Přehled ověřených výroků

Andrej Babiš zde hovoří o dvojici českých občanů, kteří byli v Turecku odsouzeni za příslušnost k teroristické organizaci. Markétu Všelichovou a Miroslava Farkase zadržela turecká policie v listopadu 2016. Podle turecké strany dvojice spolupracovala s bojovníky kurdských milic YPG, které jsou v Turecku považovány za teroristickou organizaci.

Turecký soud v srpnu 2017 odsoudil Farkase i Všelichovou k šesti letům a třem měsícům vězení. Tento trest potvrdil ještě téhož roku odvolací soud a následně v červenci roku 2018 i turecký nejvyšší soud. V červenci roku 2020 však byli oba propuštěni na svobodu a vrátili se zpět do České republiky. Byli tedy propuštěni zhruba tři roky před koncem svého trestu.

Jejich propuštění ovšem předcházelo diplomatické vyjednávání. „Nakonec se nám podařilo, i díky vynikajícím kontaktům, které s partnery ve zpravodajské službě v Turecku máme, vyjednat jejich propuštění bez jakýchkoli podmínek,“ uvedl mluvčí BIS Ladislav Šticha. Spekulace o výměnném obchodu odmítl premiér Andrej Babiš i tehdejší ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček.

Andrej Babiš ve svém tweetu z 24. července 2020 uvádí: „(…) moje jednání vloni v září s tureckým prezidentem Erdoganem o osudu dvou českých občanů dospělo k úspěšnému vyřešení celého problému bez jakýchkoliv podmínek i příslibů.“ Odvolává se zde na setkání s tureckým prezidentem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 během vládní návštěvy Turecka. Předmětem tohoto jednání ale nebyly pouze podmínky věznění Všelichové a Farkase, ale i zvýšení obchodní výměny nebo migrace. „Mám z toho dobrý pocit. Nechci říct konkrétně, ale mám dobrý pocit,“ uvedl tehdy premiér Babiš k otázce vězněných Čechů.

„Děkuju ministerstvu zahraničí, spravedlnosti a obrany. Ve finále na té logistice spolupracovali všichni a jsem rád, že se to povedlo,“ komentoval zásluhy na diplomatické akci premiér Babiš po propuštění Všelichové a Farkase. Za týmovou práci označil akci i Michal Koudelka, jakožto ředitel BIS, která se na akci rovněž podílela. Ve svém vyjádření mimo jiné zdůraznil, že „při vyjednávání o propuštění dvou Čechů z tureckého vězení byla zásadní schůzka premiéra Babiše s Erdoganem.“

Vyjádření turecké strany k propuštění dvojice Čechů se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Vzhledem ke slovům Michala Koudelky, který potvrdil důležitost jednání premiéra Babiše pro propuštění vězňů, však hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext výroku uveďme, že hodnotíme, zda si Ivan Bartoš skutečně přeje či v roce 2009 přál muslimskou Evropu, nikoliv zda Andrej Babiš dopustí, aby se Evropa muslimskou skutečně stala.

Andrej Babiš hovoří o příspěvku, ve kterém Ivan Bartoš reaguje na dotazy tazatelky na fóru Pirátské strany v září roku 2009. Uživatelka se tehdy ještě člena Pirátské strany, předsedou se stal až o měsíc později, ptala mimo jiné na to, jaký mají Piráti názor na „imigraci barevných přistěhovalců“. 

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“  

Ivan Bartoš tedy uvedl, že by s muslimskou Evropou „neměl problém“, nikoliv že si ji „přeje“. Byť se k možnosti muslimské Evropy skutečně vyjádřil pozitivně, existuje zásadní významový rozdíl mezi slovy „přeje“ a „nemá problém“. Vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu.

V květnu letošního roku se v rozhovoru pro CNN Prima News k těmto odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž zmínil, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Pro zajímavost můžeme zmínit, že mezi dalšími otázkami, které pisatelka původního dotazu v roce 2009 pokládala, byl například pohled Ivana Bartoše na členství v EU, postupy NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reforma důchodového systému.

