Míru investování před dvěma lety nejlépe charakterizuje výše kapitálových výdajů. Za ty vláda v roce 2015 utratila asi 176 miliard Kč, i s připočtením inflace skutečně nejvíce od roku 2000 (viz graf).

Zdroj: Ondřej Kokeš

Výše investic se často porovnává s výší hrubého domácího produktu, proto jsme podíl spočítali v tabulce níže. Avšak ani investice v letech 2009 a 2010, které svou výší také vyčnívaly nad průměr, nepřekonaly v tomto ohledu údaje z předminulého roku. Data pochází z ročenky ČSÚ a z přiloženého grafu.

RokKapitálové výdaje v mld. KčHDP v mld. KčPodíl investic na HDP2009134,233 921,82734,23 %2010134,913 953,65134,12 %2015176,254 554,61538,7 %První část výroku tedy považujeme za pravdivou.

K otálení s výkupem pozemků můžeme pouze uvést, že počátkem roku 2016 vstoupila v platnost novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, která dle své důvodové zprávy napravuje četné chyby dřívější úpravy, kvůli nimž byl proces výkupu pozemků značně komplikovaný a zdlouhavý. Jde například o systém oceňování nemovitostí, umožnění vyvlastnění pozemků ve spoluvlastnictví nebo třeba usnadnění směny mezi subjekty. Je zjevné, že toto jsou důvody, kvůli kterým (také) docházelo před rokem 2015 k průtahům v řízení o odkupu pozemků.

Druhou část výroku necháváme tedy neověřenou. Jelikož hlavní informací ministrova výroku představuje zpráva o míře vládních investic, s touto výhradou výrok označujeme jako pravdivý.

Zaorálek zde navazuje na svůj předchozí výrok a popisuje kritiku amerického ministra zahraničí. Ohledně kritiky selhávání syrské opozice ze strany ministra zahraničí USA jsme bohužel nedokázali dohledat dokument potvrzující slova ministra Zaorálka. V jednom prohlášení z 10. prosince 2016 se vyjadřuje k obviněním, že některé opoziční skupiny v Aleppu bojkotují humanitární pomoc a zdržují uprchlíky. Kerry to přiznává, ale než aby je káral, apeluje na ně, aby přistoupili na jednání.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Na naddimenzovanost ruského zastoupení v České republice upozornila především Bezpečnostní informační agentura ve své nejnovější výroční zprávě o činnosti v roce 2015. Podle čísel dožádaných severem Lidovky.cz šlo v létě 2016 o celkem 137 příslušníků zastupitelské mise, v předchozím roce o 140 osob (dožádal Hlídací pes).

Letos jde podle námi vyžádané informace o 141 osob, konkrétně 53 diplomatických a konzulárních pracovníků a 88 zaměstnanců administrativně-technického zabezpečení.Oproti tomu Česko bylo v Rusku zastoupeno 65 pracovníky, stejný počet nás reprezentuje i v USA, které jsou u nás zastoupeny 69 pracovníky.

„Značná část ruských zpravodajských důstojníků působila pod diplomatickým krytím ruské diplomatické mise, která zůstávala početně stále velmi disproporční vůči ostatním diplomatickým zastoupením, včetně velmocí jako USA nebo ČLR. Také v diplomatických misích jiných států působili zpravodajci na diplomatických postech, avšak zdaleka nedosahovali početního stavu ruské mise. Ruští (a někteří další) zpravodajci se – na rozdíl od zpravodajských důstojníků spojeneckých států – BIS nepředstavovali a nedeklarovali svoji příslušnost ke zpravodajské službě.“ (str. 8 výroční zprávy z r. 2015)

Co se týče ostatních zemí, podle polského ministerstva zahraničí zastupuje Ruskou federaci v Polsku celkem 110 reprezentantů, litevské ministerstvo pak deklaruje jen 33 osob oproti 53 zástupcům Litvy v Rusku (společné rusko-uzbecké velvyslanectví v Moskvě, St. Petersburg, Sovetsk). Lotyšské ministerstvo zaznamenává 53 zástupců ruska (.pdf, str. 126, 162-165), estonské (.pdf, započítáni také konzulární pracovníci v Narvě) pak 44 osob oproti 45 estonským zástupcům v Rusku (Moskva, St. Petersburg, Pskov). Slovenské ani maďarské ministerstvo tyto informace automaticky nezveřejňuje, kontaktovali jsme je tedy ve stejné věci a vyčkáváme na odpověď. Pokud ale ministr Zaorálek tvrdí, že naddimenzovanost podobná té česko-ruské je všude v postkomunistických zemích, pak toto je zjevně nepravda.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel monitorujících objasněnou kriminalitu jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to násobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku).

Na základě dostupných dat tedy nejde stejně jako s europoslancem Polčákem souhlasit ani s ministrem vnitra Chovancem. Porovnáme-li podíl TČ spáchaných legálně drženou zbraní na kriminalitě páchané se zbraní vůbec (jak vyplývá z kontextu diskuze, přičemž jiné srovnání nemá smysl, když podíl TČ spáchané se zbraní tvoří sám o osobě velmi malé číslo v celkové kriminalitě), nepohybujeme se v téměř nulitních ani minimálních hodnotách, jak tvrdí ministr vnitra. Z tohoto důvodu je výrok nepravdivý.

