Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože povinná zkouška z matematiky byla v polovině 19. století zavedena. Od přelomu století 19. a 20. byla ale v některých formách (ústní nebo písemné) rušena nebo upravována pouze pro některé okruhy studentů. Povinnost složit zkoušku z matematiky tak nebyla pevně nastavena. Od roku 1990 se matematika stala pouze volitelným předmětem maturitní zkoušky.

Státní standardizované zkoušky, které zajišťovaly absolventům vstup na univerzitu, se poprvé konaly v Prusku v roce 1812 a do českých zemí (jež byly součástí Rakouska-Uherska) dorazily v roce 1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou reformou gymnázií. Podle knihy Předpisy o zkouškách dospělosti na středních školách od Josefa Bezdíčka byla maturitní zkouška od svých počátků realizována jako zkouška státní. Zavedení maturit v roce 1849 tedy mělo zajišťovat srovnatelnou úroveň všech absolventů tehdejších gymnázií.

Zkouška se skládala ze dvou částí – písemné a ústní. V rámci písemné části museli studenti mimo jiné absolvovat písemnou práci z matematiky. U ústní části pak byli mimo jiné zkoušeni také z matematiky. Takto maturitní zkoušky (.pdf, str. 25–29) probíhaly od roku 1849 do roku 1908 na gymnáziích, od roku 1872 také na reálkách.

V roce 1908 byla přijata Marchetova reforma (.pdf, str. 37), na základě které byla v roce 1909 zrušena písemná zkouška z matematiky, ústní však zůstala zachována. Tato reforma také přinesla další rovnoprávnost maturitních zkoušek na všech školách.

V roce 1939 (.pdf, str. 99) došlo ke sjednocení gymnázií a maturitní zkouška z matematiky již nebyla povinná.

V letech 1948-1953 (.pdf, str. 99) byla matematika volitelným předmětem maturitní zkoušky.

V roce 1953 (.pdf, str. 99) byla povinná ústní zkouška z matematiky na jedenáctiletých středních školách.

V roce 1960 (.pdf, str. 99) byla zavedena povinná zkouška z matematiky na středních všeobecných vzdělávacích školách se třemi postupnými ročníky.

Od roku 1965 (.pdf, str. 99) musely povinně složit zkoušku z matematiky pouze třídy zaměřené na matematiku a fyziku.

V roce 1969 (.pdf, str. 99) byla gymnázia rozdělena na humanitní a přírodovědné větve. Povinná ústní zkouška z matematiky byla pouze pro přírodovědnou větev.

Od roku 1984 (.pdf, str. 99) byly v každém krajském městě matematické třídy. Povinná zkouška z matematiky byla pouze pro tyto třídy a to jak v písemné, tak ústní formě.

V letech 1988 a 1989 (.pdf, str. 99) se konala povinná písemná maturitní zkouška z matematiky.

Od roku 1990 (.pdf, str. 99) pak byla matematika pouze jako volitelný předmět maturitní zkoušky.

V roce 2004 byla uzákoněna podoba státní maturity, která byla poprvé realizována v roce 2011. Od té doby je matematika stále volitelnou součástí maturitní zkoušky a to jak v ústní, tak písemné formě.

Jindřich Forejt by se měl podle spekulací médií stát velvyslancem až po skončení mandátu Sobotkovy vlády.

O jmenování ředitele odboru protokolu prezidentské kanceláře velvyslancem ve Vatikánu se hovoří již řadu let. V roce 2012 se jmenování stalo důvodem sporu mezi exprezidentem Klausem, který jeho jméno prosazoval, a bývalým ministrem zahraničí Schwarzenbergem, jenž s návrhem hlavy státu nesouhlasil. V roce 2013 se však Klausovi podvolil a jeho nominaci na svém jednání 6. února 2013 podle některých médií schválila i tehdejší vláda Petra Nečase. Sám prezident Klaus však podle serveru Aktuálně.cz nestvrdil svým podpisem Forejtův pověřovací dekret, jeho nástupce Zeman dekret podepsal, má však platit až ke konci roku 2017. Při prezidentově audienci u papeže Františka jej nynější hlava státu představila jako budoucího velvyslance, což se setkalo s kritikou nejednoho představitele české diplomacie z důvodu nedodržení diplomatické etikety.

V praxi totiž navrhuje velvyslance ministr zahraničních věcí, který zpravidla dá na doporučení personální rady jeho ministerstva. Vybíráno je z řad dosavadních diplomatů, výjimečně se velvyslancem může stát i člověk bez zkušenosti s prací na zahraničních ambasádách. Ministrovy návrhy schvaluje vláda a posléze prezident, jenž samotného velvyslance jmenuje. Kandidátův životopis je zaslán zemi, v které má daný zástupce hájit zájmy České republiky, a ta standardně vysloví po uplynutí určitě doby souhlas, tzv. agrément. Ve výjimečných případech kandidáta odmítne, v diplomatické praxi mlčí a tím stále odkládá udělení agrément.

