Přehled ověřených výroků

Výrok Tomia Okamury obsahuje několik faktických tvrzení, kterými poukazuje na údajnou nevýhodnost současného fungování trhu s elektřinou pro české spotřebitele. Pro větší přehlednost si jeho výrok rozdělme do dvou částí.

Cena výroby elektřiny

O tom, že se v Česku vyrábí elektřina relativně levně, dokonce za částky kolem 20 haléřů za kilowatthodinu, mluví také někteří odborníci z oblasti energetiky. Uváděnou částku 25 haléřů za kWh opakovaně zmiňuje bývalý zmocněnec vlády pro jadernou energetiku Jaroslav Míl (zde a zde). Míl, podobně jako Tomio Okamura, kritizuje fungování evropského trhu, kdy dle jeho slov „v Dukovanech (dnes) vyrábíte elektřinu za 25 haléřů za kilowatthodinu a vy si ji kupujete zpátky za tři, čtyři, šest, dokonce za více než devět korun.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy Jaroslav Míl zmiňoval také částku 20 haléřů za kWh v souvislosti s produkcí elektřiny z uhlí, zároveň však dodává, že k těmto nákladům je nutné ještě připočíst poplatky za emisní povolenky.

Cenu 15 haléřů za kWh vyrobenou z uhlí v říjnu 2021 zmiňoval majitel společnosti Sev.en Energy Pavel Tykač, i on ovšem dodal, že tyto výrobní náklady se zvyšují ještě o další položky: „Vy platíte za kilowatt elektřiny něco okolo pěti korun. Podle toho, jaký máte tarif. My v naší elektrárně máme výrobní variabilní náklady na výrobu toho jednoho kilowattu 15 haléřů. Ale k tomu se připočte asi 1,60 koruny z ceny povolenky na každý kilowatt. Pak je tam distribuční poplatek, poplatek za obnovitelné zdroje, daně a samozřejmě nějaký přiměřený zisk, náš i distributora. V celém řetězci je na začátku naše výrobní cena díky tomu, že vyrábíme z uhlí, těch 15 haléřů. Ve vaší peněžence už to je ale plus minus těch pět korun.“

Tvrzením o výrobní ceně elektřiny ve výši 15–25 haléřů se v březnu 2022 věnovala také česká odnož agentury AFP. Ta pro vysvětlení cenotvorby u výroby elektřiny oslovila hlavního ekonoma společnosti ČEZ Pavla Řežábka. Podle něj jsou tvrzení o cenách v haléřových částkách „zcela absurdní” a „manipulativně formulované”. „Například variabilní náklady uhelných elektráren se už jen kvůli platbám za CO2 povolenky pohybují kolem 2,20 Kč/kWh. K tomu je ještě zapotřebí připočítat cenu paliva,“ uvádí AFP na základě vyjádření tohoto ekonoma.

Některé části výrobních nákladů se tedy skutečně pohybují v částkách uváděných Tomiem Okamurou. Nejedná se však o cenu, za kterou „tu elektrickou energii my v České republice vyrábíme“, ale jen o část variabilních nákladů (tedy nákladů na výrobu jednotky energie). Větší část výsledné ceny elektřiny tvoří emisní povolenky a další výdaje.

Nákup a prodej na lipské burze

Tomio Okamura mluví o burze v Lipsku, kde podle něj dochází ke zdražování české elektřiny. Jedná se o globální komoditní burzu European Energy Exchange (EEX). Čeští výrobci elektřiny na ní nicméně neobchodují kvůli Evropské unii, ale z vlastního rozhodnutí, protože je to pro ně cenově výhodné. Např. společnost ČEZ na lipskou burzu vstoupila (.pdf, str. 39) již v roce 2003, tedy před vstupem Česka do EU. Vzhledem k tomu, že jsou národní přenosové soustavy v Evropě propojené a elektřinu není možné skladovat, logicky vznikla právě mezinárodní burza, kde se může vyrovnávat nabídka a poptávka. To, kde burza sídlí, je ale pro cenu elektřiny irelevantní. Pavel Řežábek k tomu uvádí, že elektřinu lze „stejně dobře zobchodovat třeba v Prievidzi nebo Tokiu, lokalita burzy je bezvýznamná. Burza jen konstatuje, při jaké ceně došlo k vyrovnání nabídky a poptávky“.

Jak jsme vysvětlili výše, k násobnému „zdražení“ v Česku vyrobené elektřiny z haléřových částek na korunové dochází již v rámci cenotvorby tuzemských prodejců, kteří si do ceny započítávají své náklady spojené s produkcí elektřiny. Obchodování na lipské burze s tímto zvýšením cen tedy nesouvisí. Propojený evropský trh nicméně svým způsobem cenu elektřiny pro spotřebitele skutečně ovlivňuje. Především v případě elektřiny k okamžité spotřebě (tzv. spot, která se obchoduje na pražské burze) je cena elektřiny významně ovlivněna aktuální nabídkou elektřiny v celoevropské soustavě. 

