Během jednání o zákonu o registru smluv byla načtena řada pozměňovacích návrhů. Návrh, aby soukromé subjekty, které pobírají dotace, zveřejňovaly své smlouvy, nepředložil Miroslav Kalousek ani Martin Plíšek (tedy poslanci TOP 09).

Podobný návrh přeložil poslanec Zemánek (str. 14, návrh „N“) z ČSSD. Jeho verze obsahovala rovněž limit 20 milionů korun, od nějž se měly smlouvy zveřejňovat, pokud soukromá firma dostane alespoň tolik korun ročně na dotacích. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, návrh nepředkládali Kalousek nebo Plíšek, ale vládní poslanec. Neplatí ani to, že se měla povinnost zveřejňování týkat všech případů.

Kalousek tento návrh ve sněmovně podpořil v hlasování a rovněž o něm poté mluvil. Nebyl však jeho předkladatelem.

Výrok hodnotíme na základě veřejně dostupných zdrojů z obchodního rejstříku a informací pořadu Reportéři ČT. Z těchto zdrojů vyplývá, že Spolana nakoupila akcie Agrofertu za 400 tisíc korun a prodala je později Andreji Babišovi za 2,5 milionů korun. Podle některých odhadů však tato částka byla podhodnocena vzhledem k hodnotě firmy. S tím pracuje analýza ČSSD (.pdf, otázka 21, str. 35) a také se to objevuje v některých mediálních výstupech (níže), na což Babiš reaguje právě tímto prohlášením. Sami nedokážeme posoudit, zda byla částka přiměřená, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Společnost Agrofert, spol. s r.o. založil Andrej Babiš v roce 1993. V roce 1994 pak byla převedena na akciovou společnost Agrofert, a.s. Podle zápisu z mimořádné valné hromady konané 2. prosince 1996 byly tehdy majiteli akcií společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG (260 ks akcií, 65 %), Spolana, a.s. (40 ks akcií, 10 %) a Duslo, a.s. (100 ks akcií, 25 %). Jednotlivé akcie měly nominální hodnotu 10 000 Kč. Podle obchodního rejstříku předtím došlo k navýšení základního kapitálu společnosti k 2. květnu 1995 z jednoho na čtyři miliony korun zvětšením počtu akcií ze 100 na 400 kusů. Bohužel nejsou k dispozici dokumenty, které by ukazovaly původní rozdělení akcií nebo zdůvodňovaly, proč a jak k tomuto navýšení došlo.

Jisté však je, že po tomto navýšení společnost Spolana držela 40 kusů akcií v celkové nominální hodnotě 400 tisíc korun. V roce 1997 došlo k dalšímu navýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Na základě rozhodnutí valné hromady se tak nominální hodnota každé akcie zvýšila z původních 10 tisíc na 300 tisíc korun. Podíl Spolany by se pak navýšil na 12 milionů korun. V účetní závěrce za roky 1998 (strana 12) i 1999 (strana 88) však Spolana stále uvádí nominální hodnotu podílu ve výši 400 tisíc korun. V listopadu 1999 byly akcie prodány.

V roce 1997 společnost nechala znaleckým posudkem ocenit tři ze svých čtyř divizí (Průmyslová hnojiva, Agrochemikálie, Zemědělské produkty a dovoz surovin). Tyto divize byly souhrnně oceněny na 620,7 milionů korun (strana 21), respektive na 616,68 milionů korun (strana 78), a následně převedeny na společnosti Agrofert Holding, a.s. Za převádějícího i nabyvatele tehdy jednal Ing. Andrej Babiš z pozice předsedy představenstva obou společností. Sbírka listin společnosti Agrofert Holding, a.s. nebyla dosud digitalizována a dokumenty tedy nejsou dostupné online. Podle výpisu z obchodního rejstříku měla firma akcie na jméno, jako jediný akcionář je od roku 2002 zapsaná společnost Agrofert, a.s. V roce 2004 společnost zanikla sloučením s AGFTRADING, a.s., což byl tehdejší název pro současný AGROFERT, a.s.

Pořad Reportéři ČT pátral, kdy a jak nabyl Andrej Babiš akcie společnosti Agrofert. Uvádí, že v roce 2001 držel Andrej Babiš sám 35 % akcií Agrofertu, dalších 10 % pak vlastnil prostřednictvím společnosti Agroter a mezi vlastníky najdeme také společnost Ameropa, která vlastní 45 % společnosti.

Podle pořadu Reportéři ČT koupil Andrej Babiš 10 % akcií Agrofertu od společnosti Spolana v roce 1999 za přibližně 2,5 milionů korun. Podle Ladislava Mejzlíka, děkana Fakulty financí a účetnictví, je tato suma podhodnocená jak vzhledem k nerozdělenému zisku Agrofertu, který v té době tvořil více než 50 milionů korun, tak s ohledem na výše uvedené posudky, jež firmu oceňují na více než 600 milionů.

