Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

Hodnota minimální mzdy zůstávala v období od ledna 2007 do srpna 2013 skutečně neměnná. V létě roku 2013 však došlo po téměř sedmi letech k jejímu navýšení, a to na základě nařízení Rusnokovy vlády.

Od 1. ledna 2007 nabylo účinnosti vládní nařízení, které zvyšovalo sazbu minimální mzdy pro týdenní pracovní dobu 40 hodin ze 7 955 Kč na 8 000 Kč za měsíc (nebo 48,10 Kč za hodinu). Tato výše minimální mzdy zůstala konstantní až do druhé poloviny roku 2013.

Na základě nařízení vlády z 16. července 2013 došlo k navýšení minimální mzdy na 8 500 Kč (nebo 50,60 Kč za hodinu). Účinnosti nabylo 1. srpna 2013.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, poslanec Pfléger je opravdu autorem pozměňovacího návrhu, který omezuje mj. povinnost operátorů informovat účastníky smlouvy o změnách v ní. Zároveň také přiznal, že autorem jím předloženého pozměňovacího návrhu je Asociace provozovatelů mobilních sítí, jejímiž zakládajícími a řádnými členy jsou tři hlavní operátoři působící na území České republiky.

Poslanec Pfléger je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Výrok ministra Mládka hodnotíme jako pravdivý.

Prezident republiky si opravdu sám vybírá svůj tým, tj. vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a další vedoucí pracovníky. Dle zákona o Kanceláři prezidenta republiky je prezident jmenuje i odvolává dle vlastního názoru.

Postavení Kanceláře prezidenta republiky je upraveno v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky. V jejím čele stojí vedoucí kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident. Ten dále stanovuje vnitřní organizaci kanceláře a okruh vedoucích pracovníků, jež opět jmenuje i odvolává. Seznam vedoucích pracovníků je dostupný na stránkách prezidenta, schéma vlevo dole pak znázorňuje základní organizační strukturu kanceláře.

Zdroj: Hrad.cz

Kancelář prezidenta republiky ani její pracovníci nespadají pod služební zákon, neboť nesplňují podmínky vymezené v § 3 zákona o státní službě (Kancelář prezidenta republiky je sice zřízená zákonem, ale není výslovně označena jako správní úřad či orgán státní správy). Potvrzuje to i seznam (.pdf) služebních úřadů vedený ministerstvem vnitra, který tuto instituci neobsahuje.

Výběr členů kanceláře je tedy opravdu pouze věcí prezidenta a kancelář rovněž nespadá pod služební zákon, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Původní záměr KDU-ČSL skutečně počítal se zavedením EET pouze pro plátce DPH. Po odmítnutí koaličními partnery se tak alespoň snažili o zmírnění zákona na vládě i v Poslanecké sněmovně.

V dopisu adresovaném Bohuslavu Sobotkovi ze září 2015 shrnuje vicepremiér Bělobrádek postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Zde explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET (.pdf, str. 4).“ Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Návrh, aby se EET týkalo jen plátců DPH, podal liberecký hejtman Půta (STAN). Babiš toto omezení odmítal s tím, že není možné jednoduše odlišit úspěšné od neúspěšných podnikatelů a EET by tímto ztratila smysl.

KDU-ČSL pak vyjádřila požadavek postupného zavedení režimu návrhu zákona nejprve na plátce DPH a s odstupem času i na neplátce DPH. Pro živnostníky a řemeslníky se podařilo prosadit roční odklad. Právě požadavek, aby EET nepoškodila drobné a střední podnikatele, živnostníky a řemeslníky, byl jednou ze základních podmínek KDU-ČSL pro její akceptování. Dodejme, že současné nastavení EET, kdy má platit časem plošně, podpořili i poslanci KDU-ČSL včetně předsedy Bělobrádka.

Babiš si sám vymezuje období (od roku 1993) a formu (zveřejnění příjmů), za kterou zveřejňuje údaje, není ovšem jediným politikem, který ukázal svůj majetek. Jsou případy, kdy politik (či budoucí kandidát) zveřejnil svůj majetek kompletně. Babiš tedy může mít pravdu v jím vymezeném rozsahu, nicméně tím navádí dojem, že je jako jediný transparentní, což pravda není.

Jako příklady můžeme uvést senátora Václava Lásku, který byl zvolen za Stranu zelených a KDU-ČSL s podporu Pirátů v roce 2014. Ten přímo na svém webu uvádí soupis svého kompletního majetku, jenž aktualizuje.

Dále bychom mohli uvést příklad Michala Horáčka, který vyhlásil prezidentskou kandidaturu. Ten při spuštění své kampaně zveřejnil kompletní soupis svého majetku.

Program TOP 09 určený pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 má celkem 12 tematických okruhů. Patří mezi ně například boj s korupcí a kriminalitou, vzdělání, věda, výzkum a sport atd. Seznam nesvobod je spíše reakcí na aktuální témata a zákony prosazované vládou.

Mezi celkem 16 nesvobod definovaných TOP 09 skutečně patří kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb, prokazování původu majetku a v neposlední řadě také výše zmiňovaný zákon na ochranu úředníků. Miroslav Kalousek ale upřesňuje, že „soudci jsou ústavní činitelé“ a „Úředníci s tím, že získali definitivu, tak také mají mít určitý nadhled na tím, že ten, kterému slouží, protože oni jsou ve službě, občas ztratí nervy a zachová se, řekněme nevhodně.“ (OVM, 13:25 – 13:42)

Co se týče praxe v Poslanecké sněmovně, klub TOP 09 a Starostové předkládá prostřednictvím svých zákonodárců řadu návrhů zákonů a pozměňovacích návrhů i mimo tzv. Seznam nesvobody. Chová se v tomto ohledu jako obvyklá opoziční strana. Např. samotný Kalousek se spoulupodílel na 18 návrzích zákonů, 1. místopředseda strany Ženíšek na 27 návrzích, místopředsedkyně strany Helena Langšádlová (33), Markéta Pekarová Adamová (24) a Jitka Chalánková (21) a poslední člen vedení, poslanec Leoš Heger, spolu/předložil 24 návrhů.

Tato jejich legislativní aktivita nesouvisí výhradně s tzv. Seznamem nesvobody, jak dokládá seznam předložených návrhů u každého člena z vedení strany v rámci odkazů výše.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především z důvodu jeho začátku.TOP 09 svůj předvolební program má dostupný přímo na svých stránkách a dalším důvodem je fakt, že seznam 16 nesvobod nelze považovat za oficiální program strany, ale spíše jako upozornění na témata, která jsou stranou vnímána jako problematická. Navíc pokud sledujeme aktivitu poslanců klubu TOP 09 a Starostové v rámci Poslanecké sněmovny, tak zjistíme, že tito předkládají celou řadu návrhů, které jdou mimo záběr tohoto seznamu.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).