Jak uvádí např. představitelé společnosti ČEZ, cena elektřiny je v podstatě odvozena od výše nákladů na výrobu energie v nejdražší elektrárně, která v daný okamžik výrobu elektřiny zajišťuje. Významnou roli v tomto případě podle odborníků hraje Německo. „Platí, že když fouká vítr na severu Německa, dodávají tamní větrné zdroje elektřinu ‚za hubičku“. Jenže čím méně fouká, tím víc ostatních typů zdrojů se musí rozeběhnout, aby pokryly poptávku. Ke kontinuálně dodávajícím jaderným zdrojům se tak přidávají nejdřív ty uhelné, byť zatížené emisními povolenkami (černouhelné dřív než hnědouhelné díky nižší ceně černého uhlí), a až po nich nastupují nejdražší zdroje využívající plyn. Tohle vše se pak projevuje v ceně elektřiny pro koncové odběratele,“ uvádí např. magazín Finmag.

K výkyvům cen tedy může docházet mj. díky nestálé nabídce, na volném trhu umocněné i německou energetickou politikou.

Závěrem se zaměřme ještě na Tomiem Okamurou uvedených 8 korun za kilowatthodinu. K 24. květnu 2022 se prodávala kWh spotové elektřiny za 4,7–6,9 Kč podle typu tarifu. Tzv. futures, tedy kontrakty, kdy má být elektřina dodána v určitý čas v budoucnosti, se ve stejný den obchodovaly v přepočtu za 4,2 Kč/kWh (jedná se o dodávky od českých výrobců s dodáním v roce 2023).

Tomio Okamura tedy nesprávně popisuje fungování cenotvorby a trhu s elektřinou. Není pravda, že by čeští producenti dokázali vyrobit elektřinu tak levně, že by ji mohli prodávat za ceny od 15 do 25 haléřů. Výsledná cena je mnohem vyšší již kvůli dalším nákladům spojeným s produkcí elektřiny. Na burze v Lipsku se elektřina skutečně prodává za vyšší ceny, mj. díky výkyvům v evropské produkci. Evropská unie však českým společnostem nijak nenařizuje, aby k prodeji energie burzu v Lipsku využívaly. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Tomio Okamura v rozhovoru mluvil o důvodech vysoké inflace, mezi které řadí prudce se zvyšující ceny energií, a kritizoval vládu za to, že situaci podle něj neřeší. Jako příklad pak uvádí právě nákup ruského plynu z Německa. 

V rámci ověření se nejdříve zaměříme na způsob nákupu plynu v případě Rakouska, Německa, Slovenska a Maďarska a následně na tvrzení, že ČR nakupuje plyn přes německé obchodníky, kteří podle Tomia Okamury nakupují plyn v Rusku. Na závěr ověříme cenu, za kterou se nakupuje plyn pro českou spotřebu.

Plyn v Rakousku, Německu, Slovensku a Maďarsku

Abychom zjistili původ, a tím i způsob nákupu plynu jednotlivých zemí, museli bychom zjistit, přes které obchodníky se plyn přeprodává, včetně jejich vzájemných vazeb. Trh s plynem je nicméně velmi komplexní a konkrétní struktury nákupu plynu ve zmíněných zemích nejsou v rámci dostupných zdrojů zveřejněné.

Obchodníci si zajišťují přepravu plynu potrubím, které do Česka vede především z Německa. Na základě dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) následující tabulka popisuje, odkud geograficky proudí plyn do námi pozorovaných zemí (.xls; soubor lze stáhnout po přihlášení do databáze IEA).

Ačkoliv máme záznam o (fyzické) přepravě plynu do zmiňovaných zemí, tyto informace nemusí nijak vypovídat o struktuře nákupu plynu. Prakticky může do Česka totiž plyn téct z Německa, ale přeprodávat jej může jakýkoliv obchodník. Ten nemusí nezbytně pocházet ze země, ze které plyn fyzicky proudí.

Uveďme nicméně, že např. slovenské státní plynárny SPP, které jsou největším dodavatelem plynu na Slovensku, v nedávné době uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude dále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Nákup plynu v České republice

V Česku plyn nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s ruským Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém (okamžitém) trhu v Evropě. 

Vít Brůha ze společnosti Centropol, která je s necelými 70 tisíci odběrných míst 6. největším dodavatelem plynu v ČR, v květnu zmínil, že pro Centropol přímý nákup od ruského plynárenského gigantu Gazprom není možný. Gazprom totiž podle něj obchodníkům nabízí jen prodej mnohonásobně větších objemů plynu, než jaká je spotřeba zákazníků Centropolu v Česku. Jednotliví menší čeští obchodníci si tak přímý nákup od Gazpromu nemohou dovolit. Podle Brůhy proto Centropol obchoduje s partnery, kteří v podstatě zprostředkovávají nákup plynu od Gazpromu. Uveďme, že infografika Eurostatu z roku 2020 značí, že za posledních pět let pocházelo téměř 100 % Českem spotřebovávaného plynu právě z Ruska. 

