Přehled ověřených výroků

DOPLNĚNÍ: Výrok Jiřího Dolejše byl původně hodnocen jako neověřitelný, jelikož se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt žádné informace, které by jej potvrzovaly, či vyvracely a Ministerstvo zemědělství, na které jsme se obrátili, nám neodpovědělo před publikací hodnocení. Po zveřejnění odůvodnění jsme však získali odpověď, která vyvrací slova Jiřího Dolejše. Doplnili jsme proto odůvodnění výroku a změnili jeho hodnocení na nepravdu.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice je z většiny ve vlastnictví měst a obcí. Buď je vlastní přímo, nebo vodohospodářský majetek pronajímají nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Jiří Dolejš nejspíše naráží na program Ministerstva zemědělství nazvaný „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, k jehož vzniku přispěli také komunisté, na což ostatně Dolejš upozorňuje (video, čas 43:53). Prostřednictvím tohoto programu mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, jestli některé obce ve Zlínském nebo Jihočeském kraji již získaly dotaci na odkup vodohospodářské infrastruktury. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zemědělství. To nám sdělilo, že v rámci zmíněného programu obdrželo Ministerstvo k 30. září 2021 pouze jednu žádost o dotaci, a to z Plzeňského kraje. Ve Zlínském ani Jihočeském kraji tedy doposud žádná obec dotaci na výkup vodohospodářské infrastruktury nedostala, ani o ni nepožádala.

Pro úplnost ale zmiňme také dotační programy, které vypisují kraje. Zlínský kraj v rámci programu „Podpora vodohospodářské infrastruktury“ v roce 2021 alokoval přes 30 milionů korun. Žádat mohly obce do 2 000 (.pdf, str. 3) obyvatel nebo svazky obcí, z nichž každá obec má do 2 000 obyvatel. Dotace Zlínského kraje však nemůžou být použity na odkup vodohospodářské infrastruktury (.pdf, str. 5–6), ale zejména na investice do jejího vylepšení.

Podobně zaměřený program existuje i v jižních Čechách. Na program „Podpora výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury“ je vyhrazeno 40 milionů korun. Cílem je „podpora řešení problémů s odkanalizováním v obcích do 2 000 obyvatel, čištěním odpadních vod do 500 ekvivalentních obyvatel a zásobováním obyvatelstva pitnou vodou v obcích do 2 000 obyvatel,“ tedy opět ne přímo odkup infrastruktury.

Lídryně hnutí PŘÍSAHA v kraji Vysočina Karolína Kubisková mluví o národních dotacích pro zemědělce. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši. V roce 2019 tehdejší prezident Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek v rozhovoru pro FinTAG.cz řekl, že jsou tuzemské národní dotace oproti dotacím ve starých unijních zemích pětinové.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme se snažili najít hodnoty národních dotací v některých „starých“ členských státech EU. Výši výhradně národních dotací pro zemědělce se nám bohužel najít nepodařilo. Namátkou zmiňme dokumenty obsahující informace o francouzských (.pdf, str. 125), německých (.pdf, str. 17–18), španělských (.pdf, str. 91–94) či italských dotacích, bohužel vždy bez uvedení námi hledaného ukazatele srovnatelného s Českem (.pdf, str. 35). Obrátili jsme se proto na Karolínu Kubiskovou s žádostí o objasnění zdrojů, ze kterých ve svém výroku vycházela. Zatím jsme však neobdrželi odpověď a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Poslanec Kaňkovský má zřejmě na mysli Zelenou dohodu pro Evropu, ve které se Evropská unie zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění.“

Plánem se následně zabývala Evropská rada. Na jejím tehdejším jednání zástupci všech států EU, kromě Polska, vyjádřili podporu plánu na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, který je součástí Zelené dohody. Připomeňme, že jednání Evropské rady se účastnil i premiér Babiš, a byl tak jedním z těch, kteří tento závazek podpořili.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští.“

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Doplňme, že v Evropské radě zastupuje Českou republiku její premiér – momentálně tedy Andrej Babiš, který se tohoto jednání účastnil. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021. Rámec poté vstoupil v platnost v červenci 2021.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění“.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by poté mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští“.

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Tento rámec byl schválen v červnu 2021 a vstoupil v platnost v červenci 2021.

