Přehled ověřených výroků

Jaroslav Zavadil přímo navazuje na předchozí výrok Ondřeje Lišky. Ten se vztahuje k tomu, že ČR dosud nepřijala zákon o státních úřednících a tzv. služební zákon nevstoupil v účinnost. Úprava služebního poměru je přitom jednou z tzv. ex-ante podmínek pro zisk prostředků ze strukturálních fondů EU v programovacím období 2014-2020 (uvedl např. Český rozhlas).

Předběžné pokyny (.pdf, str. 17) k hodnocení ex-ante podmínek přitom umožnují v případě neplnění podmínek v okamžiku, kdy začne dotační program, pozastavit průběžné platby. Programy v období 2014-2020 by pak podle plánu měly začít již 1. ledna 2014 (dle řeči J. M. D. Barrosa ze září 2013).

Jaroslav Zavadil pak zřejmě poukazuje na to, že i když programy budou v chodu od ledna, první platby z EU v rámci programů regionálního rozvoje proběhnou podle plánovaného výročního cyklu až na přelomu června a července. Mají se totiž řídit připravovanou směrnicí EK, stanovující účetní rok (v čl. 2, bodu 23) na období od 1. července do 30. června.

Zavadil tedy zřejmě předpokládá, že když zákon o úřednících vejde v platnost třebas 30. června, komise případné pozastavení plateb zruší. To ovšem neodpovídá vyjádřením, která získal např. výše citovaný Český rozhlas a podle kterých má ČR termín do konce roku 2013. Výše citované pokyny (na str. 20) také stanoví proces dodatečného plnění ex-ante podmínek a v něm vyžadují zaslání formálního dopisu a revizní proces ze strany Evropské komise. V ČR je už navíc Služební zákon platný 11 let, pouze nevstoupil v účinnost. Partnerská dohoda s ČR (.pdf) na programovací období 2014-2020 přitom jasně (na str. 113) uvádí, že je nutné, aby služební zákon vstoupil v účinnost.

Není tedy jisté, že pouhá platnost nově přijatého zákona bude považována za naplnění této ex-ante podmínky a je přinejmenším zavádějící tvrdit, že ČR má na přijetí zákona čas až do pololetí roku 2014.

Vzhledem k právům a povinnostem, které (ne)vycházejí z Ústavy České republiky, provozované praxi výkonných orgánů a celkové neexistující shodě názorů právních znalců v této věci, hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako neověřitelný.

Podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy, prezident země "pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí". Karel Schwarzenberg tedy pravdivě uvádí, že slovo „jmenuje“ se v této souvislosti v Ústavě nenachází. Pravdivost druhé části výroku je ale značně diskutabilní, neboť uvedená role vlády a ministerstva zahraničních věcí v procesu jmenování velvyslanců v Ústavě zakotvena rovněž není, a tak je vytvořen široký prostor pro jejich interpretaci.

Na stránkách Pražského hradu (v sekci Velvyslanci ČR v zahraničí) je například uvedeno, že "osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR.“ Ministerstvo zahraničních věcí České republiky se na svých stránkách (v sekci Procedura jmenování velvyslance) vyjadřuje podobně: "Ministr velvyslance navrhuje vládě, po jejím schválení je návrh předložen prezidentovi republiky, který velvyslance jmenuje. Tato procedura potvrzuje, že velvyslanec není zástupcem ministerstva zahraničí, ale hlavy státu.“

Jak ale na svém blogu na Aktuálně.cz upozorňuje například právník a poradce bývalého prezidenta Václava Klause Pavel Hasenkopf, tento postup dle ustálených pravidel není nijak závazný a prezident tedy může jmenovat velvyslance ze své vlastní iniciativy. Klíčovou roli ministra zahraničních věcí při jmenování velvyslanců a důležitost ústavních zvyklostí naopak vyzdvihla v rozhovoru pro Deník Referendum senátorka Eliška Wagnerová.