Podle Hospodářských novin pak aktuálně do Česka plyn přepravuje především německá společnost RWE Supply and Trading, odnož RWE, která zásobuje největšího dodavatele plynu u nás, firmu Innogy. Ta v ČR dodává plyn na téměř 1,2 milionu odběrných míst. Doplňme, že Innogy vlastní maďarská státní firma MVM, která pro ni spolu s výše zmiňovanou německou RWE zajišťuje plyn. Kde konkrétně pro Innogy plyn nakupují, společnost nesděluje.

Druhý největší tuzemský dodavatel plynu (s více než 500 tisíci odběrných míst) je polostátní ČEZ, který plyn nakupuje od různých obchodníků a podle informací z března 2022 pro konečné zákazníky nakupoval malý podíl plynu také přímo od ruského Gazpromu. Na začátku května poté zástupci ČEZ oznámili, že smlouva na přímý odběr plynu od Gazpromu letos skončí.

Uveďme tedy, že podle dostupných informací do Česka v posledních letech proudil plyn, který měl téměř ze 100 % původ v Rusku. Přesné informace o tom, od kterých obchodníků čeští dodavatelé plyn nakupují, však ve veřejně dostupných zdrojích nejsou dohledatelné. Dodejme, že ačkoliv společnosti Innogy z určité části zajišťuje plyn německá RWE, ani v tomto případě není jasné, o jaké procento objemu se jedná. Shrňme, že celkově nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že plyn české firmy nakupují od německých subjektů.

Ceny zemního plynu

Co se týče cen plynu, určité informace nabízí databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o pohybu zboží přes hranice. Hned na začátek nicméně uveďme, že tato statistika ČSÚ nevypovídá přesně o tom, odkud plyn konkrétně pochází, ani o tom, zda se tento zemní plyn z Česka nepřeprodává do dalších zemí. V přehledu ČSÚ lze nicméně dohledat, že průměrná cena zemního plynu v plynném stavu (tedy SITC 4: 3432), který byl do ČR dovezen z Ruska, odpovídala cca 0,47 eur/kg (8,5 Kč/m³), zatímco u plynu z Německa to bylo 0,59 eur/kg (10,7 Kč/m³). (Při přepočtu ceny za jeden kubický metr jsme vycházeli z toho, že 1 m³ zemního plynu má při daných standardních podmínkách hmotnost 1,406 kg (.pdf).)

Pokud bychom se zaměřili na aktuální období od ledna do konce dubna 2022, byla průměrná cena zemního plynu dovezeného do ČR již násobně vyšší: u plynu z Ruska se jednalo o 1,14 eur/kg (20 Kč/m³), u plynu z Německa o 1,33 eur/kg (23,2 Kč/m³).

Německá statistika Spolkového statistického úřadu takto podrobná data o cenách zemního plynu nenabízí a lze v ní dohledat jen čísla dohromady pro „topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný“ (.pdf, str. 4; SITC 2: 34) za rok 2021. 

Nemáme tedy k dispozici přesná data, pro zajímavost nicméně uveďme, že zemní plyn např. podle dat ČSÚ tvoří naprostou většinu do ČR dovezených topných plynů. Průměrné ceny v tomto případě odpovídají 0,47 eur/kg u topných plynů z Ruska a 0,55 eur/kg z Německa. Průměrná hodnota plynu, který byl naopak dovezen z Ruska do Německa, podle německých statistik činila 0,25 eur/kg. Z těchto dat tak vyplývá, že cena topných plynů dovezených do ČR nejen z Německa, ale i z Ruska byla dvakrát vyšší než cena topných plynů, které z Ruska importovalo Německo.

Vzhledem k tomu, že z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, odkud a za jaké přesné ceny se čeští dodavatelé zemní plyn konkrétně nakupují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura (SPD) v rozhovoru kritizuje vládu, která podle něj nedostatečně řeší inflaci, a uvádí zvyšující se ceny energií jako jeden z hlavních důvodů pro růst míry inflace, tedy pro růst indexu spotřebitelských cen.

Český statistický úřad, který v České republice inflaci měří, již 14. února 2022 ve své tiskové zprávě mluví o zrychlení inflace v lednu 2022 zejména kvůli nárůstu cen energií. Tisková zpráva ČSÚ z května 2022 poté poukazuje na dubnové zvýšení cen elektřiny o 4,3 %, zemního plynu o 4,7 %, tepla a teplé vody o 2,8 % v meziměsíčním srovnání. Jedním z hlavních inflačních faktorů jsou pak dlouhodobě ceny energií. Doplňme, že míra inflace v dubnu 2022 meziměsíčně činila 1,8 %, v meziročním srovnání 14,2 %.

