Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve Švédku neexistují podle zákona oficiální statistiky, které by etnicitu pachatelů sledovaly. Z tohoto důvodu upozorňujeme, že zmíněnou informací nemůže disponovat ani poslanec Okamura.

Zpracování osobních údajů je v daném případě ve Švédsku ošetřeno zákonem Personal Data Act (švédsky) z roku 1998. Týká se zpracování a nakládání s osobními informacemi (.pdf, anglicky).

Švédské statistiky, ani mezinárodní statistiky se také nevyjadřují k původu pachatelů znásilnění. Není tak jasné, z jakého zdroje poslanec Okamura čerpal, oficiální statistiky využít nemohl.

Z policejní zprávy o znásilňování v Oslu (.pdf, v norštině) za dekádu 2001 - 2010 vyplývá, že etnicita identifikovaných pachatelů znásilnění v Oslu je různorodější, než tvrdí poslanec Okamura.

Z grafů na straně 53 lze vyčíst, že pachatelů neevropského původu je v posledních letech o něco více než polovina. Např. v roce 2010 bylo nejvíce pachatelů norského původu (34,9 %), dále afrického (19,7 %), blízkovýchodního (15,1 %), asijského (14,5 %), evropského (13,8 %) a 2 % amerického (tato a další data ze zprávy norské policie jsou k dispozici také v anglickém překladu zde).

Podíl neevropských pachatelů na znásilněných v Oslu se za sledovanou dekádu pohyboval okolo jedné poloviny. V úvahu je ale třeba vzít i fakt, že řadu znásilnění oběti vůbec nehlásí. Podle článku norského média Aftenposten.no (v norštině), který se odvolává na policejní zprávu za rok 2014, je typickým pachatelem znásilnění intoxikovaný norský mladík na párty, přičemž svou oběť obvykle zná, a oběti tyto případy obvykle nehlásí.

Podle výše uvedených zpráv policie v Oslu není ani zdaleka pravdou, že by neevropští pachatelé způsobili všechna znásilnění v Oslu. Výrok poslance Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože skutečně v mnoha státech, ze kterých míří uprchlíci do Evropy, české ambasády chybí.

Místem původu imigrantů, kteří žádají o azyl a mezinárodních ochranu v České republice, je Ukrajina a Sýrie a Kosovo (v případě nelegální imigrace, str. 1, .pdf). V všech zemích - Ukrajině, Sýrii i Kosovu - má Česká republika velvyslanectví.

Ministerstvo vnitra nabízí seznam deseti zemí, odkud nejčastěji pochází žadatelé o azyl v období za červen 2015. Zde jsou státy seřazeny podle počtu žádostí, viz následující tabulka (str. 1,.pdf).

Ukrajina48Sýrie12

Vietnam7

Afghánistán6Gruzie4Írák4Kuba3Moldavsko3

Osoby bez státní příslušnosti

3Bělorusko2

Ve všech těchto dalších zemích, Vietnamu, Gruzii, Íráku, Kubě, Moldavsku a Bělorusku, má ČR ambasádu.

Prvních pět zemí migrace do Evropy jsou podle UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) Sýrie, Afghánistán, Somálsko, Súdán a Jižní Súdán (str. 14,.pdf). Česká republika má velvyslanectví například v Sýrii či Afghánistánu, v jiných zemích však zastupitelský úřad chybí. Zastupitelský úřad pro Somálsko sídlí v Addis Abebě (Etiopie), stejně jako úřad pro Jižní Súdán, v Káhiře (Egypt) sídlí zastupitelský úřad pro Súdán či Eritreu.

Seznam deseti zemí původu s nejvyššími počty migrantů do zemí Evropské Unie v následující tabulce (v milionech osob) (str. 14,.pdf).

Sýrie3,8Afghánistán2,6Somálsko1,1Súdán0,7Jižní Súdán

0,6

Demokratická republika Kongo

0,5Barma

0,5Středoafrická republika

0,4Írák

0,3

Eritrea0,3

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Okamura navrhoval přijmout usnesení, které by vyzvalo vládu k přípravě dané legislativy, sám žádný takový zákon nepředkládal.

Tomio Okamura navrhl v Poslanecké sněmovně 7. července zařadit na program schůze bod, ve které se mělo projednávat následující usnesení:

" Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky,(...), a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva."

Co se týká samotného zamítnutí, tak tento bod Okamura načetl v rámci rozpravy k programu schůze, to znamená, že se jednalo vůbec o tom, aby se k danému návrhu vyjádřila celá Poslanecká sněmovna.