Během hlasování o novele zákona o registru smluv z pera poslanců KDU-ČSL se dospělo do třetího čtení. V něm se nejprve vždy hlasuje (dle zákona o jednacím řádu) o jednotlivých pozměňovacích návrzích a dále o zákonu jako celku ve znění pozměňovacích návrhů.

Poslanci tedy nejprve přijali návrh, který z registru smluv vyjímá státní podniky (a některé další návrhy). Je poměrně zajímavé, že tento návrh prošel až během pátého hlasování. Např. poslanec KDU-ČSL Kudela během těchto pěti hlasování nehlasoval nikdy dvakrát po sobě stejně, byť šlo o rozhodování v řádu minut.

V každém případě Jurečka pro tento pozměňovací návrh nehlasoval. Když se však rozhodovalo o zákonu jako celku, hlasovalo se již o verzi upravené i tímto pozměňovacím návrhem. To Jurečka podpořil. Dá se tedy konstatovat, že Marian Jurečka podpořil vyjmutí státních podniků (a např. krajských i obecních firem) z veřejné kontroly prostřednictvím registru smluv, a to i přesto, že pro daný pozměňovací návrh nehlasoval. Prakticky jeho finální hlasování toto umožnilo.

Výše doplatku na bydlení opravdu odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit byt ve městech. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach poukazuje na tzv. „obchod s chudobou“, o kterém informovali např. v dubnu 2017 Reportéři ČT. Jde o byznys, kdy majitelé a provozovatelé ubytoven profitují z ubytování lidí pobírajících sociální dávky na bydlení. Ubytovny jsou často předražené a v nevyhovujícím stavu.

Hlavním zdrojem dávek je doplatek na bydlení, upravený v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na příspěvek na bydlení je posuzován podle příjmu osoby, popř. podle celkových majetkových a sociálních poměrů. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je hmotná nouze žadatele. Hmotná nouze se posuzuje podle přiměřených nákladů na bydlení a tzv. částky živobytí, která je určena zákonem.

Na podzim 2014 byl novelizován zákon o hmotné nouzi. Novela definuje vhodné bydlení a určuje, jak musí vypadat byt, na který dostane žadatel v hmotné nouzi dávky – jedná se hlavně o zakotvení stavebních a hygienických standardů. Navíc zavádí, že místo doplatku na bydlení poskytovaného na jednu osobu je doplatek poskytnut na jednu místnost ubytovny (jeden byt), bez ohledu na to, kolik lidí v ní žije.

Druhá novela zákona o hmotné nouzi cílí přímo proti byznysu s ubytovnami, respektive upravuje a zpřísňuje podmínky, za kterých může žadatel získat doplatek na bydlení umožňující mu bydlet v „substandardních formách bydlení“ (tedy takových, které neodpovídají stavebně-technickým standardům). Žadatel musí mít důvod v takových prostorách bydlet (např. jedná se o místo blízké k jeho zaměstnání) a musí spolupracovat na motivačním plánu. Zároveň se novelou snížila výše dávky, kterou mohou žadatelé pro bydlení na ubytovnách získat (z 90 % pokrytých nákladů na bydlení na 80 %).

Výše doplatku na bydlení obsahuje důvodová zpráva (.pdf, str. 23) k novele, přičemž doplatek odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit ve městech nájem bytu.

Situaci měl za cíl vyřešit návrh zákona o sociálním bydlení, který počítal s tím, že by osoba v bytové nouzi nebo osoba vynakládající nepřiměřeně vysoké náklady na bydlení měla nárok na sociální bydlení. Bytový fond by zajišťovala primárně obec, a to s regulovanou cenou nájmu. Tím by v podstatě vymizela potřeba těchto lidí hledat si bydlení jiným způsobem – tedy v ubytovnách – a zamezilo by se tzv. „obchodu s chudobou“. Návrh zákona však Parlamentem neprošel a proto po volbách tzv. spadne pod stůl.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „... výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

V tomto volebním období došlo ovšem k velké změně. Prošla novela stejného zákona, která postavení spotřebitele vrátila do bodu před schválením výše popsaného návrhu. Ve zkratce - návrh ztížil přenos čísla mezi operátory a zkomplikoval rovněž odstoupení od smlouvy. Nicméně v hlasování Petr Gazdík osobně podpořil jak pozměňovací návrhy (hlasování o kritizovaném pozměňováku), které v Otázkách Václava Moravce kritizoval, tak i celý zákon. To dokládá záznam z hlasování (pro celý návrh). Pro návrh hlasovali všichni napříč politickým spektrem, vina tedy neleží pouze na koalici, jak místopředseda sněmovny uvádí.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo z žádných veřejně dostupných zdrojů dohledat, že by za vydávání (dle auditu ministerstva financí nevýhodných dluhopisů z éry ministrování Bohuslava Sobotky) nesla odpovědnost jeho poradkyně.