Rovněž ekonomové označují energie jako jednu z hlavních příčin inflace. Hlavní ekonom České bankovní asociace (ČBA) Jakub Seidler 10. května uvedl: „Proinflační rizika přetrvávají a začínají se koncentrovat i pro příští rok, zejména důsledkem růstu cen energií. Ty na trhu rostou i pro dlouhodobé kontrakty let 2023 a 2024, což se bude dále plošně propisovat do růstu spotřebitelských cen.“ Podle hlavního ekonoma společnosti Patria Finance Jana Bureše bude inflace v příštích měsících stoupat právě kvůli pokračujícímu zdražování energií a potravin. Také dle vyjádření hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka jsou zvyšující se ceny energií jedním z hlavních inflačních faktorů.

Ceny energetických komodit nerostou pouze v České republice, ale v celé Evropské unii. Už v únoru letošního roku ke zvyšování cen v EU nejvíce přispěly energie. Uveďme, že podle informací Eurostatu se situace podobně vyvíjela i v dubnu, kdy se v eurozóně na meziročním růstu inflace také z největší části podílely ceny energií, které se v meziročním srovnání zvýšily o 38 %, v celé EU poté o 36 %.

V první části našeho hodnocení se zaměříme na to, jestli současná vládní koalice implementovala do svého programového prohlášení závěry důchodové komise. Ministr Jurečka přitom některé z principů vyjmenoval. Na závěr se pak podíváme na to, jestli opravdu došlo ke zvýšení důchodů o 500 korun za každé vychované dítě.

Nejprve uveďme, že důchodovou komisí má Marian Jurečka patrně na mysli Komisi pro spravedlivé důchody, která vznikla v roce 2019, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vedla Jana Maláčová z ČSSD. Kromě odborné veřejnosti zasedli v této komisi také zástupci všech tehdejších poslaneckých a senátorských klubů. Své představitele tak v komisi měly i všechny politické strany a hnutí současné vládní koalice – tedy ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti. Předsedkyní důchodové komise byla tehdejší rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová a poslední zasedání proběhlo na konci listopadu 2020.

Komise si na svém 6. jednání v září 2019 odhlasovala (.pdf, str. 5), že doporučuje, aby tehdejší vládní koalice hnutí ANO a ČSSD projednala záměr „zvýšení důchodů fixní částkou zohledňující výchovu dětí“. (Pro návrh hlasovalo 16 přítomných, proti 10 a dalších 6 se zdrželo.) Programové prohlášení současné vlády pak skutečně říká, že by se při výpočtu zásluhové složky důchodu měl zohlednit počet vychovaných dětí.

Na svém 7. jednání o měsíc později se komise jednomyslně shodla (.pdf, str. 7) na tom, že by MPSV mělo rozpracovat koncepci tzv. nultého a prvního pilíře důchodového systému. Podle reformy představené v době, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí řídila Jana Maláčová, se nultý pilíř týká (.pptx, str. 6) základního minimálního důchodu pro všechny důchodce. První pilíř pak zohledňuje (str. 6) předchozí výdělky občana a někdy se mu říká také zásluhový. Programové prohlášení Fialova kabinetu s oběma pilíři počítá a navíc k nim chce přidat i třetí, dobrovolnou složku.

Během svého 8. zasedání v listopadu 2019 pak důchodová komise většinově podpořila (.pdf, str. 8) usnesení, v němž doporučila, aby byly „k politickému projednávání“ postoupeny principy návrhu na řešení důchodů v případě tzv. náročných profesí. Upřesněme, že komise (.pdf, str. 1) se tehdy věnovala možnostem zajistit dřívější odchod do důchodu pro pracovníky nejvíce rizikových zaměstnání, aniž by došlo ke zkrácení výše jejich důchodu. Na svém 11. zasedání si zase komise odhlasovala (.pdf, str. 5), že doporučuje „dále rozpracovat varianty měkčí podmínky potřebné doby pojištění“ – zjednodušeně řečeno doby, po kterou musí lidé pracovat, aby získali nárok na starobní důchod (.pdf). Oba tyto návrhy Fialova vláda ve svém programovém prohlášení podporuje (.pdf, str. 14).

Marian Jurečka zmiňuje konkrétně ještě mezigenerační solidaritu. Ačkoliv ze zápisů jednání, které nejsou příliš podrobné, nevyplývá, že by komise tento problém projednávala, ve svém programu s ním nynější vláda počítá. Konkrétně se jedná o možnost „platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům“. Dodejme, že důchodovou reformu hodlá současná vládní garnitura předložit do konce roku 2023.

V minulém volebním období, konkrétně v létě 2021, se Sněmovně a Senátu podařilo schválit tzv. výchovné, tedy příspěvek 500 Kč k důchodu na dítě pro toho rodiče, který se o dítě staral. Novela má platit od roku 2023.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Marian Jurečka správně uvádí, že programové prohlášení vlády (ve které působí jako ministr práce a sociálních věcí) obsahuje některé principy přijaté Komisí pro spravedlivé důchody. Ze zmíněných příkladů tato komise nehlasovala přímo jen o mezigenerační solidaritě, tento princip je nicméně základem samotného průběžného důchodového systému, kde důchody hradí lidé v produktivním věku. Zvýšení důchodů o 500 korun za vychované dítě bylo již schváleno. Výrok Mariana Jurečky proto hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr Jurečka svůj výrok uvedl v rámci odpovědi na hlavní otázku, která zněla, zda Ministerstvo práce a sociálních věcí ukončí spolupráci s Hnutím pro život. Jurečka uvedl, že spolupráce ukončena nebude, prohlásil však, že se distancoval nejen od výroků Hnutí pro život, ale také od výroků kardinála Dominika Duky. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že ony výroky se v obou případech vztahují k případům znásilnění ukrajinských žen ruskými vojáky.