Počátkem roku 2020 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, které nahradilo dřívější předpisy z roku 2009 a 2011 o regulaci oxidu uhličitého pro osobní a dodávkové automobily. Nařízení stanovilo tři stupně cílů v redukci CO2 platné od roku 2020, 2025 a 2030. Regulace má přispět ke splnění závazků Pařížské dohody (.pdf) o dosažení uhlíkové neutrality.

Podle nyní platné úrovně nařízení musí v letech 2021 až 2024 (čl. 4 odst. 3) každý výrobce automobilů v Evropské unii dosáhnout u nových vozů průměrných emisí (čl. 4, odst. 1 písm. a)) ve výši 95 g CO2 na kilometr pro osobní auta a 147 g CO2 na kilometr pro dodávky (čl. 1 odst. 2). Automobilky tedy mohou vyrábět některé modely s vyšší spotřebou, respektive emisemi, průměr emisí všech vyráběných osobních aut však nesmí přesáhnout 95 g CO2 na kilometr, což přibližně odpovídá spotřebě 3,6 litru nafty nebo 4,1 litru benzinu na sto kilometrů.

Emisní limity za minulý rok, kdy stačilo plnit jen 95 % stanoveného emisního cíle (čl. 4 odst. 3), překročil koncern Volkswagen, kterému se podařilo množství vypuštěného CO2 srazit o 20 %, i tak ale o půl gramu překročil stanovené limity. Automobilce, jejíž součástí je i Škoda Auto, hrozí pokuta ve výši přes 100 mil. eur. 

Pro kontext uveďme, že na začátku července udělila Evropská komise německým automobilkám Daimler, BMW, Volkswagen, Audi a Porsche pokutu ve výši 875 mil. eur za kartelovou dohodu o omezení vývoje a zavádění systému kontroly emisí osobních aut. Daimler se ovšem pokutě vyhnul, neboť na existenci této nezákonné spolupráce upozornil.

Koncern Volkswagen už před třemi lety v návaznosti na Pařížskou klimatickou dohodu (.pdf) oznámil, že poslední vozy se spalovacími motory vyvine v roce 2026 a prodávat je bude přibližně do roku 2040. Součástí koncernu je i automobilka Škoda Auto, která dlouhodobě obsazuje první příčku v tuzemské produkci automobilů. Např. za rok 2020 činil její podíl na celkové produkci aut v Česku 65 %.

Volkswagen zároveň oznámil, že začne navyšovat investice do elektromobility. Do roku 2025 plánuje automobilka investovat v této oblasti 35 miliard eur, dalších 11 miliard eur má poté směřovat do hybridizace a 27 miliard eur do digitalizace. Do budoucích technologií tak chce Volkswagen vložit zhruba 73 miliard eur, tedy přibližně 50 % z celkových 150 miliard eur určených na investice koncernu do roku 2025. Dodejme, že do roku 2050 chce Volkswagen dosáhnout klimatické neutrality.

Do roku 2035 plánuje v Evropě zastavit prodej aut se spalovacími motory i firma Hyundai, která má u nás výrobní závod v Nošovicích. Automobilka očekává, že v roce 2040 bude 80 % jejích světových tržeb tvořit prodej elektromobilů s bateriovým nebo vodíkovým pohonem. Uhlíkové neutrality se potom společnost zavázala dosáhnout do roku 2045. Dodejme, že vozy Hyundai za rok 2020 tvořily necelých 21 % české produkce automobilů.

Společnost Toyota, která má svůj závod v Kolíně, poté v červnu 2021 oznámila, že chce do roku 2035 dosáhnout toho, aby její závody byly uhlíkově neutrální. K úplnému ukončení výroby aut se spalovacími motory se automobilka nezavázala. U svých automobilů ovšem plánuje do roku 2050 snížit emise oxidu uhličitého o 90 % oproti hodnotám z roku 2010. Svůj první elektromobil představila Toyota teprve nedávno, a to v dubnu 2021. Na začátku září pak vedení oznámilo, že chce do roku 2030 investovat 13,5 mld. dolarů do vývoje baterií pro elektrické automobily.