Takzvaný "spor o velvyslance“ se stal hojně diskutovaným tématem a k rolím prezidenta, předsedy vlády, ministra zahraničních věcí, důležitosti zvyků a tradic, či o vytrhávání věcí z kontextu, vyjádřila své názory široká škála osobností - například bývalý ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda (v rozhovoru pro Hospodářské noviny), šéf zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček (v rozhovoru pro Právo, jak je uvedeno na serveru Česká pozice.cz), stínový ministr pro zahraniční věci Lubomír Zaorálek (pro Interview ČT24 na stránkách České televize) nebo reportéři Bohumil Doležal (na stránkách časopisu Reflex) a Jan Macháček (na stránkách časopisu Respekt).

ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.

Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.

Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.

Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.

V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Prohlášení místopředsedkyně ODS je složeno z několika faktických výroků, které hodnotíme jako pravdivé a to s následujícím zdůvodněním:

Prezident Miloš Zeman dne 10. 7. 2013 jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, která 7. 8. 2013 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR nezískala důvěru. Do jmenování vlády nové vládne jako vláda v demisi (.pdf - str. 10).

Senát Parlamentu České republiky schválil celkem sedm z osmi kandidátů prezidenta Miloše Zemana na členy Ústavního soudu. Nejmenován byl pouze bývalý ústavní soudce Miloslav Výborný (neprošel pouze o jeden hlas).

Splněná přání členů sociální demokracie ve vztahu k novému složení Ústavního soudu lze potvrdit např. na základě následujícího prohlášení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Jaromíra Tejce pro ČT z 3. 2. 2013: "Očekávám, že soudci, kteří budou navrženi levicovým prezidentem a schváleni levicovým Senátem, budou přístupnější argumentům."

Výrok označujeme jako pravdivý, a to s ohledem na nedostatek jasných aktuálních a reprezentativních postojů zmíněných aktérů (především prezidenta a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) ve vztahu ke "Klausově výjimce", které tvrzení o "nepřehlednosti situace na české politické scéně" do jisté míry potvrzují.

Předně je třeba uvést, že to, zda rozhodování EP probíhalo pod vlivem zmíněné situace, nelze fakticky ověřit, neboť není možné sledovat záměry každého jednoho člena Evropského parlamentu, soustředíme se tedy na analýzu postoje jednotlivých institucí v rámci ČR k této věci.

Současný prezident Miloš Zeman se k otázce podpory či odmítnutí "výjimky" veřejně zatím jasně nevyjádřil. Server EurActiv.cz však např. zmiňuje, že podle poslance Andrewa Duffa (ALDE), který byl zpravodajem europarlamentem schválené a ve výroku diskutované zprávy, která doporučila Evropské radě, aby ostatní členské státy proces ratifikace Klausovy výjimky nezahájily do té doby, než bude ratifikace dokončena v České republice, tvrdí, že se od českého prezidenta dá čekat zamítavý postoj.

"Nejaktuálnější" pozice vlády (prostřednictvím premiéra Petra Nečase - ODS) je výjimku podporovat. Skepsi nad tímto ve vztahu ke Karlu Schwarzenbergovi (TOP 09) v minulosti vyjádřil bývalý prezident Václav Klaus.

Jasný postoj ve sledované otázce deklaroval Senát ČR, který v říjnu 2011 odhlasoval návrh senátorů ČSSD na usnesení, kde vyzývá vládu, aby odstoupila od požadavku sjednat Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se k otázce zatím nevyjádřila.

Ve vztahu k oběma komorám parlamentu je však zásadní pozice opoziční ČSSD bez jejíž podpory výjimka v rámci schvalovacího procesu nemůže projít (je nutná 3/5 většina v obou komorách). Sociální demokracie však výjimku dlouhodobě odmítá.

Výrok Miroslava Kalouska hodnotíme jako neověřitelný z důvodu problematického určení celkových investic do protipovodňových opatření v jednotlivých letech na základě zákonů o státním rozpočtu a informací z Ministerstva zemědělství. Níže v tomto komentáři jsou uvedeny alespoň veškeré dohledané informace.