K tomu, aby se tímto návrhem zabývali všichni poslanci, ovšem vůbec nedošlo. Všechny načtené změny k pořadu schůze byly totiž vetovány dvěma poslaneckými kluby (ČSSD a ANO) - viz vystoupení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Sklenáka.

Toto umožňuje zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který v § 54 (6) uvádí: " Schválený pořad lze během schůze Sněmovny rozšiřovat jen výjimečně. Návrh na doplnění schváleného pořadu schůze Sněmovny nelze projednat, vznesou-li proti němu námitku nejméně dva poslanecké kluby nebo 20 poslanců."

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť konkrétní speciální referendum Úsvit/Svoboda a přímá demokracie nenavrhovali. U zákona o celostátním referendu, které Okamura a jeho poslanci neúspěšně předkládali, není automatické, že by byla daná otázka hlasovatelná.

Otázka referend a přímé demokracie je jedním ze základních deklarovaných cílů poslance Okamury. V tomto volebním období navrhl spolu se všemi ostatními poslanci zvolenými na kandidátce hnutí Úsvit (dnešní "pučisté") zákon o celostátním referendu. Tento návrh byl podán již na začátku volebního období v lednu 2014.

V 1. čtení byl zákon zamítnut a to nejen hlasy vládních poslanců, ale zástupci napříč politickým spektrem (v hlasování jej podpořili pouze poslanci Úsvitu a zhruba polovina komunistických poslanců).

Reálně šlo o jediný legislativní návrh na celostátní referendum, který Okamura (resp. jeho aktuální strana) předložil. Podle tohoto zákona (.pdf - celý návrh) - byl-li by přijat - by otázku k vypsání referenda posuzoval Ústavní soud České republiky (článek 5 návrhu), resp. posuzoval by přípustnost otázky pro referendum s požadavky v článku 1 návrhu zákona.

Návrh Úsvitu vymezoval okruh nepřípustných otázek následovně:

(2) Otázka pro referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí
demokratického právního státu, jakož ani
a) ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají
z mezinárodního práva, nebo
c) k zásahu do výkonu moci soudní.

V otázce přijímání imigrantů je Česká republika vázána mezinárodními úmluvami, např. Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zcela zamezit přijímání uprchlíků by tedy ani na základě tohoto zákona nešlo.

V dalších dvou případech pak Okamura (7. července) a poslanec Radim Fiala (19. června) navrhovali zařadit na program jednání Poslanecké sněmovny bod, ve kterém by Poslanecká sněmovna vyzvala vládu k přípravě jednorázového zákona o referendu k dané věci (vystoupení z EU). Oba tyto návrhy byly zamítnuty.

Tato aktivita se nedá nazvat jako "navrhovali jsme referendum", šlo o politické gesto, neboť předkladatelům muselo být jasné, že současná koalice z principu nepodpoří krok k možnému vypsání referenda o vystoupení z EU.

Na demonstraci (celý projev poslance Okamury na jeho FB profilu) na Václavském náměstí v Praze (ta s šibenicemi) pak Okamura veřejně prohlásil: " Musíme odstartovat celoevropskou vlnu odporu a donutit ty, kdo vládnou, aby začali hájit zájmy těch, kdo je živí, tedy občanů. Musíme důrazně trvat na demokracii – tedy, aby o tom, zda máme či nemáme přijímat imigranty, rozhodli ti, kterým stát a země patří - tedy občané v referendu. A samozřejmě, abychom tváří v tvář absolutní neschopnosti nejen této vlády, ale hlavně bruselské kleptokracie mohli v referendu svobodně rozhodnout, zda pod diktátem takového spolku vůbec chceme žít. "

Nicméně ani tento veřejný apel na demonstraci nelze považovat za návrh referenda, to musí být (při absenci zákona o obecném referendu) vyhlášeno prostřednictvím zvláštního zákona. Takový pak Okamura či jeho strana SPD za volební období do Poslanecké sněmovny nepředložili.

Zákon, o kterém byl v pořadu řeč, v Poslanecké sněmovně je. Jde o vládní novelu (.pdf - celý návrh) zákona o azylu a o pobytu cizinců na území České republiky, tento návrh byl projednán v 1. čtení 29. dubna, nyní čeká na projednání ve 2. čtení.

Byl již tedy projednán poslaneckými výbory, v tomto případě Výborem pro evropské záležitosti (ten jej doporučil schválit) a Výborem pro bezpečnost (ten k novele navrhl pozměňovací návrhy).