Zmiňme také, že automobilka Mercedes-Benz v prohlášení z července 2021 oznámila, že mezi roky 2022 až 2030 dojde k navýšení investic do elektrických vozidel o více než 40 miliard eur. Tam, kde to podmínky trhu dovolí, chce Mercedes-Benz do roku 2030 přejít pouze na výrobu automobilů s elektrickým pohonem. Naopak do roku 2026 plánuje tato společnost snížit o 80 % (oproti roku 2019) investice do spalovacích motorů a plug-in hybridů, tedy vozů se spalovacím i elektrickým motorem.

Na závěr shrňme, že některé automobilky se tedy skutečně zavázaly ukončit výrobu aut se spalovacími motory. Koncern Volkswagen, pod který spadá největší český výrobce aut Škoda Auto, plánuje zastavit prodej takovýchto vozů do roku 2040, společnost Hyundai do roku 2035 na evropském trhu. Mercedes-Benz pak oznámil, že je za určitých podmínek připraven přejít výhradně na výrobu aut s elektromotorem do roku 2030. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

V rámci předvolební debaty České televize z kraje Vysočina došlo (video, čas 1:36:04) také na téma zákazu výroby spalovacích motorů pro osobní automobily. S tímto návrhem přišla Evropská komise v červenci letošního roku. Automobily s naftovými či benzínovými motory by se podle návrhu Komise měly přestat vyrábět do roku 2035. Je však důležité zmínit, že by se nejednalo o zákaz provozu takovýchto aut, jen o zákaz prodeje nových vozidel se spalovacími motory. Nařízení však zatím nebylo schváleno, poslední slovo budou mít členské státy.

Z tohoto důvodu mluví o uhelných elektrárnách lídr vysočinské kandidátky ANO Drahoslav Ryba. Uvádí totiž (video, čas 1:41:37): „Všichni si přejeme, abysme podporovali ekologii, na druhou stranu ekologii takovou, která vychází ze zdravého rozumu. A asi všichni víme, že není možné v roce 2038 zcela přejít na elektřinu u aut. Proč? Za prvé proto, že nejsme schopni tu elektřinu vyrobit. Jestliže zhruba ve stejné době mají skončit elektrárny na uhlí, tak je to zhruba 36–38 % elektrické energie, kterou mít nebudeme.“

Podle dat Operátora trhu s elektřinou za rok 2020 můžeme vidět, že v Národním energetickém mixu tvoří energie z uhelných elektráren přesně 42,66 % ročního energetického objemu. Z toho hnědouhelné elektrárny produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbývajících 2,66 %. V posledních letech můžeme vidět pokles u černého i hnědého uhlí, které celkově (společně s energií z jádra) jasně převládá. Jaderná i hnědouhelná energie se pohybuje kolem 40 % v energetickém mixu.

Česká Uhelná komise v prosinci 2020 přišla se záměrem zastavit provoz uhelných elektráren do roku 2038. Ministr obchodu a průmyslu a ministr dopravy Karel Havlíček návrh označil za kompromis, ovšem v názoru na konečný rok se jednotliví ministři rozcházejí. Ti by za sociální demokracii preferovali již rok 2033. Česká republika je však za svůj pomalý odklon od uhlí kritizována například Mezinárodní agenturou pro energii (IEA). Ta zmiňuje, že český záměr opustit uhelné elektrárny do roku 2038 je málo ambiciózní.

Dodejme, že např. výroční zpráva (.pdf) o provozu elektrizační soustavy za rok 2020, kterou zpracoval Energetický regulační úřad (ERÚ), uvádí, že podíl hnědého uhlí na výrobu elektřiny v loňském roce činil 36 % (.pdf, str. 11). Černouhelné elektrárny pak dle zprávy vyprodukovali 2 % elektřiny.

Můžeme zmínit, že procenta uhelných elektráren v Národním energetickém mixu skutečně klesají, ovšem pomalu. Například skupina ČEZ v současné době odstavuje některé elektrárny, u jiných snižuje celkový provoz. 