V zákonech o rozpočtu ČR v letech 1998-2006 můžeme nalézt následující finanční prostředky vyhrazené explicitně pro protipovodňová opatření ve výši:

Rok Finanční prostředky vyhrazené explicitně pro protipovodňová opatření 1998 23 mil. Kč (+ 200 000 000 Kč investiční program Protipovodňová opatření) 1999 30 mil. Kč (+ 230 650 000 Kč) 2000 50 mil. Kč (+ 201 332 000 Kč) 2001 28,2 mil. Kč 2002 990 mil. Kč 2003 890 mil. Kč 2004 721,37 mil. Kč 2005 250 mil. Kč 2006 5 mld. Kč (zde jsou finanční prostředky ovšem spojeny s prostředky na odstraňování povodňových škod. V podrobnější zprávě (.pdf, str. 161) jsou jednotlivé údaje rozepsány podrobněji v tabulce, po vypuštění nesouvisejících výdajů a výdajů na odstranění škod po povodních dostaneme sumu 145,8 mil. Kč)

Dále rozmezí let 2010-2013:

Rok Finanční prostředky vyhrazené explicitně pro protipovodňová opatření 2010 940 mil. Kč 2011 530 mil. Kč 2012 1 390 mil. Kč 2013 uvádí pouze prostředky na odstraňování důsledků povodní a následnou obnovu - 139 mil. Kč Dále je možné dohledat v souvislosti s ochranou před povodněmi od r. 2002 program s názvem Prevence před povodněmi. Jeho průběh je rozdělen celkem do tří etap (viz např. prezentace (.pdf) Naděždy Kozlové, vedoucí oddělení protipovodňových opatření, nebo informace (.pdf) o přípravě III.etapy realizace protipovodňových opatření).

První etapa probíhala mezi lety 2002-2007 s celkovými náklady 4,043 mld. Kč. Druhé etapě, probíhající v současnosti (roky 2007-2013), je přidělen celkový objem financí ve výši 11,55 mld. Kč. 380 z 397 projektů je v současnosti (tisková zpráva z 22. března 2013) již dokončená nebo rozestavěná. Pro třetí etapu v období 2014-2020 je podle koncepčních návrhů odhadovaná výše 10-12 mld. Kč, což představuje 1,7 mld. Kč ročně. Výrok hodnotíme jako neověřitelný vzhledem k tomu, že kromě jasně stanovených investic dohledatelných přímo ve státním rozpočtu, existují nebo existovaly i další programy, kde není zcela jasné, jaký poměr financí šel z národního rozpočtu a jakým dílem to byly "peníze z Evropské unie". Vzhledem k tomu, že Miroslav Kalousek hovoří o investicích BEZ "Evropských peněz", hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Stejnou snahu deklaruje ve svém programu (bod číslo 3) například Strana svobodných občanů, doslova v něm uvádí:

" Svobodní prosazují referendum o vystoupení České republiky z EU. Z Evropské unie lze vystoupit a zachovat přitom volný obchod a volný pohyb lidí. Když Česká republika vystoupí z EU, nebude muset zavést euro."

Toto stanovisko strany popsal na svém blogu předseda Svobodných Petr Mach, a to již před téměř dvěma lety.

Z povodňového plánu (.doc) městské části Praha 7 z roku 2005 vyplývá, že s částí ZOO je skutečně počítáno jako se záplavovou oblastí. V dokumentu je vymezen úsek Zoologická zahrada - most Barikádníků. Dále se pak píše, že "v úseku ZOO je vybudována protipovodňová hráz na 25letou vodu".

Při stoleté vodě je pak jako záplavová oblast vymezena "část ulice Povltavské u ulice Pod lisem, proti objektu Trojská 69, dosahuje hranici komunikace Trojská, zámeckou zahradu mimo zámek a část ZOO".

Z územního plánu hlavního města Prahy pak vyplývá, že je o Záplavové území průtočné, kde se podle definicenesmí umisťovat stavby ani dočasné s výjimkou (…) nezbytných doplňkových staveb pro zajištění provozu sportovišť, rekreačních ploch, ZOO (…).

Městská část Praha 7 pak ve své tiskové zprávě ke zmíněnému povodňovému plánu uvádí, že „povodňový plán byl konzultován se správci vodních toků, spolupracujícími městskými částmi a organizacemi v záplavovém území (…)“. Nynější ředitel ZOO k tomu však říká: „Je veliká škoda, že zoologická zahrada – a není to její rozhodnutí – není adekvátně chráněna proti takovýmto povodním.“

Na základě těchto rozporných tvrzení hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Při hodnocení výroku vycházíme ze situace po parlamentních volbách v červnu 2006.