Poté, co diplomatičtí protějšci velvyslance schválí, vystaví úřad prezidenta republiky listinu o doporučení kandidáta svému zahraničnímu protějšku a zároveň formálně odvolá stávajícího velvyslance. Teprve až v tuto chvíli je podle diplomatické etikety možné zveřejnit jméno budoucího velvyslance. Předčasné oznámení kandidáta omezuje možnosti jeho tichého odmítnutí zahraničním partnerem, mnohdy mohou tyto kroky diplomaté považovat za určitý tlak směrem z navrhující země. Předčasné zveřejnění kandidáta ochromuje činnost stávajícího velvyslance, protože pozornost může být ze strany hostitelské země upřena ještě před samotným jmenováním již na jeho potenciálního nástupce.

Pokud se tedy Jindřich Forejt velvyslancem ve Vatikánu opravdu stane, nejdříve až na konci příštího roku. Jiné informace se v českých médiích dosud skutečně neobjevily.

Česká republika je dle posledních údajů Eurostatu skutečně zemí s nejnižší nezaměstnaností (3,8 %) v EU. V celoevropském měřítku předstihl ČR Island, který má celoročně nezaměstnanost mezi 3,1–2,9 %.

V porovnání s Evropskou unií měla však ČR opravdu nejnižší nezaměstnanost. V těsném závěsu je Německo a za ním Malta.

Některé země dosud neposkytly Eurostatu svá data, a proto nejsou v grafu zahrnuta.

zdroj: Eurostat

Úřad práce (.zip) k listopadu 2016 evidoval 362 800 nezaměstnaných osob, přičemž tento počet od začátku roku relativně klesá.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016)

Tento pokles však začal s rokem 2014 a od té doby trvá. V grafu je svislou čarou zaznačen nástup Sobotkovy vlády a současně je patrné snižování nezaměstnanosti.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Česká republika má tedy skutečně nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Sobotka má rovněž pravdu se stavem nezaměstnaných evidovaných na úřadu práce.

Už v lednu 2015 se ministr dopravy Dan Ťok dohodl s Ústeckým krajem na otevření D8 do konce roku 2015. Termín potvrdil i v srpnu téhož roku. V červnu 2016 Ředitelství silnic a dálnic ujistilo ministra Ťoka i premiéra Sobotku, že dostavba pokračuje dle harmonogramu a bude dokončena v prosinci letošního roku.

Ministerstvo dopravy na konci listopadu informovalo vládu o tom, že dálnice D8 bude předčasně zprovozněna dne 17. prosince. „Dálnice bude hotová ke zprovoznění 17. prosince tak, aby byla pro provoz bezpečná,“ uvedl ministr dopravy Dan Ťok. O otevření dálnice D8 v režimu předčasného užívání požádalo Ředitelství silnic a dálnic.

Prohlášení ministra Ťoka doprovázela informační zpráva (.pdf, str. 6) pro vládu, která rovněž předpokládá otevření dálnice dne 17. prosince.

Vzhledem k tomu, že Ředitelství silnic a dálnic a ministerstvo dopravy několikrát potvrdily prosincovou dostavbu dálnice, výrok hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika má skutečně jednu z nejmenších armád „na hlavu“, konkrétně třetí nejmenší v Evropě.

Mezinárodní institut strategických studií vydává každý rok The Military Balance, publikaci zahrnující mimo jiné počet vojáků připadajících na 1000 obyvatel. Nejnovější vydání, které je aktuálně veřejně dostupné (.zip), pochází z roku 2014.

Podle této publikace má Česká republika 2,5 muže na 1000 obyvatel, což je po Islandu (0,6) a Bosně a Hercegovině (2,3) třetí nejnižší počet. Do tabulky nejsou zahrnuty městské státy Evropy.

zdroj: The Military Balance 2014 Výrok ministra obrany Stropnického (ANO) hodnotíme jako pravdivý, jelikož Česká republika má skutečně jednu z nejmenších armád v přepočtu „na hlavu“.

Novela zákona o střetu zájmů je obecně platná a vztahuje se na poměrně širokou škálu veřejných funkcionářů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Původní zákon 159/2006 Sb. o střetu zájmů v § 2 odst. 1 definuje veřejného funkcionáře. Tím je například:

a) poslanec,

b) senátor,

c) člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy,

d) předseda a inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů,

e) předseda Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví,

f) člen Rady Českého telekomunikačního úřadu,

g) předseda Energetického regulačního úřadu,

h) člen bankovní rady České národní banky,

a další.

Novela zákona o střetu zájmů pak hovoří o veřejném funkcionáři jako o celém souboru definovaných osob. Tato novela bývá označována jako „lex Babiš“ s tím, že je namířena proti současnému ministrovi financí Andreji Babišovi.

