu projevu podvazuje a má potenciál podvazovat i politickou soutěž po pravdě řečeno.“ K navrhované novele se vyjádřili také bývalí soudci Ústavního soudu Eliška Wagnerová a Stanislav Balík. Ti však nemluví o protiústavnosti, ale o absenci funkce návrhu, respektive o zbytečnosti ustanovení.

Na základě textu Listiny základních práv a svobod a výše uvedeného odůvodnění ke zmíněné protiústavnosti, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Česká televize nikdy dluhopisy neemitovala, jak pro Demagog.cz uvedla tisková mluvčí ČT Alžběta Plívová. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Mluvčí ČT ve vyjádření dodala, že „V roce 2012 si /ČT/ pouze pořídila Reinvestiční spořicí státní dluhopisy ČR.“ To uvádí také web Borovan.cz, podle kterého tímto krokem televize řešila problém se svou příliš vysokou hotovostí.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Podle oficiálních dokumentů vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí byla za rok 2015 vyplacená částka na podporu v hmotné nouzi 10 518 mil Kč. Tato částka činila 90,6% ze schváleného rozpočtu - ministerstvo tedy za rok 2015 ušetřilo 1 096,9 mil Kč oproti rozpočtu.

V letošním roce MPSV vyčerpalo zatím od ledna do října (nejnovější údaje) částku 7 770,5 mil Kč z celkových sválených 10 516,3 mil Kč. Prozatím MPSV zbývá 2 745,8 mil Kč.

Vyčerpaná částka Schválená částka pro daný rokRozdíl mezi schválenou a vyčerpanou částkou2016 (leden až říjen)7 770,5 mil Kč10 516,3 mil Kč2 745,8 mil Kč2015 10 518,0 mil Kč11 614,9 mil Kč1 096,9 mil Kč

Pokud budeme počítat s tím, že tempo vyplácení za listopad a prosinec bude srovnatelné s průměrem ostatních měsíců, vyjde nám, že na konci roku by se měla výplata dávek v hmotné nouzi reálně pohybovat někde okolo 9 a čtvrt miliardy korun. Tedy případný rozdíl mezi rozpočtovanou částkou a reálnou výplatou se bude pohybovat někde okolo jedné a půl miliardy.

Reálně tak rozpočtovaná částka na dávky v hmotné nouzi v porovnání s finální výplatou v posledních 2 letech dosáhne zhruba na úroveň 2,5 miliardy. Není sice možné bez dat za listopad a prosinec tohoto roku vyčíslit zcela konkrétní výši, rámcově však data potvrzují Sobotkův výrok. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Babiš uvádí obě informace správně. Agrofert emitoval v prosinci 2012 desetileté korunové dluhopisy s 6 % úrokem. Mezi dluhopisy byly i korunové dluhopisy firmy Profi Credit za 300 milionu korun a za dvě miliardy, které byly na 10 let a za 18 %. Další 18 % dluhopisy byly na kratší období.

Obecně je značně problematické popisovat legislativu, která omezuje svobodu, neboť vnímání tohoto jevu může být poměrně subjektivní. V daném případě je ovšem pravdou, že lze dohledat příklady přijímaných zákonů, které částečně umenšují možnosti občanů. Dodejme, že nehodnotíme obsah jednotlivých předloh ani to, zda je žádoucí je přijímat jako nástroje pro boj s některými negativními jevy. Popisujeme pouze, zda se díky některým z nich umenšuje svoboda jednotlivce. Nedávným opatřením, jež upravuje svobodu projevu, je vládní návrh zákona o některých přestupcích (.pdf), který byl schválen Poslaneckou sněmovnou 6. května 2016. Článek 5(1) tohoto zákona ukládá lidem za urážku úřední osoby pokutu v hodnotě 10–15 tisíc korun.

Aktuálně posledním opatřením je návrh novely trestního zákona na ochranu proti hanobení prezidenta republiky (.pdf, str. 8). Návrh předložený 64 poslanci předpokládá roční vězení za urážku hlavy státu (§ 327a Hanobení prezidenta republiky). „(1) Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.“ Kromě těchto případů ovšem vznikají i zákony, které mohou svobodu jednotlivce omezovat jinak. Novela zákona o ochraně ovzduší byla vyhlášena 14. listopadu 2016 a umožňuje státu narušit tzv. nedotknutelnost obydlí v případě, že osoba opakovaně porušuje stanovené emisní normy (§ 17(2); .pdf, str. 13). V takové situaci musí kontrolorovi umožnit přístup k topnému zařízení a jeho příslušenství. Novelu předložil v roce 2015 ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Od června 2016 platí nové regulace a zdanění hazardu ve smyslu zákona č. 186/2016 Sb. Ten současně obsahuje paragraf (§ 82) umožňující blokaci internetových stránek s nepovoleným hazardním obsahem. Podle ČTK má zákon zamezit v hazardu lidem, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi nebo je vůči nim stanoveno insolvenční řízení.

Tento návrh vznikl z iniciativy současné koalice. Problematickou částí ovšem je, že blokace webů by mělo mít možnost provádět samo ministerstvo financí bez soudního povolení.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.