Ministr financí Babiš má nejspíše na mysli bývalou poradkyni tehdejšího ministra financí a současného premiéra Sobotky Ivanu Krynesovou-Gage, která pro něj pracovala mezi lety 2002–2006. Předtím působila 12 let ve společnosti Morgan Stanley, jejíž součástí je i J.P. Morgan. Později byla například v dozorčích radách ČSA či Českého Telecomu.

V souvislosti s jejím působením na ministerstvu financí se nám podařilo najít obvinění bývalého ministra financí za ODS Vlastimila Tlustého z toho, že spolu s Bohuslavem Sobotkou nechala kompletně vymazat disky počítačů, jež mohly dokazovat ovlivňování vyšetřování v souvislosti s pádem IPB.

Když Andrej Babiš mluví o 14 miliardách nevýhodných dluhopisů, má pravděpodobně na mysli výsledky auditu ministerstva financí, který probíhal mezi lety 2014 a 2015. Celou kauzu důkladně rozebírá článek na serveru IHNED.cz z května loňského roku. Zde se uvádí, že Babiš díky výsledkům auditu věděl více než rok, že za ministrů financí Sobotky, Janoty a Kalouska stát přišel o miliardy kvůli vydávání zajišťovacích dluhopisů v cizích měnách. Babiš se bránil tím, že audit byl dokončen teprve ve chvíli, kdy na kauzu upozornili novináři z Hospodářských novin.

Podle Babišových slov by na celé kauze měla mít podíl Sobotkova bývalá poradkyně Ivana Krunesová-Gage, což je ovšem pouhou spekulací.

Případ by však měl být opravdu vyšetřován policií, neboť Babišův resort podal v této věci trestní oznámení.

Výrok padl během diskuze o tom, zda je pro Česko důležité mít Senát. Redaktor namítá, že při absenci Senátu a malém počtu poslanců (jak navrhuje Babiš) by mohlo dojít k „zabetonování“ Poslanecké sněmovny a následné změně Ústavy, aniž by existoval Senát, který by tomu zabránil. Na to Babiš odpovídá, že již dnes může dojít ke změně Ústavy plným počtem poslanců. To však není pravda.

Ústava je v hierarchii právních norem tzv. ústavním zákonem, pro jehož změnu je třeba většího počtu hlasů, než je tomu u běžného zákona. Souhlas musí udělit 3/5 všech poslanců a zároveň 3/5 přítomných senátorů. Na rozdíl od běžného zákona, pokud neudělí souhlas také 3/5 senátorů, nelze jej nahradit větším počtem hlasů poslanců. V žádném případě tedy poslanci, byť v kompletní shodě, nemohou sami změnit Ústavu, jak argumentuje Babiš. Vždy musí jít o vůli dvou komor.

Totéž dále v rozhovoru zdůrazňuje redaktor Lidových novin, na což už ovšem Babiš nereaguje.

Evropská unie zavedla systém kvót, který by měl přerozdělovat osoby, které požádají o azyl v Itálii a Řecku. Jestli tito lidé chtějí v těchto státech zůstat nebo míří do Německa se reálně dokázat nedá. Podle počtu žádostí o azyl ve Francii je však zřejmé, že velký počet uprchlíků míří i do tohoto státu, i když se jedná o významně menší počet žádostí než v Německu. Dalším důvodem je i to, že z počtu 89 přijatých uprchlíků v České republice z Iráku, do Německa odešlo 25 z nich, 36 zůstalo v České republice. Toto číslo ukazuje, že ne všichni uprchlíci míří a chtějí do Německa.

Prezident Miloš Zeman ve svém výroku naráží na proces přerozdělování uprchlíků pomocí kvót. Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá.

Německo je opravdu nejvyhledávanější zemí Evropské unie pro migranty. V roce 2016 v něm podalo svou první žádost o azyl 722 265 osob. Neznamená to však, že by všichni migranti chtěli do Německa, protože státy EU, do kterých se většinou uprchlíci dostanou jako první (tedy Itálie, respektive Řecko), se v tomto seznamu umístily na druhém, respektive čtvrtém místě. V Itálii požádalo o azyl 121 185 osob, v Řecku 49 875 osob. Na čtvrtém místě byla Francie s 75 990 podanými žádostmi.

