Jak o těch církevních restitucích, nelegitimní, já neříkám, že nebylo zákonné, zákon byl přijat, Ústavní soud to dokonce posvětil, akorát z toho vyškrtnul, že to je spravedlivé.
Zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, se skutečně zabýval Ústavní soud ČR na základě podání opozičních poslanců a senátorů. Nález byl vyhlášen na veřejném zasedání 3. června 2013. Ústavní soud svým nálezem „vyškrtl“ výraz „spravedlivé“ v § 5 zmíněného zákona, všechny další námitky zamítl.
Ale jestliže se například stalo, že jsem podepsal euroval jako poslední členská země Evropské unie, před tím ho podepsala i velmi euroskeptická Velká Británie, tak jsem se tím jenom snažil manifestovat, že alespoň z hlediska prezidentské funkce opouštím tu kritiku Evropské unie, která v minulosti z Pražského hradu zaznívala.
Česká republika skutečně Evropský stabilizační mechanismus (euroval) ratifikovala jako poslední země EU a to právě podpisem Miloše Zemana. Předchůdce Miloše Zemana v prezidentské funkci Václav Klaus totiž tento dokument odmítal podepsat. Velká Británie ratifikovala Evropský stabilizační mechanismus 31. října 2012. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.
My jsme byli třeba svědky toho, kdy do roku 2006 poté, co se vystřídaly tři sociálně demokratické vlády, kdy padl Vladimír Špidla, nastoupil Stanislav Gross, po něm byl Jiří Paroubek, tak tam přece vznikla taková zvláštní situace ve sněmovně, kdy formálně jste byli v koalici s lidovci, ale ve chvíli, kdy oni už vám nebyli schopni něco odhlasovat, tak se tam vytvořila neformální většina 111 hlasů tehdy vašich a komunistických(...).
Ve volebním období 2002 – 2006 se skutečně vystřídaly tři sociálně-demokratické vlády pod vedením Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Vlády byly tvořeny na půdorysu ČSSD – KDU-ČSL – Unie svobody. Formálně se na tomto koaličním půdorysu vládlo celé volební období, avšak při hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse 1. dubna 2005 se vládní koalice fakticky rozpadla. Vládu ČSSD tehdy podržely (pro danou chvíli – padla o něco později) hlasy komunistů, kteří se daného hlasování zdrželi a tím umožnili vládě přežít. Naopak koaliční KDU-ČSL hlasovala proti Grossově vládě.
Před volbami 2006 pak reálně vládla Paroubkova ČSSD v Poslanecké sněmovně s KSČM, když většinou 111 hlasů prosazovali levicové návrhy zákonů – např. zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.
Na základě výše uvedených informací hodnotíme výrok jako pravdivý.
Premiér, který nese největší zodpovědnost za stát a zpovídá se všem má třeba menší plat, než třeba generální ředitel Českých drah. Premiér když odstoupí, dostane pár platů na odstupné a generální ředitel Českých drah dostane 24 platů.
Před svým odchodem z pozice generálního ředitele Českých drah pobíral Petr Žaluda plat ve výši půl milionu korun měsičně. Po odchodu mu bylo přiznáno odstupné ve výši 24 platů, tj. 12 milionů korun. Následně došlo v souvislosti s příchodem nového ředitele ke snížení platu na polovinu.
Plat předsedy vlády je oproti tomu přibližně 165 tisíc korun. Petr Nečas odstupné neobdržel, jelikož pokračoval ve výkonu funkce poslance. Pokud by tomu tak nebylo, má předseda vlády nárok na odstupné v maximální výši pěti platů.
Z důvodu vyššího finančního ohodnocení gen. ředitele Českých drah než premiéra České republiky považujeme výrok za pravdivý.
Německo má dneska 11 % do zdravotnictví z hrubého domácího produktu a my děláme téměř to samé a máme 7,5 %.
Dle každoroční zprávy (.pdf; a.j.) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Health at a Glance, vydané v roce 2012, dávalo Německo celkově do zdravotnictví v roce 2010 11,6% svého HDP, Česká republika pak 7,5% (viz. str. 123 citovaného materiálu). Na základě této publikace hodnotíme výrok bývalého ministra Hegera jako pravdivý.
Pane redaktore, já když se vracím k tomu premiérskému období, tak já jsem byl s Eduardem Janotou v takové ekonomické hrůze a v tak prudkém a nečekaném, prognostickými institucemi nečekaném, propadu (..).
V době, kdy byl Jan Fischer premiérem a Eduard Janota ministrem financí, skutečně došlo k ekonomickému propadu. HDP v prvním pololetí roku 2009 meziročně poklesl o 5 procentních bodů. (.pdf, str. 18). Podle predikce ministerstva financí ČR byl tento pokles opravdu nečekaný. V červenci 2008 byla vydána makroekonomická predikce, podle které byl v letech 2008 až 2011 očekáván průměrný stabilní růst HDP od 4,5 do 5,0 % (.pdf, strana 22).