Diskutované byly především dva pozměňovací návrhy. Jeden z nich podal poslanec Jan Chvojka a týká se omezení vrcholných veřejných funkcionářů (členů vlády a vedoucích dalších ústředních správních úřadů) ve vztahu k obchodním korporacím.

Druhý pozměňovací návrh podal poslanec Martin Plíšek. Tento zakazuje členům vlády a vedoucím jiného ústředního správního orgánu být ovládající osobou podnikající právnické osoby.

Zákon je ale platný pro všechny budoucí členy vlády, a tedy není určen pro jednu osobu, ale je obecně platný.

Novela zákona o střetu zájmů pak například přidává do § 3 nový odstavec 1, podle kterého je „veřejný funkcionář povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu.“
Toto ustanovení pak platí pro všechny veřejné funkcionáře bez ohledu na to, zda se jedná o poslance, členy vlády či například členy bankovní rady ČNB.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť princip fungování volebního systému popisuje Gazdík korektně. Pouze dodáváme, že jím uvedená čísla a přepočty bereme spíše ilustrativně.

Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny skutečně zvýhodňuje strany s vyššími volebními zisky. Důvodem je nastavení systému, d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů na mandáty a také velikost některých volebních obvodů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které kopírují jednotlivé kraje. Kraje nejméně lidnaté (Karlovarský) mají ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Karlovarské voliče zastupuje 5 poslanců, naopak Středočeský kraj 25.

Pro to, aby se stranám přidělovaly poslanecké mandáty, musí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Následně se v jednotlivých volebních obvodech přepočítávají hlasy na mandáty podle již zmíněné d'Hondtovy metody. Ta je popsána zde. Ve zkratce jde o to, že zisk hlasů u stran se dělí řadou čísel (1,2,3,4... - podle počtu rozdělovaných křesel) a výsledky se zařadí za sebou. Mandáty jsou pak distribuovány těm stranám, které se v tomto pořadí umístí výše, tedy v případě zmíněného Karlovarského kraje na prvních 5 místech.

Tento model může vést k tomu, že strany, které dosáhnou v některých krajích i 10 %, nemají v daném obvodu svého poslance. Jednoduše kvůli tomu, že se nerozděluje dost křesel. Na již uvedeném příkladu můžeme ukázat, že v posledních volbách v Karlovarském kraji mandát nezískalo hnutí Úsvit se ziskem přes 8 % nebo TOP 09 s 10% podporou. Naopak KSČM, která zde získala 16 %, mandát získala. Obecně lze Karlovarský kraj nabídnout jako ukázkový příklad nerovnosti, o níž Gazdík mluví.

Menší strany získávají své poslance především ve velkých volebních obvodech (Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský kraj, Praha...) a v těch menších mandáty až tolik nezískávají. Záleží pochopitelně i na regionální síle stran (KDU-ČSL např. bude spíše získávat mandáty v některých moravských krajích než na Ústecku, byť jde o větší kraj).

Gazdík tak princip fungování popisuje správně. Podívejme se ještě na uvedený případ Strany zelených. Ta v roce 2006 získala přes 6 % hlasů celostátně, ale stačilo jí to na pouhých 6 mandátů (2 v Praze, 1 ve Středočeském kraji, 1 v Jihomoravském kraji, 1 v Moravskoslezském kraji a 1 na Ústecku). Např. v Libereckém kraji získali zelení 9 a půl procenta hlasů, mandát ale nezískali a to právě z výše uvedených důvodů.

Přestože byl internet skutečně vynalezen ve Spojených státech, světlo světa spatřil až mnoho let po druhé světové válce.

Vznik internetu se podle většiny zdrojů datuje na začátek 60. let 20. století, kdy Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA) ve Spojených státech začala zkoumat možnosti vzniku mezinárodní sítě vzájemně propojených počítačů. Jejich úsilí vyústilo roku 1969 k vytvoření experimentální sítě ARPANET, pomocí které byla také přenesena první data mezi počítači. Další vývoj internetu stručně popisuje například toto video.

Vývoj internetu (nejprve ze sítě mezi vědeckými pracovišti) a mapy postupného propojování jsou přehledně popsány v tomto článku.

Žádný zdroj neupozorňuje na možný vývoj internetu mezi lety 1939 a 1945 (resp. 41–45, kdy byly ve válce USA), výrok tedy považujeme za nepravdivý.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Daniel Herman hlasoval pro tento zákon celkem dvakrát. Ze schůze konané 14. září 2016 byl omluven a hlasování se tedy neúčastnil. Po vrácení Senátem hlasoval pro na 53. schůzi. Rovněž po vetu prezidenta hlasoval 11.ledna 2017 pro tento zákon.