Reálně tedy existuje legislativní problém ohledně tzv. Dublinu, nicméně není pravdou, že by příslušná legislativa nebyla ani ve Sněmovně, jak o tom Okamura mluví.

Japonsko je zemí, který si pečlivě hlídá identitu etnicky homogenní země, což se projevuje v jeho imigrační politice. Je jednou z mála vyspělých zemí, která po skončení druhé světové války nezaznamenala žádnou vlnu imigrace. Počet žadatelů o azyl v Japonsku je podle dat UNHCR ve srovnání se západní Evropou výrazně nižší (cca 12 500 uprchlíků a žadatelů o azyl oproti stovkám tisíc v Německu či Francii). To lze do značné míry přisoudit geografické vzdálenosti Japonska od krizových oblastí na Blízkém východě a v Africe, ale svou roli hraje i domácí politika Japonska.

Ačkoli Japonsko oficiálně nemá politiku cílenou na snižování počtu imigrantů, mizivá úspěšnost žadatelů o azyl má tento efekt. Podle článku Deutsche Welle byla v roce 2013 úspěšnost pouze 0,1 % (6 z 3777 případů).

To lze přisoudit byrokratické náročnosti azylového řízení, kvůli které se Japonsko ocitá pod mezinárodním tlakem. To, že je japonská imigrační politika - vedle již zmiňované geografické vzdálenosti - významným faktorem, lze doložit na srovnání s Austrálií. Ta je ještě izolovanější než Japonsko, a přitom uprchlíků a žadatelů o azyl hostí přibližně 57 000.

Co se týče sociálního systému v Japonsku, ten je podle údajů OECD podobně rozsáhlý jako v západní Evropě (23,1 % HDP v Japonsku oproti například 25,5 % v Německu či 27,2 % ve Švédsku), z rozhodnutí nejvyššího soudu se však sociální výhody nevztahují na nerezidenty.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože z informací výše vyplývá, že japonská antiimigrační politika a přísný sociální systém jsou významnými příčinami malého počtu uprchlíků v Japonsku.

Evropská unie pouze koordinuje pravidla sociálního zabezpečení, ale nenahrazuje vnitrostátní systémy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předpisy EU v oblasti koordinace sociálního zabezpečení nemají za cíl harmonizovat systémy jednotlivých zemí. Sociální zabezpečení zůstává v rukou jednotlivých států.

Koordinace sociálního zabezpečení v EU je postavena na 4 principech:

• princip rovného zacházení - migrující osoby na území členských států podléhají stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci daného státu;
• migrující osoba podléhá předpisů pouze jednoho státu;
• sčítání dob pojištění v případě, že migrující osoba pracovala během života ve více zemích;
• dávky sociálního zabezpečení jsou vypláceny i oprávněné osobě mimo území státu, kde na ně vznikl nárok.

První část výroku, kde je tvrzeno, že Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra má dostatek lidí a odborníků, aby rozlišili ekonomického migranta a uprchlíka, nelze hodnotit, protože není možné vymezit pojem "dostatek".

Druhá část výroku, týkající se tříměsíčního správního řízení, je hodnocena jako nepravda. Ministerstvo vnitra může rozhodnout o povinnosti žadatele setrvat v přijímacím středisku až po dobu 120 dní, což se děje pokud ministerstvo vyžaduje od žadatele další dokumenty. Naopak ve zrychleném řízení je rozhodnuto do 30 dní. Jako základní doba pro vydání rozhodnutí Odboru pro azylovou a migrační politiku ohledně žádosti žadatele je určeno období 90 dnů, které však může být dále prodlužováno (str. 3,.doc).

Přesná data o počtu uprchlíků v jednotlivých zemích ke konci roku 2014 nám poskytuje zpráva UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky, .pdf). Mezi státy, které přijímají nejvíce uprchlíků, skutečně patří arabské země. Konkrétně se jedná o (.pdf, str. 2): Turecko (1,59 ml), Pákistán (1,51 ml), Libanon (1,15 ml), Írán (982 000), Etiopii (659 500) a Jordánsko (654 100).

Rovněž je pravdivá informace, že tyto uprchlické tábory jsou v některých zemích 3 roky a více. Turecko přijímá uprchlíky od syrské krize z roku 2011. Ta následně vyústila v občanskou válku v které se angažuje i IS.

Už v roce 2011 referoval web Migraceonline.cz o roztroušení syrských uprchlíků po Turecku, Libanonu a Jordánsku.