Na závěr uveďme, že vyjádření Ivana Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům předsedy Pirátů na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme výrok premiéra Babiše jako nepravdivý.

Text odůvodnění jsme rozdělili do dvou částí popisující dvě části ověřovaného výroku Romana Onderky. Vzhledem k tomu, že spolu tyto dvě části souvisí a obě pochází ze stejného příspěvku, jsou hodnoceny dohromady jako celek.

Srovnání s Evropou

Předně uveďme, že Roman Onderka zde mluví o denní pracovní době ve spojitosti s plánem ČSSD na zkrácení týdenní pracovní doby na 35 hodin, a to bez krácení mzdy. V současnosti je přitom standardní neboli plná pracovní týdenní doba stanovena zákoníkem práce na 40 hodin. K těmto 40 hodinám se také každý týden může přičíst maximálně 8 hodin přesčasů. Celková hodnota přesčasů v kalendářním roce pak nesmí přesáhnout 150 hodin. Zmiňme, že v České republice se pracovní doba zpravidla rozvrhuje do 5denního pracovního týdne, což poté odpovídá 8 hodinám denně. 

Připomeňme také, že ČSSD v březnu 2021 předložila Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který chtěl plnou 40hodinovou týdenní pracovní dobu zkrátit na 37,5 hodiny (.pdf, str. 1). Už tehdy nicméně sociální demokraté hovořili o svém cíli zkrátit tuto dobu ještě o další 2,5 hodiny, tedy na uváděných 35 hodin týdně.

Tento plán ČSSD pak Roman Onderka ve svém příspěvku odůvodňuje právě tvrzením, že čeští zaměstnanci mají v průměru delší denní pracovní dobu než průměrný Evropan či Němec. Jím uváděné časové údaje se tedy vztahují k 5dennímu pracovnímu týdnu a k zaměstnancům s plným úvazkem, nikoli například s úvazky zkrácenými.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. V něm se ukázalo, že čeští zaměstnanci s plným úvazkem pracují skutečně delší dobu, než je průměr EU, přesně 41,3 hodiny týdně. Rozdíl oproti celounijnímu průměru, tedy 40,7 hodiny týdně, činil v případě České republiky 36 minut.

V rámci uvedeného průzkumu můžeme pozorovat i rozdíl mezi českými a německými zaměstnanci. Německo se umístilo těsně pod hranicí celounijního průměru s 40,5 hodiny týdně. Oproti českým zaměstnancům tedy ti němečtí za týden stráví v práci průměrně o 48 minut kratší dobu. Nad hranicí evropského průměru se vedle České republiky nachází například také Slovensko, Polsko nebo Rakousko. Dodejme, že Eurostat do odpracované doby počítá také přesčasy.

Pokud bychom statistiku Eurostatu rozšířili i o zaměstnance s částečným úvazkem, hodnoty by byly odlišné. Průměrný český zaměstnanec v tomto případě v roce 2020 odpracoval 39,9 hodiny týdně, průměrný Evropan 37 a Němec jen 34,7 hodiny.

Spočítat denní pracovní dobu z týdenní není jednoduché – délka pracovního týdne se totiž může lišit mezi jednotlivými zeměmi i mezi profesemi v jednom státě a v Německu narazíme i na pracovní soboty. Pro zjednodušení tedy budeme pracovat s předpokladem 5denního pracovního týdne, který umožňuje srovnání mezi ČR a jinými zeměmi a se kterým zřejmě počítá i Roman Onderka. Pokud bychom se podívali na všechny, tedy i částečné úvazky, pracovali by Němci skutečně méně o 5,2 hodiny týdně, respektive o hodinu denně, o které ve výroku mluví Roman Onderka. Němci s plným úvazkem však pracují oproti Čechům jen o 48 minut týdně méně, tedy přibližně o 10 minut denně.

Průměrný občan EU pak dle dat Eurostatu (v přepočtu na den 5denního pracovního týdne) pracuje pouze o cca 7 minut kratší dobu, než je tomu v případě ČR. Romanem Onderkou zmiňovaná půlhodina by pak opět odpovídala, jen pokud bychom vycházeli ze statistiky zahrnující plné i částečné úvazky. V takovém případě totiž průměrný Evropan (s jakýmkoliv úvazkem) pracuje o 2,9 hodiny týdně méně, tedy o 35 minut denně, než průměrný Čech.