Hnutí pro život dne 7. dubna 2022 reagovalo na výzvu bývalého záchranáře Víta Samka, který téhož dne na Facebooku zveřejnil výzvu k dodání nouzové antikoncepce (.pdf) pro znásilněné ukrajinské ženy. Hnutí tuto formu pomoci ve svém příspěvku na Facebooku odsoudilo. Tento příspěvek byl sice následně smazán, ale mezitím již na sebe organizace stačila upoutat pozornost široké veřejnosti. 

Hnutí pro život je jednou z tzv. pro-life organizací, jež se primárně angažují v boji proti potratům. Jak uvádí religionistka Andrea Beláňová, která se zabývala výzkumem tohoto typu iniciativ, jeho členové sami sebe často označují za ultrakatolíky. Dodejme, že Hnutí pořádá pravidelný Národní pochod pro život.

Ministr Jurečka se ke zmíněnému výroku Hnutí pro život vyjádřil např. v tiskové zprávě (.pdf) o spolupráci Ministerstva práce a sociálních věcí s neziskovým sektorem ze dne 13. května 2022. Mimo jiné zde uvádí: „Pokud jde o nedávné výroky představitelů hnutí směrem ke zneužitým ženám na Ukrajině, důrazně jsme je odsoudili a považujeme je za velmi nevhodné.“

Vraťme se ještě k výroku kardinála Dominika Duky z jeho názorového článku zveřejněného dne 25. dubna 2022 na jeho blogu. Kardinál Duka zde mimo jiné napsal, že ruští vojáci, kteří se dopouštěli znásilňování, jsou často „obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku“. Také tento článek vyvolal řadu kontroverzí nejen mezi širokou i odbornouveřejností, ale také uvnitř církve.

Ministr práce a sociálních věcí se k postoji kardinála Dominika Duky vyjádřil prostřednictvím svého twitterového účtu dne 27. dubna 2022. 

Hnutí pro život je spolek, který se podle svých slov snaží „předcházet zbytečným potratům, pomáhat ženám, které se cítí být k potratům nuceny, a těm, které mají po potratu psychické potíže.“

Hnutí vyvolalo kontroverze svými vyjádřeními v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde se ruští vojáci dopouštějí znásilnění na ukrajinských ženách. Kvůli početným případům znásilnění bylo na Ukrajině potřeba značné množství nouzové antikoncepce, která se používá po nechráněném sexuálním styku. Sbírka na nákup nouzové antikoncepce se organizovala také v České republice. 

Hnutí se v reakci na tyto sbírky vyjádřilo na svém facebooku, kde tvrdilo, že skutečným lékem pro znásilněnou ženu „není nějaká tableta, ale kvalitní psychologická pomoc.“ Taktéž zdůraznilo prevenci, kterou spatřuje v nákupu „houkadel, pepřáků nebo elektických paralyzérů." Příspěvek na svém facebooku hnutí později smazalo kvůli negativním reakcím.

12. dubna poté přišel Deník N s informací, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) spolupracuje s Hnutím pro život. Mluvčí resortu Eva Davidová tehdy uvedla, že hnutí nepatří mezi tzv. oficiální připomínková místa MPSV, se kterými ministerstvo konzultuje předlohy zákonů (.pdf). Zároveň také dodala, že se „případná spolupráce s tímto hnutím (…) odehrává stejně jako s mnoha dalšími subjekty.“ Výroky Hnutí pro život o znásilněných ženách na Ukrajině označila za „velmi nevhodné“ a MPSV se od nich distancovalo.

Ministerstvo práce a sociálních věcí také na dotaz ze 13. dubna 2022, podaný dle zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedlo (.pdf), že s Hnutím pro život nespolupracuje. Tuto informaci zmínilo také ve své tiskové zprávě ze 13. května 2022. V ní upřesnilo (.pdf), že „nějakou formou, která ale nemusí znamenat například přímý podíl na tvorbě legislativy, spolupracuje s desítkami různých organizací“ – mezi nimi ale Hnutí pro život není.

MPSV ve zprávě také zopakovalo, že Hnutí pro život není a nebylo (.pdf) připomínkovým místem MPSV, mezi něž se řadí např. Síť pro rodinu, Národní centrum pro rodinu nebo SOS vesničky.

