Pavel Blažek byl ministrem spravedlnosti ve vládě Petra Nečase a to po odvolání Jiřího Pospíšila. Konkrétně od 7. července 2012 do 10. července 2013. V té době nebyl členem Poslanecké sněmovny, návrh by tedy musel podávat za vládu.

Návrh, který řešil tzv. šikanózní návrhy, byl v daném volebním období skutečně schválen a to jako zákon č. 334/2012 Sb. Návrh však do Poslanecké sněmovny nepředložil ministr spravedlnosti Blažek, ale jeho předchůdce ve funkci Jiří Pospíšil.

Zákon poslancům vláda poslala v únoru 2012, tedy necelý půlrok před nástupem Pavla Blažka do funkce ministra. Za něj pak bylo projednávání dokončeno, není ovšem pravdou, že by on sám toto do legislativního procesu předložil.

Návrh, který do Sněmovny poslal ministr Pospíšil, danou problematiku upravoval následovně (.pdf - str. 2):

§ 128aOdmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost(1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li
zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh
podán.(2) Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže
a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely
rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání
nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím
o insolvenčním návrhu, nebo
c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.(3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může
insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou
pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.“

Pavel Blažek je rovněž předkladatelem jedné z novel insolvenčního zákona. Ta se však ochranou před šikanózními insolvenčími návrhy příliš nezabývá. Nejblíže je tomu úprava § 111 odst. 3, když nově bylo připuštěno, že po podání insolvenčního návrhu je stále možné s majetkem právně nakládat, pokud k tomu byl dán předchozí souhlas soudu. Toto ustanovení však nedělá z návrhu "podobný" co se týče ochrany před šikanózními insolvenčními návrhy. Výrok je tedy nepravdivý.

Protestní akci proti porušování lidských práv v Číně svolali Martin Bursík a Kateřina Jacques. Bursík v rozhovoru pro rádio Impuls konstatoval, že Kalousek celou protestní akci zbytečně vyhrotil a přál si konflikt. Také sdělil, že Miroslav Kalousek tam jaksi nepatřil (zvukový záznam od času 8:30).

Doslova Bursík uvedl:

" Najednou tam vletěl Miroslav Kalousek a šel do toho hrozně tvrdě. Vlastně šlo vidět, že on si přeje konflikt, to bylo vidět z těch záběrů. On si prostě přál, aby tam došlo k nějakému incidentu. Najednou v té ulici se nahromadili lidi a těch lidí tam bylo tisíc. (...) A ten Kalousek tam volal za "5 minut prorazíme zátarasy". Mně tam ta jeho role nebyla vůbec příjemná. (...) Myslím, že ten Miroslav Kalousek tam jaksi nepatřil. "

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v tomto období došlo k prozatím unikátnímu způsobu ukončení rozpravy ke konkrétnímu projednávanému bodu během jednání Poslanecké sněmovny. Byť v minulých obdobích došlo k porušení zákona v jistých případech, postup k EET je skutečně postupem novým. Vzhledem k tomu a také ke korektnímu popisu stížnosti poslanců ODS je výrok hodnocen jako pravdivý.

O individuálních ústavních stížnostech některých poslanců za ODS a TOP 09 informovala ČTK. Bývalý ministr spravedlnosti Blažek (ODS) si stěžuje na tři sněmovní usnesení, z nichž jedno se týkalo předčasného ukončení rozpravy.

O záměru podat spolu s TOP 09 také návrh k Ústavnímu soudu na zrušení zákona o EET informovala ODS na svém webu 12. dubna s tím, že do 14 dní tento návrh podá. Předseda strany Petr Fiala k tomu uvedl: "Není přijatelné, aby vládní většina hlasováním rozhodla o tom, že se zákon již projednával dostatečně dlouhou dobu a ti, kteří dosud nevystoupili, takovou možnost již mít nebudou. Špatný je nejenom zákon o EET, ale i samotný způsob, jakým byl schválen." Zda se tak již stalo, a strana návrh podala, nevíme. Zprávy na webu strany o této skutečnosti mlčí.