Celý výrok se točí kolem toho, zda Babiš nakupoval korunové dluhopisy svého holdingu Agrofert v době, kdy již byl politikem. Na opakované otázky moderátora odpovídal, že to není pravda a že je nakupoval předtím.

Andrej Babiš do veřejného prostoru vstoupil v roce 2011. Vydal vyjádření, že má ambici zlepšit fungování státu. Na podzim 2011, když tato prohlášení a inzerci činil, popíral, že by mířil do politiky. V květnu 2012 pak došlo k registraci hnutí ANO, jak dokládá Rejstřík politických stran a hnutí na webu ministerstva vnitra.

Poslancem byl Babiš zvolen v předčasných volbách na podzim 2013. Ministrem financí se stal v lednu 2014.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny, a stal se poslancem. V roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, což uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. Kč. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Jelikož tedy Andrej Babiš reálně nakupoval dluhopisy v době, kdy již prokazatelně politikem byl, je výrok hodnocen jako nepravdivý. Pro úplnost dodejme, že preference hnutí v létě 2013 popisuje ministr korektně.

Miroslava Němcová citovala věty Newta Gingriche, jednoho z podporovatelů Donalda Trumpa.

Výrok byl v Otázkách vyřčen v souvislosti s nástupem Donalda Trumpa do křesla prezidenta USA. Nepochází však přímo z úst zvoleného kandidáta, nýbrž od bývalého republikánského předsedy Sněmovny reprezentantů Newta Gingriche, který byl před volbami jedním z Trumpových nejvýraznějších podporovatelů.

V rozhovoru pro komerční stanici CBS odpověděl na otázku, zda by měly Spojené státy pomoci Estonsku v případě ruské invaze, následující: „Estonsko je na předměstí Petrohradu. Rusové nemusí nutně přejít hranici vojenskou cestou. Mohou udělat to, co na Ukrajině. Nejsem si jist, zda bych riskoval jadernou válku kvůli místu, které je na předměstí Petrohradu. Myslím, že bychom měli přemýšlet, co tyto věci znamenají.“

Protože byl význam vět poslankyně za ODS identický, výrok hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Jako primátor města je Kubera v této situaci ve stejném postavení jako policista. Oba mají stejnou povinnost, zjistí-li porušení zákonného zákazu, zakročit proti podnapilým osobám. Ačkoliv Kubera zastupuje vlastníka radnice (město Teplice), je stejně jako policista také orgánem veřejné moci, na kterou tato povinnost dopadá také.

Jaroslav Kubera je kromě místopředsedy Senátu též primátorem města Teplice. Výrokem patrně naráží na § 18 odst. 1 písm. a) a k) zákona o o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tzv. protikuřáckého zákona,) podle nichž:

„1. Osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, se zakazuje vstupovat a zdržovat sea) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, kde by mohla způsobit sobě nebo jiné osobě škodu,k) v prostoru budovy orgánu veřejné moci, nezdržuje-li se tam osoba v souvislosti s výkonem působnosti tohoto orgánu veřejné moci“.

Odstavec druhý, podle nějž je určitý výčet osob povinen zakročit na ochranu tohoto pravidla, mobilizuje i vlastníky veřejnosti volně přístupných vnitřních prostor podle písm. a). Ačkoliv by Kuberova povinnost mohla pramenit i z písmena a), pakliže přistoupíme na tezi, že radnice je v úředních hodinách volně přístupným vnitřním prostorem (přičemž vlastníkem radnice je podle katastru nemovitosti Statutární město Teplice, které by jako primátor zastupoval), jeho povinnost primárně pramení ze skutečnosti, že je jako primátor orgánem veřejné moci.

Jako takový je povinen, zjistí-li takovou okolnost, vyzvat osobu pod vlivem k opuštění prostoru nebo k vystřízlivění, ať už se zdržuje na kterémkoli ze zákonem vyjmenovaných míst (jde dále např. o MHD, nemocnice, školy atd.). Představa, že by byl povinen prohledávat úřad a zjišťovat stav příchozích, je ovšem mylná. Kromě toho mu za nedodržení povinnosti osobu z radnice vyprovodit nehrozí dle tohoto zákona žádná sankce.

Kubera dále v pořadu uvádí, že na rozdíl od něj, který tuto povinnost má, policista „sedící dole před radnicí“ opilce zastavit nemůže, neboť je budova v úředních hodinách volně přístupná. To ovšem není pravda. Stejně jako primátor je i policista orgánem veřejné moci a zjistí-li přítomnost osoby pod vlivem návykových látek, má stejnou povinnost jako primátor. Ani jemu nehrozí tento zákon žádnou sankcí.

Z tohoto důvodu tedy Kuberův výrok není pravdivý. Policista je stejně jako primátor oprávněn a povinen opilce vstupujícího na radnici zastavit, pakliže zjistí, že je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.