Hodnoty uvedené Romanem Onderkou tedy odpovídají datům Eurostatu, avšak jen při započítání zkrácených úvazků. Uveďme, že rozdíly mezi jednotlivými státy vyplývající z dat pro všechny typy úvazků jsou způsobeny zejména rozšířeností zkrácených úvazků a jejich hodinovou dotací. Pro mezinárodní srovnání je proto vhodnější ukazatel plných úvazků, který pracuje pouze s daty o relativně srovnatelných pracovnících. Na závěr zdůrazněme, že i samotný plán ČSSD na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se vztahuje k plné pracovní týdenní době, nikoli k zaměstnancům se zkrácenými úvazky, kteří již nyní v průměru pracují méně než 8 hodin denně.

Vývoj denní pracovní doby od roku 1918

Poslanec Onderka dále poukazuje na to, že 8hodinovou pracovní dobu zavedlo Československu již před 103 lety, a je tedy na čase, aby se prostřednictvím návrhu ČSSD tato denní pracovní doba snížila. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, zda skutečně máme osmihodinovou pracovní dobu již od roku 1918, a také na to, jestli má stanovení týdenní pracovní doby vliv na pracovní dobu denní.

Osmihodinový pracovní den byl v Československu zaveden v roce 1918 zákonem č. 91/1918 o osmihodinové pracovní době. Ten v § 1 stanovil: „V podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně.“

Maximální týdenní pracovní doba se dále vyvíjela, postupně se zkracovala ze 48 hodin až na dnešních 40, přičemž hlavním efektem bylo zkrácení pracovního týdne ze 6 na 5 dní. Vývoj legislativní úpravy pracovní doby v Československu/Česku zachycuje tabulka níže. Údaje vychází z již zmíněného zákona o osmihodinové pracovní době, zákona z roku 1956, zákoníku práce z roku 1965 a jeho následných novel (1, 2, 3, 4, 5) i nového zákoníku práce z roku 2006. Pro úplnost dodejme, že v roce 2001 došlo (bod 46) ke změně počítání pracovní doby a přešlo se (.doc, str. 9) na tzv. „čistou pracovní dobu“. Jelikož se 30minutová přestávka na jídlo a odpočinek již nezapočítávala do pracovní doby, došlo tímto nominálně ke zkrácení celkové pracovní doby.

V současném zákoníku práce není maximální denní pracovní doba upravena, nicméně zpravidla je skutečně, vzhledem k 40 hodinám v 5denním pracovním týdnu, 8hodinová. Je tedy na stejné hodnotě jako před 103 lety v roce 1918. Roman Onderka nicméně ve svém facebookovém příspěvku opomněl zmínit zásadní kontext otázky vývoje pracovní doby, tedy že došlo k postupnému zkrácení pracovního týdne, a to při zachování 8hodinové pracovní doby.

Výrok poslance Onderky proto hodnotíme jako zavádějící, a to ze dvou důvodů. Při srovnání průměrné doby práce českých zaměstnanců uvádí hodnoty, které přibližně odpovídají pouze datům o všech, tedy i zkrácených úvazcích, a nepoužívá data pro plné úvazky, na které se vztahuje návrh ČSSD a které jsou vhodnější pro mezinárodní srovnání pracovní doby. Ve druhé části výroku pak neuvedl, že došlo od roku 1918 ke zkrácení pracovního týdne, a tím vyvolává zavádějící dojem, že se v průběhu více než 100 let denní pracovní doba nezměnila.

V prosinci 2020 přišel kurýrem z Kanceláře prezidenta republiky (KPR) dopis adresovaný členům sněmovní Stálé komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (BIS). Tento dokument obsahoval právní analýzu, podle které má prezident právo na podrobné informace o činnosti BIS.