Zatím je samozřejmě majorita hlasů na podpisové listině k rozpuštění sněmovny. Svolání schůze na rozpuštění sněmovny.
Den po hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka (tedy 8. srpna) podepsalo 126 poslanců žádost o vyvolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, jejímž cílem je sněmovnu rozpustit. Tuto listinu (.pdf - kompletní znění i s podpisy jednotlivých poslanců) ve zmíněný den podepsali poslanci klubů ČSSD, TOP 09, KSČM a část poslanců klubu VV.
Dodáváme, že 126 hlasů pro rozpuštění PS PČR stačí, je nutných nejméně 120 hlasů - tedy ústavní většina. Jiří Dolejš tak korektně pojmenovává fakta ve svém výroku.
Martin VESELOVSKÝ, moderátor: Mimochodem vy jste říkal, že Václav Klaus nikdy neprohrál, na druhou stranu byl předsedou Občanské demokratické strany v roce 2002, když o 5 % prohrála se sociálními demokraty ve volbách. Pavel BÉM, bývalý primátor Prahy, bývalý poslanec /ODS/: To je sice pravda, ale uvědomme si celý ten kontext. Měl za sebou neuvěřitelné 4 roky, kritizované, dramaticky kritizované opoziční smlouvy, řekněme, že se proti němu spiklo vše, co se spiknout mohlo, včetně samozřejmě téměř všech sdělovacích prostředků v České republice.
ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.
Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.
Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.
Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.
V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.
Kupříkladu poslední řešený případ se týká záplav ve Slovinsku, Chorvatsku a Rakousku, které tyto země zažily na přelomu října a listopadu 2012 a které si vyžádaly škody ve výši 381,1 milionu eur. Teprve v dubnu 2013 Komise navrhla vyplatit postiženým státům 14,3 milionu eur, přičemž Evropský parlament zatím stihl pouze jmenovat zpravodaje v rozpočtovém výboru a na jeho rozhodnutí, stejně tak jako na souhlas Rady, si tyto země budou muset ještě několik měsíců počkat.
Výrok Oldřicha Vlasáka hodnotíme jako pravdivý na základě dostupných dokumentů Evropské komise a Evropského parlamentu.
Dle tiskové zprávy Evropské komise (pdf cs) ze dne 30. dubna 2013 komisař pro regionální politiku Johannes Hahn oznámil, že Komise navrhla poskytnout těmto zemím finanční podporu 14,6 milionu eur (ne Oldřichem Vlasákem zmiňovaných 14,3 milionu). Návrh čeká na první čtení v Evropském parlamentu.
Odpovědnost v otázce finanční pomoci má dle serveru mapujícího události v Evropském parlamentu Parltrack (html eng) zpravodaj z rozpočtového výboru EP José Manuel Fernandes z frakce EPP.
Pro bližší informace o celkových škodách těchto povodní v jednotlivých zemích viz seznam zásahů Fondu solidarity na stránkách Evropské komise.
Takže i, i tyto země (Německo, Nizozemsko), ve kterých narůstají a to myslím, že nikdo nepopře, protiintegrační nálady, nálady které prostě se staví proti proudu evropské integrace.
Důkazem, že euroskeptické nálady v Německu pozvolna sílí, je volební výsledek (něm.) euroskeptické strany Alternative für Deutschland (AfD) v nynějších parlamentních volbách. AfD byla založena teprve na začátku roku 2013 (něm.) a ve volbách získala 4,7 % hlasů. Jedná se o úspěch, neboť strana v těchto volbách získala skoro stejný počet hlasů jako zavedená strana Freie Demokratische Partei, která byla v poslední vládě dokonce koaličním partnerem. AfD není proti vystoupení Německa z Evropské unie, ale požaduje (něm.) vytvoření menší a stabilnější měnové unie nebo návrat k národním měnám.
Na základě volebního výsledku této strany můžeme říci, že v německé společnosti jsou euroskeptické nálady zastoupeny.
Euroskeptické nálady začaly v Nizozemsku sílit s propuknutím (ang.) ekonomické krize. Euroskepticismus v Nizozemsku zastupuje především Strana pro svobodu (ang.) Geerta Wilderse. Tato strana zaznamenala volební úspěch (ang.) v roce 2010, kdy získala 15,4 % hlasů, o 9,5 % hlasů více než v předešlých parlamentních volbách. V posledních parlamentních volbách, které se konaly v roce 2012, však tato strana získala jen 10,1 %. Nicméně, podle průzkumu veřejného mínění Gallupu (ang.) z června 2013, by 39 % Holanďanů hlasovalo pro vystoupení z EU.
I v případě Nizozemska tedy můžeme říct, že v zemi jsou euroskeptické nálady přítomny.