Pokud jde o podstatu věci, Stanjura mluví o předčasném ukončení rozpravy u projednávaného bodu. K tomu reálně došlo na mimořádné schůzi k EET, když 29. ledna Poslanecká sněmovna odhlasovala procedurální návrh předsedy klubu ANO Faltýnka na pevné stanovení času, kdy se bude o zákonu hlasovat. Faltýnek tehdy doslova uvedl:

" My tady dneska diskutujeme, pokud jsem to dobře počítal, 38. hodinu v rámci prvého, druhého a třetího čtení, k tomuto zákonu. A já se domnívám, že všechny argumenty ať už proti, nebo pro v této debatě, nebo většina z nich zazněla, přestože jsou opakovány stále ze strany předkladatelů stejné argumenty a ze strany odpůrců tytéž. Domnívám se, že těch 38 hodin debaty je dostatečný čas k tomu, abychom si všechny tyto vzájemné názory vydiskutovali. Proto mi dovolte, abych navrhl, abychom procedurálně bez rozpravy hlasovali, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude o vládním návrhu zákona o evidenci tržeb, sněmovní tisk 513, třetí čtení, a o vládním návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evidenci tržeb, sněmovní tisk 514, třetí čtení, a o podaných pozměňovacích návrzích k těmto tiskům hlasovat ve středu 10. února 2016 v 11 hodin. "

Vládní většina tento postup odhlasovala a v dalším jednacím dni se o zákonu skutečně hlasovalo, byť byli přihlášeni do rozpravy ještě poslanci se svými příspěvky.

Striktně vzato, tato situace, kdy si většina v hlasování stanovila, že se již nějaký bod projednával dlouho a přistoupí se k hlasování, se v české Sněmovně vyskytla poprvé. Objevují se ovšem argumenty, že podobného instrumentu využila pravicová vláda v minulém období, kdy prosadila mimořádnou schůzi ve stavu legislativní nouze. K tomu došlo v roce 2010.

Jednalo se o schůzi z 2. listopadu 2010, kdy se koalice rozhodla prosadit úsporná opatření ve stavu legislativní nouze (viz usnesení č. 111) dle § 99 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, podle nějž je možné přikročit ke zkrácenému jednání (viz usnesení č. 112). Tehdejší předseda poslaneckého klubu občanských demokratů k tomu tehdy uvedl: "Nicméně jsme přesvědčeni, že nestojí za to další hodinu nebo možná hodiny, jak plánuje sociální demokracie, zde trávit planým debatováním o tom, zda je, či není toto v souladu s jednacím řádem." Následně byla téhož dne od 16 hodin vyhlášena mimořádná schůze, na níž se v režimu legislativní nouze schválily 4 zákony.

Tento postup byl Ústavním soudem shledán jako protiústavní a úsporná opatření zrušil, resp. dal koalici čas do 31. prosince 2011 k jejich opětovnému schválení ústavně konformní procedurou. Jedním z důvodů, na které se navrhovatelé odvolávali, bylo právě vypuštění obecné rozpravy.

Situace ovšem nejsou identické. V případě pravicové vlády nebyl "při porušení" otevřen žádný konkrétní bod. Projednání čtyř zákonů v proběhlo řádně v režimu legislativní nouze na další, mimořádné schůzi, což samo o sobě má oporu v platné legislativě.

Prohřeškem proti demokratickému právnímu státu bylo nezákonné vyhlášení mimořádného legislativního stavu, nikoli neumožnění diskuze opozici. V obou případech tak došlo k porušení zákona (porušení jednacího řádu v případě EET uznává i 1. místopředsedkyně za hnutí ANO Jermanová), ale pokaždé k tomu "došlo jinak". Formálně vzato má Stanjura pravdu, neboť Poslanecká sněmovna v tomto období tedy prokázala prozatím unikátní možnost ukončení rozpravy. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Pokud jde o přijímání petic, obecně je Senát jako státní orgán povinen se řídit zákonem č. 85/1990 Sb. o právu petičním, který ve svém prvním paragrafu říká: "Každý má právo sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů (dále jen "petice")."

Dle paragrafu 7 tohoto zákona Senát ve svém jednacím řádu (zákon 107/1999 sb.) určil způsob přijímání, projednávání a vyřizování peticí jemu adresovaných. Ve stručnosti se k tomu Senát vyjadřuje takto (zde):

"Každý má právo sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů.

Senát rozhodl, že vyřizování petic bude příslušetVýboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten posoudí, zda podání splňuje náležitosti stanovené zvláštním zákonem.

O přijatých peticích, jejich obsahu a způsobu vyřízení předkládá výbor uvedený v odstavci 1 větě prvé Senátu zprávy. Ve zprávě zejména uvede, kdo petice podal, kdy byly doručeny, čeho se týkaly a jak, kdy a kým byly projednány a vyřízeny. Nestanoví-li Senát jinak, předloží tento výbor takovou zprávu nejpozději do 15. února za předchozí kalendářní rok.