Dopis zaslal Hrad sněmovní komisi v souvislosti s žádostí, pomocí níž chtěl Miloš Zeman od BIS získat detaily o ruských zpravodajských operacích v České republice či jména ruských špionů na českém území. Dle informací serveru iRozhlas.cz členové komise také obdrželi soupis údajných manažerských selhání Michala Koudelky ve funkci, který rovněž nechal vypracovat Hrad.

Ve svém usnesení (.pdf) z 3. prosince 2020 komise apelovala, aby při informování ústavních činitelů BIS důsledně postupovala v intencích zákona o zpravodajských službách a zákona o Bezpečnostní informační službě. Dále se komise také usnesla, že ředitel BIS Koudelka neselhal (.pdf).

Pavel Bělobrádek, předseda Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS, uvedl, že komise dostala právní stanovisko od KPR, jak se má BIS chovat vůči hlavě státu. „Já bych si přál, aby BIS odpověděla v intencích zákona a pan prezident byl spokojen, aby nedošlo k dalším takovým situacím. Ale ne vždy se přání člověka plní,“ doplnil tehdy Bělobrádek. 

Předně uveďme, že poslanec Žáček zde odpovídá (video, čas 15:50) na otázku moderátora, zda v přístupu SPD k pozici ředitele BIS Michala Koudelky může hrát roli i fakt, že dle zástupců SPD je tato strana ve zprávách BIS označována za extremistickou. Pavel Žáček pak odpovídá ověřovaným výrokem, který v rozšířeném znění zní: „Je to naprostá lež. Tomio Okamura a zřejmě i předseda výboru Koten si pletou zpávy BIS se zprávami Ministerstva vnitra. O extremismu zprávy zpracovává Ministerstvo vnitra. BIS žádnou takovouto informaci o předsedovi SPD, případně SPD (že se jedná o extremistickou stranu, pozn. Demagog.cz), do svých zpráv nedala. To není pravda.“ Poslanec Žáček tedy kategoricky odmítá spojitost mezi BIS a označováním SPD jako extremistického uskupení.

Ministerstvo vnitra České republiky vydává každoročně Zprávu o projevech extremismu a předsudečné nenávisti na území České republiky. Dále pak Ministerstvo vnitra vydává (.pdf, str. 4) Vyhodnocení plnění Koncepce boje proti extremismu a předsudečné nenávisti pro daný rok, Koncepci boje proti extremismu a předsudečné nenávisti a Akční plán boje proti extremismu a předsudečné nenávisti.

V úvodu (.pdf, str. 4) Zprávy o projevech extremismu, kterou vláda vzala na vědomí v červnu 2021, je zmíněno, že ačkoli je zpracovatelem Ministerstvo vnitra, podkladovými materiály přispěli mj. zástupci Policie ČR a Bezpečnostní informační služby (BIS), a to převážně v pasážích, které se týkají tuzemské scény.

Jak je zmíněno v další pasáži (.pdf, str. 5), BIS se zabývá aktivitami, „které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko-ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií)“. Tento typ aktivit velmi často vychází z extremistických postojů. Dokument Ministerstva vnitra pak vychází z tohoto pojetí extremismu.

Zmínky o hnutí SPD se ve zprávě Ministerstva vnitra (MV) poprvé objevily již po založení hnutí v roce 2015 (.pdf, str. 11). Ve zprávě o extremismu v roce 2017 (.pdf, str. 14) pak MV ve své zprávě uvedlo, že nepovažuje hnutí SPD za extremistický subjekt, nicméně nepopřelo vliv SPD na extremistickou scénu v České republice.

Ve zprávách za roky 2018 (.pdf, str. 10), 2019 (.pdf, str. 9) a 2020 (.pdf, str. 11) bylo hnutí SPD označováno za hlavního aktéra na poli etnické či náboženské nesnášenlivosti. Zpráva za rok 2020 pak např. uvádí (str. 8), že „nejvýznamnějším uskupením s dominujícími xenofobními a vyhroceně nacionalistickými prvky zůstalo nadále hnutí Svoboda a přímá demokracie“.

