Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Výrok Andreje Babiše je hodnocen jako pravdivý, protože popisuje většinu zmíněných skutečností korektně. Údaj o vydaných dluhopisech se záporným výnosem však nelze ověřit.

Ačkoliv není povinnost ministerstva financí financovat státní dluh výslovně stanovena, dá se jistě podřadit pod působnost ministerstva financí jako ústředního orgánů pro státní rozpočet a pro státní pokladnu, což vyplývá ze zákona o zřízení ministerstev, konkrétně z § 4.

Co se týká části výroku o snižování státního dluhu, ta je také popisována pravdivě. Z údajů ministerstva financí vyplývá, že v roce 2013, tedy v roce nástupu Andreje Babiše jako ministra financí, byl státní dluh 1683,3 miliard Kč. Informace MF z 10. února o současné výši státního dluhu pak uvádějí, že se státní dluh v roce 2016 snížil na 1613,4 miliard Kč.

Údaj o vydání dluhopisů se zmíněným záporným výnosem -1,033 nelze na stránkách ministerstva financí o výsledcích aukcí dohledat. Přesto je však možno například zjistit, že v lednu byly prodány dluhopisy v celkové jmenovité hodnotě 12 706 600 000 Kč za průměrný výnos - 1,722.

Celkový počet napůjčovaných prostředků s nulovým nebo záporným úrokem bylo v roce 2015 (.pdf, str. 82) 105,4 miliard Kč a v roce 2016 (.pdf, str. 83) 145,7 miliard Kč, ve zprávě o řízení státního dluhu z roku 2014 není tato informace uvedena, celková částka z dostupných zdrojů tedy činí přibližně 250 miliard půjčených prostředků za nulový či záporný úrok.

Z takto půjčených peněz se záporným výrokem bylo (z roku 2014 znovu nejsou tyto informace dostupné) získáno do státního rozpočtu v roce 2015 (.pdf, str. 82) 524,9 mil. Kč a v roce 2016 (.pdf, str. 83) 935,3 mil. Kč. Celkem tedy přibližně 1 460 mil. Kč.

O spekulacích úředníků MF, respektive o výsledcích auditu, který ztrátu 14 miliard objevil, informoval mimo jiné zpravodajský server iDNES.cz na základě zjištění serveru Ihned.cz (článek je zde však dostupný pouze pro předplatitele). Mělo se jednat o riskantní zajišťovací operace spojené se státním dluhem, které úředníci ministerstva financí uzavírali v období 2004 až 2012

Až na informaci o vydáním dluhopisech s konkrétně zmíněným výnosem, který je dle webu ministerstva ještě nižší, jsou informace podané Andrejem Babišem korektní, proto je tak i hodnocen celý výrok.

Ukončení možnosti nedanit korunové dluhopisy skutečně prohlasovala Poslanecká sněmovna 21. března 2012, a to v rámci novely zákona o investičních podmínkách. Zákon samotný poslalo do Poslanecké sněmovny ministerstvo průmyslu a obchodu, nikoli Miroslav Kalousek.

Návrh původně změnu zdanění dluhopisů neobsahoval, ta zde přibyla až v rámci jednání na Hospodářském výboru PSP. Zde je k dispozici zápis z výboru (.pdf, str. 4–5) z 29. února 2012, ze kterého vzešel pozměňovací návrh obsahující danou změnu. Jde o návrh Hospodářského výboru.

Sobotka hlasoval ve třetím čtení v této věci dvakrát, neboť ukončení daňové výhody bylo načteno jako pozměňovací návrh. Nejprve tedy musel být schválen ten a posléze zákon jako celek.

Jak v hlasování o pozměňovacím návrhu, tak i ve finálním hlasování se Bohuslav Sobotka zdržel. V hlasování o pozm. návrhu se zdržel rovněž Kalousek.

Byť tedy nešlo přímo o Kalouskův návrh, formálně se jednalo o návrh Hospodářského výboru a protlačila jej koaliční většina. Výrok tedy hodnotíme s výhradou k přílišné personifikaci jako pravdivý.

Andrej Babiš předložil a protlačil Poslaneckou sněmovnou vládní návrh zákona o evidenci tržeb, který celý projekt EET legislativně zakotvuje.

Aktuálně Babiš předložil pozměňovací návrh (.pdf) v rámci projednávání tzv. daňového balíčku. Ve svém návrhu šéf hnutí ANO navrhuje z evidence tržeb vyjmout jednak e-shopy a také poplatníky, kteří mají tržby do 250 tisíc korun a dohodnou se s finančním úřadem na placení paušální daně.

Jde tedy o jistá omezení počtu zapojených do systému EET vůči stavu, který Babiš prosazoval původně.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

Příslušným výborem revize směrnice o kontrole držení a nabýván zbraní je Výbor pro vnitřní trh (IMCO). Zpravodajkou návrhu této revize je předsedkyně výboru Vicky Ford. O směrnici se hlasovalo (.pdf, str. 2) v červenci 2015, přičemž 27 europoslanců bylo pro, 10 proti a 1 nehlasoval.

Zvítězila tedy absolutní většina, nicméně europoslanec Polčák má pravdu, že počet hlasů proti směrnici je poměrně vysoký. Ten samý den, kdy se projednávala směrnice o zbraních, se hlasovalo také o právním rámci unie, který se týká porušení celních předpisů a sankcí. Proti byli pouze 4 europoslanci.

Dalším příkladem je hlasování o unijním celním kodexu v listopadu 2016 (.pdf, str. 2), kdy bylo 23 členů výboru pro a pouze 1 proti. O měsíc dříve se hlasovalo (.pdf, str. 2) o přístupnosti internetových stránek subjektů veřejného sektoru - 28 členů bylo pro a 2 proti.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda vlády opravdu vyzval ministra financí k objasnění nastalé situace. Andrej Babiš na apel reagoval auditem veškerých svých příjmů.

Bohuslav Sobotka vyzval 31. ledna Andreje Babiše k vyjasnění nákupu dluhopisů jeho vlastní firmy. Ten stejného dne slíbil v Událostech, komentářích, že nechá na své příjmy udělat nezávislý audit, a k podobnému kroku vyzval i ostatní z předsedů politických stran. Výsledky pak prý zveřejní, z úst ministra však přesný termín nezazněl.

Premiér Sobotka dále napsal předsedovi ANO 16. února dopis, ve kterém se jej táže, jestli se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Ptal se také na jeho názor ohledně případů, kdy firma vydá dluhopisy a jediným investorem se stane právě majitel podniku.

Termínem rozporovat chápeme různé interpretace Babišova činu. Zatímco opozice ho pokládá za důvod ke svolání mimořádné schůze a premiér jej označuje za daňový trik, Babiš na svém činu nevidí nic špatného.

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.