V samotném rozhovoru ministr Marian Jurečka nicméně zmiňuje, že Hnutí pro život má „možnost připomínkovat některé materiály,“ což je v rozporu s tvrzením tiskové zprávy (.pdf) MPSV ze 13. května. Marian Jurečka dále v rozhovoru na dotaz, zda ukončí s hnutím spolupráci, odvětil: „Já neukončuji spolupráci ani s jinými nevládními organizacemi, které jsou na opačné straně spektra.“

Z výše uvedeného vyplývá, že není zcela jasné, zda ministerstvo s Hnutím pro život spolupracuje nebo spolupracovalo, zda má možnost připomínkovat některé materiály, nebo zda s hnutím byla, nebo nebyla ukončena spolupráce. Oficiální vyjádření MPSV a vyjádření ministra Jurečky se totiž neshodují. Jelikož však Ministerstvo práce a sociálních věcí v oficiální odpovědi na žádost o stanovisko (dle zákona o svobodném přístupu k informacím) uvedlo, že s Hnutím pro život nespolupracuje, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Marian Jurečka uvádí, že pokud ukrajinští uprchlíci nezískají práci na stejné pozici do půl roku od příchodu do ČR, ztrácejí jistotu, že se uplatní ve svém oboru. V rámci našeho ověření se proto soustředíme na to, jak se u uprchlíků s délkou nezaměstnanosti vyvíjí jejich motivace a pravděpodobnost, že získají zaměstnání, a dále také na to, jak se tito uprchlíci uplatňují na pozicích, které odpovídají jejich kvalifikaci.

Zaměřme se nejdříve na trh práce obecně. Dle vyjádření odborníků z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí či Unie zaměstnavatelských svazů ČR nemají zaměstnavatelé o dlouhodobě nezaměstnané uchazeče zájem. Důvodem je to, že z pohledu zaměstnavatelů může dlouhá nezaměstnanost značit ztrátu pracovních návyků, nezájem práci získat a udržet si ji. „Mnoho studií naznačuje, že pravděpodobnost nalezení nového zaměstnání se snižuje s prodlužující se nezaměstnaností, neboť nezaměstnaní ztrácí pracovní návyky a kontakt s trhem práce,“ uvádí (.pdf, str. 9) autoři studie z roku 2009, která se zabývala tříděním uchazečů na úřadech práce.

Nezisková organizace REINTEGRA pak ve své publikaci z roku 2006 popisuje (.pdf, str. 9–10) tři fáze nezaměstnanosti. První fázi označuje jako aktivní období (str. 9), v němž nezaměstnaný člověk věří v úspěch svého snažení a „věří, že zaměstnání brzy získá“. Druhou fází, která nastává v průměru mezi 6. a 12. měsícem nezaměstnanosti, je poté období zklamání. Jako hlavní důsledky této „fáze zklamání, úzkosti a deprese, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“ (.pdf, str. 11–14) popisují autoři publikace snížení životní úrovně, změnu vnímání času, ztrátu zájmu o život společnosti nebo zátěž rodinných vztahů. Následující fází nezaměstnanosti je podle autorů období pasivity.

Uplatněním uprchlíků v oborech jejich kvalifikace z domova se pak zabývá například britská studie Přístupy k zaměstnanosti odborně kvalifikovaných uprchlíků ve Spojeném království (Attitudes to Employment of Professionally Qualified Refugees in the United Kingdom) z roku 2013. Autoři popisují potíže při snaze uprchlíků o uplatnění se ve svých původních oborech a to, že se to daří jen části z nich. Prezentují také graf z jedné starší studie, který znázorňuje vývoj morálky při hledání práce. Britští autoři nicméně upozorňují (str. 6), že dle jejich výzkumu jsou zkušenosti odborně vzdělaných uprchlíků často ještě složitější, než ukazuje křivka níže, a při hledání zaměstnání se tito uprchlíci „mnohokrát odchýlili od optimismu ke zklamání a zase zpět“.

Pokud se zaměříme i na zaměstnanost uprchlíků obecně, podle německého Institutu pro pracovní trh a výzkum povolání (IAB) se „míra zaměstnanosti uprchlíků zvyšuje s délkou pobytu“ (.pdf, str. 27). Zároveň ale tento institut upozorňuje na to, že v případě Německa pracuje 57 % zaměstnaných uprchlíků jako kvalifikovaná pracovní síla, specialisté nebo odborníci, zatímco před příchodem do země pracovalo na daných pozicích 85 % těchto lidí (str. 33). V mnoha případech tak dochází k sestupu na pracovním žebříčku. Mezinárodní středisko pro rozvoj migrační politiky (ICMPD) ve svém dokumentu z konce března 2022 uvádí (.pdf, str. 2), že vysoká motivace ukrajinských uprchlíků v kombinaci s jejich obtížnou výchozí pozicí nutí mnohé z těchto lidí nastoupit na málo placenou pracovní pozici, která vyžaduje jen nízkou kvalifikaci – a to bez ohledu na skutečnou kvalifikaci. Podle ICMPD navíc v těchto povoláních uprchlíci často „uvíznou“.