BIS sice vydávala čtvrtletní zprávy o extremismu, ale pouze mezi lety 2010 a 2013. Od té doby BIS zprávy o extremismu nevydává. Ve svých výročních zprávách se BIS o hnutí SPD vůbec nezmiňuje.

Celkově výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je sice pravdou, že BIS jako taková zprávy o extremismu nevydává, je však jedním z hlavních zdrojů pro příslušné zprávy Ministerstva vnitra.

Stanovisko Ruské federace k událostem ze srpna 1968 bylo zformulováno v roce 1993, kdy tehdejší prezident Boris Jelcin při návštěvě Prahy odsoudil okupaci Československa. Zároveň však podotkl, že „nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost. Je za ni zodpovědné bývalé vedení SSSR a KSSS“.

V roce 1993 došlo k podpisu Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, ve které Česko a Rusko vyjádřily přání „definitivně skoncovat s totalitní minulostí, spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968.“

V roce 2006 navštívil prezident Vladimír Putin Českou republiku, kde se vyjádřil následovně k událostem roku 1968: „Když prezident Jelcin v roce 1993 navštívil Českou republiku, nemluvil jen za sebe, mluvil za Ruskou federaci a za ruský národ. Dnes nejenže respektujeme všechny dříve podepsané dohody – sdílíme také všechna rozhodnutí, která byla učiněna na začátku 90. let… Musím vám říci s naprostou upřímností – neneseme samozřejmě žádnou právní odpovědnost za tyto události. Ale morální odpovědnost tam samozřejmě je.“ I Oldřich Tůma, tehdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v souvislosti s filmem upozornil, že „od intervence se ve své době jasně distancovali Michail Gorbačov, Boris Jelcin i Vladimír Putin“. 

I přes to se v médiích objevují zmínky, které okupaci podporují nebo ji alespoň obhajují. Podle rusisty Štěpána Černouška se takové mediální články a televizní dokumenty objevují na ruské mediální scéně čím dál častěji a jejich výskyt tedy není ojedinělý.

V listopadu 2017 vyšel na ruském armádním serveru TV Zvezda článek, který oslavoval sovětskou okupaci Československa. Tehdejší ruský premiér Dmitrij Medveděv se v průběhu návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Moskvě od článku distancoval. Televize se za článek omluvila a následně ho odstranila. Znovu můžeme citovat rusistu Štěpána Černouška: „Z oficiálních dokumentů si ruský stát reálně nic moc nedělá. Naopak v posledních letech vidíme jasnou snahu překrucovat historická fakta a vybírat si z nich údajné ruské, respektive sovětské úspěchy v zájmu posílení vlasteneckých nálad obyvatel.“

Jako podklad svého tvrzení pak uvedl televizní snímky Pražský zlom a Varšavská smlouva. Odtajněné stránky. Druhý snímek byl vysílán v roce 2015 na státním kanále Rossija 1 a vyobrazil invazi jako nutný a preventivní krok, který měl sloužit k ochraně Československa před pučem, který podporovalo NATO.

Dochází tedy k jakési schizofrenní situaci, ve které se oficiální postoj Ruska od invaze distancuje, prakticky jsou však např. na státních kanálech ovládaných Kremlem tiše podporovány pořady, které události srpna 1968 interpretují jako bratrskou výpomoc. Právě druhé zmíněné, tedy pořady vysílané na státní televizi, lze do určité míry označit za „propagandu“, na kterou svým výrokem poslanec Žáček mířil. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Proces jmenování ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) upravuje zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách. Ten v § 4 odst. 2 stanovuje, že „ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává“.

Z výše citovaného zákona tak vyplývá, že vláda o samotném jmenování rozhoduje jako celek. Není tak jen na Andreji Babišovi, koho ředitelem BIS jmenuje. Andrej Babiš však jako předseda vlády dle čl. 77 Ústavy „organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony“.