Data operátora trhu s elektřinou ukazují, že se uhlí na národním energetickém mixu podílí 42,66 %. Hnědouhelné elektrárny z toho produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbylých 2,66 %. Zpráva Energetického regulačního úřadu pak uvádí, že uhlí v loňském roce tvořilo celkem 38 % celkové výroby elektřiny. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vývoj cen elektřiny může být sledován různými způsoby. Pro pořádek uveďme, že pojem „silová elektřina“ či „silová energie“ je ta energie, kterou skutečně odebereme. Platíme za ni přímo dodavateli a jedná se o tzv. neregulovanou část ceny. Regulovanou částí ceny jsou pak poplatky za náklady spojené s přepravou a distribucí elektřiny, které inkasuje distributor energie. Výše regulované ceny je určována státem, respektive Energetickým regulačním úřadem (ERÚ). Dnes tvoří i více než polovinu ceny energií pro domácnosti (53 %). Do regulované ceny elektřiny se promítají také například podpory obnovitelných zdrojů.

Zaměřme se nicméně na silovou energii, o které mluví Radek Koten a která se promítá do neregulované části ceny elektřiny pro domácnosti. Pokud bychom se podívali na to, kolik za elektřinu zaplatí distributoři, zvýšení ceny na dvojnásobek skutečně odpovídá skutečnosti. Jedná se tedy o vývoj ceny na burze (Power Exchange Central Europe, a. s.). Na začátku ledna 2021 byla velkoobchodní cena za 1 MWh 53,17 eur, zatímco 15. září (tj. v den výroku) byla cena již 108,17 eur za 1 MWh. Vidíme tedy nárůst o 103,44 %.

V případě obecných cen elektřiny pro domácnosti je však situace jiná. Ceny elektřiny se různí a je například potřeba brát v potaz různé distribuční společnosti nebo také jednotlivé sazby. Jedná se tedy většinou o průměr v rámci společností nebo daného státu. V ceně se také projevuje nárůst zmíněných regulovaných položek. Cena elektřiny pro domácnosti byla v lednu 4,6481 Kč za kWh, v září pak 4,7776 Kč za kWh. Jedná se o průměrné republikové ceny za jednotarifovou sazbu a střední spotřebu.

Zmiňme však také, že zvyšování cen na burze se většinou do cen pro domácnosti promítá až po nějakém čase. Například web Finance.cz uvádí: „Pokud se do konce letošního roku ceny elektřiny nakupované na rok 2022 významně nesníží, je víceméně jisté, že dodavatelé zdraží nejpozději od začátku příštího roku.“ Ke změnám ceníků totiž dochází zpravidla na začátku nového kalendářního roku.

Pro kontext uveďme, že zvyšování ceny je způsobeno podle vyjádření expertů hlavně zvyšováním cen emisních povolenek.

Dle dat Českého statistického úřadu si v posledních šesti letech zahraniční vlastníci firem v Česku rozdělili každý rok průměrně 278 mld. Kč ve formě dividend, tedy vyplacených podílů na zisku akciových společností. Mezi lety 2016 až 2019 se dividendový odliv pohyboval okolo tří set miliard, v posledním roce klesl na 217 mld. Kč. Doplňme, že reinvestováno zpět bylo v roce 2020 téměř 176 mld. Kč.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019, 2020.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Za posledních pět let byl průměrný roční odliv dividend 278 mld. Kč, což spadá do námi užívané 10% tolerance.

V České republice bylo v roce 2020 celkem přes 2,5 milionu hektarů lesních pozemků, z čehož více než polovina byla ve vlastnictví státu (1 445 351 ha).

Na Vysočině zabíraly lesy 207 647 hektarů na celkem 179 509 katastrálních parcelách (.pdf, str. 38). V roce 2019 byl největší podíl lesů na Vysočině ve vlastnictví fyzických osob, přesněji 35,6 % (.pdf, str. 61).

Z veřejně dostupných zdrojů jsme ale nedokázali dohledat přesný počet vlastníků lesů na Vysočině ani rozdělení vlastníků do kategorií podle výměry jejich lesů. Obrátili jsme se proto na Jiřího Běhounka, který nám poslal tabulku z roku 2018. Z té vyplývá, že na Vysočině bylo přes 39 tisíc majitelů lesů do 3 hektarů, k čemuž Běhounek v e-mailu dodal: „V průběhu času došlo k různorodým změnám vlastníků. Takže 34000 je reálný odhad." Nedokážeme ale zjistit, jaký byl vývoj vlastnické struktury od roku 2018 ani pravdivost samotné tabulky, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.