Vládní návrh zákona o některých přestupcích (.pdf) byl schválen Poslaneckou sněmovnou 6. května 2016. Podpořilo jej 120 poslanců ze 151 přítomných. Proti hlasovaly pouze ODS a TOP 09-S.

Zmíněný zákon v § 5(1) ukládá mimo jiné fyzickým i právnickým osobám pokutu za:

• neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,
• znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci,

a to ve výši 10 000 korun, v případě opakování pak 15 000 korun.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Evropská unie v návaznosti na teroristické útoky v Paříži stanovila novou směrnici omezující držení zbraní. Vůči novým podmínkám protestovala nejvíce Česká republika, která i po schválení této směrnice většinou států nezměnila svůj kritický postoj.

Vedle České republiky se proti směrnici vymezilo i Švédsko, a to v otázce držení loveckých zbraní . Nelze však hovořit o tom, že by českou iniciativu Švédsko ani jiný členský stát jakkoliv podpořili. Naopak se země jako Polsko nebo Lucembursko vyslovilo pro zpřísnění držení zbraní. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ve veřejných zdrojích - médiích ani tiskových zprávách KDU-ČSL či hnutí ANO - není žádná zmínka o tom, že by se Andrej Babiš zúčastnil jednání poslaneckého klubu KDU-ČSL, ani o tom, že by se jednání zmíněného poslaneckého klubu zúčastnil s cílem projednání problematiky EET.

Ministerstvo financí řízené Andrejem Babišem jakékoliv výjimky ze systému EET odmítalo, na konci srpna však přišlo s výjimkou, která z první fáze EET vyňala stánkový prodej občerstvení. Další změny pak Babiš navrhl 23. listopadu 2016, tedy pouhý týden před spuštěním první vlny EET (dodejme, že daná výjimka se nevztahuje primárně na první vlnu EET).

Babiš změny v EET předložil Poslanecké sněmovně jako poslanec, ČSSD však již uvedla, že jeho návrh nepodpoří. Marian Jurečka (KDU-ČSL) uvedl, že KDU-ČSL s Babišem navrženými změnami souhlasí, neboť do jisté míry reflektují změny, které KDU-ČSL navrhuje déle než rok.

KDU-ČSL se na konci listopadu rozhodla, že Poslanecké sněmovně předloží vlastní (viz návrhy poslance Klašky) verzi změn v systému EET.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

Vojtěch Filip v tomto případě zachází s daty z výzkumů veřejného mínění zavádějícím způsobem. Nesouhlas s postavením protiraketové základny v ČR ve výzkumech veřejného mínění nikdy nepřesáhl 70 % (pohyboval se mezi 50 a 70 %).

80 % občanů pouze vyslovilo spokojenost s rozhodnutím Obamy základnu v ČR nepostavit, což nelze interpretovat jako postavení se proti protiraketovému deštníku.

Postoje občanů k protiraketové základně v ČR a Polsku pravidelně monitorovalo (.pdf) Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) od roku 2006. V prvním šetření ze září 2009 vyjádřilo 62 % lidí nesouhlas s budováním základny (sloučení kategorií „rozhodně proti“ a „spíše proti“, str. 4). Při posledním výzkumu (.pdf) v červnu 2009 bylo proti 67 % obyvatel (str. 1).

Jak je vidět na následujícím grafu, nesouhlas s budováním základny se pohyboval mezi 60 a 70 %.

Zdroj: CVVM

CVVM se také zajímalo o spokojenost lidí s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od budování základny v ČR. V tomto výzkumu bylo 80 % občanů s rozhodnutím spokojeno.

Zdroj: podle dat CVVM

Kromě CVVM se postoji k radaru zabývaly i další ústavy. Podle agentury STEM bylo v roce 2008 52 % lidí proti spolupráci s USA na zajištění protiraketové obrany ČR a zemí Evropy. Podle agentury Median (citováno v médiích) bylo v roce 2008 65 % lidí proti radaru, podle SC&C v témže roce 53 % proti (taktéž z mediálních zpráv). Dodejme, že výsledky jsou často ovlivněny konkrétní formulací pokládané otázky (a jejím kontextem).

Žádný z nalezených výzkumů však nehovoří o 80% nesouhlasu s vybudováním radaru. Vojtěch Filip proto očividně dezinterpretoval výzkum CVVM týkající se souhlasu s rozhodnutím amerického prezidenta od plánů na výstavbu základny upustit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Vláda České republiky společně s USA plánovala vybudování radaru na českém území. Jednání však byla zastavena poté, co byl do Bílého domu zvolen demokrat Barack Obama a plány na radar byly zrušeny v září 2009. O dva roky později česká strana upustila od úvah účastnit se programu protiraketové obrany Spojených států, zejména z frustrace z oslabené role ČR v systému.

Protiraketová obrana byla v posledních několika letech tématem spíše pro republikány, kteří Obamovo odstoupení od plánů dlouhodobě kritizují. Bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney označil kroky demokratů za „dárek Putinovi“.

John McCain, který v roce 2008 prohrál souboj o prezidentské křeslo s Obamou, prohlásil, že Obamova administrativa redukovala své plány na obranu v Polsku a České republice, aby uklidnila ruského prezidenta Vladimira Putina. Podobně se vyjádřil i bývalý viceprezident Spojených států Dick Cheney.

Spojené státy uvedly v květnu tohoto roku na vojenské základně v rumunském Deveselu do provozu protiraketový systém. Jen o pár dní později byla v Polsku zahájena stavba protiraketové základny, dokončena by měla být v roce 2018.

NATO skutečně plánuje posílit svoje vojenské stavy v Evropě. Více vojáků se v budoucnu objeví v Pobaltí a Polsku, na jejichž území budou trvale přítomny i americké jednotky.

O posílení vojenské přítomnosti v Evropě bylo rozhodnuto (str. 10, bod 40) v červenci během varšavského summitu NATO. Jedná se především o zvýšení počtu jednotek v tzv. východním křídle, tedy v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V každé z těchto zemí by měl vzniknout jeden mezinárodní prapor pod velením USA, Kanady, Velké Británie a Německa. Nejvyšší vedení těchto mezinárodních sil bude v Polsku.

Přestože se o větším angažování americké armády rozhodlo později, než ministr obrany uvádí, výrok s touto výtkou pokládáme za pravdivý.