Podle statistik za poslední čtvrtletí roku 2016 si v Německu svou první žádost o azyl nejčastěji podali občané Sýrie (44 % z celkového počtu podaných syrských žádostí v zemích Evropské unie), Afghánistánu (48 %), Iráku (47 %), Eritree (57 %), Íránu (58 %), Somálska (55 %), Alžírska (26 %), Maroka (31 %), Indie (46 %) a Etiopie (56 %). Nejčastěji z daného národa o svůj první azyl žádali v Itálii Nigerijci (71 %), Pákistánci (31 %), občané Bangladéše (56 %), Guinejčané (46 %), Gambijčané (65 %), Senegalci (87 %), Ghaňané (73 %), občané Mali (77 %) a Pobřeží Slonoviny (65 %). Francii si nejčastěji vybírali Súdánci (59 % z nich).

Stát, ve kterém migrant podá svou žádost o azyl, si dotyčný žadatel může vybrat na základě jeho životní úrovně, ale také například podle rodinných příslušníků v daném státu, na základě svých jazykových schopností či na základě pocitu bezpečí. Nelze však jednoznačně říct, že by všichni uprchlíci chtěli do Německa.

Příkladem může být skupina 89 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří byli přemístěni do České republiky. Většina těchto uprchlíků neměla statut uprchlíka, pouze vnitřního uprchlíka, a tak se jejich přesídlení nezapočítávalo do kvót Evropské unie. Na jejich příkladu však lze vidět, že ne všichni uprchlíci míří do Německa. Z této skupiny 89 uprchlíků zůstalo v České republice pouze 36 z nich, 25 uteklo do Německa, zbytek se vrátil do Iráku. Podle Firase Kamise, který patří mezi 36 iráckých uprchlíků, kteří v České republice zůstali, bylo pro jeho rodinu nejdůležitější, aby v zemi, kde požádají o azyl, byl mír. Sám rozdíl mezi životem v Česku či Německu nevidí.

Informace k verifikování výroku nejsou dohledatelné ve veřejných zdrojích, proto jsme se obrátili na Generální finanční ředitelství. Tisková mluvčí Petra Petlachová pro Demagog.cz uvedla:

"z vyjádření není dostatečně zřejmé, co myslí pan ministr Jurečka vratkou daně či párováním faktur. Obecně lze uvést, že se zavedením institutu kontrolního hlášení (s účinností od 1.1.2016) má Finanční správa ČR k dispozici v aktuálním čase informace o vybraných vzájemných transakcí mezi dodavatelem a odběratelem. Na základě tohoto je tedy schopna před vrácením tzv. nadměrného odpočtu ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ověřit, zda daň na vstupu, kterou vykázal odběratele v rámci daňového přiznání (a kontrolního hlášení) a ze které si uplatňuje nárok na odpočet, byla uvedena a odvedena v daňovém přiznání (a kontrolním hlášení) dodavatele. Před zavedením kontrolního hlášení bylo nezbytné tyto informace získat v rámci daňového řízení, které bylo časově velmi náročné a v případě, kdy dodavatel byl tzv. nekontaktní obchodník, i někdy zcela nemožné provést."
Z odpovědi tedy vyplývá, že před zavedením kontrolního hlášení existovaly situace, za kterých finananční úřad nebyl schopný spolehlivě dohledat informace o oprávnění žádosti o vratku. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

V žebříčku serveru doingbusiness.org skončila Česká republika ve složitosti vyřízení stavebního povolení na 130. místě, náš daňový systém je však 53. nejkomplikovanější.

Žebříček serveru doingbusiness.org je sestavován ze statistik společnosti PwC a Světové banky zveřejněných v roce 2017 (.pdf, str. 125), vycházejí však z dat ke konci roku 2015. Ty letos v těchto ukazatelích porovnaly 190 zemí světa.

Petr Fiala uvádí umístění České republiky podle ročenky 2016 (.pdf, str. 130), kde se skutečně umístila 122. z hlediska komplikovanosti daňového systému. Zhoršila tak své postavení oproti roku 2015 (.pdf, str. 152) ještě o tři pozice.

PwC oproti předcházejícím měřením upravila svoji metodiku (.pdf) a z časové daňové zátěže vyjmula některé úkony prováděné před a po podání daňového přiznání. V této nové metodice se Česká republika umístila na zmíněném 53. místě (a po upravení dat z roku 2016 podle této nové metodiky bychom byli též na 53. místě).

Předseda ODS uvádí data z roku 2016. Jelikož tyto ekonomické ukazatele neporovnává žádný jiný žebříček a aktuální data jsou na internetu přístupná více než devět měsíců, hodnotíme výrok jako nepravdivý.