Z povahy funkce předsedy vlády je tak skutečně na Andreji Babišovi, aby inicioval projednání konkrétní nominace v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Doplňme však, že samotné jmenování poté činí až vláda jako celek, a to pomocí usnesení, k jehož přijetí je dle čl. 76 Ústavy nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Pro ilustraci uveďme, že například v roce 2016 návrh na jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS nejdříve výboru pro bezpečnost představil (.pdf) někdejší premiér Bohuslav Sobotka. Výbor poté tento návrh projednal (.pdf), a následně tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet přijal usnesení (.pdf) o Koudelkově jmenování do funkce. 

Uveďme, že Michal Koudelka do čela BIS nastoupil 15. srpna 2016. Jeho pětileté funkční období tedy dle zákona končí ke dni 15. srpna 2021. V době rozhovoru, tedy 6. srpna, tak měla vláda Andreje Babiše na jmenování nového ředitele skutečně zhruba týden. 

Pro úplnost dodejme, že vláda následně 9. srpna 2021 rozhodla (.pdf) o pověření Michala Koudelky „zastupováním“ na služebním postu ředitele BIS, a to od 16. srpna do doby jmenování nového ředitele dle standardního postupu. Jak však upozorňuje například zpravodajský server Aktuálně.cz, zákon „takové řešení nepředpokládá“.

Poslanec Žáček zde výrokem reaguje na otázku, proč by měl poslanecký výbor jméno kandidáta ředitele BIS projednávat. Proces jmenování ředitele je upraven v zákoně o zpravodajských službách. V § 4 odst. 2 je doslova stanoveno: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Je tedy pravdou, že nejdříve musí jméno kandidáta na ředitele BIS projednat bezpečnostní výbor. Až následně jej může premiér či jiný pověřený člen vlády předložit přímo vládě, která rozhodne o jeho jmenování. 

Pro ilustraci uveďme, že v minulém volebním období návrh na jmenování Michala Koudelky představil výboru pro bezpečnost někdejší premiér Bohuslav Sobotka dne 14. července 2016 (.pdf). Výbor tehdy na své schůzi tento návrh projednal (.pdf), a 27. července 2016 (.pdf) tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS odsouhlasil.

Zákon o zpravodajských službách stanovuje, že samotnému jmenování předchází projednání nominace ve výboru pro bezpečnost. § 4 odst. 2 přímo uvádí: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Z ustanovení zákona tedy nevyplývá, že by výbor měl hlasovat o schválení nominace, stejně tak není rozhodující, pokud by výbor nominaci nepodpořil. Důležité je projednání nominace, a to bez ohledu na výsledek, kterým se vláda při samotném jmenování nemusí řídit.

Sněmovní Výbor pro bezpečnost roku 2016 jednomyslně podpořil jmenování Michala Koudelky do čela Bezpečnostní informační služby (BIS). 6. května 2020 také například bezpečnostní výbor vydal usnesení (.pdf), ve kterém vyjádřil podporu BIS po zveřejnění článku týdeníku Respekt o údajně připravované vraždě několika politiků jedem ricin.

V červnu 2020 poté výbor ocenil (.pdf) práci BIS, díky které bylo odhaleno pozadí tzv. „ricinové kauzy“ na zastupitelském úřadu Ruské federace. Informace o této kauze výboru předal právě ředitel BIS Koudelka. Dále výbor v dubnu 2021 vyslovil poděkování (.pdf) BIS v čele s Koudelkou ve spojitosti s vyšetřováním případu možné účasti ruských rozvědných služeb na výbuších muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014. Opět se tak stalo na jednání, kterému byl ředitel Koudelka přítomen.

Dá se tedy shrnout, že Výbor pro bezpečnost dlouhodobě podporuje činnost BIS v čele s Michalem Koudelkou. Ředitel BIS má přitom poměrně rozsáhlé pravomoci a můžeme tedy říci, že podpora BIS je současně i určitou podporou jejího ředitele.

Zmiňme však, že ačkoliv výbor jako celek současného ředitele BIS, resp. tuto instituci jako takovou podporuje, několik jeho členů má jiný názor. Tři členové Výboru pro bezpečnost, konkrétně Radovan Vích, Zdeněk Ondráček a Marek Novák již potvrdili, že Michala Koudelku do čela BIS znovu nepodpoří.