Volby tehdy skončily patem a sestavování vlády se tedy protáhlo. Plán sestavittrojkoaliční vládu s lidovci a stranou zelených oznámil předseda vítězné ODS Mirek Topolánek hned po vyhlášení výsledků voleb. Přestože pak lídři ODS, KDU-ČSL a SZ podepsali na konci června koaliční smlouvu, nedařilo se sestavit vládu ani programové prohlášení, trojkoalici se navíc opakovaně nedařilo ani prosadit vlastního předsedu Poslanecké sněmovny. Kvůli sporům Zelení navrhli odstoupení od koaliční smlouvy a strany hovořily o předčasných volbách.

Mirek Topolánek však požádal prezidenta Klause, aby ho pověřil sestavením vlády. V plánu měl sestavit menšinovou vládu ODS tolerovanou ostatními stranami.

Pověření Václava Klause získal až 16. srpna, stále však nebylo jasné, jestli tento menšinový kabinet získá podporu. Vláda byla jmenována 4. září 2006 a nový premiér oznámil, že o důvěru požádá pravděpodobně 4. října, tedy že hodlá využít celou třicetidenní lhůtu, kterou mu dává Ústava.

Vůli vládu podpořit poté vyjádřili lidovci i zelení, to by společně s hlasy ODS znamenalo podporu 100 poslanců.

Před samotným hlasováním pak grémium Strany zelených potvrdilo tuto podporu, zatímco lidovci se dohodli na volném hlasování.

Jak předem oznámili poslanci Kalousek, Šustr a Ambrozek, nechtějí vládu aktivně podpořit a odejdou proto při hlasování ze sálu.

Ze sálu odešel také sám předseda vlády Mirek Topolánek, který tímto gentlemanským gestem vypároval nemocnou poslankyni ČSSD. Vláda tedy důvěru nezískala, při kvóru 98 hlasů ji podpořilo jen 96 poslanců.

I přes tento neúspěch byl však Mirek Topolánek znovu pověřen sestavením vlády, kterou se rozhodl sestavit na půdorysu původní trojkoalice.

Strany ODS, KDU-ČSL a SZ tedy podepsaly 28. prosince 2006 novou koaliční smlouvu, obsahující přesně vymezené závazky a termíny. Podle výsledků voleb tyto strany disponovaly stovkou poslaneckých hlasů.

Ty nakonec stačily pro získání důvěry, protože sál před hlasováním opustili (a tím snížili kvórum) poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka (oba ČSSD, později nezařazení).

Miroslav Kalousek původně patřil k jednomu ze zastánců nadzvukových letadel. Při projednávání úvěru na letouny Gripen v roce 2002 v Poslanecké sněmovně prohlásil: „Již na začátku 90. let bylo zřejmé, že po roce 2004, nebudou-li pořízeny nové nadzvukové letouny, nebudeme schopni krýt vlastními prostředky svůj vzdušný prostor, což podle celé řady z nás neznamená nic méně než rezignaci na část své státní suverenity.“ Zároveň hlasoval pro návrh na úvěry na letouny.

K případnému prodloužení pronájmu se však Kalousek stavěl zdrženlivěji. V roce 2010 upozorňoval, že je potřeba rozhodnout, „zda česká armáda opravdu potřebuje nadzvukové letectvo.“ V Událostech 19. března 2013 (video, čas 4:18) dále řekl: „Česká republika nemusí mít nutně nadzvukové letectvo, ale jsem s tímto názorem ve vládě téměř osamocen.“

Zápisy z jednání vlády ani Bezpečnostní rady státu nicméně neobsahují záznamy o hlasování po jménech, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například 1. února 2012 (.doc, str. 3) vláda jednala o zajištění ochrany vzdušného prostoru České republiky. 14 z 15 přítomných členů vlády tehdy hlasovalo pro přijetí materiálu předloženého ministrem obrany, proti nehlasoval nikdo.