Na závěr tedy shrňme, že podle neziskové organizace REINTEGRA nastává u nezaměstnaných přibližně po půl roce fáze „zklamání, úzkosti, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“. V průběhu času také podle výše uvedených studií dochází ke snížení motivace uprchlíků k hledání odpovídajícího zaměstnání. Přesná časová rozmezí, kdy dochází k poklesu či nárůstu motivace, už nicméně tyto studie neuvádějí. V čase klesá i samotná pravděpodobnost, že se uprchlíkům podaří získat zaměstnání, které jejich kvalifikaci skutečně odpovídá. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Mariana Jurečky jako pravdivý.

Marian Jurečka má patrně na mysli Komisi pro spravedlivé důchody, která vznikla v roce 2019, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí vedla Jana Maláčová z ČSSD. Cílem Komise má být „zajistit nejen udržitelný důchodový systém, ale i důchodový systém zajišťující důstojné a spravedlivé důchody“.

Kromě odborné veřejnosti zasedli v Komisi také zástupci všech tehdejších poslaneckých a senátorských klubů. Své představitele tak v komisi měly i všechny politické strany a hnutí současné vládní koalice – tedy ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti. Předsedkyní důchodové komise byla tehdejší rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová a poslední zasedání proběhlo na konci listopadu 2020.

Z principů, které podle tiskové zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí Komise schválila, vzešel návrh důchodové reformy. 11. prosince 2020 ho představila tehdejší ministryně Babišova kabinetu Jana Maláčová a předsedkyně Komise Danuše Nerudová. Návrh si dával (.pptx, str. 1–4) za cíl, aby byl důchodový systém v budoucnu srozumitelný, spravedlivý a udržitelný. V tzv. první fázi důchodové reformy počítaly (str. 5) ministerstvo a Komise se sedmi změnami, mezi které patřily:

• 500 Kč měsíčně k důchodu za vychované dítě pro hlavního pečujícího rodiče,
• nižší věk odchodu do důchodu pro náročné profese,
• základní důchod 10 000 Kč pro každého, kdo pracoval 25 let,
• zkrácení potřebné doby pojištění – místo dosavadních 35 let na 25 let,
• vícezdrojový systém financování – v průběhu let se počítá (video, čas 13:35) s daňovou reformou,
• nižší daně pro pracující důchodce,
• důchodová kalkulačka, aby se každý mohl dozvědět, jak velký bude mít důchod.

Ministryně Maláčová uvedla (video, čas 1:00), že tento návrh „má základní principiální podporu členů“ Komise. To však neznamená, že by na návrzích musela panovat absolutní shoda. Jednací řad Komise totiž říká, že pro schválení stanovisek stačí pouze nadpoloviční většina přítomných členů. Pouze 15 z celkových 43 členů byli zástupci poslaneckých a senátorských klubů.

Zaměřme se třeba na první zmíněný bod návrhu – tedy 500 Kč navíc za vychované dítě. Komise si na svém 6. jednání odhlasovala (.pdf, str. 5), že doporučuje, aby vládní koalice projednala záměr „zvýšení důchodů fixní částkou zohledňující výchovu dětí“. Pro návrh hlasovalo 16 přítomných, proti 10 a dalších 6 se zdrželo.

Ze zápisů se bohužel nedozvíme, kdo přesně hlasoval pro co. Zápisy z jednání, které jsou veřejně dostupné, totiž nejsou moc podrobné. Nevíme tedy, jestli všichni zástupci politických stran pro návrh hlasovali. Obdobná situace, kdy pro návrh hlasovala sice většina, ale ne všichni, nastal i u problematiky (.pdf, str. 8) důchodů pracovníků náročných profesí nebo u mírnějších podmínek (.pdf, str. 5), které se vztahují k délce doby pojištění nutné pro získání nároku na důchod. Pro úplnost dodejme, že členka Komise za TOP 09 Pekarová Adamová na jednom ze zasedání uvedla (pdf, str. 3–4), že výsledky hlasování „by se neměly charakterizovat jako shoda“.

Komise se nicméně jednomyslně shodla (.pdf, str. 7) na tom, že by Ministerstvo práce a sociálních věcí mělo rozpracovat koncepci tzv. nultého a prvního pilíře důchodového systému. Nultý pilíř se týká (.pptx, str. 6) základního minimálního důchodu pro všechny důchodce a je jednou ze změn, které ministerstvo spolu s Komisí představilo. První pilíř pak zohledňuje předchozí výdělky občana a ministerstvo s ním ve svém plánu také počítalo.

Na představený návrh důchodové reformy mířila z řad ostatních politických stran řada kritiky. Člen důchodové komise Jan Bauer z ODS uvedl 11. prosince 2020 v ČT, že tento návrh nebyl dostatečně probrán (video, čas 22:04) v důchodové komisi ani v rámci tehdejší vládní koalice hnutí ANO a ČSSD. Návrh podle Bauera respektuje některé závěry Komise, ale neřeší klíčové problémy. Také Lenka Dražilová, poslankyně ANO a členka Komise, pak potvrdila, že daný návrh vládě předložen nebyl, a pozastavila se (video, čas 25:55) nad tím, že se o představeném návrhu nedebatovalo v rámci Komise.