V případě, že je pod některou z petic podepsáno více jak 10 000 občanů, zařadí se po provedeném šetření věcně příslušného orgánu Senátu její projednání na pořad nejbližší schůze Senátu."

Je také pravdou, že dle ústavy (článek 65) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Příkladem takového postupu může být neúspěšná senátní žaloba k Ústavnímu soudu ohledně velezrady prezidenta Václava Klause z března 2013. Dále také petice " Prezidente, odejděte " podaná k Senátu na současného prezidenta Zemana, která měla přes 11 tisíc podpisů, ale byla uznána Senátem jako neodůvodněná.

Premiér Bohuslav Sobotka vystoupil ve čtvrtek 31. března 2016 v rámci pracovní cesty do Spojených států amerických v think-tanku Brookings Institution. Na webu vlády je k dipozici přepis Sobotkova projevu, ve kterém se jednoznačně přihlásil k myšlence společné Evropy a transatlantického partnerství.

V úvodu projevu se odkazoval slova pronesená v Kongresu Václavem Havlem.

"Hovořil o Evropě, v níž budou hranice mezi státy hrát čím dál menší roli, až zcela zaniknou. Tato vize se na sklonku jeho života začala úspěšně naplňovat. Evropa se stabilizovala nejen ve střední a východní Evropě, ale i na západním Balkáně, který předtím v devadesátých letech zažil krvavé konflikty." Upozornil, že žádný z výdobytku stabilizace politické situace, svobody a míru není samozřejmý.

"Bohužel, jak jsem již jednou říkal, žádný z těchto výdobytků není samozřejmý. V poslední době se tato skutečnost ukazuje naplno. Evropa dnes bojuje s problémy na mnoha frontách – byla to řecká dluhová krize, byla to ilegální anexe Krymu a vojenská destabilizace východní Ukrajiny, občanská válka v Sýrii, Islámský stát, tím inspirovaný terorismus a také migrační a uprchlická krize." Předseda vlády zmínil nacionalistické tendence a možný odchod Velké Británie jako hrozby, které Evropu straší.

"Velké množství Evropanů je dnes zklamaných a má strach z dalšího vývoje, rostou nacionalistické tendence a roste i volání po radikálních řešeních. Důsledkem jsou nejen nebezpeční radikálové v mnoha parlamentech, ale i sílící diskuse o dezintegraci a rozvolňování Evropské unie. Tím nejvíce viditelným příkladem je možný odchod Velké Británie z Unie, který, pokud by se stal skutečností, by mohl znamenat přelom dosavadního vývoje evropské spolupráce po druhé světové válce. V sázce je vnitřní soudržnost Evropy. Tato soudržnost byla velmi složitě budována a vyjednávána od padesátých let minulého století a završena rozšířením Evropské unie o státy bývalého východního bloku včetně České republiky." Premiér řekl, že žádný z problémů nelze v Evropské unii řešit izolovaně a otevřeně se přihlásil k myšlence celoevropské spolupráce.

"Žádný evropský stát není dnes schopen úspěšně čelit výzvám a úkolům, které před námi stojí, a žádný evropský stát není schopen je řešit izolovaně. Žijeme v propojeném světě, a pokud nechceme Evropu marginalizovat, musíme se v něm pohybovat společně. Proto se Česká vláda hlásí k myšlence evropské integrace a prohlubování spolupráce v rámci Evropské unie. Tváří v tvář všem vyjmenovaným výzvám je celoevropská spolupráce jedinou volbou, která podle mého názoru vede ke stabilitě, prosperitě, obhájení místa Evropy ve světě i podpoře hodnot, na nichž naše civilizace stojí."

Kromě evropských záležitostí zmínil v závěru svého projevu i potřebu transatlantického spojenectví.

"Na obou březích Atlantiku je možné slyšet hlasy, které zpochybňují transatlantické partnerství. A myslím si, že investice do této spolupráce je potřeba - a to nejenom vynaložením politického kapitálu, ale především posilováním kontaktů mezi běžnými Evropany a běžnými Američany. Je proto třeba povzbudit zájem o dění na obou březích Atlantiku a ochotu se vzájemně poslouchat a uvědomit si význam atlantického partnerství, také proto jsem přijel v těchto dnech na návštěvu Spojených států."

Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Server NewYorkPost: „Nová vlna syrských uprchlíků, která podle některých může narůst až k 75 000, spěchala v sobotu k turecké hranici, prchala před přibližujícími se armádami loajální k syrskému prezidentu Bashar al-Assadovi a před intenzivními ruskými nálety dopadajícími město Aleppo a blízká města." Podobně situaci komentuje i server AmericanGuardian.

Server Time v souvislosti s počtem uprchlíků zmiňuje číslo 70 000. Píše také o nové situaci, kdy uprchlíci jsou na hranicích s Tureckem, ale není jim dovoleno do Turecka vstoupit.

"Zvláštní klidný sever hranice stojí v brutálním kontrastu k situaci na jihu, kam asi 70 000 lidí nedávno odešlo ze svých domovů. Mnoho z nich je shromážděno - spíše uvězněno - v táboře na jižní straně hraničního přechodu Bab al-Salam sotva na dohled z Turecka. Turecko uzavřelo hranice velké většině nově vystěhovaných lidí, čímž otočilo dlouhotrvající politiku vítání syrských uprchlíků."

Amnesty International také hovoří o nárůstu množství uprchlíků z Aleppa. Podle nich do oblasti Bab al-Salam dorazilo v minulých 2 týdnech přibližně 58 000 lidí.

Odhady množství nových uprchlíků se liší od 75 000 k 58 000, přesto výrok hodnotíme jako pravdivý. Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Podle dat Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) jsou čísla obyvatel, kteří museli v důsledku války opustit své domovy ještě vyšší. V rámci Sýrie bylo k červnu 2015 vysídleno přes 7,6 milionů lidí. K lednu tohoto roku pak UNHCR registroval necelých 4,6 milionů uprchlíků. Největší počet uprchlíků zamířil do Turecka, kde se v současnosti nachází přes 2,5 milionů Syřanů.

Syrská občanská válka vyhnala za necelých pět let trvání z domovů přes 12 milionů lidí.

Výrok ministra Chovance hodnotíme jako pravdivý, jelikož České republice tuto povinnost ukládá Dublinské nařízení, které upravuje azylové řízení v Evropské unii.

Vzhledem k tomu, že k nám iráčtí křesťané přiletěli letadlem, stala se Česká republika zemí jejich vstupu do Schengenu. Článek 4 odst. 5 Dublinského nařízení, kterým se žádosti o azyl řídí, říká: "Členský stát, u něhož byla žádost o azyl podána, je povinen za podmínek uvedených v článku 20 a s cílem ukončit řízení o určení státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl převzít zpět žadatele o azyl, který se nachází v jiném členském státě, v němž podal novou žádost o azyl poté, co vzal svou původní žádost během procesu určování příslušného státu zpět." Článek 20 pak uvádí další podmínky týkající se procesu vrácení osoby do příslušné země. Pokud se tedy stala Česká republika první zemí, v níž osoba podala žádost o azyl, je podle čl. 16 povinna přijmout zpět tohoto žadatele a provést s ním azylovou proceduru.

Během posledních 70 let nebyla žádná západoevropská země ve válce s jinou zemí regionu a stejně tak lze říci, že žádný člen Evropské unie (EU) nebyl ve válečném konfliktu proti jinému členu. V celém období to byla pouze válka v Jugoslávii a válka na východě Ukrajiny, které se k hranicím EU přiblížily. The Washington Post také cituje několik studií, které vyzdvihují vliv EU na řešení problémů skrze nenásilný způsob řešení problémů.

Pokud jde o politické pozadí EU, lze citovat (AMO, s. 2) z Schumanovy deklarace, která dala impuls k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) : „Solidarita ve výrobě, k níž se takto [vytvořením společného trhu s uhlím a ocelí] dospěje, bude mít za následek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejen nemyslitelná, nýbrž i nemožná.“

Že je současné období opravdu výjimečné, lze vidět i v datech. Množství mezinárodních konfliktů, kterých se účastnily během posledních desetiletí evropské státy, je mnohem menší než během historie.

Zdroj: Our World in Data - War and Peace before 1945

Sám Karel Schwarzenberg na konci dubna 2014 pro server Idnes uvedl: " Česká republika, ale i Československo vždy uznávaly jednotu Číny. Bylo by ale žádoucí, aby Tibet i další oblasti Číny dostaly větší autonomii. "

Je také pravdou, že Česká republika neuznala tibetskou exilovou vládu.