„Nesouhlasím například s tím, že tady tato reforma, která byla dnes světu představena, je pod záštitou celé Komise pro spravedlivé důchody,“ uvedl (video, čas 6:45) další poslanec za hnutí ANO Aleš Juchelka. Tomuto názoru během diskuze v pořadu Události, komentáře oponoval (video, čas 7:47) poslanec ČSSD a člen Komise Roman Sklenák. Další členka Komise za KDU-ČSL Šárka Jelínková dodala (video, čas 10:56), že na většině návrhů, které ministerstvo představilo, panovala většinová shoda. O ucelenou důchodovou reformu podle Šárky Jelínkové ale nešlo.

I další kritika směřovala zejména k tomu, že představený návrh není skutečnou reformou. Podle Olgy Richterové z Pirátské strany nejde o reformu, ale pouze o úpravu důchodů. Předsedkyně TOP 09 Pekarová Adamová pak označila plán za „absolutně bezzubý návrh“, šéf STAN Vít Rakušan zase za „marketingový tah“. Předseda hnutí SPD Okamura například kritizoval hranici minimálního důchodu, která je podle něj „strašně nízká“.

Důchodovou reformu se Janě Maláčové již schválit nepodařilo. Nepočítala s ní ani tehdejší ministryně financí Alena Schillerová, a to vzhledem k tomu, že se blížil konec funkčního období Babišovy vlády. V létě 2021 se nicméně Sněmovně a Senátu podařilo schválit tzv. výchovné, tedy příspěvek 500 Kč k důchodu na dítě pro toho rodiče, který se o něj staral. Novela má platit od roku 2023.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Marian Jurečka v rozhovoru pro Deník N uvádí, že politická shoda byla na principech důchodové komise. Nezmínil tedy konkrétně reformu z dílny rezortu pod vedením Jany Maláčové. Je sice pravdou, že Komise pro spravedlivé důchody se na spoustě věcí shodla, ne vždy to ale bylo absolutní většinou. Z veřejných informací se nedozvíme, jak kdo konkrétně na zasedáních Komise hlasoval, a nemůžeme tedy potvrdit, že na klíčových principech panovala shoda mezi zástupci politických stran.

Z kritiky nejen ODS, ale i tehdejšího vládního hnutí ANO vyplývá, že představený návrh nelze prezentovat jako výslovnou shodu Komise. To však neznamená, že by ostatní strany kritizovaly základní principy reformy. Kritika směřovala především k tomu, že reforma není dostatečně propracovaná a obsáhlá. Z výše zmíněných důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Marian Jurečka zmiňuje rostoucí inflaci a rostoucí průměrné mzdy ve své odpovědi na otázku, která se týkala zvyšování minimální mzdy. Požadavek odborů, aby vláda navýšila minimální mzdu ještě letos, je podle Jurečky do určité míry oprávněný právě kvůli míře inflace a rostoucím mzdám v soukromé sféře.

Zaměřme se nejdříve na inflaci. Index spotřebitelských cen, který vyjadřuje změnu cen tzv. spotřebního koše, tedy výrobků a služeb spotřebovávaných průměrnou českou domácností, zaznamenal v poslední době skutečně poměrně výrazný nárůst. Zatímco v jednotlivých měsících let 2018 až 2020 nepřekročila takto vyjádřená míra inflace v meziročním srovnání 3,7 %, na konci roku 2021 se blížila k 7 %. V únoru už se jednalo o dvouciferné číslo. „V dubnu 2022 vzrostly ceny zboží a služeb, které spotřebovává průměrná česká domácnost, o 14,2 % v porovnání se stejným měsícem v roce 2021,“ uvádí k tomu Česká národní banka. 

Ve druhé části výroku mluví Marian Jurečka o průměrné mzdě v soukromém sektoru. Data o její výši pravidelně zveřejňuje Informační systém o průměrném výdělku (ISPV). Podle posledních dostupných výsledků statistického šetření ISPV za rok 2021 (.xlsx) průměrná mzda v privátní sféře skutečně v minulých letech rostla. Zatímco na konci roku 2020 odpovídala necelým 40 tisícům Kč, v posledním čtvrtletí roku 2021 se jednalo o téměř 42 tisíc Kč. 

Dodejme, že pokud bychom se zaměřili na celý rok 2021, činila by průměrná mzda v privátním sektoru 39 877 Kč (.xlsx). O rok dříve to bylo 37 789 Kč. Průměrná mzda tak i v tomto srovnání vzrostla o přibližně 2 tisíce korun, tedy o 5,5 %. Vezmeme-li v úvahu, že míra inflace v roce 2021 činila 3,8 %, reálně se průměrná mzda v minulém roce zvýšila o 1,7 %.

Z výše uvedených dat tedy skutečně vyplývá, že míra inflace i výše průměrných mezd v soukromé sféře roste. Výrok Mariana Jurečky proto hodnotíme jako pravdivý.